Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

PRAVOSLAVNÝ ÉTHOS > Ostatní > Alexandr Solženicyn: Řeč při předání Templetonovy ceny

Alexandr Solženicyn: Řeč při předání Templetonovy ceny

Před více než půl stoletím jsem jako dítě slyšel od různých starších lidí následující vysvětlení velkých otřesů a katastrof, které postihly Rusko: „Lidé zapomněli na Boha, z toho to vše plyne.“ Od té doby jsem pracoval na historii naší revoluce o něco méně než půl století. Přečetl jsem stovky knih. Shromáždil jsem stovky osobních výpovědí a napsal osm knih, ve kterých jsem se pokusil objasnit tuto katastrofu. A dnes, když se mě někdo zeptá, jak je možné v kostce pojmenovat hlavní příčinu oné ničivé revoluce, která za sebou zanechala 60 milionů mrtvých, nejsem schopen odpovědět výstižněji než pouze zopakovat: „Lidé zapomněli na Boha, z toho to vše plyne.“

Ovšem události ruské revoluce mohou být lépe pochopeny teprve nyní, na konci 20. století – na pozadí toho, co se od té doby událo ve zbytku světa. Odhaluje se nám zde univerzální proces. Pokud bych byl požádán, abych stručně pojmenoval hlavní rys 20. století, opět bych nemohl najít nic přesnějšího a výstižnějšího, než že „lidé zapomněli na Boha“. Chyby lidského svědomí, které ztratilo svoji duchovní dimenzi, rozhodly o všech hlavních zločinech tohoto století.

První z nich – první světová válka; mnoho věcí z dnešního uspořádání má právě v ní svoji příčinu. A přitom jako bychom dnes na ni již zapomněli. Byla to válka, kdy prosperující, pulzující a rozkvétající Evropa jakoby zbavená rozumu spustila proces vlastního sebepožírání, a tak podlomila sama sebe možná na více než jedno století a možná také navždy. Tuto válku není možné vysvětlit jinak než na základě všeobecného zatmění mysli vládnoucích vrstev, na základě ztráty vědomí o existenci vyšší síly nad námi. Pouze v rámci takové bezbožné krutosti se mohlo stát, že formálně křesťanské státy se rozhodly použít chemické plyny – cosi, co se již nachází za hranicemi lidskosti.

Podobně je třeba přičíst na vrub svědomí zbaveného duchovní dimenze skutečnost, že po druhé světové válce lidstvo podlehlo satanskému pokušení „jaderného deštníku“. Co jinými slovy znamenal takový postoj?

„Zbavme se našich starostí a mladé lidi zbavme povinnosti a odpovědnosti. Nesnažme se bránit ani sami sebe, ani druhé. Zavřeme naše uši před sténáním z Východu a žijme v honbě za štěstím. A pokud se nad námi objeví nějaké nebezpečí – zachrání nás jaderná bomba, a pokud ne – tak ať klidně k čertu shoří celý svět.“ Bezmocná situace ve které se dnes ocitl Západ, má do značné míry svoji příčinu v této fatální chybě: chceme chránit svět – a nikoliv naše srdce. Nikoliv odhodlanost lidí, ale pouze a jenom atomová bomba.

Pouze ztráta vědomí o božském nad námi mohla dovolit Západu, aby se po první světové válce s klidem díval na dlouhodobé ničení Ruska, trhaného na kusy bandou kanibalů, a poté po druhé světové válce – na stejné ničení východní Evropy. Vždyť přece právě tehdy začal proces záhuby celého světa – a Západ to nerozpoznal, a dokonce tomuto procesu v mnohém napomáhal. V průběhu celého století se pouze jednou Západ odhodlal k boji, a to proti Hitlerovi. Plody tohoto zápasu se však již dávno poztrácely. V tomto bezbožném století jsme našli anestetika dokonce proti kanibalům: s kanibaly je nutné obchodovat. Takový je dnešní vrchol moudrosti. Dnes svět došel na takovou mez, která by v očích minulých staletí znamenala jediné: „Apokalypsa.“

Ovšem my jsme si na to zvykli, a dokonce jsme se v tom i zabydleli. Dostojevský nás varoval: „Mohou přijít veliké události a zastihnou nás intelektuálně nepřipravené.“ A to se i stalo. Také předpověděl: „Svět bude spasen pouze poté, co ho navštíví zlý duch.“ Bude spasen? – To teprve uvidíme. Bude to záviset na našem svědomí, na našem osvícení, na našem osobním i společném úsilí, s jakým budeme čelit tomuto katastrofálnímu stavu. Avšak už je to tady, zlý duch už vítězně krouží jako tornádo nad všemi pěti kontinenty.

***

Jsme svědky jak násilného ničení, tak i dobrovolné sebedestrukce světa. Celé 20. století je vtahováno do hluboké propasti atheismu a sebezničení. V tomto pádu světa pozorujeme bezesporu také globální ukazatele, které nejsou závislé ani na státním politickém systému, ani na úrovni ekonomiky a kultury, ani na národních specifikách. Dnešní Evropa – mohlo by se zdát – je tak málo podobná Rusku roku 1913. Stojí však před stejným pádem, bez ohledu na to, že k němu došla odlišnou cestou. Různé části světa následovaly různé cesty – a dnes se všechny blíží k prahu stejného zániku.

Rusko ve své historii kdysi zažilo taková staletí, kdy společenským ideálem nebyla ani urozenost, ani bohatství, ani hmotný blahobyt, ale svatost jako způsob života. Rusko tehdy bylo prodchnuto pravoslavím, která zachovalo věrnost Církvi prvních staletí. Takové pravoslaví dokázalo zachránit ruský národ v době více než dvousetleté cizozemské nadvlády a zároveň odrazit kruté výpady křižáckých mečů ze Západu. V těchto staletích pravoslavná víra vstoupila do způsobu našeho myšlení a našeho charakteru, stala se základem našeho chování, uspořádání rodiny, každodenního života a pracovního kalendáře. Tehdy pravoslaví určovalo priority našeho konání, uspořádání dne a roku. Víra byla jednotící a upevňující silou národa.

Ovšem v 17. století bylo naše pravoslaví podlomeno nešťastným vnitřním rozdělením a v 18. století pak bylo Rusko otřeseno násilnou petrovskou reformací, která podřídila náboženský duch a národní život zájmu ekonomiky, státu a války. A s jednostranným petrovským osvícenstvím dorazil i k nám jemně jedovatý vítr sekularismu, který poté prostoupil vzdělané vrstvy a otevřel široký průchod k marxismu. V Rusku se před příchodem revoluce víra vytratila ze vzdělaných kruhů a u nevzdělaných byla narušena.

Byl to opět Dostojevský, který soudě podle francouzské revoluce kypící nenávistí k Církvi došel k závěru: „Revoluce musí nutně začít z atheismu.“ A to je pravda. Ovšem ještě nikdy předtím svět nepoznal takový organizovaný, militarizovaný a ve zle neústupně setrvávající atheismus jako ten marxistický. Ve filosofickém systému a v psychologickém základu Marxe a Lenina je nenávist k Bohu hlavní hnací impuls stojící nad všemi politickými a ekonomickými záměry. Militantní atheismus – to není jenom detail, okraj, vedlejší následek komunistické politiky, ale její hlavní osa.

Pro dosažení svých ďábelských cílů marxismus potřeboval, aby obyvatelstvo bylo zbaveno náboženství a národnosti. Zničit víru i národ, to je to, co komunisté všude otevřeně hlásají a také to uskutečňují. Atheistická společnost potřebuje zlikvidovat náboženství, které mu leží v cestě. To je patrné také z nedávných útoků na papeže.

Dvacátá léta byla v Sovětském svazu nepřerušeným průvodem mučednictví pravoslavných duchovních. Dva zastřelení metropolité, z nichž jeden petrohradský Benjamin byl zvolený všenárodním hlasováním. Sám patriarcha Tichon prošel rukama čeky (GPU) a poté zemřel za záhadných okolností. Desítky biskupů a arcibiskupů, desítky, tisíce kněží, mnichů a monašek, které čekisti nutili, aby se vzdali slova Božího. Mučili je, popravovali ve sklepích, posílali do lágrů, do vyhnanství v pusté tundře na daleký sever. Starce vyhazovali na ulici hladové a bez přístřeší, zanechané jejich trápení. A všichni tito křesťanští mučedníci šli odvážně na smrt za svou víru. Pouze ve výjimečných případech se nechali zlomit a víru zapřeli. Desítkám miliónů laiků zavřeli cestu do chrámu a zakázali jim vychovávat děti ve víře. Věřící rodiče odtrhli od dětí a zavřeli je do vězení a děti pomocí vyhrožování a lží oddálili od víry.

Je oprávněné tvrdit, že svévolné a nesmyslné zničení ruského venkovského hospodářství ve 30. letech tzv. rozkulačení a kolektivizace, při kterém zahynulo 15 milionů rolníků a které nemělo žádný hospodářský smysl, bylo brutálně realizováno pouze s jedním cílem: zničit tradiční národní způsob života a vyrvat náboženství z vesnice. Stejný cíl duševního rozvratu a zkaženosti se rozprostíral v nelidském Souostroví Gulag, kde lidi učili přežívat na úkor smrti druhých...

Jen na krátkou dobu, když Stalin potřeboval sebrat síly proti Hitlerovi, rozehrál cynickou hru s církví. A tuto klamnou hru, která pokračovala brežněvovskými dekoracemi a reklamními prohlášeními, si bohužel více než kdekoliv jinde osvojili na Západě a přijali ji za bernou minci. Jak moc je nenávist k náboženství zakořeněná v komunismu, je vidět na příkladu jeho nejliberálnějšího vůdce Chruščova: poté, co se rozhodl učinit některá zásadní reformní opatření směrem k větší svobodě, znovu rozpoutal zuřivý leninský boj za vyhlazení náboženství.

Nestalo se však to, co čekali: v zemi, kde chrámy byly převálcovány, kde atheismus vítězně a nezřízeně vládne již dvě třetiny století, kde jenom kvůli propagandě pro západní svět jsou tolerovány poslední zbytky vnějšího církevního uspořádání včetně několika biskupů až do samé krajnosti ponížených a zbavených vlastní vůle, kde ještě i dnes se za víru posílá do lágru, a dokonce se tam zavírají na samotku ti, kteří se pomodlili na Paschu, v takové zemi a pod takovým tlakem komunistického režimu křesťanská tradice přežila!

Ano, jsou nás miliony, kteří jsou zdevastováni a zmrzačeni státním atheismem. Ovšem zároveň jsou zde také milióny věřících, kteří jsou pouze z vnějšího tlaku nuceni mlčet – ale tak už tomu v dobách pronásledování a utrpení bývá. Při tom všem však vědomí o Bohu dosáhlo v Rusku pronikavé hloubky. A tady vidíme úsvit naděje: bez ohledu na to, jak impozantně je komunismus vyzbrojen raketami a tanky, i kdyby úspěšně dobyl celou  planetu, je odsouzený k tomu, aby nikdy neporazil křesťanství.

***

Západ ještě doposud neokusil komunistickou invazi, stále má svobodu náboženství. Ovšem jeho historická pouť ho dnes přivedla k podobné ztrátě náboženského vědomí. Západ zažil své vlastní drásající štěpení a krvavé náboženské války a nenávist. Již od pozdního středověku Západ začal být stále více a více zaplavován vlnami sekularismu. Toto ohrožení víry – které nevychází z vnějšího tlaku, ale zevnitř – je o to víc nebezpečné.

Na Západě se smysl života nepozorovaně v průběhu posledních desetiletí zúžil na dosažení „štěstí“ – a dokonce to bylo slavnostně zakotveno v ústavě. Není to první století, kdy koncepty dobra a zla jsou již k smíchu. Úspěšně byly odstraněny z běžného užívání a byly nahrazeny politickými a třídními kategoriemi, které mají velice pomíjivý život. Člověk se dnes stydí používat věčné pojmy. Stydíme se pronést, že zlo hnízdí v srdci každého člověka spíše než v politickém systému. Zároveň se však nestydíme, když každodenně ustupujeme Zlu – soudě z laviny neustále se prohlubujících kompromisů svědomí, které dnes vidíme. Západ se nevyhnutelně propadá do propasti. Západní společnost stále intenzivněji ztrácí svoji náboženskou podstatu. Svoji mladou generaci bezstarostně předává atheismu. Potřebujeme více důkazů o převládajícím atheismu, když ve Spojených státech, v zemi s prestiží nejnáboženštější země světa, promítali rouhačský film o Ježíši Kristu? Když americké noviny v hlavním městě otiskly nestydatou karikaturu Matky Boží? Pokud jsou rozrušena vnější práva – proč by měl člověk sám sebe vnitřně omezovat od nedůstojného konání?

Nebo proč by se měl člověk zdržovat nenávisti – rasové, třídní či freneticky ideologické? Nenávist dnes pojídá mnoho duší. Atheisté-učitelé vychovávají mládež k nenávisti vůči své vlastní společnosti. Při tomto sebemrskání se však zapomíná na to, že nedostatky kapitalismu mají své kořeny v zásadních nedostatcích lidské přirozenosti, v tom, že kapitalismus poskytuje prostředí bezmezné svobody spolu s dalšími lidskými právy; zapomínáme na to, že v komunismu (a komunismus jde v patách všech mírných forem socialismu, které nejsou stabilní) těm samým nedostatkům je dán nekontrolovatelný průchod v případě všech těch, kteří mají byť jen nepatrnou moc. Zatímco všichni ostatní tam opravdu dosáhli „rovnosti“ – rovnosti chudých otroků.

Tato rozdmýchávaná nenávist naplňuje dnešní svobodný svět, a čím větší jsou svobody, čím větší je sociální zabezpečení a vyšší komfort, tím se paradoxně zvyšuje toto napětí a slepá nenávist. Západ tak sám na sobě ukázal, že lidská spása se nenachází v hmotné hojnosti a úspěšném byznysu.

Tato zapálená nenávist se dále rozšiřuje na vše živé, na samotný život, na svět, jeho barvy, zvuky, tvary, na lidské tělo – i agresivní umění 20. století hyne pod touto hroznou nenávistí, neboť umění bez lásky se stalo neplodným. Na východě umění padlo, protože bylo sraženo a pošlapáno; na Západě však padlo dobrovolně, tím jak se z něho stal nástroj okázalého usilování – nikoliv však o to, odhalit Boží plán, ale o to, nahradit Boha člověkem. Tak i zde platí, že existuje pouze jedno východisko pro další světový vývoj jak pro Západ, tak i pro Východ. A to kvůli vůli stejné příčině: lidé zapomněli na Boha.

Před náporem světového atheismu jsou věřící rozděleni a mnozí ztraceni. Mezitím i pro křesťanský – bývalý křesťanský – svět by bylo dobré, aby neztratil ze zřetele například Dálný východ. Nedávno jsem měl možnost sledovat, jak v Japonsku a ve svobodné Číně – nehledě na řekněme menší jasnost jejich náboženských představ a při existenci stejně nerušené „svobody volby“ jako na Západě – jejich společnost včetně mladé generace si zachovala mnohem více morálního smyslu než na Západě. Jsou mnohem méně zasaženi ničivým sekulárním duchem.

Co říci o rozdělení mezi různými náboženstvími, pokud dokonce i křesťanství samotné se rozpadlo na části? V posledních letech jsou vidět mezi hlavními křesťanskými církvemi pokusy o smířlivé kroky. Ale jsou příliš pomalé, svět umírá stokrát rychleji. Vždyť se neočekává sloučení církví ani změna dogmat, ale pouze společný odpor proti atheismu – i v tomto případě jsou však kroky příliš pomalé. Existuje dokonce organizované hnutí za cílem sjednocení církví – ale zvláštní. Světová rada církví, která se spíše zajímá o úspěchy revolučních hnutí ve třetím světě a naopak zůstává hluchá a slepá, co se týče pronásledování náboženství. Kde je tento jejich přístup nejvíce evidentní? Přece v případě Svazu sovětských socialistických republik. Nevidět tamní pronásledování, to není možné – takže SRC raději volí cestu diplomatického mlčení a nezasahování? Co však potom zůstane z křesťanství?

V této souvislosti musím s hlubokým zármutkem říct – netroufám si mlčet –, že můj předchůdce, který obdržel toto ocenění v loňském roce, veřejně podporoval – a to i dokonce v době obdržení ceny – komunistickou lež. Bezostyšně prohlásil, že si nevšiml existence pronásledování náboženství v Sovětském svazu. Za toto zneuctění památky všech zabitých a utlačovaných – ať nebe nad ním vynese svůj soud.

***

Dnes čím dál tím jasněji vidíme, že bez ohledu na nejjemnější politické lavírování se smyčka kolem krku lidstva s každým desetiletím utahuje pevněji a beznadějněji. Neexistuje žádné jiné východisko – ani jaderné, ani politické, ani ekonomické, ani ekologické. A skutečně se může zdát, že ve stínu takovýchto světových událostí je absurdní a neadekvátní připomínat, že hlavní klíč naší existence či neexistence se nachází v každém jednotlivém lidském srdci, v jeho preferencích pro skutečné dobro či zlo. Platí to i dnes: to je ten nejpravdivější klíč.

Sociální teorie plné slibů zkrachovaly a zavedly nás do slepé uličky. Svobodní lidé na Západě by si mohli přirozeně uvědomit, že se kolem nich nachází nemálo dobrovolně pěstované lži. Neměli by si ji nechat tak jednoduše vnucovat. Jedná se pouze o bezvýsledné pokusy, jak najít cestu ven ze současné světové situace. Pokud se však nebudeme snažit v pokání znovu obrátit naše vědomí ke Stvořiteli všeho, nerozsvítí se nám žádný východ, nenajdeme ho.

Jsou příliš ubohé prostředky, které nám v současné době zůstaly. Nejprve musíme spatřit celou tu hrůzu vytvořenou nikoli někým zvenčí, nikoli třídními nebo národními nepřáteli, ale hrůzu, kterou jsme vytvořili v nitru každého z nás, v nitru každé společnosti, a to i té svobodné a rozvinuté. Zejména však v té rozvinuté, protože zde jsme to všechno učinili my sami, naší svobodnou vůlí. My sami každý den svým lehkomyslným sobectvím utahujeme tuto smyčku. Zeptejme se sami sebe: Nejsou náhodou ideály našeho století falešné? A naše přesvědčivá módní terminologie? A z ní vycházející povrchní recepty pro řešení naší situace? V každé oblasti – dokud ještě není příliš pozdě – by mělo dojít k přehodnocování. Řešení krize neleží na cestě běžných povrchních představ.

Náš život nespočívá v hledání materiálního úspěchu, ale naopak v hledání důstojného duchovního růstu. Celý náš život na zemi je pouze mezistupněm vývoje k něčemu vyššímu. Nesmíme spadnout nebo se zde jen bezvýsledně poflakovat. Pouhé hmotné zákony nejsou schopné objasnit náš život a dát mu směr. Zákony fyziky a fyziologie nám nikdy neodhalí to, co je nesporné: jak se Stvořitel neustále účastní denního života každého z nás. Jak nám neustále dodává energii bytí, a když jeho pomoc ustane, umíráme. A se stejnou účastí se podílí také na životě celé planety – to musíme pocítit v tento temný a hrozný okamžik.

Neuváženým očekáváním posledních dvou století, které nás přivedly do nicoty a na pokraj jaderné a nejaderné smrti, můžeme jako protiváhu navrhnout pouze odhodlané hledání laskavé Boží ruky, kterou jsme tak bezstarostně a arogantně zavrhli. Potom se nám otevřou naše oči, aby uzřely chyby tohoto nešťastného 20. století, a naše ruce se budou moci chopit jejich nápravy. Vždyť z dědictví všech osvícenských myslitelů nemáme nic pomocí čeho se držet při této lavině, která se strhla. Našich pět kontinentů se nachází v tornádu, ale právě v takovýchto zkouškách se projevují nejvyšší schopnosti lidské duše. Zahyneme-li a ztratíme tento svět, pak to bude naše vlastní vina.

Guildhall, Londýn, 10. 5. 1983

_________________
Přeloženo z ruštiny: Александр Исаевич Солженицын,ТЕМПЛТОНОВСКАЯ ЛЕКЦИЯ 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ