Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

PRAVOSLAVNÁ SPIRITUALITA A JEJÍ PRAXE > Theotokofilie - láska k Bohorodičce > Démoni mají strach z Bohorodičky

Démoni mají strach z Bohorodičky

Čistá zpověď

Doktor Michail Igorovič F. byl dlouholetý osobní lékař starce Gabriela. Byl to člověk, který však málokdy myslel na duchovní věci a na spásu. Pro všechny věci, se kterými se setkáváme ve světě, se vždycky snažil najít „přirozené“ vysvětlení. Jednoho se starec Gabriel otázal: „Michaile Igoroviči, věříš v existenci zlých duchů, démonů?“

„No, víte otče… mám jen malou víru.“

„Víš, prosím tě, než přejdeš k dalšímu vyšetřování, nejdříve mně prohlédni, jestli nejsem duševně chorý.“

Doktor se rozesmál a řekl, že otec Gabriel je v perfektním duševním pořádku, že mu to myslí výborně, zato jeho tělesné zdraví, zvláště srdce, je v bídném stavu.

„Dobře tedy,“ pokračoval otec Gabriel. „Dnes večer, kolem 18 hodiny, jsem začal mít velké potíže s dechem. A v tu chvíli se najednou přede mnou objevili zlí duchové – démoni.“

„Halucinace!“ přerušil ho doktor.

„To si nemyslím,“ řekl starec. „Byli to démoni. Začali na mne naléhat, tísnili se kolem mne a křičeli: Není žádný Bůh! Bůh neexistuje a ty jsi náš! Zemřeš!“

„Ne, nejsem váš,“ odpověděl jsem. „Nezemřu. Věřím, že mne Kristus vezme k sobě.“

„Ha, ha, ha,“ smáli se nahlas. „Ani Kristus neexistuje, ani Bůh neexistuje.“

„Jestliže není žádný Bůh, tak co vy tady děláte? K čemu byste byli?“ odpověděl jsem. „Kdo by vás stvořil? Jestliže není žádný Bůh, tak ani vy neexistujete. Jste lháři, jste ztělesněná lež, jste duchovní vrazi, ďáblové! Běžte pryč daleko ode mne. Já věřím v Boha a Ten mne spasí.“

„Ha, ha, ha…Spasí?... To se ještě uvidí, kde skončíš!… Jsi hříšný!“

„Ano, souhlasím, jsem hříšný, to vy mne neustále pokoušíte. Ale já jsem činil pokání; zpovídal jsem se svému duchovnímu otci ze svých hříchů a byly mi odpuštěny.“

„To je sice pravda,“ pokřikovali na mne. „Tvé pokání ale nebylo čisté. Neustále jsi se před svým duchovníkem ospravedlňoval a hledal výmluvy.“

Bránil jsem se: „Pokud by tomu tak bylo, bylo to jen proto, že jsem se styděl. Měl jsem pocit, že můj hřích byl příliš těžký a styděl jsem se. Ale to vy, démoni, jste vyvolali ve mě tento pocit studu a strachu. Chtěli jste, abych se stal vaší obětí, chtěli jste mne přivézt do záhuby. A teď jste mne přišli poděsit, ale to se vám nepodaří. Já věřím a vyznávám Ježíše Krista, Syna Božího, který přišel na zem spasit hříšníky, z nichž první jsem já.“ (1Tim 1,15)

Potom jsem se začal modlit a volat k Pánu: „Pane, spasiž mne!“ Démoni ale nepřestávali dotírat: „Slyšíš, co říkáš? Jak můžeš doufat, že nad námi vyhraješ? Jsi hříšný!“

A já se pořád modlil: „Svatí našeho Pána, pomozte mi osvobodit se od útoků a pomluv těchto démonů!“ Ale démoni křičeli: „Ne, ne, jsi ztracen!“

„Nejsem,“ volal jsem zoufale. „Stále jsem ve svém těle a mohu činit pokání. Nebudu ztracen!“

A tehdy začali vypočítávat a odhalovat všechny moje hříchy, dokonce i to, co jsem za hříchy nepovažoval. Všechno mi to položili před oči. „Tak tady to máš. Vidíš? Což tohle vše nejsou tvé hříchy?“ a tak mne nečistí duchové neustále obviňovali. "A ti tvoji svatí, byli stejní jako ty, všichni jste hříšní."

Když jsem uslyšel tato slova, pozvedl jsem hlavu a kurážně odpověděl: „Cože? Svatí byli hříšní jako já? Došli spásy. Takže proč by nemohla být spása i pro mne? Pořád jsem ještě ve svém těle a můžu činit pokání. Ne, stále žiji, existuje pro mne spása!“

V ten okamžik byli démoni poraženi. Vzpomněl jsem si, že v minulosti jsem se modlil k Bohorodičce, aby mne ochránila v hodinu smrti, až už nebudu mít sílu se modlit. A tato moje dávná prosba mi v ten okamžik vytanula na mysli; se slzami jsem se otočil k Prostřednici všech trpících: „Moje Paní, nyní je čas, abys mne ochránila od démonských sil. Žádal jsem to u Tebe!“ A v ten okamžik se démoni strašlivě vyděsili a všichni dohromady začali křičet: „Mizíme odsud!“ A utíkali ke dveřím. Na stole, co vidíš, ležel čínský talíř. Démoni ho vzali a třískli s ním o zem, takže se rozbil na tisíc kousků.

„Co mi k tomu povíš, Michaile Igoroviči, kromě toho, že nemáme materiální důkaz? A ještě ti něco povím: když přišel Josef, můj poslušník a uviděl ten rozbitý talíř, zeptal se: Kdo tady byl? Stál snad ten talíř někomu v cestě?“

Doktor byl zaražen a nevěděl moc, co říct.

„No určitě... Je to hodně neobvyklé… To nebyla halucinace.“

Když démoni zmizeli, otec Gabriel okamžitě volal pro svého duchovníka, otce Epifania. Jelikož měl v čerstvé paměti veškeré hříchy, které učinil, ať ty, o kterých věděl, nebo ty, o kterých mu řekli démoni, chtěl učinit pokání a také důkladnou a očistnou zpověď. Později otec Gabriel říkal, že kdyby neměl silnou víru ve Spasitele, anebo kdyby se jeho víra otřásla, jistě by tu noc zahynul zoufalstvím a hrůzou z démonů. Pevná víra v našeho Pána ho však ochránila a spasila. A ihned jakmile démoni zaslechli jméno Přesvaté Bohorodičky, celí vystrašení se dali na útěk a přitom kleli a rouhali se. S pomocí Boží vlastně otci Gabrielovi posloužili. Pomohli mu, byť nechtěně, aby se zbavil svých hříchů, nalezl usmíření, pokoj a radost.

Zjevení démonů udělalo otce Gabriela pozornějším. Pečlivě vážil a rozlišoval každou myšlenku, která by mohla být na překážku jeho spáse. Skrze osvícení, které mu bylo dáno pomocí nepřetržité modlitby a skrze Boží prozřetelnost, jasně viděl pohyby svého nús a každou nečistou myšlenku hned v jejím počátku zahnal jménem Ježíše Krista. A protože výskyt těchto myšlenek považoval za důkaz o své slabosti, neustále plakal a činil pokání znovu a znovu, až do své smrti. „Pokání je dar Boží,“ říkával.

Současně odporné vzezření démonů a strašlivý dojem, který po sobě zanechali, zapůsobily v otci Gabrielovi pozitivně. Rozmýšlel o smrti a o svém odchodu na věčnost. Stejně tak uvažoval o mukách, která jeho duše bude zažívat, až bude procházet celnicemi. Jak se může člověk před vším tímto ochránit? Jak může obdržet Kristovu pomoc a být posílen přímluvami Královny Nebeské, jejíž ochrana je pro démony tak hrozivá?

Otec Gabriel se modlil k Bohu, prosil o milost, až přijde okamžik smrti. A jako odpověď na svoji modlitbu pociťoval, jak v něm roste víra a jeho duše se naplňuje radostí a nadějí ve spásu. Do jeho srdce vešla láska a on v sobě cítil oheň, který posilňoval jeho modlitby a směřoval veškeré jeho myšlenky k Bohu. Už se nemusel více snažit hlídat svůj nús a shromažďovat své myšlenky. Láska ho vedla přímo k Bohu. Dávala jeho pocitům povznášející sílu a jeho nús dávala schopnost vidění Boha, které mu pomáhalo volně a bez námahy vystupovat do nebeských výšin.

„Později mne přemáhala bázeň Boží,“ napsal otec Gabriel.

_____________________________________________
Přeloženo z řečtiny: Starec Gabriel poustevník [řecky], Athény 1998, s.125 – 129.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ