Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

PRAVOSLAVNÁ SPIRITUALITA A JEJÍ PRAXE > Životy svatých > Constanine Cavarnos*: Život svatého Marka Efezského

Constanine Cavarnos*: Život svatého Marka Efezského

Tento velký církevní Otec, vyznavač a neochvějný sloup Pravoslaví se narodil v Konstantinopoli okolo roku 1392. Při svatém křtu dostal jméno Manuel. Jeho rodiče, Jiří a Marie, byli pravoslavnými křesťany. Rodina to byla vznešená a věhlasná, jak můžeme usuzovat nejenom podle příjmení Eugenikos - urozený, ale rovněž podle vynikajícího vzdělání, kterého se dostalo jak Manuelovi, tak jeho bratru Janovi. Otec byl diákonem a pokladníkem Velké církve - konstantinopolského patriarchátu, matka byla dcerou lékaře.

Mladý Manuel byl od přirozenosti velice nadán a navíc měl mimořádné učitele jak v oblasti duchovních, tak iSvatý Marek Efezský sekulárních věd. Mezi ně patřil například metropolita Chortasmenos selybrijský, věhlasný filosof Georgios Plethon a s největší pravděpodobností také Josef Bryennios. Tak bylo Manuelovi dopřáno vynikajícího všestranného vzdělání, jež ho přímo předurčovalo k dráze filosofa a učence. Nabízela se mu cesta k získání bohatství a světské slávy, života plného přepychu a požitků. On však všechny tyto věci pokládal za odpad a jediné po čem toužil, bylo získat Krista (Fp 3,8).

Proto se ve svých dvaceti pěti letech rozhodl pro mnišský život. Při obřadu postřižení na mnicha přijal jméno Marek. Mnišským životem žil především v monastýru sv. Jiří v Manganě blízko Konstantinopole. Zde usiloval o napodobování příkladu životů svatých starců. Pro svůj asketický zápas byl uznán za hodného stát se vyvolenou nádobou, která ponese Kristovo jméno před tváří králů a národů.

Sv. Marek miloval pokoj a od světských starostí zbavený život v monastýru a zůstal by v něm až do sklonku svých dní. To by však nesměl byzantský císař Jan Palaiologos, jenž sv. Marka obdivoval pro jeho ctnosti a moudrost, naléhat, aby byl vysvěcen na biskupa proslulého města Efezu. A tak se stalo, že bylo zažehnuto velké světlo na vznešeném svícnu efezské metropolie.

Ve stejné době se císař Jan upnul k prázdným nadějím a marným očekáváním a jimi slepě veden – nešťastný to člověk – rozhodl se požádat papeže o získání pomoci s obranou Byzantské říše před ohrožujícími nájezdy Turků. Za tímto účelem chtěl svolat Východní synod a vydat se do Itálie, kde by se Pravoslavná církev sjednotila s Římsko-katolickou církví.

Radil se s papežem o svolání synodu, na kterém by byli účastni jak představitelé pravoslavného Východu, tak i katolického Západu. Papež přislíbil, že na své vlastní náklady vypraví galéry, které zástupce pravoslavných dopraví do Itálie a že se během jejich pobytu na italském území o ně postará.

Synod se nakonec uskutečnil v letech 1438-1439, nejdříve ve Ferraře a posléze ve Florencii. Proto se také nazývá Ferrarsko-florentský koncil. „Vskutku veliké množství lidí, celá východní církev cestovala z východu na západ.“ Mezi nimi byli byzantský císař Jan Palaiologos a konstantinopolský patriarcha Josef II. Sv. Marek Efezský zastával post exarchy Východního synodu a byl rovněž jmenován zástupcem jeruzalemského a antiochijského patriarchátu.

Tento sněm, přesněji řečeno pseudosněm, byl pro Pravoslaví strašlivou událostí. Z jedné strany papež všemi možnými cestami osnoval, jak přítomné pravoslavné představitele přinutit, aby přijali katolické hereze, a tím celou Pravoslavnou církev uvedl pod svoji nadvládu. Z druhé strany pak na pravoslavné biskupy, kněze i mnichy naléhal byzantský císař. Požadoval od nich, aby přistoupili na papežovy požadavky a připojili své podpisy pod rozhodnutí (oros) pseudosněmu, čímž by si zajistil papežovu pomoc.

Atmosféra koncilu byla skličující. Sv. Marek zůstal jediným světlem planoucím v tmách. Vždyť všichni přítomní pravoslavní představitelé vyjma zbožného metropolity efezského nátlaku podlehli. Byl jediný, který se nesklonil a nepodvolil císařsko-papežskému diktátu. Jako jediný dokázal pozdvihnout zástavu vítězství a nesklonit se před papežskou tiárou šlapaje tak „po hadech a štírech i po všeliké moci nepřítele“ (Lk 10,19). Všichni ostatní pravoslavní se připojili k rozhodnutí falešného sněmu. „Někteří podlehli zastrašování, jiní byli přemoženi pochlebováním a vlastní ješitností a další pohodlím přeplněných stolů.“

Patriarcha konstantinopolský místo toho, aby ostatní nabádal k neústupnosti při obraně pravoslavné víry, prohlašoval, že sjednocení a „smír mezi církvemi“ je prý nutný a pro národ prospěšný, žel Bohu podobně jako je o tom přesvědčen i současný patriarcha konstantinopolský [myšlen patriarcha Athenagoras, stejné však můžeme říci o současném patriarchovi Bartolomějovi - pozn. překl.]. A „otcovsky vybízel k praktikování oikonomie a činění kompromisů, aby pak z dosažené jednoty mohl vytěžit velkou pomoc pro svoji vlast.“

Jakéže byly papežovy požadavky? A v jakýchže otázkách nutil patriarcha východní biskupy kvůli národním zájmům dělat kompromisy? Museli přijmout západní dodatek k Vyznání víry o tom, že Duch Svatý vychází i ze Syna - Filioque. Měli uznat absolutní moc papeže nad univerzální Církví, učení o očistci, tedy o očistném ohni po smrti a praxi používání nekvašeného chleba během svaté liturgie. Stejně tak měli zavrhnout jako nadbytečné modlitby, které kněz při liturgii sv. Jana Zalotoústého pronáší, když dochází k proměně chleba a vína.

Zpočátku mnozí pravoslavní delegáti vznášeli námitky. Jak ale čas postupoval, počet nesouhlasných projevů se zmenšoval, až nakonec hlas protestujících umlkl docela. Hlas všech, až na jeden – hlas sv. Marka. Ten jediný po celou dobu trvání pseudosněmu neochvějně odmítal všechny katolické požadavky a ke své obhajobě a k vyvrácení latinských argumentů používal jak světských, tak i theologických znalostí. Mnoho namítal především proti dodatku Filioque do Vyznání víry. Připomínal, že ekumenické sněmy jakékoli úpravy textu Vyznání víry výslovně zakázaly a rozhodly, aby nad každým, kdo by se opovážil k němu cokoli přidat či z něj odebrat, bylo vysloveno anathema. Dokazoval, že dodatek „i ze Syna“ se neopírá ani o autoritu Bible, ani o učení církevních Otců. Dlouze hovořil také o očistci a znovu opakoval, že nemá skutečný základ ani ve svatém Písmu, ani ve spisech svatých Otců.

Sv. Marek nedostal příležitost vyvrátit také ostatní latinské inovace, neboť jeho protivníci se snažili, co jen to šlo, aby se pokud možno úplně vyhnuli konfrontaci s pravoslavnými zástupci na theologické úrovni. Naopak se je pokoušeli napadat jinými způsoby. A císař ze své strany „si zase nemohl dovolit ztrácet čas čekáním na nalezení souhlasu, protože pomoc od papeže potřeboval.“

Výsledkem sněmu nakonec bylo dosažení pseudojednoty. Římských katolíků se ani v nejmenším nedotkly přednesené argumenty a dále trvali na svých novotách. Zatímco naši lidé se dobrovolně nebo nedobrovolně stali zrádci Pravoslaví, což platilo pro všechny – s výjimkou jediného – sv. Marka Efezského. Všichni ostatní závěrečné rozhodnutí (oros) pseudosněmu podepsali - kromě velkého Vyznavače. A poté, co „bylo touto prohnanou cestou dosaženo ďábelské jednoty, v kostele, kde právě probíhala latinská mše, bylo oběma stranami podepsané falešné rozhodnutí přečteno z kazatelny, v řečtině i latině, a k uším posluchačů se neslo, že víra katolíků je svatá.“

Navzdory všemu nátlaku vyvíjenému císařem, patriarchou a katolíky sv. Marek odmítl zradit pravoslavnou víru. Nechtěl slyšet ani slovo o hledání „kompromisu“. „V záležitostech víry není možné připouštět žádný kompromis,“ trval na  svém. Závěrečné rozhodnutí sněmu proto odmítl podepsat, stejně jako se odmítl účastnit na společné bohoslužbě s katolíky. Svými slovy i skutky dosvědčoval, jak neústupně a pevně stál na duchovní skále - Kristu. Takový jako on jsou právem nazýváni Duchem Svatým blahoslavenými: „Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných, a na cestě hříšníků nestojí, a na stolici posměvačů nesedá.“ (Žalm 1:1)

Papež k němu choval k němu veliký respekt a „tvrdil, že Marek sám má větší sílu, než všichni pravoslavní zástupci dohromady, větší než celý sněm Východu a Západu.“ Ke svědectví, které vydal papež osobně, není třeba ničeho dodávat: „Nedosáhli jsme tedy ničeho!“ To jasně ukazuje, v jaké úctě sv. Marka Efezského měli dokonce i jeho úhlavní nepřátelé.

Již nebyl žádný důvod nadále zůstávat v Itálii. Navíc papež osobně pohrozil, že ho veřejně prohlásí heretikem, za což by mu hrozilo špatné zacházení ze strany katolíků. Sv. Marek proto požádal císaře, aby pro něj vyjednal zvláštní povolení k návratu do své země. Vládce, protože si sv. Marka kvůli jeho výjimečnému charakteru a moudrosti nesmírně vážil, jednal podle jeho přání. Přestože jeho odmítnutí podepsat se pod rozhodnutí tohoto pseudosněmu bylo v přímém rozporu s jeho vlastní zahraniční politikou o sjednocení s Římem.

Po dosažení této duše-hubící a Bohem nenáviděné falešné jednoty se sv. Marek ve svém dalším působení horlivěSvatý Athanasios Parios snažil co nejvíce neutralizovat její následky. V Konstantinopoli ho lidé za to, že nepodepsal, přivítali s velikým obdivem a nadšením. Oslavovali ho a uctívali ho jako novodobého Mojžíše a Árona. Všichni ho provolávali svatým a volali: „Stůjme pevně, bratři! Stůjme nepohnutě ve vyznávání Jednorozeného! Držme se učení našich předků! Držme se zvyklostí Církve! Nepodléhejme vzbouřencům! Stůjme pevně a neochvějně!“

V Konstantinopoli pracoval bez odpočinku na duchovní obnově těch, kdo upadli a k posile těch, kdo se drželi vyznání pravé víry. Také se svými listy obracel k pravoslavným věřícím po celém světě a nabádal je, aby se střežili katolicismu, protože nepřináší nic jiného, než oddělení od Boha.

Z následujících slov moudrého patriarchy konstantinopolského Gennadia Scholaria můžeme vidět, jak úspěšný byl tehdy zápas sv. Marka o napravení škod a následků falešné jednoty: „Po svém návratu sám shromáždil kolem sebe ty, co od pravé víry odpadli a zase se k ní navrátili. Z nich všichni, až na výjimky, měli silné výčitky ze svého selhání a hluboce toho litovali. Zbylé věrné nabádal k odvážnému následování víry Otců a příkladem své vlastní statečnosti uváděl v odsouzení nestálost druhých.“

Sv. Athanasios Parios nazval sv. Marka kvůli jeho odvážnému a neutuchajícímu zápasu proti katolicismu přízviskem „antipapež“. Tento náš velký učitel a význačný theolog (1721-1813) zdůrazňuje, že „antipapežem“ je ve skutečnosti každý jednotlivý pravoslavný křesťan - protože se staví proti herezím papeže a jeho následovníků -  ale že sv.  Marek je antipapežem par excellence: „Není jen jedním antipapežem z mnoha, ale je to sv. Marek Antipapež.“

Zápas sv. Marka za obranu Pravoslavné církve proti sjednocení s papežstvím však nepředstavoval pouze činy
zmíněné v předchozích řádcích, ačkoli ony samé by byly plně dostačující pro titul, který mu sv. Athanasios udělil. Neméně významnou částí tohoto zápasu jsou také jeho početné spisy. Z nich můžeme jako příklad uvést: „Vyvrácení latinských kapitol ohledně očistného ohně“; „Druhá apologie proti latiníkům jasně vykládající pravou víru řecké církve“; „Deset argumentů proti existenci ohně očistce“; „Dialog s názvem Latinos ohledně dodatku k Vyznání víry“; „O tom, že to nejsou pouze slova Páně, kterými jsou svaté Dary posvěcované“ a další mnohé spisy.

Je třeba zmínit, že jako theolog se sv. Marek neomezoval pouze na spisy proti katolíkům. Je autorem i tematicky odlišných děl, například pojednání o vzkříšení, výkladu bohoslužebných obřadů a dalších liturgických pojednání.

Vskutku, sv. Marek je velikou postavou mezi svatými Otci a velice důležitý člen sboru Vyznavačů. Je skutečnou slávou a pýchou jedné a jediné pravé Církve - Pravoslavné. Ve srovnání s Otci rané Církve není o nic menší, ani v moudrosti, ani ve ctnosti a ani v pravosti nauky. Obzvláště ho však můžeme přirovnat ke sv. Athanasiu Velikému, který podobným způsobem bez ústupků a bez kompromisů bojoval statečně proti herezi. Boj sv. Marka však byl mnohem obtížnější. Vždyť sv. Athanasios Veliký obraňoval pravou víru „společně se všemi pravoslavnými, zatímco Marek zůstal sám a bojoval osamocen, proti všem.“

Téměř okamžitě po svém tělesném skonu byl sv. Marek Pravoslavnou církví prohlášen za svatého. Dvanáct let poté, tedy roku 1456, patriarcha Gennadios Scholarios na základě synodního rozhodnutí vyhlásil, že jeho památka bude slavena devatenáctého ledna. Jeho svatost a důležitost pro Církev vyzdvihl rovněž konstantinopolský synod pod vedením patriarchy Serafima roku 1734: „Naše svatá východní Církev Kristova chová tohoto svatého muže, Marka Eugenika Efezského ve vší úctě a vážnosti a plně ho uznává za světce a Bohonosce, za asketického a horlivého zélotu zbožnosti a posvátných článků víry, za nejudatnějšího bojovníka a obránce pravé víry, za rovnocenného napodobitele svatých theologů a učitelů Církve, kteří žili před ním.“

______________ 

Přeloženo z angličtiny: Constanine Cavarnos, SAINT MARK OF EPHESUS, Center for Traditionalist Orthodox Studies, Etna, California, 1997.

______________ 

*O autorovi: Dr. Constanine Cavarnos je významný pravoslavný autor 20. stol. Publikoval více než 100 knih v řečtině a angličtině a to z oblasti filosofie, historie a theologie. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Vystudoval filosofii na Harvardské univerzitě, kde také dlouhá léta přednášel. Byl zakladatelem a prezidentem Institute for Byzantine and Modern Greek Studies v Belmontu, USA. Tři roky před svým zesnutím přijal mnišství v monastýru Sv. Antonína v Arizoně (pod duchovním vedením známeho athonského starce Efréma), kde také roku 2011 ve věku 92 let zesnul. Při psaní této krátké monografie o sv. Markovi Efezském ve velké míře vycházel z knihy „Antipapež“ vydané roku 1785 v Lipsku, jejímž autorem byl pravoslavný světec a theolog z 18. století a jeden z hlavních představitelů tzv. kolyvádského hnutí sv. Athanasios Parios. Doslovné citace z této knihy jsou psány kurzívou.

 

 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ