Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

ORTHODOXNÍ KŘESŤANSTVÍ > O svatých ikonách > Ikona z pohledu pravoslavné theologie*

Ikona z pohledu pravoslavné theologie*

Přiblížit, byť třeba jen v krátkosti, jak pravoslavná tradice chápe ikonu, není snadný úkol. Ikona totiž nepředstavuje pro Pravoslaví nic menšího, než vyjádření samotné jeho podstaty. V průběhu prvního tisíciletí, v období velkých ekumenických sněmů a dogmatických sporů, Církev čelila mnoha výzvám. Různé formy deformace, dezinterpretace a pokřivení evangelijní zvěsti - hereze nutily Církev stále znovu a znovu vymezovat svou identitu, definovat své vlastní sebechápání. Bylo to však pouze vítězství nad herezí ikonoborectví na VII. ekumenickém sněmu, které bylo Pravoslavnou církví pojmenováno Vítězstvím Pravoslaví.

Církev si totiž plně uvědomovala, že odmítnutí ikon ze strany ikonoborců nebylo, jak zdůrazňoval významný ruský ikonopisec Vladimir Uspensky, odmítnutím pouze jednoho aspektu víry a života Církve. Ikononborectví bylo útokem na celý souhrn pravoslavné víry jako takové. Proto také sv. Jan Damašský nazýval ikonoborectví jinou, odlišnou vírou. V naší dnešní krátké přednášce se pokusíme přiblížit k tajemství pravoslavné ikony ze tří stran, ze strany dogmatické, liturgické a ze strany antropologické.

A. Stránka dogmatická

Dogmatický základ ikony se nachází v samotném základu křesťanské víry: v dogmatu o vtělení Boha. Základ na kterém podle Pravoslaví stojí a padá celé křesťanství, je vyznání Krista jako Bohočlověka, pravého Boha a pravého člověka. Od té doby, co se Bůh vtělil a stal se člověkem, je možné zobrazovat to, co je z jeho lidské přirozenosti přístupné našim smyslům. VII. ekumenický sněm (787) ve svém dogmatickém výnosu (oros) jasně konstatoval příčinnou souvislost mezi vtělením Boha a existencí ikon. Jedno druhé objasňuje a dokazuje. Ikona je plodem a zároveň potvrzením historické reálnosti vtělení Boha. Odmítnutí ikon znamená přinejmenším zpochybnění reality Vtělení. Pokud odmítáme ikonu Krista, zpochybňujeme realitu lidské přirozenosti vtěleného Boha, což zase znamená zpochybnění naší spásy. Sv. Jan Damašský k tomu píše: „Uviděl jsem lidskou tvář Boha a moje duše došla spásy.“

Starozákonní zákaz zobrazování Boha není, jak se domnívali ikonoborci, překážkou novozákonního obrazu Boha, ale naopak jeho předpokladem. Starozákonní lid Boha neviděl, ale pouze slyšel, proto ho nemohl zobrazovat. V Dt 4, 12 Mojžíš vysvětluje Izraelcům zákaz zobrazování Boha těmito slovy: „Slyšeli jste hlas slov, ale neviděli jste žádný obraz.“ V novozákonní době se však Bůh nedal pouze slyšet. Dal se také vidět. A opět Sv. Jan Damašský: „Poté co, se Bůh vtělil, zobrazujeme viditelnou část Boha.“

Viditelný obraz Boha tedy patří k samotné podstatě křesťanství. V tom se křesťanství odlišuje jak od židovství tak od islámu. Ani Bůh židů ani bůh muslimů se nikdy nestal člověkem. Nikdo ho nikdy neviděl, proto ho není možné zobrazovat. Křesťanství však není zjevením pouze slova Božího, ale i zjevením obrazu Božího. Kristus je podle apoštola Pavla obrazem Boha neviditelného (Kol 1, 15).

Ikona Krista, které se dnes pod vedením o. Gabriela budeme věnovat, je v prvé řadě dogmatickým vyznáním a potvrzením radostné zvěsti - evangelia o tom, že sám Stvořitel světa navštívil tento svět a stal se člověkem. Ikona Krista je theologickým traktátem, který pomocí specifického výtvarného zpracování zvěstuje samotnou podstatu křesťanství a tou je slovy velkého pravoslavného theologa minulého století sv. Justina Popoviče Osoba Bohočlověka Krista.

Ikona Krista, ikona vtěleného Boha je podle církevních Otců zobrazením toho jediného, který má právo být nazýván Lidumil. Ten kdo rozumí jazyku ikon, vidí v ikoně Krista Boha objímajícího člověka.

Na tomto místě je vhodné poznamenat, jaký je rozdíl mezi ikonou Krista a „běžným“ naturalistickým zobrazením Krista. Běžné naturalistické zobrazení Krista představuje pouze „část“ Krista. Jde o zobrazení Krista jako pouhého člověka (historický Ježíš). Můžeme říci, že jde o zobrazení Krista tak, jak ho viděli ti, kteří v něho neuvěřili. Ikona oproti tomu zobrazuje Krista tak, jak ho viděli ti, kteří v něho uvěřili (učedníci při Proměnění na hoře Tábor, apoštol Tomáš po Vzkříšení Krista). Ikona tedy zobrazuje plnost bytí Krista, jak jeho bytí Bohem, tak jeho bytí člověkem.

Jinými slovy, ikona zobrazuje Bohočlověka Krista. To činí tak, že zobrazuje Kristovo zbožštěné tělo. Církevní Otcové definovali podstatu evangelia těmito slovy: Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal bohem. Ikona je viditelným svědectvím tohoto dvojitého pohybu – sestupu Boha (vtělení) a výstupu člověka (zbožštění).

Chalcedonský koncil vyznal Krista jsoucího ve dvou přirozenostech, Božské a lidské, které jsou v něm nesmíšeně, nezměnitelně, nerozdílně a neoddělitelně sjednoceny. To, co chalcedonský koncil vyznal slovně, vyznává ikona Krista výtvarně. Ikona zobrazuje tělesné charakteristiky Krista (věk, vlasy, vous, tvář atd.). Ovšem výtvarné zpracování je provedeno takovým způsobem, aby se poukázalo na jeho Boží přirozenost. Všechny prostředky, které nám poskytuje výtvarné umění, jsou použity k tomu, aby se pomocí specifického výtvarného jazyka, který Církev v průběhu staletí vypracovala (to, co je nazýváno byzantským výtvarným uměním) vyjádřilo to, co je tělesným očím neviditelné, tedy Božství Krista. Osmdesátý druhý kánon trulského sněmu nařídil zobrazovat Kristovo lidství takovým způsobem, aby byla patrná „vznešenost Boha Slova“, tedy Kristovo Božství.

Nejvýznamnější řecký ikonopisec 20. století, velký mistr Fotis Kontoglou, který stojí na počátku novodobé renesance byzantského ikonopisectví, píše o rozdílu mezi obrazem a ikonou následující:

„Ikona má theologický význam. Nejedná se o malířské dílo, které je namalováno proto, aby potěšilo naše oči ... nebo aby nám připomenulo naše příbuzné či přátele. Ikona je nakreslena takovým způsobem, aby nás pozdvihla z tohoto porušitelného světa a dovolila nám zakusit něco z nové reality Království Božího. Proto se ikona vůbec nepodobá obrazům, které materiálním způsobem zobrazují osoby svatých, tak jak je tomu v případě západního náboženského umění. Ikona zobrazuje světce ve stavu neporušitelnosti... Krása, kterou zobrazují ikony, je krása duchovní, nikoliv tělesná, je to krása svatosti.“

B. Stránka liturgická

Přestože ikony mají také svoji nezpochybnitelnou uměleckou hodnotu, nejedná se o umělecké dílo. Církev ikony nechápe jako pouhé výtvarné zpracování určitého námětu či jako výzdobu chrámů. Stejně tak Církev nechápe ikony jenom jako nakreslené evangelium pro negramotné. Ikona je v prvé řadě liturgický předmět, skrze který se v našem prostoru a čase uskutečňuje tzv. tajemství zpřítomňování. Ikona na rozdíl od běžného obrazu je především pramenem přítomnosti zobrazované osoby.

V případě výtvarného díla je realita určena trojúhelníkem: umělec, jeho dílo a divák. V rámci tohoto trojúhelníku je ohraničena realita, ve které se obraz pohybuje. Mohli bychom ji nazvat vnitrosvětskou realitou. Pravoslavná ikona však prolamuje tento trojúhelník, proráží pozemskou ohraničenost a zavádí další, čtvrtý prvek: reálnou přítomnost zobrazené osoby. Od okamžiku nanebevstoupení se Kristova lidská přirozenost nachází po pravici Boží, ale svojí milostí je reálně přítomna v ikoně.

Případ uzdravení krvácející ženy (Lk 8, 41) nám podává svědectví o přítomnosti Boží milosti v třásních Kristova oděvu. Stejně tak je Kristova milost přítomna i v jeho ikoně. To platí i o ikonách svatých. Přestože se reálně nacházejí v nebi, skrze Boží milost jsou přítomni ve svých ikonách. Zde si můžeme vzpomenout na Skutky apoštolské, kde je popisováno jak stín, který vrhala těla apoštolů, v sobě reálně obsahoval milost, která uzdravovala ty, na než stín apoštolů padl. Stejně tak milost Boží, kterou svatí za svého pozemského života získali do svých těl, je přítomna v jejich ikonách. Ten čtvrtý prvek, který ikona zpřítomňuje je nestvořená milost, energie, působení Boží. Tímto způsobem se ikona stává pramenem milosti Boží.

Západní náboženské výtvarné umění, které je určeno absencí theologie obrazu se obrací na emocionální a estetickou stránku člověka a zůstává tak uzavřené v trojúhelníku vnitrosvětské reality. Zůstává tedy „pouze“ uměleckým dílem. Nejedná se o liturgický nástroj. Ikona však prolamuje hranice světa a dovoluje Bohu a jeho svatým, aby byli reálně přítomni teď a tady.

Poslání ikony je tedy mediační. Jedná se o funkci prostředníka. Dílo ikonopisce je výrazem obecného kněžství nového lidu Božího. Podobně jako kněz při sloužení sv. liturgie zpřítomňuje vtěleného Boha ve sv. eucharistii, stejně tak ikonopisec –samozřejmě na jiné úrovni - zpřítomňuje Bohočlověka Krista skrze jeho ikonu.

Někdy je pravoslavná ikona nazývána oknem do nebe. Výstižnější by však bylo nazývat ji dveřmi do nebe. Oknem se totiž pouze díváme na něco, co vidíme to zdálky. Skrze ikonu se však na Království Boží nedíváme zdálky. Skrze ikonu eschatologická realita, tedy realita Božího Království vchází plně, tady a teď do našeho světa.

Zde je důležité upřesnit, jakým směrem v čase je ikona orientovaná. Je orientovaná na minulost či na budoucnost? Povrchní netheologické chápání vnímá ikonu tak, že je orientovaná na minulost – připomíná nám minulé osoby a události. Velikost Církve a velikost ikony však spočívá v tom, že jeho bytí nepramení z minulosti, ale naopak z budoucnosti. Církev a ani ikona nežijí ze vzpomínky na minulost (ukřižování a vzkříšení).

Po Letnicích je realita věku budoucího, eschatologická realita Království Božího přítomna tady a teď. Tam, kde se skutečně nachází Církev (nikoliv pouze administrativně, ale ontologicky), tam je realita budoucího věku přístupná tady a teď. Hlavní funkcí Církve (liturgií) je sloužit tomuto tajemství zpřítomňování, tedy zpřítomňovat eschatologii v našem prostoru a čase.

Jedním ze způsobu jak to Církev činí je, že tvoří ikony, skrze které se do našeho světa prolamuje eschatologická realita. Tajemství ikony spočívá v tom, že v sobě obsahuje přítomnost, minulost i budoucnost. Tím jak do našeho času a prostoru vtěluje budoucnost, tím osvěcuje minulost a dává smysl přítomnosti.

C. Antropologické důsledky theologie obrazu

Vše co bylo řečeno, by se někomu mohlo zdát příliš teoretické a vzdálené od každodenního života. Proto se na závěr pokusíme ukázat, jak se pravoslavná theologie obrazu dotýká našeho všedního života. Pravoslavná theologie není, či lépe řečeno neměla by být abstraktní akademickou vědou. Naopak měla by nám pomáhat proměňovat naši každodenní rutinu a dávat ji theologický význam. Pouze tak budeme schopni poskytnout hlubší smysl a skutečnou křesťanskou vizi našemu životu, jakožto adekvátní odpovědi na akt Vtělení Boha.

V první části naší krátké přednášky jsme představili důvody, pro které je ikona je hodná úcty. V druhé části jsme poukázali na to, že ikona je místem Boží parousie, tedy Boží přítomnosti. To se však netýká pouze ikon namalovaných lidskou rukou. Zde je třeba připomenout, že historicky prvním ikonopiscem nebyl nikdo jiný než Kristus. V Genezi, ve zprávě o stvoření světa čteme o tom, jak nevtělený Logos Kristus v průběhu šestého dne namaloval-stvořil první ikonu – Adama. Stvořil ho, jak je psáno, k obrazu a podobenství Božímu. Vše, co jsme si dnes řekli o ikoně z pohledu pravoslavné theologie, platí v první řadě pro tu nejkrásnější ikonu, tedy o člověku.

Rozhodnutí sedmého ekumenického sněmu o tom, že ikona (tedy i člověk jakožto ikona Boží) je hodná úcty, je navýsost nadčasové. Zvláštní aktuálnost má však toto poselství v dnešní době. Není žádným přeháněním, pokud zkonstatujeme, že jsme dnes svědky nového ikonoborectví. Mnoha různými způsoby je dnes ikona-člověk zneuctíván, ponižován a znehodnocován. Místo toho, aby byla lidská osoba ctěna jako obraz Boží, jsme svědky její devalvace na předmět, nástroj pomocí, kterého jsou dosahovány různé osobní cíle a touhy. Vezměme si například obraz ženy, jak se s ním pracuje ve veřejném prostoru: nic víc než zátiší k tomu, co má skutečnou hodnotu – tedy prodávaný produkt. Jak jinak než projev brutálního ikonoborectví je možné interpretovat akceptování ideologie potratů a euthanazie v postkřesťanské Evropě.

V přímém rozporu s tímto nehumánním, barbarským a vulgárním pojetím člověka VII. ekumenický sněm prohlašuje následující:

a) každý člověk jakožto ikona Boží je hoden úcty (nehledě na jeho kvality, nejedná se etickou výpověď, ale o ontologické určení)

b) každý člověk je místem, kde se uskutečňuje tajemství zpřítomňování, každý člověk je místem Boží Theofanie, místem zjevení Boha ve světě

Toto ikonické pojetí člověka Pravoslavní církev vyjadřuje také symbolicky, a to když v průběhu liturgie kněz vedle ikon okuřuje také lidi stojící v chrámu. Církev tak skrze kněze vzdává úctu živým ikonám Božím. Nebo přesněji řečeno, kněz tímto způsobem vzdává úctu Bohu, který je v nich jakožto ve svých obrazech přítomen.

Pro náš každodenní život z toho plynou dva závěry.

a) Pokud chci vidět Boha, musím ho hledat v jeho obrazu, tedy v osobě druhého člověka. Člověk se nemůže k Bohu vztahovat sám o sobě. Vždy potřebujeme druhého člověka, v jehož osobě se může setkat s Bohem.

b) Křesťan, pokud chce skutečně dostát velikosti, ke které je povolán, musí zpřítomňovat Boha ve svém životě. Musí se tedy stát živým obrazem Boha, zjevením přítomnosti Boží ve svém okolí, živou theofanií. Pokud dnes současný člověk nevěří ve Vtěleného Boha, v Krista, pak v tom rozhodující roli hraje skutečnost, že člověk dneška se jen s obtížemi může setkat s živými obrazy Vtěleného Boha, které by svědčily o jeho existenci.

>> právě připravujeme: seminář "S námi Bůh" (prosinec 2017)

___________________________
* Jedná se o přednášku, kterou v říjnu letošního roku o. Jiří Ján přednesl na 1. semináři pravoslavného ikonopisectví v Praze.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ