Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

ORTHODOXNÍ KŘESŤANSTVÍ > Dogmatická theologie > Eklesiální charakter theologie a theologického vzdělávání*

Eklesiální charakter theologie a theologického vzdělávání*

Vaše Eminence, vážení biskupové, ctění členové správní rady Pravoslavného theologického semináře sv. Fótia, vážení profesoři a členové učitelského sboru, ctihodní otcové, bratři a sestry v Kristu!

Velký latinský církevní otec sv. Augustin definoval Církev mimo jiné také jako Christus prolongatus (prodloužený Kristus) – Církev je prodloužením Božího vtělení v průběhu historie světa.

Takové pojetí Církve se nás bezprostředně týká, protože v naší postkřesťanské době můžeme často slýchat následující otázku: Jaký by mohl být důvod pro Boží vtělení? Jednu z nejexpresivnějších odpovědí lze nalézt v událostech Velkého čtvrtku: Kristus, hypostatická Moudrost Boží, umývá nohy svých učedníků: Bůh se vtělil, aby se stal diákonem, aby se stal služebníkem těch, kteří ztratili Jeho obraz.

V této souvislosti je však třeba mít na paměti, že Kristova spasitelská služba nebyla omezena pouze na Paschu a na konečné vítězství nad smrtí ve vzkříšení; naopak, Kristus i po svém nanebevstoupení pokračuje v „diákonské“ službě, a to ve formě svého vlastního historického Těla – jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve.

Z tohoto patristického pohledu na historii vyplývá jeden velmi důležitý závěr. Všichni ti, kteří se stali hodnými začlenění do Kristova těla, si musí uvědomit, že tím, jak se stali údy Těla Církve, přijali za své také Kristovo sloužení světu, které se tak stalo jejich vlastním sloužením, jejich vlastní zodpovědností a jejich vlastním závazkem.

Církev nás učí, že Kristus přišel proto, aby vyléčil člověka ze smrtelnosti a porušitelnosti, a že lék, který používá k dosažení tohoto cíle, je (slovy sv. Maxima Vyznavače) „pravé a spásné vyznání víry“. To je ta víra, kterou, jak pravil Tertulián, Bůh dal Kristu, Kristus předal apoštolům a apoštolové odkázali Církvi.

V tomto kontextu je potom srozumitelné, že jednou ze základních zodpovědností Církve je sloužit jako pečlivá a pozorná strážkyně onoho depositum fidei (svěřené víry), kterou Církev obdržela od svého Ženicha. Každá generace pravoslavných křesťanů, jsouce vtělením Kristova Těla ve svém čase a prostoru, musí pečlivě naslouchat výzvě sv. apoštola Pavla, se kterou se obrátil ke svému duchovnímu synu: Ó Timoteji, opatruj to, co ti bylo svěřeno...“

Výklad sv. Vincenta Lerinského nám může pomoci lépe porozumět naší zodpovědnosti:

„Drž se ... toho, co ti bylo svěřeno a nikoliv toho, co sis sám vymyslel. ... [Drž se] toho, co k tobě došlo a nikoliv toho, s čím jsi ty přišel. Je zřejmé, že tvou povinností je být nikoliv autorem, ale tím, který uchovává přijaté. Máš být nikoliv učitelem, ale učedníkem. ... přijal jsi zlato; odevzdej zase zlato. Nenahrazuj jednu věc za druhou. ... Odevzdej pravé zlato, ne padělek.“

Církev vykonává tuto mnohostrannou a mnohovrstevnou službu hlídání, uchování a předávání nezměněného pokladu pravoslavné víry za pomoci všech charismat (duchovních darů), které Bůh Otec prostřednictvím svého Syna, v Duchu svatém, uděluje své Církvi.

A tady přicházíme k našemu tématu. Pravoslavná theologie je jedním z těchto charismat, jedním z oněch nezbytných nástrojů, kterými je Církev vybavena pro to, aby mohla úspěšně vykonávat své poslání.

Je zřejmé, že zde nehovoříme obecně a neurčitě o jakémkoliv druhu theologie. Naše kritérium je zcela jasné a jednoznačné. Hovoříme o theologii, která sama sebe chápe jako ancilla ecclesiae, služebnice Církve.

Jinými slovy hovoříme o eklesiální theologii, jejímž cílem je formulovat a vyjadřovat vědomí a sebe-chápání Boholidského organismu Církve ve vztahu k různým výzvám naší doby. Studujeme-li pečlivě historickou pouť Církve, všimneme si následujícího pravidla: Kdykoli Církev přestala pěstovat a rozmnožovat toto charisma eklesiální teologie, následovala doba úpadku. A vice versa kdykoli se členové Církve obrátili k pokání a znovu obdrželi charisma theologie, nastoupilo období renesance a duchovní obnovy.

Na počátku minulého století jeden z velkých theologů ruské církve sv. mučedník Hilarion Trojický (†1929) – v té době profesor Moskevské duchovní akademie - přednesl při příležitosti začátku akademického roku projev s názvem „Theologie a svoboda církve: Úloha osvobození ruské theologie“.

V něm nejdříve popsal proces postupného pozápadnění ruské theologie a jejího odcizení od patristických kořenů a potom formuloval poslání, které chtěl uložit svým studentům: je třeba, abychom opustili a vykořenili latinskou scholastickou theologii z oblasti církevního vzdělávání a nahradili ji eklesiální theologií, která bude schopna vyjádřit živou zkušenost členů církve.

Přestože od té doby uplynulo celé jedno století, zní tato slova mnohem naléhavěji dnes, než v době
sv. Hilariona. Podobný výrok by bylo třeba ohodnotit jako rétorické přehánění, pokud bychom nežili ve věku tzv. post-patristické theologie, která se velice rychle stává převládajícím trendem v theologických seminářích a fakultách po celém pravoslavném světě.

V tomto duchovním a historickém kontextu je třeba nahlížet na úlohu a význam našeho theologického semináře, který vidí své poslání v pěstování a ochraňování pravoslavné theologie a víry před inovacemi a v zachovávání všeho toho, co jsme zdědili od Krista.

Přestože hlavním úkolem tohoto semináře je uspokojit potřeby severoamerické eparchie naší církve, neměli bychom ztrácet ze zřetele fakt, že jeho – s pomocí Boží – úspěšný rozvoj může zásadním způsobem pomoci také naší starokalendářní církvi v Řecku, která čelí následujícímu dilematu.

Řecká ústava nepřipouští možnost založení privátních vysokoškolských institucí, a tak jedinou možností, jak získat theologické vzdělání, je studium na theologické fakultě v Athénách či v Soluni. Tam však v posledních desetiletí dochází k tak hlubokému odcizení a odklonu od standardních kritérií patristické theologie (včetně systematické kultivace a upevňování eklesiologické hereze ekumenismu), že pro naši církev již není možné, aby tam posílala ke studiu své kandidáty na duchovenskou službu.

I když je starokalendářní církev státem registrovaná, tak přeci jen řecká ústava zaručuje novokalendářní církvi speciální status, a to nejenom tím, že ji podporuje finančně, ale také tím, že jí uděluje de facto plnou kontrolu nad theologickými fakultami na státních univerzitách. Přestože mezi členy profesorského sboru jsou i tací, kteří náleží ke starokalendářní církvi (někteří tajně), nemáme jakoukoliv možnost aktivní účasti a vlivu na těchto fakultách.

Za daných okolností jediná možnost, jak založit náš vlastní seminář v Řecku, je požádat vás, abyste nám pomohli s naším seminářem zde v Americe. Pokud se nám s vaší pomocí podaří úspěšně dokončit celý proces akreditace, otevřou se nám dveře k tomu, abychom v blízké budoucnosti mohli v Řecku založit – takovou možnost ústava připouští – přidruženou instituci našeho semináře.

To je pro nás v současné situaci jediná cesta, jak získat možnost poskytovaní plnohodnotného duchovenského akademického vzdělávání. V současné době máme k dispozici pouze neformální systém theologické formace organizovaný v našich monastýrech a farnostech, který je samozřejmě ze své podstaty značně omezený.

Tímto způsobem může tento seminář vykonat velikou službu pro naši církev v Řecku, která pro plné zabezpečení svého církevní života velice nutně potřebuje vlastní theologický seminář.

Kromě toho však naše fakulta – tím, jak se snaží uchovávat inovacemi nezasaženou plnost pravoslavné tradice – může pomoci také oficiálnímu pravoslaví, aby udrželo alespoň kontakt s tím, co je také jejich duchovním dědictvím, které je však v jejich prostředí – některými vědomě, jinými zase nevědomě – pošlapáváno.

Na závěr mi dovolte, abychom vám poděkoval za váš čas a za vaši pozornost. Kéž vám Hospodin hojně žehná za vaši štědrou podporu našeho semináře a za vaši oddanost a lásku k víře našich Otců. Jsme si vědomi toho, že vám to nepřinese žádnou úctu v oficiálním pravoslavném světě a někdy možná i naopak pohrdání. Na druhou stranu jsme si jisti, že "odplata vaše hojná jest na nebesích".

Sláva Bohu našemu!

_____________________
*Přepis řeči o. Jiřího Jána pronesené při příležitosti zahájení druhého akademického roku Pravoslavného theologického semináře sv. Fótia v Etně (Kalifornie). 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ