Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

ORTHODOXNÍ KŘESŤANSTVÍ > O svatých ikonách > Duchovní základy psaní ikon

Duchovní základy psaní ikon

Ikonopisectví je výtvarný jazyk křesťanství. Je to významný prostředek vyučování. Církev prostřednictvím ikonopisectví vypráví životy svatých, ukazuje nám svaté postavy a obecně činí z neviditelného viditelné. Pozdvihuje naši mysl pomocí symbolů a svatých příběhů. Zobrazováním svatých postav nám Církev předává duchovní poselství a připomíná nám věčné pravdy, které Kristus přinesl světu. Ikonopisectví skrze zobrazování životů svatých  a jejich mučednické smrti, skrze výjevů z života poustevníků vyučuje trpělivosti a strádání, jenž nás doprovázejí na cestě cnosti a lásky Boží.

Poselství Církve je duchovní. Krátce řečeno Církev nás učí významu a nutnosti svatosti. Vyzývá nás, abychom se stali svatými; abychom vykořenili naše vášně a nedostatky a na jejich místo zasadili ctnosti; abychom přestali krást a místo toho se začali dělit s chudými;  abychom se zbavili lži a nahradili ji pravdou; abychom se osvobodili od ctižádosti a domýšlivosti a získali sebepoznání a pokorného ducha. Takto se člověk stává čistou nádobou a účastí na sv. Tajinách Církve se sjednocuje s Kristem a je naplňován Duchem Svatým. Tímto způsobem se člověk podle svých možností stává svatým.

Poslání ikonopisectví je tedy činit viditelným tuto neviditelnou svatost, která přebývá v posvěcených lidech. Abychom zobrazili neviditelnou svatost, abychom ji učinili viditelnou, používáme v ikonopisectví mnoho rozličných pravidel.

  

Podívejme se na ikonu Narození Krista. Vidíme, že Bohorodička je mnohem větší než jiné postavy na ikoně. Důvod spočívá v tom, že Bohorodička hraje hlavní roli v celém výjevu. Andělé za horami jsou zachyceni větší než pastýři, kteří se nacházejí vpředu. Znovu pozorujeme, že velikost postav nezávisí na tom, jak jsou od  nás vzdáleny, ale na roli, jakou hrají ve scéně, kterou ikona zobrazuje. Velikost zobrazovaných postav se určuje podle jejich významu.

Přirozená perspektiva, která hraje tak důležitou roli v malbách římskokatolické církve, není tedy pouze neužitečnou, ale dokonce se stává překážkou k vyjádření duchovní reality. Cokoli je blízko nás, ať by to byl odpadkový koš, musí být zobrazen velký. Cokoli je od nás vzdáleno, i když je to Bohorodička nebo Pán, musí být zobrazeno jako malé. Takovou logiku nám vnucuje přirozená perspektiva. Jak je vidět, tento druh perspektivy je zcela neslučitelný s ikonopisectvím. Jakou perspektivu tedy používá ikonopisectví? Jakým způsobem uvažuje ikonopisectví, aby zobrazilo tvary a postavy světců, hor, a jiných prvků ikon?

Všimněme si a porovnejme, jakým způsobem se Pravoslaví projevuje uvnitř chrámu. Sváteční, ale také každodenní ranní a večerní bohoslužby jsou tvořeny hymny – básněmi, které se zpívají. Pravoslaví tedy užívá básnického jazyka, aby učilo svůj lid. Tento básnický jazyk obléká do poetické melodie známé jako „byzantská hudba“.  Tímto způsobem se celá bohoslužba odehrává v poetickém prostředí. A stejně tak i ikonopisectví se má pohybovat v podobném duchu.

Básník a ikonopisec přetvářejí přirozenost a činí z ní duchovní vyjádření. Na ikoně Theofanie ikonopisec kreslí blízko nohou Krista starého muže, který vylévá džbán vody. Tento starý muž je nazýván „řekou Jordán“. Při Ukřižování Krista dva andělé na pravé a levé straně drží dvě ženy. Jsou to obrazy Staré a Nové Smlouvy. Stará je odháněna a Nová nabírá do kalicha krev Krista. Nad nimi jsou zobrazeny slunce a měsíc s lidskými tvářemi.  Hory na ikonách Theofanie a Proměnění Páně jsou vytvarovány geometricky a zdvihají se vysoko v „tančícím“  uskupení. Budovy na ikonách Zvěstování a Vjezdu do Jeruzaléma jsou zpracovány tak volně a bez přirozené perspektivy, že často jejich zobrazení vyváří mnoho perspektivních paradoxů.

Ikonopisectví přetváří přirozené tvary a barvy, aby dosáhlo duchovního vyjádření svatosti. Ikonopisec zachovává přirozené typické rysy sv. Antonína, například jeho oválný vous, široký nos, atd., ale kreslí jeho další rysy takovým způsobem, aby dal vyniknout jeho vnitřní svatosti a aby se vyhnul fotografickému, přirozenému vzhledu. 

Každopádně přirozenost nemůže zůstat tak, jak se jeví. Musí být proměňována, aby se stala duchovní. „Protože porušitelné musí na sebe obléct nesmrtelnost.“ (1Kor 15, 53)

V tom spočívá velikost ikonopisectví. Ikona je poetické dílo a inspirací Ducha Svatého se ikona stává duchovním vyjádřením. Ikona zjevuje Boží milost výtvarnými prostředky. Vše, co vidíme v chrámu, je poetickým vyjádřením. A právě takové je i ikonopisectví. Když se hlouběji ponoříme do theologických otázek, spatříme, že také to, jak se Bůh vztahuje k člověku, je poetické. Jestli tedy chceme porozumět duchu, v jakém se pohybuje ikonopisectví, musíme pochopit rozdíl mezi prózou a básní. Ikonopisectví básnicky přetváří skutečnost a dosahuje tak nejvyššího cíle v rámci výtvarného umění - vyjádření svatosti.

_________________
Přeloženo z řečtiny: I.Χ.Βράνου, Θεωρία Αγιογραφίας, Θεσσαλονίκη 1992. 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ