Dobré slovo a jeho léčebná síla

Přinášíme českým čtenářům překlad promluvy tehdejšího archimandrity, nynějšího biskupa Kypriána orejského, již pronesl 6./19. října 2003 na slavnosti, kterou bratrstvo monastýru sv. Kypriána a Justiny organizuje každoročně u příležitosti monastýrského svátku a svátku igumena a zakladatele tohoto monastýru (letos zesnulého) metropolity Kypriána. Slavnostní večer se každoročně odehrával ve velkém sálu hotelu Novotel v centru Athén za přítomnosti množství lidí, včetně významných představitelů řeckého veřejného života. Na programu bývala byzantská církevní hudba a řecké lidové písně v podání chrámového sboru, krátký film s duchovní tematikou a přednášky. V roce 2003 byl slavnostní večer zasvěcen tématu „Dobré slovo – jeho léčebná síla“.

Ctihodný Metropolito, drahý duchovní otče,
vážení biskupové, drazí otcové, milovaní bratři a sestry v Kristu.

I.
S nadějí ve Vaše modlitby, dovolte mi, prosím, nehodnému, abych se v krátkosti dotkl způsobem prostým a jednoduchým tématu naší dnešní slavnosti.
Nerad bych mluvil příliš zeširoka, poněvadž jediný mezi námi, kterému přísluší být naším učitelem a průvodcem do problematiky ryzího pravoslavného éthosu je náš biskup; živoucí obraz Kristův, v jehož osobnosti je ztělesněna naše místní církev.
Žádajíce o posilnění a vedení přesvaté Bohorodičky a naších svatých Kypriána a Justýny, odvážím se přednést a to pouze tolik slov, kolik bude nezbytně třeba pro krátké uvedení do tématu o hodnotě a léčebném účinku dobrého slova.
Našim skrovným přáním a nadějí je, že v příhodný čas se tohoto významného a spásonosného tématu ujme náš Metropolita se svým vskutku charismatickým slovem a rozvine jej do nezbytné šířky i hloubky.
Pro tuto chvíli prosím, nechť mi dovolí náš duchovní otec, abych zasel malé zrnko do srdcí naších bratří v Kristu, jež jsou ochotni naslouchat, zrnko, které je ve skutečnosti jeho vlastní, neboť nejprve to byl on, kdo je zasel do našich srdcí, ve kterých pak vzešlo a v některých přineslo “třicet”, v jiných “šedesát” a v jiných zase “sto”¹ dalších zrn.
Nakonec je to díky této bohaté úrodě, že jsme pro letošek vybrali právě toto téma; chtěli jsme předně vyjádřit svou vděčnost vůči jeho osobnosti, vděčnost za blahodárné konání jeho dobrého slova v našich srdcích.

II.
Přistupme nyní k tomuto hlubokému tématu prostřednictvím jednoho z velice živých příkladů z naší tradice. Je to příběh, který nás naplňuje dojetím a bezprostředním způsobem svědčí o hodnotě dobrého slova a jeho léčebné síly.
“Jednou stoupal Abba Makários Egyptský spolu se svým poslušníkem ze svého skitu na Nitrijskou horu. Jak se tak blížili ke svému cíli, řekl otec svému poslušníku, aby šel napřed. Poslušník se vydal napřed a po cestě potkal pohana… Byl to kněz, nesl kus dřeva a velmi chvátal.
Fuj, ty čerte, kam se tak ženeš? vyhrkl na něj mnich. To toho pohana tak popudilo, že se obrátil k mnichovi a prudce jej udeřil… Nakonec ho tam nechal ležet polomrtvého, popadl dřevo a utíkal pryč…

Po chvíli narazil na Abbu Makária… Ten mu ihned ve své veliké dobrotě začal blahořečit: Nechť ti Bůh žehná, člověče, je vidět, že ti není práce cizí! Měj se dobře pilný člověče. Kéž dojdeš spásy!… Budiž spasen!…
Pohan se zarazil… Přistoupil ke svatému a zeptal se jej: Co dobrého jsi na mě shledal, Abba, že mi přeješ spasení?…
Vidím, jak se dřeš a jak spěcháš…, odpověděl svatý Abba. …Jen netušíš, můj milý, že se dřeš nadarmo…
Tvým pozdravením má duše zjihla a pocítila sladkost…, řekl již mírně pohanský kněz… Vidím, že jsi Boží člověk… Před chvílí mi však jeden podivný mnich vynadal… Já jsem mu ale dal co proto… Zmlátil jsem ho, div nevypustil duši…
Nato padl k nohám Abby Makária, objal je a žádal:
Jestli mě nepřijmeš za mnicha, nenechám tě jít! Svatý mu pomohl vstát a šli spolu za nemohoucím učedníkem… Vzali jej a přenesli do chrámu na Nitrijské hoře … Když mniši viděli pohanského kněze spolu s Abbou, velmi se podivili!…

Nakonec byl pohan pokřtěn, stal se mnichem a z mnoha dalších pohanů se díky němu stali křesťané.
Abba Makários to pak celé shrnul: zlé slovo i z dobrého udělá zlé…, avšak dobré slovo i špatné přetvoří v dobré…
Zlé slovo činí i z dobrých lidí špatné, zatímco dobré slovo i zlé napravuje.”²

***

Na první dojem je patrné, že v celém tomto dojemném příběhu převládají velice silné protiklady: unáhlené poslušníkovo slovo a slovo zralého starce; slovo zlé a slovo dobré; slovo urážlivé a slovo přijetí; slovo, jež vyvádí z míry a slovo utěšující; slovo, jež zatemňuje mysl druhého a slovo, jež druhému mysl osvěcuje.
Jak je to? Má každé slovo o sobě vlastní moc? Disponuje slovo takovými silami a to i tak hluboce protikladnými? Co to vlastně je slovo? Co je to za tajemství, které se v něm skrývá? Na všechny tyto otázky by nám jistě mohla poskytnout odbornou odpověď psychologie;³ ovšem tato událost, toto nepatrné drama, jež se odehrálo v egyptské poušti, nás nutí nalézt odpověď jinde, na jiné úrovni.
Pokusme se teď s požehnáním svatých Otců hlouběji ponořit do našeho tématu. Zaprvé je zřejmé, že pohanský kněz ihned poznal v osobě Abby Makária skutečného Božího člověka, kdežto osoba učedníka představovala Božího člověka jen podle zevnějšku.
Je tedy zcela zřejmé, že účinnost slova bezprostředně závisí na duchovním rozpoložení v srdci člověka.
A skutečně, pokud naše slovo pramení ze srdce, v němž přebývá vtělené Slovo Boží, tak se i naše slovo stává nositelem a šiřitelem osvěcující a pokoj přinášející Boží milosti.
A naopak, pokud naše slovo vychází z nitra ovládaného silou nečistých vášní, tak i naše slovo předá ostatním žal, démonský neklid a tíseň.
Můžeme tedy z toho, co jsme dosud řekli, vyvodit první, základní závěr: Když sv. Makários dobrým slovem obrátil onoho pohana, nevyužil přitom jakousi techniku, jakýsi šikovný postup či metodu, ale prostě bez nucení vyjádřil to, čím přetékalo jeho srdce, které bylo zaplavené milostí Svatého Ducha a láskou našeho Pána Ježíše Krista.

III.
Přenesme se nyní do chudinských athénských čtvrtí, kde na počátku minulého století požehnaná osoba otce Nikolaje Planského šířila naději a svatost.
Tento svatý kněz Boha Nejvyššího často navštěvoval jednu rodinu, která pronajala dvorek jednomu ševci. Tento nešťastník byl bezvěrec a významný člen komunistického hnutí.
Učednice otce Nikolaje, jerondisa Marta později vyprávěla: “Nenávist tohoto člověka ke všem, zvláště pak ke kněžím, neznala hranic. Z místa, kde seděl a pracoval, vykřikoval stále totéž, odkud prý začne se svými kumpány vraždit popy.
“úplně nejdřív zabijeme kněze od kostela „Oživujícího pramene“ a pak pokračoval ve výčtu těch ostatních.”
Požehnaný otec Nikolaj s dobrotou jemu vlastní za ním přišel a řekl mu: “Dobrý večer, můj synu”…” On, aniž by zvedl hlavu od práce, něco zabrblal. Další sobotu za ním opět otec Nikolaj přišel: “Dobrý večer, Lukáši.” A on mu odpověděl, zase, aniž by zvedl oči od práce: “Dobrý večer.”
Při třetí návštěvě, mu opět řekl: “Dobrý večer, Lukáši, jak se ti vede?” Takto nucen odpovědět, odvětil: “Dobře, otče.”
Otec Nikolaj jej pak navštěvoval, dokud se ledová bariéra ševcova chování neprolomila. Potom již sám vstával od práce, bral otce Nikolaje v úctě za ruku a ostatním, co kněze doprovázeli, se dušoval: “Až začnou kněze zabíjet, tak jim řeknu, aby otce Nikolaje nezabíjeli. A nejen to, sám ho budu bránit.”
Po čase, jakmile viděl otce přicházet, sám mu běžel v ústrety, aby mu políbil ruku.”
Na tomto místě je třeba poznamenat, že dobrotivý a prostý otec Nikolaj “neměl tušení o ševcových spádech. O existenci komunismu zhola nic nevěděl, ani o ševcově proměně. Alespoň jsme o tom takto přesvědčeni. Kdo ví, co viděl pronikavým okem své duše.
Čili ten komunista, ať už za svého života slyšel bezpočet kázání a rad, nic nedokázalo zapůsobit na jeho zatvrzelou duši. Až dobrotivost bělovlasého starce, který ho navštěvoval, postál u něj a bylo mu lhostejno, že jím švec zpočátku pohrdal.”
Konec celého příběhu je však ještě důležitější: “Díky modlitbám otce Nikolaje se švec obrátil. A když pak zakrátko onemocněl (ochrnul na spodní část nohou) a zemřel ve věku 30 let, odešel jako dobrý křesťan, aniž by samozřejmě… kohokoli zabil.
Takový účinek měla osobnost otce Nikolaje na všechny, kdo jej poznali. A proto také neměl nepřátel. Pouze satana, ale i toho přemohl milostí Svatého Ducha, který se usadila v jeho duši.”⁴

***

V tomto hlubokém vyprávění můžeme znovu spatřit podstatu a zdroj léčebné síly dobrého slova: Milost Svatého Ducha se usadila v srdci otce Nikolaje a dala osvěcující a pokoj přinášející sílu jeho slovu.
Sestupme však ještě hlouběji do našeho tématu.
Otec Nikolaj, díky tomu, že měl ve svém srdci Boha lásky, neviděl v ubohém ševci “něco bezvýznamného a opovrženíhodného.”⁵ Naopak v jeho osobě viděl samotný Boží obraz, „ke kterému bylo třeba chovat se s úctou, bez ohledu na to v jakém stavu se momentálně nacházel.”⁵
Tato hluboká a zcela zásadní evangelijní pravda nám napomáhá, abychom se dostali k druhému závěru:
“Ať je stav, ve kterém se člověk nachází sebehorší, je to stále Boží obraz, je to stále týž člověk,”⁶ který byl vykoupen drahocennou krví našeho Spasitele Ježíše Krista.
Jinými slovy, naše chování vůči takovému člověku nesmí být formální, nesmí být jen tolerantní a snášenlivé, nesmí ani pouze vyjadřovat společenskou etiketu. Naopak musí být především postojem vyjadřujícím úctu a kristocentrickou lásku.
A na závěr: je třeba si uvědomit, že účinnost našeho slova na druhého člověka “je vždy úměrná míře opravdové lásky k bližnímu, která dlí v našem srdci.”⁷

***

Jak již však bylo výše řečeno, chci zůstat věrný slibu, že přednesu jen “krátký úvod” k našemu dnešnímu tématu. Své skrovné myšlenky uzavřu ještě jedním vyprávěním a v pořadí třetím a závěrečným poučením.
“Traduje se, že když putoval sv. apoštol Jakub, bratr Jana Evangelisty, ke svému mučednickému skonu, setkal se na cestě s tím, který jej vydal na soud.
Zastavil jej, srdečně jej políbil a řekl: Boží pokoj nechť tě provází, bratře!… Bůh ti požehnej!…
Když dotyčný uviděl tolik velkodušnosti, užasl a zvolal nadšeně: Od nynějška jsem i já křesťan!…
Po tomto vyznání byl sťat spolu s apoštolem.”
V této ohromující události shledáváme předně vyjádření vpravdě božské lásky, kdy člověk disponuje takovou velikodušností, že miluje i svého nepřítele a ze srdce mu přeje to nejlepší. Takový člověk skutečně milostí dosáhl zbožštění.
Dále pak zjišťujeme, že dobré slovo, které vychází z této božské lásky má takovou moc a sílu, že nejen léčí a proměňuje člověka, ale má moc jej dovést až k mučednictví pro Krista.
Opravdu nakolik jsme vzdáleni od této opravdové, vznešené, božské lásky, když se naše srdce svírá a naplňuje temnotou, protože se kdosi odvážil dotknout modly našeho vlastního já? Když náš jazyk vypouští jedovatá slova, aby urazil důstojnost našeho bratra, obrazu Božího?

***

Nejctihodnější Metropolito, drahý duchovní otče,
ještě jednou Vám děkujeme za to, že dobré slovo nikdy nepřestalo prýštit z vašeho dobrého srdce, aby naplnilo naše srdce, která jsou méně či více prázdná.
Jsme svědkové nesčetných zázraků, které vykonala Boží milost prostřednictvím dobrého slova Vaší lásky; lásky usídlené uvnitř Vás, lásky jež nenuceně přetéká a dodává léčebnou sílu Vašemu slovu, sílu proměny a osvícení.
Dovolte nám duchovní otče, abychom Vám popřáli z celého srdce vše nejlepší k Vašim jmeninám, a tak zakončili naši neobratnou přednášku:
Neposkvrněná Bohorodice a svatí patroni našeho monastýru nechť Vás zachovávají “neporušeného, počestného, zdravého, dlouho žijícího”, ale také bez přestání šířícího dobré slovo za účelem poučení, proměnění a spasení Vašeho duchovního stádce v Kristu! Amen.

______
¹Viz. Mt 13,8; Mk 4,8.
²Τὸ Γεροντικόν, σελ. 71 αβ, Τοῦ ᾿Αββᾶ Μακαρίου τοῦ Αἰγυπτίου, λθʹ, ἐκδόσεις «ΑΣΤΗΡ», ᾿Αθῆναι 1961.
³Παπα-Φιλοθέου Φάρου, ῾Ο Διάλογος, ᾿Αρχὲς καὶ Μέθοδοι, ἐκδόσεις, ΑΚΡΙΤΑΣ, ᾿Αθήνα 1983.
⁴Μάρθας Μοναχῆς (+), ῾Ο Παπα-Νικόλας Πλανᾶς, σελ. 62-63, § μβʹ. Τὸ ἐξημερωθὲν θηρίον, ἐκδόσεις «ΑΣΤΗΡ», ᾿Αθῆναι 1967.
⁵Op. cit. Παπα-Φιλοθέου Φάρου, ἔνθ᾿ ἀνωτ., σελ. 17.
⁶Op. cit. Παπα-Φιλοθέου Φάρου, ἔνθ᾿ ἀνωτ., σελ. 57.
⁷Καθηγουμένης Θεοδώρας Χαμπάκη, Γεροντικόν, σελ. 43-44, ἔκδοσις Ζʹ, ᾿Αδελφότητος, Λυδία, Θεσσαλονίκη 1989.

______
Přeloženo z řečtiny: http://www.synodinresistance.org/Theology_el/3e1005LogosKalos.pdf