Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

ORTHODOXNÍ KŘESŤANSTVÍ > Dogmatická theologie > Archimandrita Meletios Vadrachanis: Tři druhy ateismu

Archimandrita Meletios Vadrachanis: Tři druhy ateismu

V dopise zaslaném "Nejzbožnějšímu mnichu Dionysiovi" popisuje sv. Řehoř Palama, arcibiskup Soluňský tři druhy ateismu.

A) Různorodá pochybení hellénistických filosofů
Někteří z nich například vůbec neuznávali existenci Boha, ale pouze toho, co je přístupné smyslům a vede k nějaké formě rozkoše (Epikúros); nebo uznávali existenci určitých forem materiální skutečnosti, ze kterých je svět stvořen (Empedoklés, Hérakleitos, Anaximenés, Démokritos); nebo věřili, že to co existuje, je zcela nepostižitelné a nepoznatelné komukoliv a vše je jen zdání (Xenofanés); anebo nějak ideu Boha formulovali, ale zcela vágně (Sokratés, Platón). 

Heretik Barlaám, jehož učení sv. Řehoř Palama úspěšně vyvrátil, patřil do této první skupiny ateistů, neboť trval na tom, že nestvořená podstata Boží se neliší od Jeho nestvořené energie. Jak ale praví mučedník sv. Justin Filosof a další církevní otcové, ten kdo v Bohu ztotožňuje podstatu s energií, popírá existenci Boží. Neboť to, co nemá žádnou energii, vůbec neexistuje a není ničím.

B) Mnohočetné a mnohotvaré omyly heretiků
Někteří považují Otce za bezdětného (Židé). Jiní Ho považují za obojí zároveň: syna-otce (Sabéllius, který učil, že Otec, Syn a Duch Svatý jsou jedna hypostaze, která jednoduše na sebe bere různá jména a různé formy, jak je právě zapotřebí). Jiní Boha považují za nestvořeného Otce, který je původcem stvořeného Syna a Ducha (Árius, Eunómius, Makedonios). Jiní pak zase mají jiné představy.

Všichni tito se v ničem neliší od ateistů, neboť ničí Trojjedinost Boha a popírají Boží přirozenost Syna a Ducha Svatého. Také Barlaam a Akindynos si s nimi v ničem nezadali.  Jak jsme uvedli výše, na jedné straně ztotožňovali nestvořenou podstatu Boží s nestvořenou energií Boží a na druhé straně do vztahu mezi Boha a člověka kladli stvořenou energii. Tímto způsobem učinili z Boha stvoření, neboť mu přisoudili stvořenou energii, protože, jak říkají Otcové, přirozenost se jeví skrze své energie.

C) Ten, kdo se vyhýbá pojednání o všech dogmatech týkajících se Boha
Tento druh ateismu není příliš vzdálen dvěma předchozím. A přesto se k tomuto druhu ateismu theologové a kněží uchylují, a to tím, že se nedotýkají otázek, které jsou pro „zástupy“ těžké k pochopení. Svoji nechuť vysvětlovat theologii církevních Otců těm, kteří ji neznají, objasňují tím, že se prý jedná o otázky příliš komplikované, těžko pochopitelné a většině lidí nepřístupné.

A přece je třeba vědět, že pokud někdo přejde mlčením třebas i jedinou dogmatickou nauku, dochází tím ke zničení celé dogmatické ohrady Církve. To posléze umožňuje, aby se do Církve dostalo heretické učení. Heretici se obávají a není jim příjemné, když se rozvíjí a pěstuje dogmatická nauka Pravoslavné církve v celé své plnosti a šíři. Tehdy totiž padá maska ctnosti a zbožnosti, za kterou se skrývají.

Shrnutí:
První druh ateismu: Bůh neexistuje.
Druhý: Bůh existuje, ale koncept Boha není nikdy zcela pravdivý.
Třetí: neúplné předkládání obrazu Boha.

Takto se tedy vyjadřuje sv. Řehoř Palama ve slavném dogmatickém listu mnichu Dionýsiovi. A nyní přejděme do naší doby a porovnejme, jaké problémy řešíme dnes a jaké problémy se řešily v době sv. Řehoře Palamy.

Na začátku dvacátého století se mezi křesťany různých církví objevila snaha o navázání kontaktu a sblížení. Křesťané spolu začali komunikovat a řešit otázky, které je vzájemně rozdělovaly s cílem konečného sjednocení. Pravoslavná církev na tomto úsilí také participovala.

A tak počal takzvaný mezi-křesťanský, neboli ekumenický dialog. Rozdílů bylo mnoho a byly velmi závažné. Bylo těžké nalézt nějaký společný bod, začaly různé neshody, třenice a štěpení.

Aby se mohlo v dialogu pokračovat, bylo třeba dogmatický, theologický dialog zaměnit dialogem lásky. Tak se objevil dogmatický minimalismus. To znamená, že účastníci dialogu se omezí na co nejméně dogmatických otázek, ve kterých se shodují a ve kterých cítí jednotu a zároveň uznají dogmatické zvláštnosti ostatních.

Objevila se také teorie "větví": všichni máme jeden společný kořen, jsme různé větve jednoho stromu.

Objevila se i teorie "inkluzivity". To znamená, že Církev je -jak to říci- schopna obsáhnout mnohé druhy křesťanství.

Z politických, diplomatických i národních důvodů a kvůli globalizaci se mezi-křesťanský dialog postupně vyvinul v dialog mezi-náboženský. Ve své první fázi zahrnoval monoteistická náboženství. Židovská a muslimská víra v jednoho Boha se bere jako signifikantní faktor.

Tímto však "theologické" perly nekončí. Začalo se tvrdit, že všechna náboženství přece vedou ke stejnému Bohu. Všechna slouží člověku. Všechna obsahují nějaké zrnko pravdy. A touto cestou se mezi-náboženský dialog rozšířil o všemožná náboženství, která vůbec nemusela být monoteistická. A tento pád nemá konce!

Nabízí se otázka: kam to vše povede? Kam míříme? Zapomněli jsme snad, že Kristus je světlo tohoto světa (J 8,12)? Že je tou jedinou cestou, po které může člověk kráčet? Že je pravdou i životem (J 14, 6)? Že nikdo jiný není pravý a skutečný Bůh? Zapomněli jsme snad, že bohové národů jsou démoni (Ž 95,5)? Zapomněli jsme, že pohana Kornélia (Sk 10 kap.), který žil zbožně, postil se, dával almužny a modlil se, Kristus nezanechal v jeho pohanství, ani mu neřekl, že ač pohan bude spasen, neboť vede svatý život. Ne, poslal anděla, aby zavolal Petra, aby ho vyučil pravé víře.

To stejné učinil také v případě eunucha etiopské královny (Sk 8, 26-40). Tento eunuch byl zbožný žid, který se podrobil namáhavé, daleké a nebezpečné cestě do Jeruzaléma, aby se tam mohl poklonit. A ačkoliv bylo zrovna poledne a mohl se najíst a odpočívat, nebo si užívat nádheru krajiny, místo toho četl proroka Izajáše. A přestože to s ním na voze muselo velmi házet a muselo být velmi nepohodlné číst a co víc, ani nerozuměl tomu, co četl, přesto pokračoval ve čtení pln touhy po pochopení významu prorockých slov. A ani tohoto zbožného žida nezanechal Bůh jeho náboženství. Neřekl mu, že bude spasen pro jeho horlivost, ale poslal apoštola Filipa, aby ho poučil ve víře. A to proto, že židé nevěří v Trojjediného Boha, ani v Boží přirozenost Krista, ani v neporušené a věčné panenství Bohorodičky, ani ve sv. ikony a co více: očekávali a stále ještě očekávají příchod mesiáše, kterého vyhlížejí jako světského národního vládce, který přijde zachránit „hmotně“ Izrael.

V heretická dogmata věří také islám. Navíc vede člověka k tělesné nespoutanosti a k zabíjení těch, kteří v islám nevěří. Kde je tedy hodnota monotheistických náboženství a o to více, kde je hodnota pohanských náboženství?

A co se týče křesťanských herezí? Jak je na tom římský katolicismus? Vždyť ten také věří ve světského spasitele a proto se katolická církev stala státem s vlastními velvyslanectvími, diplomatickými styky, vojáky, policií, bankami atd. V čem spočívá jeho duchovní hodnota, když zničil trojiční nauku přídavkem Filioque, když zbožštil a učinil neomylným člověka papeže, když zbožštil Bohorodičku dogmatem o neposkvrněném početí atd.?

A co protestantismus, který pohrdá tradicí, ikonami, křížem, svatými a jejich přímluvami, kněžstvím, zpovědí a mnoha dalšími tajinami? Někteří z nich došli ke svěcení žen, legalizování a svěcení homosexuálů a k dalším narušením. Sv. Řehoř nás varuje: stali se z nás ateisti. Budeme mu naslouchat?

_____________________
Přeloženo z řečtiny: Orthodox Typos, No. 1670 ze dne 22. 12. 2006, s. 3. 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ