Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

ORTHODOXNÍ KŘESŤANSTVÍ > Co je Pravoslaví? > Biskup Averkij (Taušev): Co je Pravoslaví?

Biskup Averkij (Taušev): Co je Pravoslaví?

O první neděli Velkého půstu naše Církev slaví svátek vítězství Pravoslaví - vítězství pravého křesťanského učení nad všemi jeho porušeními a pokřiveními – herezemi a lživými naukami. O druhé neděli Velkého půstu jakoby se pak svátek vítězství Pravoslaví opakoval a prohluboval. Slavíme totiž památku jednoho z největších sloupů Pravoslaví – sv. Řehoře Palamy, arcibiskupa Soluňského, který svým neobyčejným slovem, nesoucím Božím milost a svým osobním příkladem vysokého asketického života zahanbil učitele lži, kteří se odvážili popřít samotnou podstatu Pravoslaví. Tím je zápas modlitby a půstu, který osvěcuje lidskou duši světlem Boží milosti a činí ji účastnou Boží slávy.

Ach, jak málo je dnes dokonce mezi vzdělanými lidmi a občas i dokonce mezi současnými teology a duchovními těch, kteří správně chápou, co je to Pravoslaví a v čem se nachází jeho podstata. Přistupují k této otázce pouze vnějším a formálním způsobem a řeší ji příliš primitivně a dokonce i naivně. Přitom se vůbec nedotýkají hloubky Pravoslaví a nevidí plnost jeho duchovního obsahu.

Nehledě na povrchní názor mnoha lidí, Pravoslaví není pouze jednou z mnoha existujících křesťanských vyznání, jak se zde v Americe říká, denominací. Pravoslaví je ta pravá, lidskými domněnkami a představami nezkažená, nepřevrácená, vlastní Kristova nauka a to ve vší své čistotě a plnosti. Je to nauka o víře a zbožnosti, tedy o životě podle víry. Pravoslaví není pouze souhrn dogmat, které čistě formálně přijímáme za pravdu. Pravoslaví není pouze teorie, je to i praxe. Není to pouze víra, ale i život odpovídající ve všem této víře.

Skutečně pravoslavným není pouze ten, kdo pravoslavně myslí, ale ten, kdo pravoslavně cítí a žije, ten kdo se opravdu snaží vtělit pravoslavné učení Krista do svého života. „Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“ (Jan 6,63) Tak sám Pán Ježíš Kristus mluvil o své božské nauce svým učedníkům. Z toho plyne, že Kristova nauka není pouze nějaká abstraktní teorie, oddělená od života, ale duch a život. A proto pouze ten, kdo pravoslavně myslí, pravoslavně cítí a pravoslavně žije se může pokládat za skutečně pravoslavného křesťana.

Zároveň s tím je třeba vědět a pamatovat na to, že Pravoslaví není pouze a jenom to, co se oficiálně nazývá Pravoslavím. Neboť v naše době, plné vychytralosti a lži, je již naneštěstí nepochybným i když velice bolestivým faktem skutečnost, že se ve světě objevuje falešné pravoslaví, které se čím dál tím více rozmáhá a upevňuje. Toto falešné pravoslaví se úporně snaží nahradit skutečné Pravoslaví, podobně jako Antikrist se ve své době bude snažit nahradit Krista.

Pravoslaví není pouze jakási čistě pozemská organizace, řízená patriarchy, biskupy a knězi sloužícími v církvi, oficiálně nazývané „pravoslavnou“. Pravoslaví je mystické Tělo Kristovo a jeho hlavou je sám Kristus (Ef 1,22-23; Kol 1,18; 1,24). Její součástí nejsou pouze duchovní, ale všichni ti, kteří pravým způsobem věří v Krista. Všichni ti, kteří Krista přijali celým svým srdcem a kteří platnou cestou skrze svatý křest vstoupili v Jím založenou Církev – jak ti ještě žijící na zemi, tak i ti, kteří zesnuli ve víře a zbožnosti.

Pravoslavná církev není nějaký monopol či podnik duchovních, jak si to ve svém nevědění představují ti, kterým je cizí duch Církve. Nejde o dědictví jednoho či druhého biskupa nebo kněze. Jde o nejtěsnější duchovní sjednocení všech, kteří pravým způsobem věří v Krista a kteří se snaží zachovávat jeho přikázání a to s jediným cílem – zdědit od Krista Spasitele věčné blaženství. A pokud z důvodu své slabosti hřeší, upřímně se kají a snaží se „přinést plody hodné pokání“ (Lk 3,8).

Je faktem, že Církev nemůže být zcela odtržena od země, protože do ní vstupují lidé stále ještě na zemi žijící. A proto se v její vnější struktuře a organizaci nevyhnutelně nachází také „pozemský“ element. Ovšem čím méně je toho „pozemského“, tím lépe pro její věčný cíl. V žádném případě však není možné, aby ta „pozemská“ stránka zatemnila a potlačila tu čistě duchovní stránku – dílo spasení duší pro věčný život, kvůli kterému Církev byla založena a existuje.

Prvním a základním znakem, pomocí kterého můžeme odlišit pravou Kristovu Církev od falešných církví (kterých je dnes tak mnoho), je fakt, že v ní zůstává zachovaná PRAVDA lidskými domněnkami nepřekroucená. Podle nauky Slova Božího „Církev je sloup a utvrzení pravdy“ (1Tim 3,15) a proto v ní nemůže být žádná lež. Pokud se jejím jménem oficiálně prohlašuje a tvrdí jakákoliv lež, pak už to není Církev. Nikoliv pouze duchovní, ale i řadoví věřící musí být cizí jakékoliv lži, pamatujíce na apoštolská slova: „Proto zanechte lži a mluvte pravdu každý se svým bližním“ (Ef 4,25), nebo „Neobelhávejte jeden druhého“ (Kol 3,9). Křesťané musí vždy pamatovat na Kristova slova, že lež je od ďábla, který je „lež a otec lži“ (J?? 8,44).

A tak platí, že tam kde je lež, není skutečná Kristova Pravoslavná církev! Tam se nachází falešná církev, kterou tak živě a ostře zobrazil ve svém Zjevení sv. Jan jako „velikou nevěstku usazenou nad vodami, se kterou se spustili králové světa a vínem jejího smilství se opíjeli obyvatelé země." (Zj 17, 1-2).

Již ve Starém Zákoně svatí proroci často připodobňují nevěru k pravému Bohu jako smilstvo (např. Ezek. 16,8-58; 23,2-49). Je hrozné nejenom mluvit, ale dokonce i pomyslet na to, že v této bláznivé době musíme hledět na to, jak se uskutečňuje mnoho pokusů obrátit celou Kristovu Církev v „nevěstinec“. A to nejenom ve výše zmíněném přeneseném smyslu, ale i v doslovném významu. Vždyť jak lehko je dnes ospravedlňována a dokonce se ani za hřích nepovažuje smilstvo a ostatní nečistoty. V praxi jsme to viděli v tzv. „Živé církvi“ v naší nešťastné vlasti na začátku 20. století. Nyní se stejným střetáváme také u všech dnešních „modernistů“, kteří se snaží ze sebe sejmout požehnané jho Kristovo (Mt 11,30) a zradit celé asketické dědictví naší Církve legalizací veškerých přestupků a morálních nečistot. Mluvit v tomto případě o Pravoslaví samozřejmě není vůbec možné, i když dogmata víry zůstávají nedotčena a bez závady.

Na druhou stranu je skutečné Pravoslaví cizí každému mrtvému formalismu. Nenacházíme v něm slepou oddanost „liteře zákona“, protože se jedná o „duch a život“. Pokud je někde přísně zákonicky vše jak má být a to čistě z vnější strany, pak to ještě vůbec neznamená, že tomu tak je i ve skutečnosti. V Pravoslaví není místa pro žádnou jezuitskou kazuistiku. Zde není možné přijmout oblíbené rčení právníků: “Zákon není možné popřít, musíme jej obejít“.

Pravoslaví je ta jedna a jedinečná Pravda, čistá Pravda bez jakékoliv příměsi a bez jakéhokoliv stínu lži, falše, zla a klamu! Samotná podstata Pravoslaví leží v modlitebním a postním zápase, který je svatou Církví vyzdvihován zvláště v průběhu druhého týdne Velkého půstu. Věřícím je představován jako dvoustranný „podivuhodný meč“, kterým porážíme nepřátele naší spásy – temné běsy. Navíc modlitební a postní zápas osvěcuje naši duši světlem Boží milosti. O tom nás učí sv. Řehoř Palama, jehož památku Církev vítězoslavně oslavuje druhou neděli Velkého půstu. V ten den je tento světec oslavován jako „zvěstovatel Milosti“, „osvěcovatel světa“, „zvěstovatel Božího světla“ a „neotřesitelný sloup Církve“.

Když učedníci nemohli vyhnat démona z posedlého chlapce, sám Kristus Spasitel, zdůrazňujíce veliký význam modlitebního a postního zápasu, jim jasně odpověděl, že „tento rod“, to znamená rod démonů nevychází „jinak než modlitbou a postem“ (Mt 17,21). Veliký patristický teolog – asketik sv. Teofan Zatvornik ve svém komentáři k této pasáží uvádí:

“Můžeme se domnívat, že tam, kde se nenachází modlitba a půst, se nachází běs?“ A odpovídá: “Ano můžeme. Běsi, když se usídlí v člověku, neprozrazují vždy svoji přítomnost. Naopak skrývají se a nepozorovaně učí svého hostitele veškerému zlu a odvrací ho od všeho dobra. Takže nakonec se člověk domnívá, že vše co dělá, dělá ze své vůle. Zatímco pouze plní vůli svého nepřítele. Jakmile se začneme postit a modlit se, nepřítel odchází a čeká opodál na vhodnou příležitost, aby se mohl vrátit. A skutečně v okamžiku, kdy opustíme modlitbu a půst, se vrací zpět.“ (Myšlenky na každý den, str. 245-246)

Z toho je jasně patrný následující závěr: Kde se půst a modlitba ignoruje, přehlíží či dokonce úplně opouští, tam nemůže být jakékoliv řeči o Pravoslaví. Tam se naopak nachází království běsů, dělajících si z ubohého člověka svoji hračku.

Tam nás vedou všichni současní modernisté, kteří volají po reformách v naší Pravoslavné církvi! Všichni tito liberálové, volnomyšlenkáři a jejich souputníci, kteří se snaží umenšit význam modlitby a půstu – ať dosytosti křičí a proklamují svoji rádoby věrnost k dogmatickému učení Pravoslavné církve. Nemohou se již považovat za pravoslavné křesťany, naopak stávají se odpadlíky od Pravoslaví.

Budeme vždy pamatovat na to, že čistě formální zachování Orthodoxie nemá žádnou cenu, pokud zároveň s tím není také „duch a život“. „Duch a život“ Pravoslaví, to je především modlitba a půst. Přičemž máme na mysli skutečný půst, jako o něm učí Církev, chápaný ve smyslu všestranné zdrženlivosti a nikoliv pouze zřeknutí se nepostních jídel.

Bez askeze není možné mluvit o pravém křesťanství, tedy o Pravoslaví. Vždyť sám Kristus, který položil základy askeze, jasně řekl: “Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne“ (Mk 8,34). Opravdový křesťan, skutečný pravoslavný, je pouze ten, kdo se snaží napodobit Krista v nesení kříže a je připraven sám sebe ukřižovat ve jménu Krista.

O tom také jasně učili svatí apoštolové. Sv Petr píše: “Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.“ (1 Pt 2,20-21). Stejně tak i sv. Pavel mnohokrát ve svých listech píše o tom, že všichni skuteční křesťané musí být asketického ducha a že křesťanská askeze se podobá ukřižování sebe pro Krista: “Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony.“ (Gal 5,24). Je to oblíbený výrok sv. Pavla, že musíme být s Kristem spolu ukřižováni, abychom s ním byli spolu vzkříšeni. Tato myšlenka se nachází v různých formách v řadě jeho epištol.

A proto člověk, který si pouze užívá a vůbec nepřemýšlí o sebeodříkání a sebezapírání a neustále se ponořuje do všemožných tělesných požitků a rozkoší, nemůže být pravoslavným, nemůže být křesťanem. O tom nás správně poučuje veliký asketa křesťanského starověku sv. Izák Syrský. “Boží cesta je každodenní kříž. Nikdo nevystupuje do nebe bezstarostným životem. O této cestě víme, kde končí.“ Končí tam, kde končí ta „široká a prostorná cesta“ o které sám Hospodin řekl, že „vede do záhuby“ (Mt 7,13).

Toto je Pravoslaví, čili skutečné křesťanství!

 

Přeloženo z ruštiny: Архиепископ Аверкий, Современность в свете Слова Божия: Слова и речи, Том IV, Holy Trinity Monastery, Jordanville, N.Y., 1976, s. 45 – 51.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ