Nejčtenější články
O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

Dobré slovo a jeho léčebná síla

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod



























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

Zeptejte se duchovního...

Kontaktujte duchovní Řecké pravoslavné starostylní církve. Váš dotaz se zobrazí ihned, jakmile bude zodpovězen.

Položit dotaz

Odesílatel:
Dotaz:
Antispam - uveďte výsledek, 9 + 12 =

Zodpovězené dotazy

Dotaz od: juracková.lenka@googlemail.com
Dobrý den, Chtěla bych přestoupit na pravoslavnou víru nyní jsem římsko katolická, jsem pokřtěná a nám taky svátost biřmování 

Odpověď:

Vážená paní Lenko,

je pro mě upřímnou radostí, že jste se rozhodla pro vyznávání pravé víry a k tomuto Vám blahopřeji!

Chcete-li vstoupit do Pravoslavné Církve, je třeba se na Pravoslavnou Církev obrátit na konkrétním místě a to nejlépe na takovém, které je nejblíže Vašemu bydlišti.Tedy v praxi nahlédnout do schematismu PC a zavolat na číslo nejbližšího duch.správce. S ním potom můžete probrat svoji záležitost a on by Vám měl pomoct dopracovat se ke všemu potřebnému.

Můžete se ale samozřejmě obrátit na jakéhokoli pravoslavného kněze nebo třeba i na laika, měli by být schopni Vás navést, kam je žádoucí.

Toto vše bych vřele doporučoval dělat s vroucí modlitbou k Bohu,aby On Sám osvěcoval jak Vás, tak i služebníky Boží, na které se budete obracet.

S přáním zdaru Vaší požehnané věci,

o. Jeremiáš

 

Dotaz od: Jana S.
Dobrý den.Jak může člověk, žijící v materiálním světě, získat věčný život?Příkazů a zákazů je tolik ...Děkuji za odpověď 

Odpověď:

Dobrý den paní Jano, asi nelze nic přidat k tomu, co čteme v Evangeliu: A hle, jeden učený v Zákoně vstal a zkoušel ho slovy: “Mistře, co mám udělat, abych se stal dědicem věčného života?” On mu řekl: “Co je napsáno v Zákoně? Jak tam čteš?”A on odpověděl: “Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe.” Ježíš mu tedy řekl: “Správně jsi odpověděl. Dělej to a budeš žít. Jelikož "na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." (Mt 22:40), a tedy i všechny příkazy a zákazy.

o. Chariton Mrázek

 

Dotaz od: Miroslav Kompas
Dobrý deň. V článku O generačnom zlomu na Sv. hoře Athos v 6 odstavci píšete toto. "V té době žil ( myslený je starec sv. Paisij ) v monastýru Stavronikita. V r. 1970 spolu s igumenem tohoto monastýru Basilem zásadní měrou přispeli k tomu, že také monastýr Stavronikita se připojil k hromadnému přerušení cirk. obecenství s patr. Athenagorasem. O dva odstavce nižšie píšete ako v sedemdesiatych rokoch prišiel zlom a počiatok novej éry v histórii athoskeho mníšstva. Na jeho konci ( v zátvorke) konštatujete, že monastier Stavronikita bol v roku 1970 celkom opustený a uzatvorený. V r. 1970 v tom monastieri žil starec sv. Paisij, ale v r. 1968 bol celkom opustený a uzatvorený. Môžte to prosím vysvetliť? Ďakujem. Na Vašej stránke si možno toho veľa zaujímavého prečítať, ale článok o vzniku a histórii Vašej cirkvi som nenašiel. Myslím históriu napísanú v českom jazyku, odkedy sa Grécka pravoslávna cirkev rozdelila na Staroštílnu resp. pravú resp. v ohradení a oficiálnu Grécku pravoslávnu cirkev. Tiež počet eparchií, počet biskupov a veriacich a kde všade ( mimo Čiech, Slovenska a Poľska ) pôsobí. Ďakujem.  

Odpověď:

Vážený Miroslave, děkujeme za váš dotaz a za vaše pěkná slova. Monastýr Stavronikita byl k roku 1968 opuštěn. Z tohoto důvodu se tehdy Iera Koinotis rozhodla povolat několik svatohorců s perspektivou založení nového bratrstva a zajištění pokračování historie tohoto známého monastýru. Od počátku se této snahy účastnil také starec Paisij, který (jak jsme psali) společně si igumenem nově založeného bratrstva o. Basilem přispěli k tomu, že také v Stavronikitě bylo v 1970 přerušeno vzpomínání Athenagorase.

Máte pravdu, že na našich stránkách chybí (nejen to) krátké pojednání o historii Církve pravých pravoslavných křesťanů v Řecku – takový je oficiální název. Již delší dobu na tom pracujeme. Tak doufáme, že se nám to brzy podaří. Přeji vám požehnané pokračování Velkého půstu.

o. Jiří Ján      

 

Dotaz od: Zdeněk
Dobrý den, v článku Abba Dorotheus z Gazy, Poučení XV: O svatých postech jsem četl: "Neboť otcové říkají, že pokud člověk jí vše bez rozdílu, způsobuje mu to mnohé zlé věci." V Bibli se píše (cituji pouze z hlavy), že Ježíš řekl, že nezáleží na tom co do úst vchází, ale co z úst vychází. Jak si vyložit tento rozpor? Děkuji. Zdeněk. 

Odpověď:

Vážený Zdeňku, děkujeme za váš velmi zajímavý dotaz. Neřekl bych, že jde o rozpor, a to z toho důvodu, že Pán ve vámi citované pasáži (Mt 15:11) hovoří o něčem jiném, než abba Dorotheus. Ten má na mysli smysl půstu, v němž jde o sebeovládání. Jí-li člověk vše, na co má chuť a co má k dispozici, škodí si tím, že neovládá svou vůli, a tedy ani vášně, o nichž duchovní spisovatel hovoří. Pán Ježíš však svá slova pronesl v souvislosti s kritikou prázdného ritualismu poté, co se zákoníci a farizeové pohoršovali nad tím, že Jeho učedníci jedí s (rituálně) nečistýma rukama.

Jsem rád, že  jste tento dotaz položil, jelikož je dobré si tato slova připomínat  právě nyní, v postní době. Jistě by nám půst nebyl k užitku, možná i ke škodě, kdybychom pouze hleděli na jeho vnější stránku, horlivě studovali složení potravy, zda tam  náhodou není něco zakázaného, a přitom by z našich úst vycházela zraňující a nečistá slova, pomluvy, urážky, pohoršování se (třeba nad těmi kteří se nepostí) apod.

Jinak pokud by se citovaná slova našeho Učitele týkala skutečně půstu, bylo by třeba je dát do souvislosti s jinými, kde Kristus hovoří o jeho nezbytnosti pro duchovní život (Mt 17:21). O tom, že pro křesťany byl půst samozřejmostí, svědčí nejstarší křesťanská literatura (Didaché). To, čeho se člověk zdržuje, není samo o sobě nečisté. Jen „všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas“ (Kaz 3:1). Proto je čas, kdy smíme jist vše (srov. Sk 10:13), a doba, kdy si to pro připomínku našeho vyhnání z ráje, kde naši Prarodiče také jedli jen rostlinou stravu, máme odříkat. 

o. Chariton Mrázek

 

Dotaz od: Martin Poupě
Dobrý den, chtěl by jsem se zeptat na svátost křtu pro dospělé, co musím splnit. Jsem věřící ale s ohledem na můj zdravotní stav mi jaksi už moc času nezbývá. Chtěl bych se vydat na onen svět pokřtěn. Mnohokrát děkuji za odpověď Martin Poupě. 

Odpověď:

Vážený pane Martine, sláva Bohu, "který chce, aby všichni byli spaseni a došli poznání pravdy”. V případě, že se dospělý člověk rozhodl přijmout svatý křest v Pravoslavné církvi, je v prvé řadě třeba kontaktovat pravoslavného kněze.

Křtu předchází doba přípravy, tzv. katechumenát, jehož délka a intenzita záleží případ od případu. Smyslem této přípravy je zejména seznámit se základy pravoslavné víry, jejíž přijetí je přirozeně předpokladem pro udělení Tajiny křtu.

Z celého srdce vám přeji, aby Pán Ježíš Kristus splnil vaši touhu a na přímluvy Přesvaté Bohorodičky vám udělil ten největší dar, který člověk na tomto světě může obdržet: narodit se znovu v křtitelnici, z Ducha a vody. Neboť jak pravil vtělený Bůh: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.”(J 3,5).

o. Jiří Ján

 

Dotaz od: Radek
Proc je soucasti pustu zakaz piti mleka?Co ma delat pastevec s mlekem v dobe pustu? 

Odpověď:

Vážený pane Radku, mléko v postní době nepijeme, protože je živočišného původu. Pastevec může mléko prodávat či dávat těm, na které se nevztahuje půst v celém rozsahu. Půst je totiž v Pravoslaví chápán jako kříž-lék, ordinovaný za účelem uzdravení lidské přirozenosti od vášní. Podstata tohoto léku spočívá, laicky řečeno, v dobrovolném “trápení” těla. Půst však pochopitelně není jediný takový kříž-lék. A proto v případě lidí nemocných, starých, či např. těhotných žen (a samozřejmě malých dětí) není třeba přidávat další kříž. V takovýchto případech se praxe postu upravuje podle konkrétních možností. Smyslem půstu, jak říkají otcové, není zabít tělo (to bylo stvořeno Bohem a je dobré, jak se praví v Genezi), ale vykořenit vášně. 

o. Jiří Ján

 

Dotaz od: Jana S.
Ráda bych věděla, jaké žalmy (modlitby) číst u lůžka umírajícího. Děkuji  

Odpověď:

Vážená Jano, v pravoslavné tradici je zvykem u lúžka umírajícího, pokud je to možné, číst celý žaltář a také evangelia. Kromě toho je také možné se modlit Ježíšovu modlitbu za duši zemřelého.  

o. Jiří Ján

 

Dotaz od: Anna
Sláva Isusu Christu! Chcela by som sa opytat, ako by ste poradili tým, ktorý pochádzajú z inej denominácie napr. gréckokatolíci dosť blízky obradovo pravoslávnym a zaľúbia sí pravoslavie. V plnosti ho študujú a je im milé učenie otcov. Jedným dychom túžia patriť do pravoslávnej cirkvi aj napriek zanechania mnohých tzv. Výhod ale na druhej strane sa stretávajú s tým že u pravoslávnych začínajú rozmýšľať ekumenický a že predstavení cirkvi sú niekedy falošnejsi. Čo by ste im poradili podľa učenia otcov? Má význam prestup ? Je potrebný aj krst pri prestupe? Prosím o objasnenie ako v dnešnej dobe to mame vnímať? Človek túži po pravde a aj ti čo ju majú si ju niekedy nevážia a ti čo po nej túžia sú zmätení. Dakujem 

Odpověď:

Vážená paní Anno, nejdříve mi dovolte, abych se vám omluvil za zpoždění, se kterým reaguji na vaši otázku. Kvůli cestovním povinnostem jsem se k odpovědi dostal až nyní.

Váš dotaz obsahuje ne jednu, ale více a velice vážných a důležitých otázek, na které by bylo třeba odpovědět jednu po druhé. To nám však naše rubrika neumožňuje. Pokusím se tedy uvést alespoň několik myšlenek vztahujících se k vašemu příspěvku. Ptáte se, zda má význam přestup. Na to existuje pouze jedna odpověď. Má. Pravoslaví není možné v žádném případě žít mimo Pravoslavnou církev. Podle pravoslavného chápání není spiritualita nic jiného než žitá dogmatika. Není tedy možné žít pravoslavnou spiritualitu tam, kde se nevyznává pravoslavné dogma (což je také případ řeckokatolíků).

Dále se ptáte, zda je při vstupu do Pravoslavné církve třeba křest. Podle pravidla víry formulovaného sv. Otci není možné od sebe rozdělovat křest a Církev. Křest se nachází pouze tam, kde je Církev. A protože Pravoslavná církev považuje západní křesťanství (katolické a protestantské církve) za odloučené od jedné, obecné a apoštolské Církve, neuznává platnost jejich svátostí. V některých obdobích Pravoslavná církev používala oikonomii a přijímala západní křesťany bez křtu. To však činila nikoliv proto, že změnila svůj názor a začala uznávat jejich svátosti, ale proto, aby jim ulehčila vstup do Pravoslaví.

Tolik tedy co se týče teoretické části. A nyní k praktické části vaši otázky.

Jak již pravděpodobně z vlastní zkušenosti víte, jiná věc je, když nepravoslavný křesťan objeví krásu a neskutečnou nádheru pravoslavné víry a spirituality, když se před jeho duševním zrakem poodhalí závoj skrývající poklad patristické theologie... Druhá věc však je, když se rozhodne najít ve svém okolí prostor, kde by se mohl setkat s živými nositeli a svědky pravoslavné víry. Není žádným tajemstvím, že Pravoslavná církev (a nejen ta) prochází dnes hlubokou duchovní krizí. Sama zmiňujete problematiku ekumenismu. Velice často se stává, že sami pravoslavní duchovní a laikové, kteří prošli duchovní formací ekumenismu, odrazují katolíky či protestanty od zamýšleného přijetí Pravoslaví s tím, že Pravoslavná církev jim stejně nemůže nabídnout něco více, něco co by ve svých církvích již neměli...

Co v takovém případě dělat, na to je těžké odpovědět. Závisí to také na našich osobních možnostech, rodinných podmínkách, věku, zaměstnání, zdraví aj...V každém případě je důležité mít na paměti, že Pravoslaví není abstraktní ideologie. Pravoslaví není možné načíst pouze z knížek. Pravoslaví se musí zkušenostně ochutnat, aby byl poté člověk schopen v životě rozeznat a rozlišovat, co je Pravoslaví a co je pouze jinoslaví, prezentované v pravoslavném balení, což zvláště v nepravoslavných zemích není vůbec vzácným jevem. Taková je realita, což však v žádném případě nesmí být příčinou upadání na mysli. S odvahou a pevnou důvěrou složte své hledání do rukou toho, který „chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy“ (1 Tim.2, 4).

o. Jiří Ján

 

Dotaz od: Jana S.
Přečetla jsem si dnes, že mám nejvíce ze všeho milovat svého nepřítele.Za největšího nepřítele ( představím si muslimského extremistu ).Jak tomu mám rozumět ? ....... citát: Nejhlavnější povinností člověka je milovat Boha a potom svého bližního: každého člověka, a nejvíce ze všeho – svého nepřítele. Kdybychom milovali Boha tak, jak je potřebné, tak bychom zachovali i všechna Jeho přikázání. Kdo se, ale dnes zajímá o druhého člověka? Všichni se zajímají o sebe samé, a nikoli o druhé, za to poneseme zodpovědnost. Bůh, který je celý Láska, nám neodpustí tuto lhostejnost ve vztahu k bližním. Ctihodný Paisij Svatohorec 

Odpověď:

Vážená sestro Jano,
děkujeme Vám za Váš dotaz, který se dotýká velmi důležité součásti křesťanské duchovnosti. Ano, výzva našeho Pána k lásce nepřátelům (Mt 5:44), je skutečně něco velmi těžko pochopitelného, pokud nám chybí patřičná duchovní zkušenost, která se získává náročným připodobňováním se Bohu, který je „celý Láskou“. Avšak právě o to v křesťanství jde. Slova věhlasného starce Paisije nemáme chápat tak, že naše nepřátele máme milovat více než ty, kteří jsou nám blízcí a milí, ale tak, že o lásku k nepřátelům se máme více snažit, protože je mnohem obtížnější. Ti, kteří této ctnosti dosáhli, dokáží právě i v nepřátelích, v těch, kteří nám ubližují, vidět zastřený Boží obraz, tedy tragédii člověka (třeba i muslimského teroristy, kterého dáváte za příklad), který byl stvořený k tomu, aby byl nástrojem a zrcadlem Boží dobroty, a přitom se z něj stal pravý opak. Člověk, který si myslí, že uctívá Boha tím, že šíří zlo, je politováníhodný, duchovně nemocný, a to, co jej může uzdravit, je právě setkání se skutečnou Boží dobrotou – jíž máme být nástrojem. Jak již bylo uvedeno, prokázat lásku k těm, kteří nám ubližují, je plodem pravé křesťanské duchovnosti, ovocem, podle nějž se pozná dobrý strom (Mt 12:33). O tom, že je to reálné, svědčí mnohá svědectví ze života těch, kteří se nechali formovat touto pravou spiritualitou. Jako jeden příklad z mnohých uvádíme jeden krátký příběh, který vydá za mnoho slov na toto téma. 

o. Chariton Mrázek

 

Dotaz od: Andrej
Slava Isusu Christu! Chtěl bych se zeptat jak Pravoslavná Církev interpretuje slova z Mt 16, 19. Pan Ježíš tam mluví o klíčich, které jsou svěřeny svatému Petrovi. Zajímavostí je, že moc svazovat a rozvazovat je daná všem apoštolům (Mt 18,18), ale "klíče" jsou zmíněny pouze u sv. Petra. Latinská tradice v tom vidí jeden z podkladů pro učení o zvláštním postavení biskupa Říma. Jak jsou tyto "klíče" interpretovány z ortodoxního hlediska. Děkuji za odpověď.  

Odpověď:

Vážený pane Andreji, děkujeme za váš dotaz. Podle pravoslavného výkladu není možné hledat rozdíl mezi darem klíčů a darem moci svazování a rozvazování. Jde o totéž. Pojem klíčů je zde použit jako zopakování, zdůraznění, obrazné vyjádření abstraktního pojmu moc.

Již Origénés ve svém výkladu Matoušova evangelia (Mat 11, 12) jasně vyvrací myšlenku, že by klíče byly dány pouze Petrovi. Stejně tak předpokládá, že by si nikdo neodvážil tvrdit, že by Církev byla postavena pouze na Petrovi a že by pouze o něm platilo, že ho brány pekelné nepřemohou. Naopak dar klíčů, píše Origénés, stejně jako založení Církve a moc svazovat a rozvazovat byla “společná také ostatním apoštolům”.

Nejedná se o zcela přesné tvrzení, když píšete: " Latinská tradice v tom vidí jeden z podkladů pro učení o zvláštním postavení biskupa Říma.“ Je třeba upřesnit, že to byla pozdější latinská tradice.

Sv. Kyprián karthágský ve IV. kapitole svého pojednání „O jednotě Církve“ řeší mimo jiné také otázku vztahu apoštola Petra k ostatním apoštolům. Vysvětluje , že Kristus se s darem moci svazovat a rozvazovat obrátil nejprve k Petrovi proto, aby zdůraznil jednotu Církve, jako vycházející „od jednoho“. Je však zřejmé, pokračuje sv. Kyprián, že ostatní apoštolové byli „to stejné, co Petr. Byli obdařeni stejným účastenstvím na cti a moci“.

Také sv. Augustin v kázání na svátek sv. Petra a Pavla (Sermo CCXCV; PL 38, 1348) podobným způsobem ukazuje, že mezi Petrem na jedné straně a ostatními apoštoly na straně druhé nebyl rozdíl, co se týče moci jim svěřené. Píše, že mezi apoštoly to „byl Petr, který byl uznán za hodna,aby zosobňoval Církev (gestare personam). A bylo to právě kvůli tomu, že on sám zosobňoval celou Církev, že byl hoden uslyšet slova - Tobě dám klíče nebeského království. Neboť tyto klíče nedostal jeden člověk, ale jednota Církve.“  

To, co odlišovalo Petra od ostatních apoštolů (excellentia Petri) nebyla podle sv. Augustina moc klíčů, ale to, že „představoval univerzálnost a jednotu Církve. Neboť jemu bylo řečeno, že dostane to, co nakonec bylo dáno všem apoštolům.“

Fakt, že potom také ostatní apoštolové dostali moc svazovat a rozvazovat je podle sv. Augustina jasným důkazem, že klíče byly dány celé Církvi a nikoliv pouze Petrovi.

o. Jiří Ján

 

Dotaz od: Jozef Š.
Veľká postava hory Athos sv. starec Paisij (+1994), mal žiaka Tichona, o ktorom prehlásil, že je príkladom vernosti Christovi a Jeho pravde. Tento Paisijov žiak je v súčastnosti igumenom monastiera Stavronikita na Athose a on sám povedal, že latinská cirkev, hoc je heretická, tak aj v nej sú Christovi učeníci, ktorí prinášajú osoh spáse duší a že na vzdory tomu, že sú heretici, tak ich môžeme nazvať údmi Tajomného Christovho Tela - Cirkvi. Ak sa mýli, prečo si takéhoto človeka vybral sv. Paisij ako svojho žiaka? Tichon totiž tieto názory presadzoval ešte za života sv. Paisija, keď bol jeho žiakom. A sv. Paisij o tom vedel. 

Odpověď:

Vážený pane Jozefe, děkujeme vám za dotaz, na který ovšem není možné odpovědět v krátkosti. Proto na něj reagujeme článkem, který naleznete zde

o. Jiří Ján

 

Dotaz od: Jana S.
Zajímalo by mne, jestli mám jako křesťanka povinnost podat almužnu každému, kdo mne o to požádá. Děkuji 

Odpověď:

Vážená paní Jano, děkujeme za váš podnětný dotaz. Jsem si jist, že podobnou otázku si nejednou ve svém životě položil každý člověk, který se snaží být hoden oné veliké cti: nést ve světě Kristovo jméno, tedy nazývat se křesťanem.

Praxe podávání almužny, tedy poskytování hmotné pomoci potřebným, je neoddělitelnou součástí identity křesťana. To nikdo nezpochybňuje. Rozdílné názory však panují na praktickou realizaci této ctnosti.

Kristus v evangeliích i apoštolové ve svých listech volají křesťany k dosažení dokonalosti (Mt 5, 48, Jk 1, 4) a svatosti (1P 1, 15-16). Založením Církve o dnu Letnic - kdy  Církev skrze sestoupení Ducha Svatého obdržela veškerou plnost Božích sil a energií - bylo ze strany Boží vykonáno vše, co je třeba k tomu, aby člověk tohoto cíle dosáhl. Od té doby záleží pouze na dobré vůli a horlivosti každého křesťana, jak intenzivně bude z pramene Církve čerpat Boží síly a energie (milost) k tomu, aby postupoval na cestě k dosažení svatosti.

Velice důležité je mít na paměti, že cíle, který se před lidstvem otevřel Kristovým vzkříšením a sestoupením Ducha Svatého, se dosahuje postupným procesem. Jedná se o dynamický růst, o cestu. Sv. Otcové viděli život křesťana jako nekonečný výstup.

To stejné platí také o praktikování ctnosti almužny a milosrdenství. Není možné, aby si křesťan jednou řekl: tak teď jsem splnil svoji povinnost a není zde již prostor pro další růst.

Také je velice důležité pamatovat na to, že praxe almužny má jak jasně stanovené minimum, pod které není možné jít, tak i maximum, ke kterému máme směřovat.

Minimum v křesťanském praktikování ctnosti almužny je starozákonní desátek: deset procent z našich příjmů nepatří nám. My jsme pouze zodpovědní za jeho spravování. Naproti tomu maximum, tedy plné realizování této Boží ctnosti, je vyjádřeno v následujícím Kristově pozvání: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě." (Mt 19, 21)

Křesťanský život - jako vše živé - není nic statického. Naopak nachází se v neustálém pohybu. Buď stoupáme nahoru, nebo padáme dolů. Myslím, že snahou živého křesťana by mělo být třebas nepatrně, ale přece jen postupovat v praktikování ctnosti almužny směrem od onoho minima k maximu.

o. Jiří Ján

 

Dotaz od: Jozef Š.
Vieme z mnohých proroctiev pravoslávnych svätých, že keď bude Antikrist čipovať povinne celé ľudstvo, tak iba 3 pravoslávni biskupi neprijímu čip. Je tu však aj druhá skutočnosť a to je proroctvo sv. Gregora Dialoga (+ 604). Ten píše v jednom svojom spise, že keď sa modlil za Cirkev v posledných časoch, tak mu Boh na modlitbe povedal nasledovné: „Väčšina biskupov prijíme znak šelmy na pravú ruku, alebo na čelo, no desiatky biskupov od toho Ja Sám uchránim.“ Toto hovorí Hospodin. Desiatky biskupov. Keď to dám do súladu s proroctvami pravoslávnych svätých, ktorí tvrdia, že len traja pravoslávni biskupi neprijmu znak šelmy, tak tí ostatní o ktorých hovorí Boh sv. Gregorovi Dialogovi, musia byť mimo pravoslávia. Teda aj mimo pravoslávia – u latiníkov a uniatov, musí byť pravá apoštolská postupnosť. 

Odpověď:

Vážený pane Josefe,

otázka, již kladete, je závažné eklesiologické téma, k němuž byly v dějinách Církve zastávány různé postoje. Při hledání odpovědi na tuto otázku však není vhodné opírat se o různá zjevení a nebiblická proroctví, jako by měly stejnou autoritu, jakou mají Písmo svaté a církevní dogmata. Varování před odpadnutím na konci časů nepochybně patří do pravoslavné tradice a je třeba na ně pamatovat, ovšem s velikou opatrností, jelikož přílišné zaobírání se předpověďmi o konci světa a Antikristu může být někdy i duchovně nebezpečné. Doporučuji prostudovat oficiální synodní dokument z roku 2010 „Současné bujení «antichristologie» a její nebezpečné vedlejší účinky“ (anglicky zde).

o. Chariton Mrázek

 

Dotaz od: Pavlína K.
Dobrý den, prosím o vysvětlení 17-té kapitoly Svatého Jana a jejího praktického dopadu na život. Děkuji 

Odpověď:

Vážená paní Pavlíno,

Sedmnácká kapitola Evangelia sv. Jana patří jistě k nejkrásnějším a nejsilnějším místům Písma svatého. Není však v našich možnostech na několikrát řádcích, které tato rubrika poskytuje, odpovědět na takto široce položenou otázku. Budete-li mít zájem, pokuste se prosím váš dotaz více konkretizovat. Nyní vám můžeme doporučit i v Česku dostupný slovenský překlad výkladu celého Evangelia od sv. Justina (Popoviče): Evanjelium podľa svätého Jána (text a výklad), Pravoslávna bohoslovecká fakulta, Košice 1994.

o. Chariton Mrázek

 

Dotaz od: Jana S.
Ráda bych věděla, co si máme představit pod pojmem svatební hostina a svatební šat v podobenství o svatební hostině, děkuji. 

Odpověď:

Vážená paní Jano,

podobenství o svatební hostině máme zaznamenané u sv. Matouše (22:1-14), jinou verzi s některými odlišnostmi (není např. přímo řečeno, že jde právě o svatbu) nalezneme i v Evangeliu sv. Lukáše (14:16-24). Základní význam tohoto krásného připodobnění Božího království k hodovní síni (podobný obraz nalezneme už i ve SZ, viz Iz 26:6) je obrazem dějin spásy a je součástí rozmluvy s velekněžími a farizeji a bezprostředně navazuje na podobenství o zlých vinařích a následná Pánova slova: „Vám bude Boží království vzato a bude dáno lidu přinášejícímu jeho ovoce.“ Králem pak je jistě míněný Bůh, jeho syn je sám Spasitel, původně pozvaní jsou příslušníci vyvoleného lidu, služebníci jsou proroci, které k němu v průběhu dějin posílal. Nově pozvaní jsou lidé ze všech ostatních národů. Hostina je obrazem eschatologického společenství s Bohem, tedy spásy.

Podobenství končí vyhoštěním toho, kdo se odvážil usednout ke stolu bez slavnostního šatu. Někteří komentátoři (např. sv. Augustin) tuto pasáž vysvětlují tak, že hostitel pozvaným předal také roucho, které si měli na hostinu vzít. V každém případě je potřeba chápat hněv krále jako oprávněný - opovážlivec nemá, co by na svou obhajobu řekl.

Přijetí pozvání pak může být vykládáno jako křest a svatební roucho jako milost, kterou křesťan obdržel, aby je uchoval čisté a neporušené tím, že bude konat skutky zbožnosti. Sv. papež Řehoř Veliký toto roucho vykládá jako symbol ctnosti lásky. Bez ní není možné předstoupit před krále-Boha. Řehoř tento obraz rozvíjí tím, že roucho bylo tkané mezi dvěma rameny tkalcovského stavu – to horní představuje lásku k Bohu, to dolní obětavou lásku k bližnímu, a to i k nepřátelům. Jedna láska bez druhé není možná. „Kdokoliv se usadí ke svatební hostině bez něho [svatebního roucha], nechť se obává příchodu Krále, neboť až ten přijde, bude vyvržen ven.“ Jinými slovy: Všichni jsou pozváni, jen někteří však pozvání přijmou, ale z nich opět jen někteří jsou skutečně připraveni na setkání s Pánem v jeho hodovní síni. Tomu musíme rozumět i tak, že Bůh nikoho nenutí k Němu přijít, záleží Mu na tom, aby pozvání každý přijal dobrovolně.

Hostinu lze vykládat i jako obraz Eucharistie. Ostatně tomu podle některých výkladů napovídá i zmínka o „poraženém vykrmeném (dobytku)“, protože slovo „vykrmený (dobytek)“ (ta sitista) je adjektivum odvozené od slova obilí či pšenice (sita), a „poražený“ lze přeložit i jako „obětovaný“ (pšenicí se krmil dobytek připravený k rituální oběti; viz také Lk 15:23), takže by mohlo jít vlastně i o narážku na „oběti připravené z pšenice“, tedy Eucharistii jako novozákonní oběti (zatímco „býci“ by mohli reprezentovat oběť starozákonní). Ale i bez této jazykové analýzy je zřejmé, že Eucharistie je hostinou, kterou Bůh Otec připravil pro Syna (kdy přímo svého Syna nabízí jako Ženicha), a k níž jsme pozváni. Avšak bez náležité přípravy může být svaté Přijímání k duchovní škodě (srov. 1Kor 11:27-29). V modlitbách, jež čteme před sv. Přijímáním, abychom se uvedli do náležitého duchovního rozpoložení, voláme k Bohu: „Jak vejdu já nehodný do záře, v níž přebývají tví svatí? Odvážím se snad vstoupit k nim do hodovní síně? Vždyť mne usvědčí můj oděv, jelikož není svatební; budu pak od andělů svázán a vyvrhnut! Očisti, Pane, poskvrnu duše mé a spasiž mne, neboť jsi lidumil.

o. Chariton Mrázek

 

Dotaz od: Jana S.
Dobry den,zajimalo by mne, jaký je úkol křesťana v dnešní době. Děkuji Jana S. 

Odpověď:

Vážená paní Jano, děkujeme za váš dotaz, na který není vůbec jednoduché odpovědět v několika řádcích. Myslím však, že v každém případě je důležité zdůraznit, že úkol, poslání křesťana v dnešní době je stejné jako bylo od počátku, od doby prvokřesťanské. Z této doby se nám zachoval List Diognetovi, jehož autor odpovídá na vaši otázku následujícím způsobem: „Prostě řečeno, čím je duše pro tělo, tím jsou křesťané pro svět... Duše je držena v těle, ale sama udržuje tělo naživu, tak i křesťané jsou sice drženi ve světě jako zajatci, ale sami udržují svět.“

Křesťané jsou tedy duší světa. Jak je patrné, od počátku (viz evangelijní slovo o křesťanech jako soli země a světle světa) byl úkol křesťana ve světě považován za zcela rozhodující a určující pro další směřování světa (podobně jako ve starozákonní době věrnost Izraele vůči Hospodinu rozhodovala o jeho historii).

Pravoslavná církev nahlíží na křesťana jako na místo Theofanie – křesťan by měl být místem zjevení Boha ve světě. Podobně jako ikona je oknem do nebe, tak i křesťan (restaurovaný obraz Boží) by měl být oknem, skrze které do světa vstupuje Život a Světlo. Významná postava Orthodoxie 20. století sv. Nikolaj Velimirovič mluví o křesťanech jako o očích, rukou, nohou a uších Krista v tomto světě. Cokoliv chce Kristus na tomto světě učinit, činí vždy skrze někoho. Problém a veliká tragédie ve světě však nastává tehdy, když jednotlivé údy Těla Kristova neposlouchají svoji Hlavu. Co zmůže hlava, když je zanechána bez spolupráce rukou a nohou?

o. Jiří Ján

 

Dotaz od: Vít Houška
Jaký překlad Bible do češtiny je nejlepší?  

Odpověď:

Vážený pane Houško,

předně je potřeba říci, že žádný překlad Písma svatého není dokonalý, což pro pravoslavného křesťana není žádná tragédie, jelikož pravdu nenacházíme ve slovech, nýbrž ve zkušenosti, která je za nimi (viz Stylianos Papadopoulos: Rozdíl v chápání Evangelia v Pravoslaví a v protestantismu). Přesto je potřeba být při používání různých překladů obezřetný, jelikož mnohé předkládají předporozumění, která nejsou slučitelná se svatootcovským výkladem Písma. Český pravoslavný křesťan zatím nemá a v dohledné době nebude mít k dispozici vlastní překlad celé Bible ve svém jazyce. Existuje pouze překlad Nového zákona vydaný v Petrohradě v letech 1892 a 1897 pro potřeby Čechů usídlených na Volyni, kteří přijali pravoslaví. Jedná se vlastně o kralický překlad (BK) upravený podle řeckého originálu a církevně-slovanského překladu. Starodávný jazyk petrohradského překladu je však dnes pro každodenní četbu pro mnohé překážkou stejně jako BK.

Ze současných překladů NZ je možné doporučit zvl. Novou Bibli kralickou (NBK) z let 1998 nebo 2002. Poslední vydání z roku 2008 však již je blízké Překladu 21. století (B21), který vzešel ze stejné dílny, ale je značně odlišný. Zvláště jazyk B21, který se snaží být za každou cenu „dnešní“ či jaksi cool, se zdá být pro člověka, který je zvyklý na tradiční biblický jazyk, poněkud rušivě. Příkladem může být Mt 1:25, kde se píše, že sv. Josef s Bohorodičkou „nespal“, zatímco NBK doslovně překládá „nepoznal ji“. Zde jde i věcnou nesprávnost, jelikož biblický (hebrejský i řecký) jazyk jasně rozlišuje mezi legitimním manželským soužitím (muž ženu „poznává“) a smilstvem („leží s ní“, čemuž se „spal s ní“ až příliš podobá!). Jinde překladatelé jazykovou odvahu jaksi ztratili: Zatímco NBK 1Kor 6:9 hovoří o „zženštilých“ a „homosexuálech“ (BK na tomto místě má „zženštilí, ani samcoložníci“, což je doslovný převod z řečtiny), B21 má pouze nicneříkající „rozkošníci, zvrhlíci“.

Bible 21 je nicméně stále věcně přesnější než Nový zákon Českého ekumenického překladu (ČEP). Např. tam Ř 8:6 B21 doslovně překládá “tělesné smýšlení vede ke smrti“ (NBK má „smýšlení těla je smrt“), ČEP má „dát se vést sobectvím znamená smrt“. (Podobně v Gal 3:3 je kontrapozice Duch – tělo vysvětlena - nikoliv přeložena - slovy „Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe?“). Nebo kde B21 správně překládá „všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky“ (Sk 2:4), ČEP zcela nesprávně hovoří o mluvení „ve vytržení“.

Stále je potřeba pamatovat, že jde o překlady z nepravoslavného prostředí. Asi by nebylo vhodné při svátcích Bohorodičky číst Lk 11:28 „Spíše blaze těm, kdo slyší Boží slovo a dodržují je" (B21 i NKB). Petrohradský překlad zde má: „Jistě pak blahoslavení, kteříž slyší slovo Boží a ostříhají jeho. (Z jazykového hlediska je řecké menounge přeložit obojím způsobem, tradici ovšem odpovídá pouze překlad s „jistě“. Pro zajímavost ČEP problematické příslovce raději vynechává úplně.)

Starý zákon Českého ekumenického překladu je však mnohem věrnější originálu, než je tomu u překladu NZ a lze jej více doporučit než třeba Jeruzalémskou Bibli (kde velmi rušivě působí používání Božího jména „Jahve“ místo „Hospodin“). Je ovšem třeba pamatovat na to, že výchozím textem SZ pravoslavného Východu je Septuaginta (LXX), tedy překlad hebrejské Bible do řečtiny, který používali Apoštolové.

Českému pravoslavnému křesťanu jsou přístupné i slovenské překlady jednotlivých NZ knih s rozsáhlým komentářem o. Štěpána Pružinského (Pravoslávna bohoslovecká fakulta Prešovskej univerzity).

o. Chariton Mrázek

 

Dotaz od: Josef
Dobrý den, prosím, věříte v možnost posedlosti člověka mocností zla v dnešní době? Tedy v situaci, kdy ďábel převezme dočasnou kontrolu nad člověkem - jeho tělem? Mám na mysli člověka, který se vědomě odevzdal satanovi - chtěl peníze a krásu. Jak takovému člověku lze pomoci, co může dělat v ČR, na koho se obrátit? Děkuji Vám. 

Odpověď:

Vážený pane Josefe,

nevěřit v možnost posedlosti zlým duchem znamená odmítnutí křesťanství jako takového. Pravoslaví ve své nezesvětštělé, tradiční podobě uchovalo ještě i v dnešní době nejenom poznání, ale i živou duchovní zkušenost s působením démonů. V ideálním případě je nejlepší obrátit se na zkušeného pravoslavného duchovního.

Domnívám se, že váš dotaz je směřován k nějakému konkrétnímu případu, či vaší konkrétní zkušenosti z vašeho okolí. V takovém případě by bylo lepší řešit takovou záležitost soukromě a nikoliv na tomto veřejném fóru. Pokud byste potřeboval konkrétnější informace, můžete se obrátit s dotazem na naši e-mailovou adresu spravce@orthodoxiachristiana.cz.

o. Jiří Ján 

 

Dotaz od: Jozef Š.
Sláva Isusu Christu! Môže podľa starostylného pravoslávneho učenia rímokatolík, uniat, či protestant, ktorý hoc je v heréze, ale úprimne miluje Christa, vyznáva Jeho Božstvo, Trojicu, robí pokánie, dovoláva sa s dôverou pred Nebeským Otcom na Christovu krv za neho vyliatu na Golgote, keď prosí o odpustenie svojich hriechov, dosiahnuť spásu rovnako, ako pravoslávny, ktorý tak činí? Ja si myslím, že áno. Aký je Váš názor?  

Odpověď:

Vážený pane Jozefe,

děkujeme za Váš dotaz, nad kterým jistě přemýšlí většina pravoslavných věřících, a to zvláště těch, kteří žijí v nepravoslavných zemích a mají tak možnost přímé, osobní zkušenosti se zbožností a upřímným duchovním životem křesťanů nepravoslavných vyznání. 

Při pokusu odpovědět na vaši otázku je třeba na začátku uvést, že neexistuje žádné oficiální sněmovní prohlášení Pravoslavné církve o možnosti či nemožnosti spásy těch, kteří nepatří k Církvi. Pravoslaví totiž zůstalo věrné napomenutí sv. Pavla (1 Kor 5, 12) a nevynáší soud nad těmi, kdo stojí mimo Církev. 

Pravoslaví také pevně věří ve Spasitele, „který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“ (1 Tim 2, 4). Proto v den Letnic ustanovil svoji Církev a obdařil ji vším, co je nutné proto, aby člověk dosáhl spásy. Církev pak od Krista obdržela přikázání jít a nabídnout tuto Bohem zjevenou cestu ke spáse všem národům.

Pravoslavná církev dále pevně věří, že Ona je tou Církví, že Ona je tou pokladnicí uchovávající plnost zjevené pravdy a že může každému - kdo bude mít ve svém životě možnost setkat se s touto cestou - ukázat, jak je možné zvítězit nad světem, smrtí a ďáblem.

To, jak Spasitel realizuje svoji vůli (aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu) v případě, těch, kteří neměli a nemají možnost setkání s Pravoslavím, zůstává tajemstvím Církvi nezjeveným, podobně jako jiná mnohá tajemství (bylo nám zjeveno pouze to, co je nutné pro naši spásu). 

Velký světec naší církve sv. Filaret Nový Vyznavač (+1985) v odpovědi na podobnou otázku vysvětluje, že je zcela evidentní, že není možné považovat upřímné věřící nepravoslavných konfesí za heretiky, tedy za ty, kdo pokřivili pravdu víry. Hereze vychází z řeckého slovesa vybírám. Oni si svoji víru nevybrali. Narodili se jako katolíci, protestanti aj. Byli tak vychováni. Nikdy u nich nedošlo k vědomému odmítnutí či převrácení plnosti pravdy, tedy k odmítnutí Pravoslaví. „Hospodin,“ praví sv. Filaret „vede bezpochyby také je směrem ke spáse Svým vlastním způsobem“.

Možná, že spíše než obava o spásu nepravoslavných by nás měla trápit myšlenka o spáse těch pravoslavných, kteří obdrživše při svém vstupu do Církve plnost Světla, toto Světlo opustili, a to buď úplně (konverze do jiné konfese či náboženství), anebo se vydali na cestu míchání světla s temnotou, pravdy s klamem, kdy si vybírají (to je ta hereze) z Pravoslaví některé prvky a jiné zase nechávají stranou jakožto nemoderní či nekorektní, a tak ho upravují podle vkusu sekularizovaného postkřesťanství 21. století.

o. Jiří Ján

 

Dotaz od: Pavel S.
Čím je pro vás církevní kalendář tak důležitý, že jste kvůli němu přerušili obecenství s oficiální řeckou církví? Nešlo by se s řeckou hierarchií prostě domluvit na tom, že některé farnosti nebo eparchie si ponechají starý kalendář, ale zůstanou v jednotě s oficiálními církvemi – podobně jako je tomu na Svaté hoře Athos? 

Odpověď:

Vážený pane Pavle, nejdříve je třeba zdůraznit, že otázka kalendářní reformy, tedy zavedení nového kalendáře, se neobjevila poprvé v roce 1924, kdy byl gregoriánský kalendář zaveden v Řecku, Konstantinopoli a Rumunsku. Papež Řehoř XIII. provedl kalendářní reformu v roce 1582, a hned poté se snažil přesvědčit Pravoslavnou církev a ostatní východní církve, aby ji také přijaly. Tlak papeže přinutil pravoslavné zaujmout k této otázce stanovisko. Uskutečnily se tři Všepravoslavné sněmy (1583, 1587,1593), které změnu kalendáře odsoudily a jednoznačně zavrhly.

Již v této první fázi sporu o církevní kalendář byly formulovány důvody stoupenců i odpůrců reformy. Katolíci argumentovali astronomickou nepřesností juliánského kalendáře. Oproti tomu pravoslavní - jak ukazuje studium textů spojených se snahou zavést na Východě gregoriánský kalendář - tuto snahu odmítali zejména ze tří důvodů: 1) ruší rozhodnutí I. ekumenického sněmu o určování data pro slavení Paschy, 2) jedná se o antikanonickou inovaci a rozchod s tradicí a 3) v neposlední řadě zavedení gregoriánského kalendáře viděli - a to zcela oprávněně - jako snahu římského stolce podmanit si Pravoslaví.

Také je důležité mít na paměti, že pravoslavní viděli přijetí gregoriánského kalendáře za strany Říma jako další potvrzení skutečnosti, že Řím odpadl od církevního společenství s východními patriarcháty, které se po apostazi Západu považovaly za přímé historické pokračování jedné, obecné a apoštolské Církve.

Příchodem 20. stol. se však situace mění a na konstantinopolský stolec usedají hierarchové, kteří přinášejí nové sebechápaní, novou identitu Pravoslaví. První sněmovní vyjádření tohoto nového Pravoslaví nacházíme v konstantinopolské encyklice z roku 1920, která je historiky považovaná za zakládající listinu ekumenického hnutí. Nepravoslavné denominace jsou zde poprvé nazvány jako „příbuzné a blízké křesťanské církve“. Tato encyklika je v podstatě programovým prohlášením předkládajícím celou řadu kroků (11) nezbytných pro dosažení „požehnaného sjednocení různých křesťanských církví“. Prvním krokem mělo být „přijetí jednotného kalendáře za účelem společného slavení velkých křesťanských svátků všemi církvemi“.

Odmítnutí kalendáře nebylo tedy fanatickým setrváváním nevzdělanců na astronomicky nepřesném kalendáři. Prostě a výstižně podstatu zavedení nového kalendáře zhodnotil řecký lid známým prohlášením: „Učinili z nás Franky (tedy katolíky).“ V tomto kontextu je třeba nahlížet na to, co v očích řeckých věřících představoval církevní kalendář. Důležité je si uvědomit, že spor se rozhořel s takovou ostrostí proto, že obě strany věděly, že skrze kalendářní otázku se dostaly ke sporu o samou podstatu a identitu Pravoslaví.

Dnes, po více než 90 letech, je to ještě více patrné. Proces, který začal zavedením nového kalendáře, dosáhl svého završení letos v červnu na tzv. „Velkém a svatém sněmu“. Zde došlo k oficiálnímu sněmovnímu schválení a ustanovení toho, co tehdy na počátku 20. stol. malá skupinka radikálních reformátorů začala krok za krokem implementovat do Těla Církve – nové eklesiologické sebechápání. Dnes můžeme jenom s údivem hledět na jasnozřivost a duchovní vhled do historického vývoje první generace těch, co odmítli zavedení nového kalendáře, tedy pravých pravoslavných křesťanů, jak se začali v té době nazývat.

Na základě výše uvedeného je také pochopitelné, proč starokalendářníci odmítali myšlenku kalendářní unie, která jim byla několikrát nabízena a o které mluvíte. Nešlo jim pouze o kalendář. Odmítali následovat konstantinopolský patriarchát tam, kam ho postupně všechny místní pravoslavné církve následovaly: na cestu pěstování nového, uniatského, ekumenického pravoslaví.

o. Jiří Ján

 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ