Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

EKUMENISMUS > Pravoslaví a ekumenismus > Dimitrios Tseleggidis: První poznámky k textu „Vztahy Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu“

Dimitrios Tseleggidis: První poznámky k textu „Vztahy Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu“

Nejvyšší představitelé místních pravoslavných církví se ve dnech 21. 1. až 28.1 . 2016 sešli ve švýcarském Chambésy ke společnému zasedání tzv. synaxis. Hlavním cílem jejich setkání bylo dokončit přípravu témat Velkého sněmu Pravoslavné církve, který se má uskutečnit na Krétě od 16. 7. do 27. 7. 2016. Na zasedání předsedové místních církví schválili jednací a organizační řád velkého sněmu a dále čtyři texty, které budou na sněmu předloženy k přijetí. Ze schválených textů – co se týče pravoslavné theologie a víry – má zvláštní význam dokument s názvem „Vztahy Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu“.

Jedná se o text, který byl ve své první verzi schválen již v roce 1986 na III. Předsněmovní všepravoslavné konferenci, a který pojednává o výsostně dogmatickém tématu – otázce eklesiologie. Je to také text, jehož schválení je jedním z hlavních důvodů svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, tedy nejdůležitější události Pravoslavné církve moderní historie.

Nehledě na tato fakta, podtrhující důležitost tohoto textu, zůstal jeho obsah po celá desetiletí znám pouze úzké skupině profesionálních pravoslavných ekumenistů, kteří v tichosti, za zavřenými dveřmi a bez skutečné účasti místních pravoslavných církví pracovali na přípravě velkého sněmu.

K lepšímu se situace přece jen trochu změnila minulý měsíc, kdy na základě rozhodnutí výše zmíněné synaxis byl tento text zveřejněn. Zvláště v řeckém pravoslavném světě jeho prezentace přinesla velice živou reakci, a to na všech úrovních církevního života. Jedno po druhém začala být zveřejňována prohlášení a komentáře biskupů, kněží, představitelů mnišského prostředí, theologů a laiků, kteří cítili potřebu vyjádřit své hluboké obavy o osud Pravoslavné církve v případě, že tento text obdrží sněmovní schválení.

Protože v českém pravoslavném prostředí tématu velkého sněmu – nehledě na jeho zásadní význam – není stále věnována pozornost, přinášíme našim čtenářům překlad krátkého zhodnocení uvedeného textu z pera významného a váženého profesora dogmatické theologie soluňské univerzity. Domníváme se, že v každém případě následující řádky stojí za přečtení a zamyšlení .   

 


Dimitrios Tseleggidis, První poznámky k textu „Vztahy Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu“

Soluň 3. 2. 2016

V tomto textu se setkáváme se celou řadou theologických nedůsledností a dokonce i vnitřních rozporů. V prvním článku autoři definují eklesiální sebechápání Pravoslavné církve. Zcela správně uvádějí, že Pravoslavná církev je tou „jednou, svatou, obecnou a apoštolskou Církví“. Ovšem v šestém článku se setkáváme s formulací, která protiřečí prvnímu článku. Píše se zde: „Pravoslavná církev uznává historickou existenci jiných křesťanských církví a vyznání, se kterými se nenachází v obecenství“.

Tímto způsobem před námi vyvstává legitimní theologická otázka: Pokud v souladu s Vyznáním víry a sebechápáním Pravoslavné církve (článek 1) Církev je „JEDNA“, jak je možné mluvit o jiných křesťanských církvích? Je zela zřejmé, že tyto jiné církve jsou jinoslavné. Ovšem pravoslavní v žádném případě nemohou jinoslavné „církve“ nazývat „církvemi“. Neboť z hlediska dogmatické theologie nemůžeme mluvit o mnohých „církvích“, které mají různá dogmata a navíc v mnoha theologických oblastech.

Z toho plyne následující fakt. Jelikož tyto „církve“ zůstávají pevně zakotveny ve svých nesprávných věroučných názorech, není theologicky správné, abychom uznávali – o to více institucionálně – jejich eklesiální přirozenost v době, kdy se nacházejí mimo „jednu, svatou, obecnou a apoštolskou Církev“.

Ve stejném článku 6 se nachází ještě jeden významný theologický rozpor. Na začátku tohoto článku se uvádí: „Jednota Církve v souladu s její ontologickou přirozeností nemůže být nikdy narušena.“  Ovšem na konci stejného článku se píše, že účast Pravoslavné církve v ekumenickém hnutí má „jako svůj objektivní cíl urovnání cesty vedoucí k jednotě“.

Zde je třeba se ptát: Pokud jednota Církve je daný fakt, jaký druh jednoty církví je předmětem usilování v rámci ekumenického hnutí. Že by tím byl myšlen návrat západních křesťanů do JEDNÉ a jediné Církve? Něco takového však neplyne ani z obsahu, ani z duchu celého textu. Ba naopak čtenář získává dojem, že daným východiskem je rozdělení Církve a že ti, kteří se účastní dialogů, tak činí s ohledem na zničenou jednotu Církve.

Také článek 20 svoji nejasností způsobuje theologické zmatení. Píše se v něm: „Perspektiva theologických dialogů, které Pravoslavná církev vede s jinými křesťanskými církvemi a konfesemi, je vždy vymezena a určena na základě kanonických kritérii již ustanovené církevní tradice (7. kánon II. ekum. sněmu a 95. kánon trullského sněmu).“

Ovšem 7. kánon II. ekum. sněmu a 95. kánon trullského sněmu pojednávají o uznání křtu vybraných skupin heretiků, kteří vyjádřili zájem vstoupit do Pravoslavné církve. Díváme-li se však na  obsah a duch tohoto textu z perspektivy dogmatiky, chápeme, že se zde v žádném případě nejedná o návrat jinoslavných do jediné Pravoslavné církve. Naopak v textu je křest nepravoslavných uznán jako předem daný fakt, a to bez všepravoslavného rozhodnutí o tomto tématu. Jinými slovy autoři textu vycházejí z tzv. „theologie křtu“. Zároveň je také v textu účelově zamlčována historická skutečnost, že současní jinoslavní na Západě (římští katolíci a protestanti) nemají pouze jedno, ale celou řadu dogmat, kterými se odlišují od víry Pravoslavné církve (mimo Filioque je to učení o stvořené milosti, papežský primát a neomylnost, odmítnutí ikon a rozhodnutí ekumenických sněmů atd.)

Oprávněné otázky vyvolává také článek 21, kde se uvádí, že „Pravoslavná církev... pozitivně hodnotí theologické texty vydané „Komisí pro víru a řád“ … týkajících se sblížení církví.“ Zde je třeba poznamenat, že hierarchové místních pravoslavných církvích tyto texty neschválili.  

Nakonec článek 22 zanechává dojem, jakoby chystaný Velký sněm předem rozhodl o neomylnosti svých rozhodnutí. Uvádí se v něm: „...zachovávání ryzí pravoslavné víry je zajištěno pouze skrze synodální systém, který vždy v Církvi plnil úlohu nejzazšího kritéria v otázkách víry.“ Tím se však přehlíží historický fakt, že v Pravoslavné církvi je tím nejzazším kritériem bdící dogmatické svědomí celku či plnosti Církve (laikové a duchovní), které v minulosti potvrzovalo platnost ekumenických sněmů a některé dokonce prohlásilo za „lupičské“ sněmy. Synodální systém sám o sobě automaticky nezaručuje správnost pravoslavné víry. Ta je zaručena pouze tehdy, když biskupové, kteří se účastní sněmu, mají ve svém nitru aktivně působícího Ducha Svatého a „Hypostatickou cestu“ tedy Krista. To je pak činí schopné „následovat svaté Otce“.

Obecné zhodnocení textu

Na základě toho, co je v hodnoceném textu napsáno a co je v něm jasně naznačeno, je zřejmé, že jeho inspirátoři a autoři chtějí na základě rozhodnutí všepravoslavného sněmu dosáhnout institucionální legalizace křesťanského synkretismu- ekumenismu. To by však znamenalo pro Pravoslavnou církev katastrofu.

A ještě jedna theologická poznámka k textu Svátost manželství a jeho překážky”. V článku 5.1. se uvádí: Svatba mezi pravoslavnými a nepravoslavnými se na základě kanonické přesnosti zakazuje. Takový sňatek nemůže být požehnán. Ovšem na základě shovívavosti a filantropie může být požehnán pod výslovnou podmínkou, že děti, které vzejdou z takového sňatku, budou pokřtěny a vychovány v Pravoslavné církvi.”

Zde uvedená podmínka, že děti, které vzejdou z tohoto sňatku budou pokřtěny a vychovány v Pravoslavné církvi”, se dostává do sporu s theologickým zakotvením sňatku jako svátosti Pravoslavné církve. Chápat totiž plození dětí ve spojení s jejich křtem a výchovou v Pravoslavné církvi jako podmínku, která legalizuje smíšené sňatky je něco, co 72. kánon trullského sněmu jednoznačně zakazuje.

Jinými slovy ne-ekumenický sněm, jakým je chystaný Velký sněm, relativizuje výslovné rozhodnutí ekumenického sněmu, a to je nepřijatelné. Navíc, co se stane, když z uzavřeného sňatku nevzejdou potomci – což je takovém případě možné theologicky legalizovat sňatek na základě dobré vůle nepravoslavného manžela či manželky souhlasit se začleněním potencionálních potomků do Pravoslavné církve? Na základě theologické důslednosti by měl být paragraf  5.1. odstraněn.

_________________________
Přeloženo z řečtiny: http://www.hsir.org/pdfs/2016/02/25/20160225aParatiriseisTelengidi.pdf

 

 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ