Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

Významné postavy zápasu za zachování Pravoslaví ve 20. století > Svatý Filaret Nový Vyznavač, první hierarcha Ruské pravoslavné církve v zahraničí (1903-1985) > Druhý bolestný dopis (1972) svatého Filareta Nového Vyznavače

Druhý bolestný dopis (1972) svatého Filareta Nového Vyznavače

 

Metropolita Filaret
první hierarcha Ruské pravoslavné zahraniční církve
Neděle Pravoslaví 1972 

"Druhý bolestný dopis"
představeným svatých místních pravoslavných církví, 
metropolitům, arcibiskupům a biskupům

Biskupovi je svěřen všechen lid Páně nacházející se v jeho diecézi. Podle 39. apoštolského kánonu se bude zodpovídat za jejich duše. Dále 34. apoštolský kánon přikazuje, že biskupovi náleží „starat se o vlastní diecézi a území patřící k ní.“

Existují však situace, kdy události nabudou takového charakteru, že jejich vliv přesáhne hranice jedné diecéze, nebo i dokonce jedné, či více místních církví. Události takovéto obecné či globální povahy žádný pravoslavný biskup nemůže ignorovat. Každý biskup je jakožto nástupce apoštolů pověřen, aby ochraňoval svoje stádce od všemožných pokušení. Jelikož se v dnešním světě ideje šíří téměř rychlostí světla, je nutnost takového starostlivého postoje mnohem naléhavější.

Obzvláště se to týká našich věřících, kteří patří ke svobodné části Ruské církve a jsou rozšířeni po celém světě. Co tedy bylo výše popsáno, platí pro nás dvojnásob.

Je tedy pochopitelné, že naši biskupové při společných zasedáních, nemohou omezovat diskuzi jen na pastorační a administrativní problémy svých diecézí. Navíc k tomu musí obrátit svoji pozornost také na záležitosti obecně důležité pro celý pravoslavný svět. Neboť jak víme postižení jedné církve je jako soužení, které zasahuje všechny ostatní církve (Fil 4, 14-16; Ž 10,30). A pokud byl svatý apoštol Pavel slabý se slabými a cítil s těmi, kterým bylo ublíženo, jak potom můžeme my biskupové zůstat lhostejni k narůstajícím pochybením, které ohrožují spásu mnoha našich bratrů v Kristu?

S tímto vědomím a v tomto duchu jsme už jednou oslovili biskupy Pravoslavné církve naším Prvním bolestným dopisem. S radostí v srdci jsme se dozvěděli, že v souladu s naším naléháním se několik metropolitů Řecké církve obrátilo na svůj Synod s výzvou o nutnosti považovat ekumenismus za herezi a účelně začít přehodnocovat záležitosti týkající se účasti ve Světové radě církví. Takové reakce proti šíření ekumenismu nám dávají naději, že Církev Kristova bude ušetřena nové bouře, která ji ohrožuje.

Ale běda! Dva roky uplynuly od publikace našeho Prvního bolestného dopisu, a přestože se v Řecké církvi objevila nová prohlášení týkající se ekumenismu jako neorthodoxního učení, žádná místní Pravoslavná církev dosud neoznámila své vystoupení ze Světové rady církví.

V Prvním bolestném dopisu jsme dopodrobna vykreslili, do jaké míry je organické členství místních pravoslavných církví v SRC, založené na čistě protestantských principech, v rozporu se samotnými základy Pravoslaví. V tomto dopise, který byl schválen naší Synodou, bychom chtěli dále rozvinout a prohloubit naše varování. Prokážeme, že ti, kteří se účastní ekumenického hnutí jsou zapojeni do hluboké hereze popírající samotné základy Církve.

Na myšlenkovou podstatu ekumenického hnutí jasně poukazuje prohlášení římskokatolického teologa Ives M.J. Congara: „Toto hnutí má pohnout křesťanské církve k přání, znovu obnovit ztracenou jednotu; a pro tento účel mít hluboké porozumění sebe samých a pochopení druhých.“

A pokračuje: „Ekumenické hnutí se skládá ze všech pohnutek, myšlenek, akcí nebo institucí, setkání či konferencí, obřadů, projevů a publikací, které směřují k přípravě znovusjednocení nejen rozdělených křesťanů, ale také všech skutečně existujících církví v nové jednotě.“

Nakonec dodává: „Slovo ekumenismus, které je protestantského původu, znamená již nyní konkrétní realitu: souhrn všeho výše uvedeného na základě určitého postoje a určitého jasně definovaného přesvědčení (i když ne vždy úplně jasného a zřetelného). Není to touha nebo pokus sjednotit ty, kteří jsou považováni za rozdělené, do jedné jediné církve, která by se považovala za jedinou pravou. Výchozí bod ekumenismu je přesně tam, kde se uznává, že v současném stavu žádná křesťanská konfese neobsahuje plnost křesťanství. Ale i kdyby některá byla opravdu autentická, stejně jakožto konfese nemá plnost pravdy. I mimo ni existují křesťanské hodnoty, které náleží nejen jejím křesťanům, ale i jiným církvím a vyznáním.“ (Chretiens Desunis, Ed. UNAM Sanctam, Paris, 1937, s. XI-XII.)

Tato 35 let stará definice ekumenického hnutí ze strany římskokatolického teologa i nadále zůstává přesnou. V dnešní době navíc s tím rozdílem, že v průběhu uplynulých let se toto hnutí nadále rozvíjelo a přineslo nové a ještě mnohem nebezpečnější myšlenky.

V Prvním bolestném dopisu jsme podrobně psali o tom, že účast pravoslavných křesťanů ve Světové radě církví je absolutně neslučitelná s orthodoxní eklesiologií. Přesně jsme představili povahu narušení podstaty Pravoslaví způsobené účastí místních pravoslavných církví v SRC. Prokázali jsme, že základní principy tohoto hnutí jsou neslučitelné s pravoslavnou naukou o Církvi. Proto jsme ostře protestovali proti přijetí usnesení Všepravoslavné konference v Ženevě, na které byla Pravoslavná církev vyhlášena organickým členem Světové rady církví.

Běda! Kolik svědectví se za několik posledních let nashromáždilo o tom, jak někteří pravoslavní představitelé v průběhu dialogů s jinoslavnými přijali čistě protestantskou eklesiologii, která s sebou přináší protestantský přístup k otázkám života Církve a ze které vyvěrá dnes tak populární modernismus.

Pád, který modernismus přináší, spočívá v tom, že přizpůsobuje a uspořádává život Církve podle principů současné společnosti a lidských slabostí. Viděli jsme to v obnovleneckém hnutí a v Živé církvi v Rusku ve dvacátých letech. Na prvním zasedání zakladatelů Živé církve 29. května 1922 byly jeho cíle stanoveny jako „revize a změny všech aspektů církevního života, které vyžadují potřeby současného života.“ (B.V. Titlinov, The New Church, Petrohrad-Moskva, 1923, s. 11.)

Živá církev - to byl pokus reformovat Církev na základě požadavků a podmínek komunistického státu. Modernismus považuje snahu přizpůsobit se slabostem lidské přirozenosti za důležitější a přednější než jsou morální a dokonce i doktrinální požadavky Církve. A jelikož svět čím dál více opouští křesťanské principy, modernismus neustále snižuje úroveň náboženského života. V západních konfesích vidíme, že to postupně přineslo zrušení půstu, radikální zkrácení až vulgarizaci bohoslužeb, a nakonec plnou duchovní devastaci; dokonce v té míře, že se chlubí shovívavým a tolerantním postojem k nepřirozeným vášním, o kterých, jak řekl svatý Pavel, je ostuda vůbec mluvit.

Byl to právě duch modernismu, který stál v základech nešťastného Všepravoslavného sněmu v Konstantinopoli v roce 1923 realizovaného zjevně nikoliv bez určitého vlivu reformního experimentu v Rusku. Po této konferenci některé místní církve, aniž by přijaly všechny reformy, které tam byly schváleny, zavedly západní kalendář, a dokonce v některých případech i západní způsob slavení Paschy.

To byl první krok, který Pravoslavná církev učinila na cestě modernismu. Tímto krokem došlo ke změně způsobu života Církve, za účelem jejího přiblížení ke způsobu myšlení a života nepravoslavných společenství. V tomto ohledu došlo přijetím západního kalendáře k porušení principu pevně a důsledně přítomného ve svatých kánonech: duchovně oddělit pravoslavné věřící od těch, kteří učí v rozporu s naukou Pravoslavné církve a nikoliv podporovat sbližování s nimi v modlitebním životě. (viz. Tit 3,10; 10, 45; 65. apoštolský kánon; 32.,33. a 37. laodicejský kánon atd.)

Nešťastným plodem této reformy bylo narušení jednoty modlitebního života pravoslavných křesťanů v různých zemích. Zatímco někteří z nich slavili Narození Páně společně s jinoslavnými, jiní se ještě postili. Někdy se takové rozdělení událo v téže místní církvi. A někde se dokonce i Pascha slavila podle západního způsobu výpočtu. Za účelem sblížení se s heretiky došlo k porušení principu ustanoveného na I. ekumenickém sněmu, že všichni pravoslavní křesťané by měli současně na celém světě, jedněmi ústy a jedním srdcem, oslavovat a radovat se z Kristova vzkříšení.

Tato tendence k zavádění reforem, bez ohledu na předchozí obecná rozhodnutí a praxe celé Církve, je v rozporu s druhým kánonem VI. ekumenického sněmu a vytváří pouze zmatení. Srbský patriarcha Gabriel, blahé paměti, výmluvně vyjádřil tento pocit na církevní konferenci v Moskvě v roce 1948.

„V posledních desetiletích,“ řekl, „se v Pravoslavné církvi objevily různé tendence, které vyvolávají důvodné obavy o čistotu jejího učení a o její dogmatickou a kanonickou jednotu... Jak Všepravoslavná konference svolaná konstantinopolským patriarchou, tak jím svolaná Konference ve Vatopedi, které měly za svůj hlavní cíl přípravu Prosynodu, porušily jednotu a spolupráci místních Pravoslavných církví. Na jedné straně absence Ruské církve při těchto setkáních, a na druhé straně uspěchané a jednostranné akce některých místních církví a ukvapené činy jejích představitelů uvedly chaos, zmatek a různice do života východní Pravoslavné církve...Tím, jak některé místní církve jednostranně zavedly gregoriánský kalendář, zatímco ostatní zachovaly starý kalendář, byla otřesena jednota Církve a byly podníceny vážné neshody a spory zvláště v těch místních církvích, které s takovou lehkostí zavedly nový kalendář. (Akta z Konference představitelů autokefálních Pravoslavných církví, Moskva, 1949, roč. II, s. 447-448.)

Nedávno prof. Theodorou, jeden ze zástupců Řecké církve na konferenci v Chambesy v roce 1968 uvedl, že změna kalendáře v Řecku byla ukvapená a dále prohlásil, že církev ještě i dnes trpí způsobeným rozkolem. (The Journal of the Moscow Patriarchate, 1969, č. 1, s. 51.)

To, že v kalendářní reformě jsou položeny základy k přebudování celého pravoslavného církevního života, nemohlo uniknout citlivému svědomí mnoha pravoslavných křesťanů. Tento řád byl požehnaný tradicí trvající mnohá staletí a potvrzen v rozhodnutích ekumenických sněmů. Například již na první Všepravoslavné konferenci v Konstantinopoli roku 1923 byly položeny otázky povolení druhého manželství duchovenstva, jakož i další záležitosti. Podobně v poslední době řecký arcibiskup Severní a Jižní Ameriky Jakub učinil prohlášení ve prospěch ženatých biskupů. (Hellenic Chronicle, 23. 12. 1971.)

Síla Pravoslaví vždy ležela v zachovávání zásad církevní Tradice. Přesto jsou tací, kteří se snaží zahrnout do programu budoucího Velkého sněmu nikoliv diskuzi o nejlepších způsobech, jak tyto principy ochránit, ale naopak cesty, kterak přinést radikální přebudování celého způsobu církevního života, počínaje zrušením půstů, povolením druhého manželství pro duchovenstvo a dalšími věcmi. A to vše jen proto, aby pravoslavný církevní život přiblížili způsobu života nepravoslavných společenství.

V našem Prvním bolestném dopisu jsme detailně ukázali, do jaké míry jsou zásady Světové rady církví v rozporu s učením Pravoslavné církve. Protestovali jsme proti rozhodnutí přijatému v Ženevě na Všepravoslavné konferenci, kde byla Pravoslavná církev prohlášena za organického člena SRC. Pak jsme všem připomněli, že „jed hereze není příliš nebezpečný, když je kázán mimo Církev. Mnohonásobně nebezpečnější je situace, kdy je jed postupně zaváděn do organismu ve větších a větších dávkách těmi, kdo by na základě své pozice v Církvi měli být duchovními lékaři a ne traviči.“

V poslední době vidíme příznaky skutečně velkého rozvoje ekumenismu, a to bohužel také s pravoslavnou účastí. Ekumenismus se tak stává opravdu vážnou hrozbu vedoucí k naprostému zničení Pravoslavné církve, skrze její rozpuštění v oceánu heretických společenství.

O problému jednoty se dnes nediskutuje tak, jak o ní uvažovali svatí Otcové. Pro ně byla jednota s heretiky možná jedině přijmutím celé pravoslavné nauky a návratem do lůna Pravoslavné církve. Pokud však na problematiku jednoty pohlížíme prizmatem ekumenického hnutí, jsme vedeni k tomu, abychom rozdílnosti mezi konfesemi viděli tak, že se všichni stejně tak mýlí, jako mají pravdu; tento pohled je aplikován jak na protestanty, tak i na katolíky.

Patriarcha Athenagoras to vyjádřil dost jasně ve svém projevu, kterým vítal kardinála Willebrandse v Konstantinopoli 30. listopadu 1969. V projevu padlo přání, aby kardinálovy aktivity „uvedly novou epochu pokroku ve vztazích nejen mezi oběma církvemi, ale také mezi všemi křesťany.“ Patriarcha definoval nový přístupu k problému církevní jednoty následujícím způsobem: „Nikdo z nás nevolá toho druhého k sobě samému, ale stejně jako Petr a Ondřej i my směřujeme k Ježíši, jedinému společnému Pánu, který nás sjednocuje.“ (Tomos Agapis, Řím-Istanbul, dokument č. 274, s. 588-589.)

Nedávná výměna dopisů mezi papežem Pavlem VI a patriarchou Athenagorem k naší velké bolesti dále rozpracovává a rozvíjí tuto neorthodoxní myšlenku. Papež, povzbuzen rozličnými prohlášeními konstantinopolského patriarchy, se k němu 8. února 1971 obrátil s těmito slovy: „Připomněli jsme věřícím, kteří se shromáždili v bazilice svatého Petra při příležitosti Týdnu jednoty, že mezi naší církví a ctihodnou Pravoslavnou církví již existuje téměř úplné společenství - i když ještě ne zcela kompletní - vyplývající z naší společné účasti na tajemství Krista a Jeho Církve.“ ( Ibid., s. 614-615.)

V těchto slovech je obsažena nauka, která je pro Římskokatolickou církev nová, ale v protestantismu je dlouhodobě akceptována. Podle této teorie jsou rozdílnosti a rozdělení jednotlivých církví na světě ve skutečnosti zdánlivé a nedosahují do nebes. Tímto způsobem slova našeho Spasitele týkající se trestu pro ty, kteří neposlouchají Církev (Mt 18,18) už dále nemají žádnou váhu. Tato nauka není novátorstvím jen pro nás pravoslavné, ale i pro římské katolíky. Tradiční postoj v této věci, tak odlišný od toho současného, byl vyjádřen v roce 1928 papežem Piem IX v encyklice „Mortalium Animos“.

Ačkoli římští katolíci jsou ti "vně" (1Kor 5,13) a přímo se nás tedy nedotýkají měnící se trendy v jejich názorech, jejich postupné přibližování protestantské eklesiologii vyvolává naši pozornost natolik, nakolik se shoduje se současným přijetím podobného postoje ze strany Konstantinopole. Ekumenisté z pravoslavného prostředí a ekumenisté z protestantského a římskokatolického prostředí se v této herezi jednomyslně setkávají.

21. 3. 1971 patriarcha Athenagoras odpověděl na výše citovaný dopis papeže v podobném duchu. Uvedeme si zde ta nejdůležitější slova. Papež, který není zainteresován v dogmatické shodě, vyzývá patriarchu udělat vše, co je možné, aby se přiblížil den, kdy na závěr společné bohoslužby budeme hodni přijímat z jednoho kalicha Páně. (Ibid.)

Na to mu patriarcha odpověděl ve stejném duchu. Papeže oslovuje jako „staršího bratra“ a píše mu, že „...následujíce svatou touhu našeho Pána, aby Jeho Církev byla jednotná a viditelná celému světu a aby v ní byl zahrnut celý svět, se neustále a vytrvale odevzdáváme do vedení Ducha Svatého k pevnému pokračování a dokončení započatého a rozvíjejícího se svatého díla, které jsme spolu začali vedeni stejnou svatou touhou viditelně manifestovat světu jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církev Kristovu. (Ibid., s. 618 – 619.)

Dále patriarcha píše: „Skutečně přestože východní a západní církve byly od sebe odcizeny, kvůli prohřeškům, které jsou známy pouze Bohu, prakticky nejsou odděleny od společenství v tajemství Bohočlověka Ježíše a Jeho Boholidské Církve.“ (Ibid., s. 620.)

S hořkostí patriarcha konstatuje: „Odcizili jsme se od vzájemné lásky a požehnaný dar jednotného vyznání v jednotě mysli a v jednotě víry v Krista byl od nás odňat.“

Dále píše: „Přišli jsme o požehnání společně předstupovat před jeden oltář .... přišli jsme o úplné a společné přijímání téhož eucharistického Těla a Krve, a to přesto, že jsme navzájem nepřestali uznávat, že obě strany (římští katolíci a pravoslavní) mají platnou apoštolskou posloupnost a platnou svátost svaté Eucharistie.“ (Ibid.)

Dále patriarcha prohlašuje, že jsme povoláni k úspěšnému pokračování tohoto procesu až do konečného sjednocení ve společném slavení a přijímání čestné Krve Kristovy ze stejného kalicha. (Ibid., s. 620 -623.)

V tomto dopise je vyjádřeno mnoho nepravoslavných myšlenek, které dovedeny k logickému závěru vedou k naprosto katastrofálním závěrům. Z citovaných slov vyplývá, že ekumenisté vedeni patriarchou Athenagorem nevěří v Církev, jak byla založena Spasitelem. V protikladu ke Kristovým slovům o Jím zbudované Církvi (Mt 16,18) pro ně tato Církev již neexistuje. Papež a patriarcha by chtěli společně „učinit viditelnou a zjevnou“ novou církev, která by zahrnula celé lidstvo.

Což není hrůzostrašné slyšet slova „zviditelnit a ukázat“ z úst pravoslavného patriarchy? Neznamená to snad popření existence Kristovy Církve? Cožpak je možné, aby učinili viditelnou novou církev, bez toho aniž by nejprve odvrhli tu Církev, kterou založil Kristus? Ale pro ty, kteří patří k Církvi a věří v Ní, není třeba činit viditelnou a zjevnou žádnou novou církev. „Stará“ Církev svatých Apoštolů a církevních Otců je papežem a patriarchou vyobrazena v tak pokřivené podobě, aby u čtenáře vytvořili iluzi, že je nějak spojena s novou církví, kterou si přejí vytvořit. Za tímto účelem se snaží presentovat rozkol mezi Pravoslavím a římským katolicismem tak, jakoby nikdy žádný neexistoval.

V jejich společné modlitbě v Bazilice sv. Petra, patriarcha Athenagoras a papež Pavel VI prohlásili, že jsou již sjednoceni „v hlásání téhož Evangelia, ve stejném křtu, ve stejných svátostech a charismatech“. (Ibid., s. 660.)

Ale i když papež a patriarcha prohlásili, že anathemata, která tu reálně existují devět století, jsou neplatná a neúčinná, znamená to snad, že všem známé důvody pro jejich vyslovení přestaly existovat? Znamená to snad, že latinské omyly, kterých se ti, kdo vstupují do Pravoslavné církve, musí zříct, již neexistují?

Což Římskokatolická církev, s níž by patriarcha Athenagoras chtěl ustanovit liturgické společenství, a se kterou již Moskevský patriarchát skrze konání Metropolity Nikodéma Leningradského a dalších vstoupil do společenství, není ta stejná církev, se kterou pravoslavní vedeni sv. Markem Efezským odmítli uzavřít unii? Přitom tato církev je dokonce ještě více vzdálena od Pravoslaví, než tomu bylo za časů sv. Marka. Od jeho dob katolíci zavedli další novoty ve své nauce a neustále postupují na cestě hlubšího přijímání principů reformace, ekumenismu a modernismu.

V řadě svých rozhodnutí Pravoslavná církev označila římské katolíky za heretiky. Ačkoli se čas od času stávalo, že byli akceptováni do Církve způsobem, jaký byl použit pro ariány, je třeba poznamenat, že po mnoho století a dokonce ještě i v dnešní době byli v Pravoslavné církvi v Řecku římští katolíci přijímáni pokřtěním. Počínaje 1054 po následující dlouhá staletí byli latiníci přijímáni v Řecku a v Rusku do Pravoslaví dvěma způsoby: křtem a myropomazáním. Důvod však spočíval v tom, že ačkoliv všichni pravoslavní je považovali za heretiky, nebyla přijata žádná obecná pravidla závazná pro celou Církev, která by stanovovala, jak je třeba římské katolíky do Církve přijímat.

Například na počátku XII. stol. latiníci donutili srbského knížete Štepána Nemania pokřtít svého syna. Ovšem jakmile se vrátil do Rašky, nechal pokřtít syna v Pravoslavné církvi. (E. E. Golubinsky, Krátký nástin pravoslavných církví, bulharské, srbské a rumunské, Moskva, 1871, s. 551.) V svém dalším monumentálním díle Dějiny Ruské církve (Moskva, 1904, s. 806-807), profesor Golubinsky při vysvětlování postoje Ruské církve ve vztahu k latiníkům poskytuje množství svědectví, které ukazují, že jak Řekové tak i Rusové považovali římské katolíky za heretiky, bez ohledu na to, že se používali různé cesty pro jejich přijetí do lůna Pravoslavné církve: křtem nebo myropomazáním.

Proto tvrzení patriarchy Athenagorase, že v průběhu staletí „jsme navzájem nepřestali uznávat, že obě strany (římští katolíci a pravoslavní) mají platnou apoštolskou posloupnost a platnou svátost svaté Eucharistie“ je naprosto v rozporu s historickou skutečností. Rozkol mezi námi a Římem existoval a existuje. Není iluzorní, je skutečný. Rozkol se jeví iluzorním těm, kteří nedávají žádnou váhu slovům Spasitele, se kterými se obrátil ke svým nástupcům: „Cožkoli svážete na zemi, budeť svázáno i na nebi; a cokoli rozvážete na zemi, budeť rozvázáno i na nebi“ (Mt 18,18)

Spasitel říká: „Amen, amen, pravím vám“ a patriarcha Athenagoras mu odporuje a prohlašuje Jeho slova za nepravdivá. Je zřejmé, že si myslí, že latiníci zůstávají i nadále členy Těla Kristova a že nejsou odděleni od církevních Tajin. Věří tomu i přesto, že římští katolíci byli celou Pravoslavnou církví považováni za heretiky, nemohli chodit ke svatému přijímání a po celá staletí byli do Církve přijímáni až po dobrovolném křtu. Nevíme o tom, že by někde na Východě toto stanovisko někdo změnil.

V patriarchově prohlášení není logika. Toto prohlášení dokazuje ztrátu kontaktu s opravdovou historií Církve. Představuje příklad praktické aplikace protestantské nauky, podle které vyloučení z Církve pro dogmatické chyby nevede k tomu, že by exkomunikovaný už dále nebyl Jejím členem. Jinými slovy to znamená, že "účast na tajemství Bohočlověka Ježíše" nemusí nutně záviset na členství v Pravoslavné církvi.

Ve snaze najít nějaké ospravedlnění pro teorii ekumenismu se nás ekumenisté snaží přesvědčit, že členství v Církvi bez plného dogmatického souhlasu s Ní bylo v minulosti možné. V oficiálním prohlášení, které patriarcha Athenagoras vydal ve Fanaru po zveřejnění svého dopisu papeži, se nás snaží přesvědčit, že bez ohledu na skutečnosti uvedené výše Pravoslavná církev nepřerušila jednotu s Římem ani tehdy, když dogmatický rozkol byl zcela evidentní.

V historii můžeme najít osamělé případy společenství. Můžeme předpokládat, že na některých místech dokonce i po roce 1054 někteří východní hierarchové nespěchali a neoznačovali ihned různé chybné nauky latinské církve jako heretické.

Ale nemoc zůstává nemocí dlouho před smrtí a smrt, která je nemocí způsobena zůstane navždy smrtí, bez ohledu na to, jak dlouhý čas od smrti uplyne. V případě Říma byl tento proces, tato nemoc patrná již za časů sv. Fótia, ale až v roce 1054 nastalo konečné rozdělení.

Výměna dopisů mezi konstantinopolským patriarchou a papežem nás přinutila, abychom se podrobněji a důkladněji zastavili u otázky vztahu mezi Pravoslavnou církví a římskými katolíky. Patriarcha Athenagoras však ve svých prohlášeních jde ještě dál a dává mezi Pravoslaví a katolicismus rovnítko. Máme zde na mysli zejména jeho prohlášení k Roge Schutzovi, pastorovi evangelické reformované církve ve Švýcarsku. „Přál bych si něco doznat,“ řekl. „Vy jste kněz. Z vašich rukou bych mohl přijímat Tělo a Krev Krista.“ Na druhý den dodal: „a mohl bych se Vám i vyzpovídat.“ (Le Monde, 21. května, 1970.)

Pravoslavní ekumenisté jsou ochotni podkopat i autoritu ekumenických sněmů, jen aby bylo dosaženo sjednocení s heretiky. To se stalo v průběhu dialogu s monofyzity. Na setkání v Ženevě pouze jeden nebo dva z účastníků zastávali pravoslavné pozice, zatímco zbytek projevil typicky ekumenickou tendenci dokončit sjednocení za každou cenu, a to i bez dosažení plné dogmatické shody mezi pravoslavnými a monofyzity. Dr. J. Romanidis, zástupce Řecké církve zcela oprávněně pronesl o pravoslavných zástupcích na konferenci tato slova: „Všichni dohromady jsme byli předmětem ekumenického tlaku, který se soustředil na dosažení intercommunia, společenství či sjednocení bez ohledu na dohodu o Chalcedonu a také bez ohledu na dohodu o pátém, šestém a sedmém ekumenickém sněmu. (Zápis z konference v Ženevě, The Greek Orthodox Review, Vol. XVI., s. 30.)

Jako důsledek této taktiky vznikla na zmíněné konferenci jedna rezoluce, která je vlastně souhlasem s možností vypracovat formulaci o sjednocení, která by nebyla dogmatickým prohlášením na úrovni vyznání víry, ale spíše by sloužila jako základ, na kterém by pravoslavní a monofyzité mohli pokračovat směrem ke sjednocení ve společné eucharistii. (Ibid., s. 6.)

Navzdory kategorickým prohlášením ze strany monofyzitů, že v žádném případě nepřijmou Chalcedon a následující ekumenické sněmy, pravoslavná delegace podepsala rezoluci, ve které prohlašuje, že pro zrušení anathemat není nutné, aby pravoslavní přijali Dioscora a Severa nebo, aby monofyzité uznali papeže Lva za svatého. Přesto by však obnova eucharistické jednoty znamenala, že anathemata na obou stranách přestávají platit. (Ibid.)

Také na další konferenci v Addis Abbabě pravoslavní zástupci metropolita Nikodém leningradský a V. Borovoj potvrdili tyto protipravoslavné rezoluce. Ve svém usnesení požadovali, aby se od anathemat jednoduše upustilo: „Mělo by existovat formální prohlášení nebo obřad, při kterém by se anathemata zrušila? Mnozí z nás mají pocit, že by bylo mnohem jednodušší opustit anathemata klidnou a nenápadnou cestou, tak jak to již některé církve začaly dělat.“ (Ibid., s. 211.)

Zde opět v praxi vidíme protestantský koncept eklesiologie, kde exkomunikace z důvodu dogmatických omylů nebrání heretikům, aby patřili k Církvi. V. Borovoj jasně vyjadřuje tento postoj ve svém pojednání „Uznání svatých a problém anathemat“ předneseném na konferenci v Addis Abbabě. Zde prohlašuje, že jak monofyzité, tak i římští katolíci jsou zcela a plně začleněni do Kristova Těla. Tvrdí, že orthodoxní, římští katolíci a monofyzité mají „jedno Písmo svaté, jednu apoštolskou tradici a posvátný původ, stejné svátosti a v podstatě i jednu zbožnost a jednu cestu spásy“. (Ibid., s. 246) Na základě takových postojů pak nemůže být žádným překvapením, že ve vztahu mezi pravoslavnými, římskými katolíky, protestanty a nechalcedonci hraje kompromis hlavní roli.

Zástupce moskevského patriarchátu Metropolita Nikodém překonal dokonce i patriarchu Athenagora a podal svaté přijímání římskokatolickým duchovním v katedrále svatého Petra dne 14. prosince 1970! V této katedrále sloužil svatou liturgii, při které v rozporu s kánony zpíval sbor studentů z Papežské akademie a latinští duchovní přijímali z jeho rukou svaté Tajiny. (Diakonia, č. 1, 1971.)

Za těmito praktickými projevy ekumenického hnutí můžeme rozpoznat širší cíle, které vedou k naprostému zničení Pravoslavné církve.

Jak Světová rada církví, tak dialog mezi různými křesťanskými konfesemi a dokonce i dialog s jinými náboženstvími (jako je například islám a judaismus), jsou články v řetězci, který se podle ekumenistů musí neustále rozšiřovat, aby nakonec zahrnul celé lidstvo. Tato tendence se již projevila na shromáždění Světové rady církví v Uppsale v roce 1967.

Podle ekumenistů by toto dílo sjednocení mělo být uskutečněno pomocí zvláštního sněmu, který by v jejich očích byl skutečně "ekumenickým". Historické ekumenické koncily totiž nepovažují za skutečně ekumenické. Jak by to asi mělo vypadat je představeno v římskokatolickém ekumenickém časopisu Journal Irenicon:

a) Činit gesta smíření. Jako příklad může sloužit akt zrušení anathemat z roku 1054 mezi Římem a Konstantinopolí.

b) Eucharistické společenství; jinými slovy „pozitivní“ řešení problému intercommunia.

c) Jasně porozumět tomu, že všichni patříme k univerzální (křesťanské) entitě, ve které je však prostor k rozmanitosti.

d) Tento sněm by měl být projevem jednoty věřících v Kristu. (Irenicon, č. 3, 1971, s. 322-323.)

Týž článek uvádí, že Římskokatolický sekretariát pro sjednocení pracuje na dosažení stejného výsledku, o kterém mluvil kardinál Willibrands v Evianu. A Shromáždění pro víru a konstituci vybralo jako své hlavní téma „Jednota církve a jednota lidstva“. Podle nové definice se vše toto vztahuje k ekumenismu, „který je spojen s obnovou a znovusjednocením církve jako kvasu vzrůstajícího Božího království ve světě lidí, kteří hledají sjednocení.“ (Service d'information, č. 9, únor, 1970, s. 10-11.)

Na konferenci ústředního výboru v Addis Abbabě přednesl Metropolita George Khodre zprávu, která ve skutečnosti směřuje k sjednocení Církve se všemi náboženstvími. On sám vidí inspiraci Ducha Svatého také v nekřesťanských náboženstvích, takže v přijímání Těla Kristova se spojujeme se všemi, které náš Pán objímá ve své lásce k lidstvu. (Irenikon, č. 2, 1971, s. 191-202.)

To je směr, kterým ekumenisté vedou Pravoslavnou církev. Navenek se tento pohyb projevuje nekončícími "dialogy"; pravoslavní zástupci jsou zapojeni do dialogu s katolíky a anglikány, kteří jsou zase v dialogu mezi sebou, s luterány, jinými protestanty a také s židy, muslimy a buddhisty.

Zrovna nedávno se exarcha patriarchy Athenagora v Severní a Jižní Americe arcibiskup Jakub zúčastnil dialogu s Židy. Poznamenal, že pokud je mu známo, nikdy jindy v historii k takovému „teologickému dialogu s Židy pod záštitou řecké církve nedošlo“. Kromě záležitostí týkající se obou národů, „se skupina dohodla na přezkoumání liturgie. Řečtí pravoslavní odborníci podniknou revizi liturgických textů a zajistí zlepšení negativních, či nepřátelských odkazů na Židy a judaismus.“ (Religious News Service, 27.1. 1972, s. 24-25.) Vypadá to tak, že patriarcha Athenagoras a ostatní ekumenisté neomezují své plány jen na sjednocení s latiníky a protestanty, jejich plány jsou daleko ambicióznější.

Již jsme citovali slova patriarchy Athenagora, že Pán touží po tom, aby „Jeho Církev byla jedna a byla viditelná po celém světě tak, aby zahrnovala celý svět.“ Řecký teolog a bývalý děkan teologické fakulty v Aténách se vyjadřuje ve stejném duchu. Ve svém rozvíjení ekumenických představ o Církvi dosahuje stejných dalekosáhlých závěrů. Tvrdí například, že nepřátelé ekumenismu maří Boží vůli. Bůh totiž podle něj objímá všechny lidi naší planety jako členy Jeho jediné Církve a to včera, dnes i zítra jako vyjádření plnosti této Církve. (Bulletin Typos Bonne Presse, Athens, březen-duben 1971.)

Ačkoliv každému, kdo má elementární poznání pravoslavné nauky, je zřejmé, že takové pojetí Církve je velmi vzdáleno nauce sv. Otců, považujeme za nezbytné podtrhnout hloubku tohoto rozporu.

Kdy a kde Kristus slíbil, že by celý svět mohl být sjednocen v jedné Církvi? Taková očekávání nejsou nic jiného než chiliastické tužby, které nejsou založené na Evangeliu. Všichni lidé jsou voláni ke spáse; ale v žádném případě neplatí, že by všichni kladně odpovídali. Kristus mluvil o křesťanech jako o těch, kteří jsou mu dáni z tohoto světa. (J 17,6) Nemodlil se za celý svět, ale za ty lidi, kteří mu byli dáni z tohoto světa. A apoštol sv. Jan učí, že Církev a svět jsou vůči sobě v opozici a vybízí křesťany: Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. (1J 2, 15). Pokud jde o syny Církve, Spasitel řekl: „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“ (J 17, 16).

Skrze apoštoly Spasitel varuje, že Církev bude mít ve světě mnohá soužení (J 16, 33). A dále vysvětluje svým učedníkům: „Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“ (J 15, 19). Jak je patrné Písmo svaté jasně rozlišuje mezi syny Církve a zbytkem lidstva. Když sv. Petr oslovuje věřící v Krista, tak je odlišuje od nevěřících a píše: „Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu.'“ (1P 2, 9)

Písmo Svaté nás ani náznakem nevede k přesvědčení, že by mělo na zemi před koncem světa dojít k vítězství Pravdy. Neexistuje žádný příslib, že svět bude přetvořen v jednu Církev spojující v sobě celé lidstvo, jak tomu zapálení ekumenisté věří. Naopak Kristus nás varoval, že na konci věků křesťané budou pro jméno Kristovo snášet velkou bolest a nenávist ze strany všech národů. (Mt 24, 9-12)

Zatímco v prvním Adamovi zhřešilo celé lidstvo, v druhém Adamovi-Kristu se sjednotí pouze ta část lidstva, která se v Něm „znovu narodí“. (J 3, 3; J 3, 7) A ačkoliv v hmotném světě Bůh „dává svítit svému slunci na zlé i na dobré, a sesílá déšť na spravedlivé i na nespravedlivé“ (Mt 4, 45), platí zároveň, že nepřijímá nespravedlivé do Svého království. Oslovuje je naopak těmito hrozivými slovy: „Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7, 21). Bezpochyby Spasitel mluví o hereticích, když praví: „Mnozí mi řeknou v onen den: 'Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?' A tehdy já prohlásím: 'Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti. '“ (Mt 7, 22-23)

Tak na jedné straně Kristus říká heretikům: „Nikdy jsem vás neznal“. A na druhé straně se nás patriarcha Athenagoras snaží přesvědčit, že „nebyli odděleni od společenství v tajemství Bohočlověka Ježíše a Jeho Boholidské Církve.“ Je to právě víra v obnovení celého lidstva v rámci nové univerzální církve, která dává ekumenismu povahu chiliastické hereze. Je to čím dál tím více patrné jak v ekumenických pokusech sjednotit všechny lidi, bez ohledu na Pravdu a omyly, tak i v tendenci vytvořit nejen novou církev, ale také nový svět. Propagátoři této hereze nechtějí věřit, že země a všechno co na ní jest, shoří, že nebesa pominou a vesmír se roztaví žárem. (2 Pt 3, 1-12) Zapomínají na to, že až po dni Posledního soudu přijde nové Nebe a nová Země, kde bude přebývat Pravda. Zapomínají na to, že se tak stane skrze tvůrčí slovo Boží a nikoli skrze úsilí lidských organizací.

Snaha pravoslavných křesťanů by proto neměla být zaměřena na budování pozemských organizací, ale k tomu, abychom se stali na Posledním soudu obyvateli nového Stvoření a to prostřednictvím zbožného života v jediné pravé Církvi. Naopak aktivity zaměřené na budování Království Božího na zemi prostřednictvím falešných spojení různých konfesí bez ohledu na Pravdu, která je držena pouze v tradici Pravoslavné církve, nás budou pouze vzdalovat od Božího království a zároveň přivádět do království Antikrista.

Je třeba si uvědomit, že okolnost, která přiměla našeho Spasitele, aby řekl, že neví, zda při svém Druhém příchodu najde ještě na zemi pravou víru, nevyplývá jen z přímé propagace atheismu, ale také ze šíření ekumenismu.

Historie Církve svědčí o tom, že křesťanství nebylo šířeno cestou kompromisů a dialogů mezi křesťany a nevěřícími, ale prostřednictvím svědectví o pravdě a odmítáním každé lži a každého omylu. Obecně platí, že žádné náboženství nikdy nebylo šířeno těmi, kteří by pochybovali o jeho plné pravdě. Ovšem nová všezahrnující „církev“, která je budována ekumenisty, má povahu oné laodicejské církve z knihy Zjevení, o které se píše, že je vlažná, že vůči Pravdě není ani horká ani studená. A tak na tuto novou „církev“ mohou být uplatněna slova určená Andělu laodicejské církve: „Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ (Zj 3, 16) A to z toho důvodu, že „nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. (2 Te 2, 10) Namísto opravdové obnovy a oživení náboženského života, tato "Církev" uskutečňuje to, proti čemu varuje apoštol Pavel: „Proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži. Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti.“ (2 Te 2, 11-12.)

Z výše uvedených důvodů se členové našeho biskupského sněmu jednomyslně rozhodli uznat ekumenismus jako nebezpečnou herezi. Protože se tato hereze nezadržitelně šíří, požádali nás, abychom se podělili o naše pozorování s našimi bratry v biskupské službě po celém světě.

Žádáme je v první řadě o modlitby za to, aby Pán ušetřil Svoji svatou Církev bouře, kterou by tato nová hereze způsobila, aby duchovní oči všech otevřel k pochopení pravdy tváří v tvář pomýlení.

Kéž Bůh pomůže každému z nás, abychom zachovávali Pravdu v neposkvrněné čistotě, v jaké nám byla svěřena a abychom naše věřící vedli k věrnosti k Pravdě a zbožnosti.

Neděle Pravoslaví 1972

Metropolita Filaret, předseda Posvátného synodu Ruské pravoslavné zahraniční církve, New York

_________________________________
Přeloženo z angličtiny: http://orthodoxinfo.com/ecumenism/sorrow2.aspx [cit. 8.5.2013].

 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ