Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

PRAVOSLAVNÝ ÉTHOS > Manželství a rodina > John Meyendorff: Manželství z pravoslavné perspektivy I; Biblické základy

John Meyendorff: Manželství z pravoslavné perspektivy I; Biblické základy

Starozákonní judaismus spatřoval hlavní význam a účel manželství v plození dětí. Zachování rodové linie bylo tou nejviditelnější a také nezbytnou známkou Boží přízně. Abrahamova poslušnost a důvěra v Boha přinesla zaslíbení nespočetného potomstva: „Jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“ (Gen 22,17-18). Toto svaté zaslíbení dané Abrahamovi ozřejmuje, proč byla bezdětnost považována za prokletí, zejména v životě žen.

Tento, ve Starém Zákoně tak jasně patrný postoj, je původně spjat s faktem, že ranný judaismus neměl jasnou představu o životě člověka po jeho tělesné smrti. Člověk nanejvýš mohl doufat v nejistou, neúplnou existenci na místě zvaném sheol (často chybně překládáno jako „peklo“). Žalmista žádá Hospodina o pomoc proti svým nepřátelům usilujícím o jeho život a je si jist, že Bůh „si nevzpomene nikdy víc na mrtvoly v hrobě ležící“, na ty, „jenž byli od Boží ruky vzdáleni“. Volá o pomoc a poněkud skepticky Boha vyzývá: „Budeš snad konat divy pro mrtvé? Zvednou se stíny ke tvé oslavě?“ (Ž 88,10). Bůh byl vnímán jako „Bůh živých“, nikoli mrtvých. Ovšem zaslíbení dané Abrahamovi nepřímo říká, že život může být zachován skrze potomstvo a proto má plození dětí stěžejní význam.

Manželství – ať monogamní nebo polygamní – bylo běžným prostředkem pro zachování rodu; tolerován a někdy dokonce doporučován byl také konkubinát (Gen 16,1-3). „Levirátní manželství“ (Gen 38,8) spočívalo v povinnosti muže „zachovat símě“ mrtvého bezdětného bratra tím, že se oženil s vdovou a zajistil mu tak částečné pokračování života v dětech zplozených s jeho ženou. Monogamní manželství, založené na vzájemné věčné lásce ženy a muže, existovalo spíše jen jako ideální vzor. Ten byl vykreslen v příběhu stvoření, v Písni písní, v různých prorockých podobenstvích Boží lásky ke svému lidu. Nikdy se ale nestal bezpodmínečnou náboženskou normou a nařízením.

V Novém Zákoně se význam manželství radikálně změnil. Kontrast je naprosto zřetelný, protože novozákonní texty užívají starozákonní citace evidentně k tomu, aby je pozměnily. Ani jeden text v Novém zákoně o manželství neukazuje na plození dětí jako na důvod k uzavírání manželství, nebo jako na jeho hlavní cíl. Rodičovství samotné se stává cestou spásy jedině tehdy, je-li žito „ve víře, lásce a svatosti“ (1Tim 2,15). Úprava starozákonních norem je patrná zejména v následujících třech bodech:

1) Všechna tři synoptická evangelia (Mt 22,23-32, Mk 12,18-27, Lk 20,27-37) podávají zprávu o Ježíšově postoji k levirátnímu manželství. Je důležité upozornit, že zmiňovaná otázka zazněla jako reakce na Kristovo učení o vzkříšení a nesmrtelnosti – učení rušící nejistoty o přežití díky pokračování rodu v potomcích. Když se saduceové („kteří učí, že není žádné vzkříšení“) ptali, kdo z těch sedmi bratří, kteří se postupně oženili s toutéž ženou, ji bude mít za manželku „až přijde vzkříšení“, Ježíš odpověděl, že „po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako andělé v nebi.“

Z citované pasáže je často vyvozován závěr, že manželství je pouze pozemskou institucí a jeho existence zaniká smrtí. Tento názor převládá především v západní církvi, která nikdy neodrazovala vdovy a vdovce od uzavírání nových manželství a nikdy neomezovala počet sňatků, které křesťan může uzavřít. Kdyby však byl tento názor správným pochopením Ježíšových slov, byl by v přímém rozporu s učením sv. Pavla a také s pevnými, po staletí praktikovanými kanonickými zvyklostmi Pravoslavné církve.

V Kristově pojetí je manželství zcela jedinečné a s levirátním sňatkem naprosto neslučitelné. Křesťanská církev by nikdy neměla doporučovat muži, aby se oženil s vdovou po svém bezdětném bratru. Jak poznamenal již Klement Alexandrijský: „Pán nezavrhuje manželství, pouze zbavuje mysl očekávání, že ve vzkříšení zůstanou tělesné touhy.“ (Klement Alexandrijský, Stromata, III, 12, 87.) Ježíšova odpověď saduceům je přesně v hranicích daných jimi položenou otázkou.

Saduceové odmítali vzkříšení, protože ho nedokázali chápat jinak, než jako obnovení pozemské lidské existence, která by v sobě zahrnovala manželství v židovském pojetí, tedy jako prostředek k plození dětí skrze intimní styk. V tomto ohledu Ježíš říká, že „se mýlí“, protože život v Království bude jako život „andělů“. Ježíšova odpověď tedy není ničím jiným než vyvrácením jejich naivní a materialistické představy o vzkříšení; Jeho odpověď nepodává pozitivní vymezení významu manželství. Ježíš zde takto komentuje levirátní manželství, nikoli křesťanské manželství, jehož význam je vyložen – implicitně i explicitně – na jiných místech Nového zákona.

2) Kristovo učení zakazující rozvod odráží jasněji povahu křesťanského manželství. Ježíšův postoj je znovu vyjádřen v přímém protikladu k židovskému Deuteronomiu, které povoluje rozvod (Mt 5,32; 19,9; Mr 10,11; Lk 16,18). Samotný fakt, že manželství je nezrušitelné nepřipouští žádné interpretace, které považují manželství za pouhý prostředek pro dosažení něčeho jiného (například plození dětí). Samotné sjednocení muže a ženy je tím samotným smyslem manželství. Jedná se o věčný svazek dvou jedinečných, na věky žijících osobností, který nemůže být zrušen kvůli takovým záležitostem jako je „zajištění potomstva“ (ospravedlnění pro konkubinát) nebo kvůli „rodinné solidaritě“ (podstata „levirátního sňatku“).    

Přesto – nezrušitelnost manželství není požadavek, který by byl právně absolutní. Známá výjimka v Matoušově evangeliu („kromě případu smilstva“ – 5,32) je tady proto, aby nám připomínala, že zákon Božího království nikdy není vnucován člověku „právními prostředky“, nýbrž předpokládá a očekává svobodnou lidskou reakci. Dar manželství proto musí být svobodně přijat a žit, ale může také být člověkem odmítnut.

Evangelium všeobecně nikdy neomezuje tajemství lidské svobody zákonnými pravidly. Člověku nabízí dar, který je jediný hodný „Božího obrazu“ – „ne-možnou“ dokonalost. „Buďte dokonalí jako je dokonalý váš Otec.“ Posluchačům se zdál nemožný i Kristův požadavek absolutní monogamie (Mt 19,10). Láska však ve skutečnosti hranice pojmů možné a nemožné přesahuje. Láska je „dokonalým darem“ poznatelným jedině vlastní osobní zkušeností. S cizoložstvím je absolutně neslučitelná. Nevěra znamená pohrdnout darem lásky a svazek manželství tak přestává existovat. To, co přináší, není pouze legální „rozvod“, ale tragédii zneužité svobody, tedy tragédii hříchu.

3) Když sv. Pavel mluví o vdovství, předpokládá, že manželství smrtí jednoho z partnerů nezaniká, protože „Láska nikdy nezanikne.“ (1 Kor 13,8). Pavlův postoj je celkově velmi odlišný od postoje židovských rabínů v tom, jak nápadně upřednostňuje celibát (zejména v 1. listu Korintským). Pouze v listu Efezským je jeho odmítavý postoj korigován naukou o manželství jako obrazu jednoty mezi Kristem a Církví – nauky, která se stala základem celé theologie manželství, tak jak ji nacházíme v pravoslavné tradici.

Avšak v jednom bodě - vstupování ovdovělých do nových manželství - je Pavlův postoj vyjádřený v 1. listu Korintským důsledně podporován kanonickou a posvátnou tradicí Církve: „Je-li jim zatěžko žít zdrženlivě, ať vstoupí v manželství, neboť je lepší žít v manželství než být spalován touhou.“ (1Kor 7,9). Druhé manželství – ať vdovce či vdovy – je pouze tolerováno jako lepší varianta, než „být spalován touhou“. Ještě v desátém století nebyl druhý sňatek požehnáván v kostele a dokonce i dnes je ještě překážkou pro vstup do duchovenského stavu.

Také současná forma obřadu uzavření druhého manželství jasně ukazuje, že takovýto sňatek je připouštěn pouze jako ústupek slabosti. Písmo i Tradice se shodují, že věrnost vdovce zesnulé manželce a věrnost vdovy zesnulému muži je více než „ideál“; je to křesťanská norma. Manželství křesťanů není pouze pozemské, tělesné spojení, je to věčný svazek, který bude pokračovat i poté, co se naše těla ve vzkříšení stanou „duchovními“ a kdy Kristus bude „vše ve všem“.

Uvedené tři příklady jasně ukazují, že Nový Zákon představuje absolutně nové pojetí manželství, které je přímo závislé na „Dobré zprávě“ o vzkříšení přinášené Kristem. Křesťan se stává občanem Království a je povolán žít – dokonce již na tomto světě – novým životem; a tento nový způsob života může realizovat i v manželství. Takové manželství však přestává být prostředkem k uspokojení dočasných tělesných potřeb, nebo prostředkem pro zajištění pokračování života plozením dětí. Manželství je jedinečné spojení dvou bytostí v lásce, dvou osob, jež mohou překročit své lidství a sjednotit se nejen „v sobě navzájem“ ale také „v Kristu.“

 

_________________________________
Přeloženo z angličtiny: John Meyendorff, Marriage an Orthodox Perspective, St. Vladimir´s Seminary Press, New York 2000, s. 12-16.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ