Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

EKUMENISMUS > Pravoslaví a ekumenismus > Biskup Fotij triadický*: Jednota Pravoslaví v našich dnech

Biskup Fotij triadický*: Jednota Pravoslaví v našich dnech

Představitelé oficiálních místních pravoslavných církví, kteří se sešli 15. března minulého (1992) roku na poradě v Konstantinopoli, podepsali společné Poselství, jehož smyslem bylo deklarovat „všepravoslavnou jednotu“1. Poselství bylo podepsáno na Neděli Pravoslaví. Jaká hořká ironie – v den, kdy si Církev připomíná svátek Vítězství Pravoslaví, byl nejvyššími představiteli „oficiálních“ pravoslavných církví podepsán dokument, jenž můžeme jen velmi těžko nazvat pravoslavným ve svých základních východiscích! V našem článku se pozastavíme u klíčové a nejdiskutovanější otázky tohoto Poselství – u jejího pojetí jednoty Pravoslaví a pravoslavných křesťanů v našich dnech.

Je dobře známo, že jednota v Pravoslavné církvi je především jednotou v pravoslavné víře, či jinými slovy, jednota v plnosti Bohem zjevené Pravdy, jednota ve vtělené hypostatické Pravdě (viz. J 14, 6), tedy jednota v našem Pánu Ježíši Kristu. On je zakladatel a Hlava Církve, která je Jeho Tělem (viz. Ef 1, 22 – 23; 4, 5; Ko 1, 18). Údy tohoto Těla jsou všichni, kteří věří ve svatou Trojici a Bohočlověka našeho Spasitele Ježíše Krista a kteří jsou pravoslavně pokřtění ve jménu Trojjediného Boha. Klasický příklad toho, jak je chápána jednota v jedné svaté a apoštolské Církvi můžeme vidět v životě sv. Maxima Vyznavače († 622). Tomuto srdnatému bojovníkovi proti heresi monotheletismu, tehdy v místních církvích vítězící, byla položena otázka: „K jaké církvi patříš ty - k byzantské, římské, antiochijské, alexandrijské či jerusalemské? Hle, ony všechny společně s jim podřízenými eparchiemi se sjednotily. Tedy, jestliže říkáš, že patříš k Církvi obecné, pak se s nimi sjednoť, aby ses nevydal na novou, zvláštní cestu a nenarazil na to, co nečekáš.“ Na to sv. Maxim odpověděl: „Pán všeho stvoření zjevil, že obecná Církev spočívá ve správném a spasitelném vyznávání víry v Něj,a tak nazval Petra blahoslaveným za to, že jej vyznal jako Syna Božího (Mt 16, 18). Proto si nejprve přeji poznat smlouvu, na jejímž základě došlo k takovému sjednocení všech církví, a pokud byla uzavřena správně, nebudu se držet stranou.“2

Pravoslavná církev jako Tělo Kristovo je nerozdělitelná, neporazitelná a bezhříšná ve „správném a spasitelném vyznání víry“. Může se však přihodit, že jednotliví pravoslavní křesťané nebo i celé místní církve změní Pravdu Pravoslaví a tím odpadnou od obecné Církve, jak se to kdysi stalo místní pravoslavné církvi na Západě, která přijala heresi papežství a protestantismu. Je též možné, aby se pravoslavní rozdělili a v Církvi tak nastaly „spory“, jak o tom píše apoštol Pavel v listu Korintským (1. K 1, 10 – 14). Kritérii pravdy jsou v takových případech dogmata a kánony všeobecné Pravoslavné církve, či podle slov sv. Vincenta Lerinského (5. stol.) „quod ubique, quod semper, quod ab omnibus creditum est“ (to, co bylo, všude, vždy a všemi věřeno)3.

Tímto způsobem spočívá záruka jednoty Pravoslaví především a hlavně ve „správném a spasitelném vyznání víry“ Je to však zejména takové vyznání, které chybí v textu vzpomenutého Poselství. V jejím textu je panherese ekumenismu principiálně považovaná za pozitivní jev, přestože ekumenismus odmítá pravoslavné učení o Církvi a ve skutečnosti usiluje o oslabení a zničení Pravoslavné Kristovy církve – „sloupu a základu pravdy“ (1. Tm 3, 15). Byl to právě ekumenismus, který v dnešní době zničil jednotu ve víře mezi pravoslavnými křesťany. Účast představených téměř všech místních pravoslavných církví vyvolala v těchto církvích bolestné rozdělení.

A tak na jedné straně stojí přívrženci ekumenické herese a s ní spjaté reformy církevního kalendáře (ať již vědomě, či z neznalosti) a na druhé straně stojí ochránci čistoty svaté pravoslavné víry zachovávající jednotu Pravoslavné církve v této víře. Toto rozdělení se prohlubuje s rozšiřováním ekumenického hnutí samého, které na svých posledních celosvětových shromážděních ve Vancouveru (1983) a v Canbeře (1991) ještě zjevněji demonstrovalo své úsilí nejen o dosažení jakési amorfní „všekřesťanské jednoty“, ale i o založení mezináboženské synkretistické společnosti, která by reprezentovala všechna náboženství. Jasná svědectví o tom přináší způsob myšlení, theologický jazyk a terminologie ekumenistů, jejich vyjadřování i praktické činy.

Účast místních pravoslavných církví ve Světové radě církví (SRC), však bývá často představována jako pouhý formální akt, bez reálného významu pro řadové kněze a laiky. Jedná se však o tento případ? Pravdou je, že celkem nevelká skupina oficiálních představitelů místních pravoslavných církví přijímá rozhodnutí v otázkách zcela zásadního významu a to za zády milionů pravoslavných duchovních a laiků. Například 28. 9. 1990 v centru konstantinopolského patriarchátu v Chambessy (nedaleko Ženevy) představitelé místních pravoslavných církví (s výjimkou jerusalemského patriarchátu) a představitelé „nechalcedonských“ církví podepsali všeobecnou Deklaraci, která je považována za oficiální završení dialogu mezi pravoslavnými a nechalcedonskými theology. Tato Deklarace otevírá cestu k praktické jednotě s nechalcedonskými skupinami, aniž by se zřekli herese a uznali dogmatické věroučné formulace IV., VI. a VII. všeobecného Sněmu, jež neuznávají. Tento akt mimo jiné velmi brzy přinesl svůj první hořký plod. Ve svém listu pro posvátný Synod (22. 2. 1991) a v Encyklice duchovním a laikům antiochijský patriarcha Ignatios VI. předvídá společné bohoslužby pravoslavných a syrojakobitských (nechalcedonských) duchovních, včetně společného sloužení Liturgie. Ze své strany konstantinopolský patriarcha Bartoloměj v listu ze dne 12. 8. 1992 uvědomuje představitele místních pravoslavných církví o svolání Mezipravoslavné komise, která bude muset posoudit praktické uskutečnění zásad přijatých v Chambessy o sjednocení s nechalcedonskými. Důsledky tohoto lživého sjednocení jsou jasné. Každý, kdo by přijal takový dokument, či vešel do obecenství s kleriky, kteří jej přijali, se oddělí od Pravoslavné církve.

Někteří však mohou namítnout: „Jaký má pro mne význam, že můj biskup či kněz je ekumenista a přijímá rozhodnutí protivící se pravoslavné víře? Já chodím do chrámu jako pravoslavný křesťan a ekumenismus mne nikterak nezajímá.“ Avšak obecenství v bohoslužbách, ve svatých Tajinách a především v Tajině Eucharistie, je vyjádřením plné jednomyslnosti a jednoty víry všech, kteří se tohoto obecenství účastní. Podle slova apoštola „jsme údy druh druhu“ (Ef 4, 25) a tak jsme společně údy Kristova Těla, tj. Církve (Ef 5, 30). Svatá Tajina Eucharistie je nejhlubším vyjádřením jednoty pravoslavných křesťanů v mystickém Těle, jehož hlavou je Pramen Pravdy, náš Pán Ježíš Kristus (viz J 14, 6; Ef 1, 22; Ko 1, 18). To je důvod, proč podle desátého apoštolského kánonu každý, kdo se pomodlí s odloučeným od církevního obecenství, sám podléhá odloučení, neboť „podvedl Církev Boží“. Je proto důležité, abychom neuhýbali od odpovědnosti před Bohem a před svatou Pravdou Pravoslaví, schovávaje se za výmluvy založenými na individualismu současného člověka.

Uvedený příklad s nechalcedonci je pouze jeden z mnoha způsobů, jejichž prostřednictvím ekumenismus – jako druh theologického uvažování i jako reálná instituce v podobě SRC – rozděluje jednotu pravoslavných křesťanů v plnosti Boží Pravdy.

Výsledkem tohoto bolestného rozdělení je existence dvou vzájemně si oponujících skupin. Na jedné straně stojí činitelé a představitelé nejvyšších orgánů místních pravoslavných Církví, kteří přijímají účast ve SRC společně s je podporujícím klérem i laiky. Na straně druhé stojí ti, kteří s nimi přerušili bohoslužebné obecenství a tak ochraňují čistotu pravoslavné víry a zachovávají jednotu Pravoslavné církve v této víře.

Pravoslavní křesťané mají evangelijní a kanonické právo přerušit církevní obecenství a modlitební vzpomínání biskupa, který učí otevřeně před lidem a v Církvi heresi4. Pokud biskup či kněz, stojící níže v církevní hierarchii, chybuje ve víře „utíkej a odděl se od něho, i kdyby nebyl pouze člověkem, ale i andělem, sestoupivším s nebe“, učí sv. Jan Zlatoústý5. Věřící, kteří se oddělili právě pro tato kanonická ustanovení, nepodléhají kanonickým sankcím, ale jsou spíše „hodni cti, náležející pravoslavným“6. Neboť nenarušují jednotu Církve rozkolem, ale naopak, horlivě se snaží uchránit jednotu Církve před rozkoly a rozdělením7. Rozkol opravdu uskutečňuje a jednotu mezi jejími členy ruší jen ten, kdo hlásá heresi a vnáší novoty do Církve. V takovém případě cílem oddělení a ohrazení je zápas s heresí, obrana pravoslavné víry a uchránění samotné jednoty Pravoslaví.

Rozdělení způsobené ekumenismem nás dnes nutí používat nové slovní spojení „oficiální pravoslavné církve“. To je vztaženo na ty místní pravoslavné církve, které se v zastoupení svých oficiálních představitelů účastní ve SRC a podporují ekumenismus. „Pravoslavní“ ekumenisté nazývají schismatiky ty, kteří se od nich ve snaze zachovat čistotu Pravoslaví oddělují. Ve zmíněném Poselství představitelů místních pravoslavných církví jsou tito ohrazení pravoslavní křesťané obviněni z toho, že ohrožují duchovní a kanonickou jednotu pravoslavných křesťanů: „Žel, tuto jednotu,“ píše se v Poselství, „ohrožují schismatické skupiny existující paralelně s kanonickou strukturou Pravoslavné církve. Poté, co jsme si vyměnili názory na tuto záležitost, shodli jsme se na tom, že je nutné, aby si všechny svaté místní pravoslavné církve navzájem prokázaly plnou solidaritu, odsoudily tyto schismatické skupiny a zdržely se jakéhokoliv obecenství s nimi.“8

Zde se jedná opravdu o tragické smíšení pojmů. Oficiální představitelé Pravoslaví, horliví zastánci ekumenismu chyceni v síti SRC, zaměňují věroučnou jednotu, kterou sami porušují, za čistě vnější jednotu - administrativní jednotu církevní struktury, instituciální jednotu, kterou považují za jednotu kanonickou. Kam může dojít takové uvažování je patrné z následujícího příkladu. Je známo, že Finská pravoslavná církev slaví i Paschu podle nového kalendáře, odděleně od všech pravoslavných a společně s římskými katolíky a protestanty. Avšak tomuto velice smutnému faktu nevěnují oficiální církve žádnou pozornost. Nepřikládají vůbec žádný význam tomu, že finská církev ničí paschální jednotu Pravoslavné církve, že sama sebe odsoudila, neboť se na ni vztahují kanonické sankce (sedmý apoštolský kánon, závěry I. Ekumenického koncilu, 1. kánon antiochijského sněmu). Pro ekumenisty je Finská pravoslavná církev prostě zcela „oficiální církev“ a její kanoničnost nepodléhá pochybnostem. Avšak od oficiálních pravoslavných církví kanonicky ohrazené ochránce čistoty Pravoslaví považují za schismatiky. Zmíněné Poselství vyzývá „všechny svaté pravoslavné církve… (aby) odsoudily tyto schismatické skupiny a zdržovaly se jakéhokoliv obecenství s nimi.“ Logika, která dostatečně jasně hovoří sama za sebe!

Výsledek takového zmatení pojmů je opravdu tragický. „Pravoslavní“ ekumenisté ve své snaze redukovat jednotu Pravoslavné církve na viditelnou, vnější jednotu, na otázku administrativní struktury „oficiálních církví“, se tím snaží skrýt do očí bijící narušování kánonů, na které se sami odvolávají a jejich porušení pravoslavného vyznávání víry. Jinak řečeno, pod pláštěm vnější, administrativní jednoty poskvrňují „správné a spasitelné vyznání víry“, které je měřítkem skutečné jednoty Pravoslaví. Zde je na místě připomenout varování amerického pravoslavného jeromonacha Serafíma (Rose): „Koneckonců všechny oficiální instituce se pokloní Antikristu.“9

Stojí také za připomenutí, jak bez skrupulí a hrubě se „pravoslavní“ ekumenisté umí chovat ke svým pravoslavným bratřím, kteří mají tu odvahu a brání čistotu své víry. Připomeňme surové vyhnání mnichů ze skitu Svatého proroka Eliáše na Svaté hoře Athos v květnu roku 1992 za to, že nevzpomínali jméno konstantinopolského patriarchy - ekumenisty při bohoslužbách. Avšak ve vztahu k jinoslavným a jejich společenstvím „pravoslavní“ ekumenisté nešetří přátelských slov ve stylu ekumenické theologické diplomacie. Pokud někdy i vyjádří nějaké kritické připomínky, pak jejich kritika je pozorně uvážlivá podle potřeb ekumenické diplomacie a ve skutečnosti není ničím více než slovy, která se rychle zapomínají.

Jaký je tedy závěr? Ti, kteří jsou ve zmíněném Poselství nazváni „schismatiky“ jsou opravdovými pravoslavnými křesťany, kteří stojí pevně ve svaté, spasitelné pravoslavné víře „jednou provždy odevzdané svatým“ (Jd 1, 3) a nám dochované svatými Otci. Podle slov výše vzpomenutého jeromonacha Serafíma (Rose) tito pravoslavní křesťané „následují biskupy, kteří dohlížejí na několik málo pravoslavných eparchií a kteří se ohradili vůči apostasi dnešních dnů. Můžeme zmínit část Ruské pravoslavné církve v Rusku, Ruskou zahraniční církev, společenství Pravých pravoslavných křesťanů v Řecku následujících starý kalendář (Řecká starostylní pravoslavná církev)“10. Doplňme k tomu Rumunskou pravoslavnou starostylní církev a naši Bulharskou pravoslavnou starostylní církev.

Nositelem „pravého a spasitelného vyznání víry“, které je jediným kritériem skutečné jednoty Pravoslaví, je především tento malý „ostatek“ novozákonního Izraele (viz Ř 9, 27). Tento malý ostatek přezíraný, opovrhovaný, nezřídka také pronásledovaný svými souvěrci, lidmi, kteří se nazývají pravoslavnými, je na jedné straně “kamenem úrazu“ (Ř 9, 33) pro ekumenismus a na straně druhé pevnou oporou pro Pravoslaví. Naše Bulharská starostylní pravoslavná církev, přestože je málopočetná, ale oddaně věrná Pravoslaví, tvoří část tohoto malého „ostatku“, jenž se odvolává na pronikavá slova, řečená před 45 lety nezapomenutelným arcibiskupem Serafimem (Sobolovem): „Ekumenismus neoslaví své vítězství, dokud do svého celosvětového spolku nezapojí také všechny pravoslavné církve. Nesmíme mu dovolit takové vítězství! Při pamatování na jeho podstatu i jeho cíle, musíme odmítnout ekumenické hnutí, protože ono v sobě nese odpadnutí od pravoslavné víry, opuštění a zradu Krista.“11

_____________________________
Přeloženo z ruštiny: Pyсский пастыръ, № 17-18, San Francisco, 1993/94.

_____________________________
*O autorovi: Biskup Fotij vystudoval Theologickou akademii sv. Klimenta Ochridského a klasickou filologii na Univerzitě v Sofii, kde také vyučoval klasickou řečtinu. Je duchovním synem známého starce archimandrity Serafima (Alexijev) (†13.1.1993), který byl duchovním synem svatého Serafima Sofijského (Sobolev). Roku 1993 byl vysvěcen biskupem Bulharské starostylní církve. 

 _____________________________
1Církevní věstník [bulharsky] XCIII/12, 1992, s. 1.

2K této události ze života sv. Maxima Vyznavače viz. PG 90, 93.

3Sv. Vincent Lerinský, Commonitorium Primum, PL 50, 640.

415. kánon konstantinopolského sněmu z 861.

5Sv. Jan Zlatoústý, Homilie na List Židům, PG 63, 231.

615. kánon konstantinopolského sněmu z 861.

7Ibid.

8Církevní věstník [bulharsky] XCIII/12, 1992, s. 1.

9Serafím Rose, Svaté Pravoslaví - XX. století [rusky], Donský monastýr, 1992, s. 26.

10Ibid., s. 243.

11 Arcibiskup Serafím (Sobolev), „Je nutné, aby se Ruská pravoslavná církev účastnila ekumenického hnutí?“ in: Sborník k příležitosti oslav 500letí autokefality Ruské pravoslavné církve [8. – 18. června 1948], Moskva, 1949, část II, s. 383, [rusky].

 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ