Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

Velký a svatý sněm 2016 > Krétské shromáždění a synodální éthos Pravoslavné církve

Krétské shromáždění a synodální éthos Pravoslavné církve

Bez ohledu na skutečnost, že se tzv. Svatého a velkého sněmu nakonec nezúčastnily všechny místní církve, zůstává mimo jakoukoliv pochybnost fakt, že se jednalo o historickou událost zásadního významu pro celou Pravoslavnou církev. Na tom se ostatně shodnou jak kritici, tak i zastánci krétského shromáždění. Bez přehánění můžeme také tvrdit, že hluboká transformace, kterou prochází Pravoslaví od začátku minulého století, je pro oko pozorného pozorovatele celá zachycená a vtělená v přípravě, průběhu a závěrech krétského shromáždění.

Na našich stránkách jsme již publikovali celou řadu článků, zabývajících se jak historií přípravy tohoto sněmu, tak i zhodnocením jeho závěrů. V dnešním článku se zaměříme na další, neméně důležitý aspekt tohoto mnohostranného fenoménu, a tím je organizační struktura a forma, kterou pravoslavní ekumenisté vtiskli svému sněmu.

V prvním článku Jednacího a organizačního řádu Svatého a velkého sněmu se píše: „Svatý a velký sněm je milostí Svaté Trojice autentickým vyjádřením kanonické tradice a nadčasové církevní praxe skrze fungování synodálního systému v jedné, svaté, obecné a apoštolské Církvi...“

Jestliže si duchovní otcové a organizátoři krétského shromáždění vytkli za svůj cíl pokračovat v kanonické tradici, jestliže se přihlásili k odkazu a dědictví synodálního éthosu Pravoslavné církve, jak je potom možné, že jejich dílo je kritiky tak často hodnoceno jako sněmovní inovace, či dokonce jako sněmovní převrat? Jsou to odpůrci krétského shromáždění, kteří neumí vážit svá slova, nebo naopak jsou to tvůrci krétského shromáždění, kteří se v programovém prohlášení z pochopitelných důvodu utíkají k bezobsažným proklamacím? Avšak předtím, než se pokusíme poskytnout objektivní a faktickou odpověď na tuto otázku, je třeba si připomenout některé základní principy synodálního éthosu Pravoslavné církve.

Zatímco pro organizační strukturu římskokatolické církve jsou vlastní přívlastky jako monarchistický, absolutistický a centralizační, organizační struktura pravoslavné církve našla své přirozené vyjádření v tom, co nazýváme synodálním, či sněmovním systémem. Pravoslavná církev je tvořena společenstvím – sněmem místních autokefálních církví, z nichž každá má svůj vlastní sněm-synodu, jakožto nejvyšší správní orgán.

Pokud mluvíme o synodálním éthosu, tedy o sněmovní struktuře pravoslavných církví, je třeba hned na začátku zdůraznit následující zásadní skutečnost: Synodalita není, jak by se mohlo někomu zdát, pouze otázkou vnější organizace Církve. Synodalita není pouze jeden z mnoha možných způsobů, jakým se Boholidský organizmus Církve na své historické pouti mohl zorganizovat. Naopak. Synodální systém, jak vysvětluje prof. Karmiris ve svém obsáhlém pojednání o pravoslavné eklesiologii, „náleží k podstatě Církve ...a je vyjádřením pravoslavné dogmatické nauky o Církvi...“.[1]

Skutečně se nejedná o přehánění, když australský arcibiskup Stylianos (Charkianakis) tvrdí, že kdyby se Církev vzdala synodálního systému, automaticky by přestala být Církví[2]. Církev bez synodálního sytému je contardictio in adjecto. V těchto souvislostech je pochopitelné, proč byla z pohledu Východu eklesiologická revoluce, dokončená v Římě za papeže Řehoře VII (1073-1085) (proslulé Dictatus papae), znamením toho, že na Západě došlo k pozměnění samotné podstaty Církve, což osudově přispělo k dokonání velkého schismatu.

Synodální uspořádání jakožto výraz toho, co Církev je sama o sobě, je jejím fundamentálním a esenciálním znakem. „Pojem Církev“, jak praví sv. Jan Zlatoústý, „je označením pro sněm a shodu ...“[3] Církev sama není podle pravoslavného chápání ničím jiným než synodou-sněmem nového lidu Božího, svolaného Bohem Otcem, skrze Pána Ježíše Krista v Duchu Svatém.

Nejzákladnější formou synodálního uspořádání Církve je eucharistický sněm, tedy shromáždění lidu Božího kolem stolu Páně. Další historické rozvinutí synodálního charakteru Církve pak nacházíme v apoštolském sněmu v Jeruzalémě a v následných biskupských sněmech.

V souvislosti s krétským shromážděním nás zajímají především dva fundamentální principy synodálního éthosu, které zase vycházejí ze základů eklesiologické nauky Pravoslavné církve.

a) vztah mezi místní a univerzální Církví

Pojem místní církev označuje v běžné řeči jednu ze 14 autokefálních pravoslavných církví. To však není původní význam tohoto pojmu. V polovině třetího století jsou již položeny základy pravoslavné eklesiologie, a to zejména přispěním prvních velkých otců a učitelů Církve, sv. Ignátia antiochejského a sv. Kypriána karthágského.

Církev je jedna a katholická, ale existuje jako mnoho místních katholických církví. Až do sv. Augustina se adjektivum katholický používalo v plurálu pro označení místní církve. Místní církev zahrnuje geografickou oblast, spadající pod správu jednoho biskupa. Kdykoliv, kdy se místní církev v čele se svoji viditelnou hlavou, biskupem, schází k eucharistickému shromáždění (primární forma synodálního života), dochází k uskutečnění plnosti bytí Církve jakožto historického Těla Kristova. Jinými slovy: Každá místní církev je ve svém konkrétním prostoru a čase vtělením celé (katholické) Církve a nikoliv pouze její místní částí.

Církevní historik V. Pheidas ve své studii o vzniku a vývoji sněmovního systému v rané církvi uvádí: „Každá místní církev je plnou církví, protože Kristus je skutečně přítomen v tajemství eucharistie, což zakládá její plnost. V eucharistii je místní církev proto vždy „katholickou církví“ a nikdy nemůže být pouze její částí.“[4]

Sv. Ignátius, který jako první použil adjektivum katholická, ho použil pro označení místní a nikoliv univerzální církve. Eucharistie vysluhovaná biskupem zaručuje místní církvi její jednotu – ve smyslu úplnosti – a katholicitu, jinými slovy její autonomii a soběstačnost. V tomto duchu sv. Kyprián tvrdí, že biskup je v Církvi a Církev v biskupovi.

Katholická církev je tedy každá místní církev, která má onu jednotu, plnost a všeobecnost, která pramení z přítomnosti eucharistického Těla Kristova vysluhovaného jejím biskupem. Každá místní církev zjevuje a zpřítomňuje v eucharistii celého Krista, tedy celou katholickou Církev.

Eucharistie vysluhovaná biskupem (teprve až od poloviny II. stol. začali sloužit eucharistii kromě biskupa také presbyteři, ale vždy pouze jako jeho zplnomocněnci a v jeho zastoupení) je pramenem jednoty a katholicity nejenom místní církve, ale také jednoty Církve po celém světě. V jednotě, identičnosti a totožnosti eucharistie, Těla Kristova vysluhovaného v každé místní církvi, se nachází také jednota a katholicita jedné Církve po celém světě.

Jednotu Církve na univerzální úrovni tedy není možné v žádném případě chápat tak, jako by šlo o spojení jednotlivých částí do jednoho celku. Historicky se Církev nerozšiřovala jako univerzální Církev, jako jedna celosvětová organizace. Naopak Církev se od samého počátku rozšiřovala jako společenství místních církví, z nichž každá měla vědomí své eklesiální plnosti a katholicity. Každá místní církev byla autonomní, nezávislá a soběstačná.

To, co stálo v základu zkušenosti a vědomí „společného sjednocení“ (Eusebius cesarejský) místních církví v jednu Církev Boží, byla jednota a totožnost apoštolské tradice a pravé víry uchovávané v jednotlivých místních církvích. A byly to právě sněmy, které se staly nástrojem jak pro demonstrování, tak i zachovávání a chránění této horizontální jednoty místních církví v jedné, všem společné tradici apoštolské víry.

To také vysvětluje, proč jednota a eklesiální plnost, kterou v eucharistii zakoušela každá místní církev, neznamenala na univerzální úrovni existenci izolovaných a vzájemně od sebe oddělených církví. Bylo tomu právě naopak. Zkušenost katholicity a plnosti zakoušené na úrovní místní církve byla předpokladem pro její začlenění či účast v jedné Církvi Boží.

Na základě výše uvedeného je pak pochopitelné, proč podle pravoslavné eklesiologie platí, že Církev je obrazem Svaté Trojice, že synodální éthos je odrazem trojičního života ve světě. Podobně jako Bůh je dokonalá Jednota a dokonalá Trojice, Jednota, co se týče podstaty a Trojice, co se týče Osob, tak i Církev je jedna, ale existuje jako společenství mnoha místních církví. Podobně jako každá Osoba Trojice je plně Bohem a nic ji nechybí, tak i každá místní církev je plně Církví, plným vtělením jedné Církve, jednoho Těla Kristova v konkrétním prostou a čase.

b) vzájemná rovnost všech biskupů

Jednota a totožnost plnosti a katholicity místních církví sebou samozřejmě přináší vzájemnou rovnost všech biskupů, kteří na základě svého svěcení jsou pramenem této jednoty a plnosti místních církví. Jakékoliv další rozlišení mezi biskupy (arcibiskup, metropolita, patriarcha, papež) je pouze administrativní a nemá žádný dopad na eklesiální soběstačnost a autonomii eparchiálních biskupů.

Sv. Kyprián karthágský v pojednání O jednotě církve (V. kapitola) ukazuje, že tajemství jednoty (sacramentum unitatis) se nenachází pouze na úrovni místních církví. Nachází se také na úrovni biskupské služby. Episcopatus je totiž pouze jeden a nerozdělitelný a každý biskup ho při svěcení obdržel celý. Na základě tohoto pojetí sv. Kyprián odmítal zasahování papeže Štěpána mimo území římské církve a vysvětloval mu, že každý biskup je ve své diecézi zodpovědný pouze a jedině Bohu. Podobně jako apoštolové dostali totožnou moc svazovat a rozvazovat od jednoho a téhož pramene, od Krista, tak i biskupové jako jejich nástupci při chirotonii dostávají stejnou duchovní moc a pověření a jsou si proto mezi sebou rovni.

Synodální systém, tak jak se historicky rozvíjel od počátku druhého století, není nic jiného než uvedením těchto základních eklesiologických principů do života Církve. Synodální systém je odraz přirozenosti Církve (jednota, plnost a katholicita se nachází jak na úrovni místní tak i univerzální Církve) v jejím organizačním a administrativním uspořádání.

Synodální systém je totiž jediný systém, pomocí kterého je možné zajistit rovnováhu mezi katholicitou místní a univerzální církve. Jinými slovy zabraňuje na jedné straně synodální éthos tomu, aby byla ohrožena autonomie, plnost a soběstačnost místní církve a na druhé straně nedovoluje, aby došlo k izolaci jedné místní církve od dalších místních katholických církví.

Důležité je také mít na paměti, že sněm není v žádném případě institucí nadřazenou místní církvi. Naopak sněm jakožto shromáždění místních církví v osobách svých předsedů-biskupů je viditelným vyjádřením jednoty a rovnosti místních církví. Sněm nečerpá svoji autoritu sám ze sebe. Naopak autoritu mu propůjčují přítomní biskupové. Ti se sněmu neúčastní jako soukromé osoby. Každá místní církev je, jak jsme řekli, plně Tělem Kristovým. Její viditelnou hlavou je biskup, který v místní církvi stojí „na místě Krista“ (sv. Ignatius antiochejský). V osobě biskupa přichází na sněm celá místní církev, aby svými ústy (biskupem) svědčila o víře, kterou obdržela od apoštolů, apoštolové od Krista a Kristus od Boha (Tertullián).

Tyto základní principy pravoslavné eklesiologie a synodálního éthosu organizátoři krétského shromáždění zcela otevřeně pošlapali. Lakonicky to vyjádřil arcibiskup tiranský a celé Albánie Anastasius, když opakovaně v médiích prohlásil, že na Krétě se uskutečnil „jiný druh sněmu“, že „se nejedná o přesnou kopii ekumenických sněmů“.

Pošlapání synodálního éthosu krétským shromážděním je patrné především ve dvou bodech. Prvním je rozhodnutí omezit počet zúčastněných biskupů na vybrané zástupce autokefálních církví (podle jakého klíče?) a tím druhým je takto vyselektované biskupy zbavit hlasovacího práva!

V článku III. Jednacího a organizačního řádu Svatého a velkého sněmu čteme: „Účastníky sněmu jsou ti biskupové, které jako své zástupce vybere každá autokefální Pravoslavná církev. Počet zúčastněných biskupů byl určen na setkání (tzv. synaxis) předsedů místních autokefálních Pravoslavných církví ve Fanaru v březnu 2014.“ (tam se dohodli, že počet biskupů z jedné církve nemůže přesáhnout počet 24)

Je to poprvé v historii Pravoslaví, kdy došlo k tomu, že byla biskupům zakázána účast na sněmu. Přitom podle pravoslavné eklesiologie platí, že účast každého biskupa na sněmu je právem (lépe řečeno povinností) biskupa, které automaticky plyne ze samotného faktu biskupské chirotonie. Rozdělení biskupů na ty, kteří mají právo, a na ty, kteří jsou zbaveni práva účasti na sněmu je samozřejmě popřením výše objasněného eklesiologického principu o vzájemné rovnosti biskupů.

Pokud vyloučíme některé biskupy z možnosti účasti na sněmu, pak takový sněm přestává být tím, čím má podle pravoslavné eklesiologie být - platformou k realizaci společné jednoty místních církví v pravé víře a svátostech. A stává se tím, čím je v římskokatolickém pojetí - institucí obdařenou jurisdikčními pravomocemi nad místními církvemi.

Velice smutný je fakt, že za tak očividným pohrdáním synodálním éthosem stojí hierarchové, kteří mají plné vědomí o jeho theologickém a historickém významu pro život Pravoslavné církve. To jen potvrzuje fakt, že pro velkou část oficiálního ekumenického pravoslaví již patristická theologie a kanonická tradice přestaly být kritériem pro církevní života a staly se - v lepším případě - zajímavou akademickou disciplínou.

To je dobře patrné na případě metropolity pergamského Jana (Zizioulas), hlavního theologického poradce patriarchy Bartoloměje a jednoho z předních duchovních otců krétského shromáždění. Když se coby uznávaný theolog vyjadřuje v akademickém prostředí, podává o sněmovním systému následující výklad:

„V každém případě je třeba zdůraznit, že pokud chceme mluvit o sněmu v plném slova smyslu, je dobré, aby se jej účastnil co největší možný počet biskupů, a to jak z důvodů kanonických, tak i hlubších duchovních a theologických. Proto také z pohledu kanonického práva není vůbec náhodou, že starověké sněmy uložily biskupům účast na sněmech jako jejich povinnost a zároveň předpokládají přísné postihy pro ty, kteří tak nečiní... Sněm - co se týče podstaty i výsledku - se odehrává pod záštitou Ducha Svatého a tudíž není možné předem usoudit, jaká budou sněmovní rozhodnutí. Proto není možné, aby někteří biskupové mohli jiným biskupům nějakým způsobem udělit „zplnomocnění“, aby za ně rozhodovali o sněmovních tématech...“[5]

Podobně se vyjadřoval také jako pedagog na přednáškách na soluňské theologické fakultě, když studenty učil o synodálním éthosu: „...pokud se v případě, kdy je možné, aby se sněmu účastnili všichni biskupové, rozhodneme vybrat pouze některé – čímž je učiníme mocnáři nad ostatními biskupy - dochází k nebezpečnému rozkladu eklesiologických základů...“[6] Když se pak účastnil přípravy Jednacího řádu krétského shromáždění, tak na to vše asi prostě zapomněl!

Další bod, ve kterém krétské shromáždění postavilo synodální éthos Pravoslavné církve vzhůru nohama, byl způsob hlasování. Článek XII. Jednacího a organizačního řádu Svatého a velkého sněmu určuje, že nehlasují biskupové, ale autokefální církve, a to hlasem svého předsedy. Jinými slovy: Hlasovací právo na sněmu měly pouze hlavy autokefálních církví a nikoliv biskupové -zástupci těchto církví. Co se týče podpisu závěrečných sněmovních dokumentů, tam na druhou stranu článek XIII. určuje, aby texty, které předsedové autokefálních církví sami odhlasovali, byly podepsány nejenom jimi, ale také všemi zúčastněnými biskupy.

Zbavení hlasovacího práva biskupů-členů sněmu a ponechání ho pouze předsedům autokefálních církví, je jedním z nejvíce znepokojujících jevů spojených s krétským sněmem. Skutečnost, že biskupové oficiálních pravoslavných církví s něčím takovým souhlasili, ukazuje na míru jejich odcizení se od pravoslavného chápání biskupské identity a místa biskupa v Církvi. Jedná se také o varování před tím, jak daleko došel proces, o kterém mluvil již v 70. letech minulého století sv. Justin Popovič, když poukazoval na tendenci (vycházející z Konstantinopole) prosazování pravoslavné formy papežského primátu v jednotlivých pravoslavných církvích.

Pro pochopení synodálního éthosu, který jediný (jak jsme uvedli) umožňuje zachovat rovnováhu mezi plností a katholicitou místní Církve a univerzální Církve, je velice důležitý XXXIV. apoštolský kánon:

„Biskupové každého národa musí mít mezi sebou jednoho biskupa jakožto prvního a uznávat ho za svoji hlavu a nesmí nic podnikat bez jeho vědomí. Naopak každý biskup musí činit a starat se o ty záležitosti, které se vztahují k jeho eparchii a oblasti, která k ní patří. Ale ani první biskup nemá činit nic bez vědomí ostatních biskupů. Pouze takovým způsobem může být zaručena jednomyslnost a oslavení Boha skrze Pána v Duchu Svatém, Otce a Syna a Ducha Svatého.“

Tento kánon jasně specifikuje pravomoc prvního biskupa tak, aby nedošlo k narušení autonomie a katholicity místní církve. V souladu se synodálním éthosem svatootcovské a kanonické tradice, je hlavní funkcí prvního biskupa především zajištění hladkého fungování sněmovního systému. Primát cti takovému biskupovi poskytuje administrativní nástroje, nutné ke koordinaci a aktivaci spolupráce autonomních místních církví (biskupství) v rámci sněmovního systému.

Důležitým vymezením pravomocí je, že první biskup nemá právo zasahovat do vnitřních záležitostí místních církví, spadajících do hranic jím spravované oblasti (metropolie, později patriarchát). Na druhou stranu biskupové ve všech otázkách, které přesahují hranice jejich eparchie, musí jednat ve shodě s prvním biskupem. Tímto způsobem služba prvního biskupa není výrazem centralistické formy organizace církve, ale způsobem, jak v praxi zajistit a zachovat princip katholicity místní církve.

Počínaje VI. stoletím se v oblasti latinské theologie začíná formulovat nová eklesiologie, se zcela protikladným pojetím vztahu mezi místní a univerzální Církví. A když se počínaje IX. stoletím římští biskupové rozhodli vnutit touto eklesiologickou inovaci, podle které římskému biskupu náleží moc nad celou univerzální církví (episcopus universalis), také východním církvím, bylo schisma nevyhnutelným následkem. „Kdokoliv praví, že římský papež má pouze službu dohledu, nebo řízení, ale nikoliv plnou a nejvyšší moc jurisdikce v univerzální Církvi...budiž anathema.“ (I. Vatikánský koncil, kánon III. kapitoly dogmatické konstituce o Církvi)

Cílem našeho krátkého pojednání, bylo co nejstručněji představit některé základní aspekty synodálního éthosu, abychom s jejich pomocí mohli objektivně odpovědět na výše položenou otázku, zdali je možné souhlasit s pravoslavnými ekumenisty, že krétské shromáždění bylo „autentickým vyjádřením kanonické tradice a nadčasové církevní praxe skrze fungování synodálního systému v jedné, svaté, obecné a apoštolské Církvi“?

Odpověď je nasnadě. S takovým tvrzením není možné souhlasit. Naopak rozhodnutí povolit účast pouze vybraným biskupům a a ty navíc zbavit hlasovacího práva a tak svolat sněm autokefálních církví v osobách jejich předsedů a nikoliv sněm místních církví (eparchií) v osobách jejich biskupů není možné hodnotit jinak, než jako než jako sněmovní převrat a sněmovní inovaci.

Pokud se na tzv. Svatý a Velký sněm Pravoslavné církve pohlédneme skrze kritéria svatootcovské a kanonické tradice, nemůžeme mít žádné pochybnosti o tom, že na Krétě hierarchové oficiálních církví učinili zásadní historický krok na cestě opuštění sněmovního systému směrem k akceptování pravoslavné formy papežského primátu (episcopus episcoporum) pro osoby předsedů autokefálních církví.

Tento proces našel své vyjádření také v v zasedacím pořádku krétského sněmu. Již při pouhém pohledu na uspořádání zasedacího sálu je zřejmé, že nejednalo o setkání rovnoprávných biskupů. Na jedné straně sálu, na vyvýšeném pódiu seděli předsedové místních církví tzv. „primates“ , tedy biskupové s hlasovacím právem. Naproti nim a pod nimi jako v hledišti seděli jim podřízení biskupové - zástupci místních církví, tedy biskupové bez hlasovacího práva.

Existuje samozřejmě konkrétní důvod, proč se pravoslavní ekumenisté rozhodli uspořádat a zorganizovat svůj sněm právě tímto způsobem. Pokud totiž chtěli dosáhnout svého cíle, nezbylo jim nic jiného, než se vydat právě tímto směrem. Již více než jedno století se snažili o to, aby jejich nová eklesiologie, nové sebechápání, nová identita pravoslaví, to co sv. Justin Popovič nazýval panherezí ekumenismu a to, co je již běžně přijímanou praxí v každodenním životě místních oficiálních církví, obdrželo také sněmovní schválení a autoritu.

Ovšem již velký prorok této nové orthodoxie patriarcha Athenagoras věděl, že to nebude lehký úkol. Sám si byl vědom toho, jak hluboká propast od sebe rozdělovala víru prostých pravoslavných věřících a tradičně smýšlejících duchovních od víry pravoslavných ekumenistů. Věděl, že uvádění ekumenismu do pravoslavného světa se v praxi rovná vnucení názoru aktivní a velice schopné menšiny mlčící, či v horším případě indiferentní většině. Proto zdůrazňoval potřebu psychologické přípravy prostých věřících na přijetí ekumenismu.

Podobně si je i dnešní generace pravoslavných ekumenistů vědoma toho, že pokud by se při organizaci krétského shromáždění držela principů synodálního éthosu, který zaručuje právo účasti a hlasování na sněmu všem eparchiálním biskupům, nikdy by nedošlo ke sněmovnímu schválení nové eklesiologie pravoslavného ekumenismu.

Existují dvě cesty, jak založit jednotu Církve. První vychází z duchovní zkušenosti a jistoty, že každá eparchie jakožto vtělení jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve v konkrétním prostoru a čase, je oživována a uváděna do vší pravdy tím stejným Duchem Svatým. V tomto případě je sněm příležitostí ukázat a vyjevit tuto reálnou jednotu místních církví, která se projevuje jednotou v pravé víře a apoštolské tradici a jednotou ve svátostech. Proto také na sněmech nikdy nebyla v otázkách dogmatických akceptována rozhodnutí většiny, ale vždy byla požadována jednomyslná shoda všech.

Druhý způsob přichází na řadu, když se ztratí tato živá duchovní zkušenost reálně existující charizmatické jednoty. V takovém případě je třeba obrátit se k náhradě. Ona jednotící funkce, kterou v prvém případě vykonával Duch pravdy, identicky působící v jednotlivých místních církvích, je nahrazena světskou poslušností vyššímu centru. V takovém případě se místní církev zbaví své soběstačnosti, autonomie a eklesiální plnosti a podřídí se nějakému vyššímu, nadřazenému, správnímu, orgánu, ať ho nazveme jakkoliv (papež, kolegium biskupů, patriarcha, arcibiskup...).

Zde je dobrá příležitost upozornit na omyl jednoho názoru, se kterým je možné se často setkat. Často můžeme slyšet názor, že rozdíl mezi pravoslavnou a katolickou církví spočívá v tom, že pro pravoslavné je nejvyšší autoritou ekumenický sněm, zatímco pro katolíky je to papež.

Z hlediska pravoslavné eklesiologie však není zásadního rozdílu v tom, jestli místní církev v čele s jejím biskupem podřídíme sněmu nebo jednomu biskupovi – papeži. V obou dvou případech se totiž jedná o stejné popření katholicity a eklesiální plnosti místní církve, která (jak jsme viděli) je fundamentálním principem pravoslavné eklesiologie a z ní plynoucího synodálního éthosu.

O. G. Florovsky k tomu uvádí: „Základní postoj starověké Církve zní: Sněm není nadřazen Církvi. Sněm je právě vždy a jenom „reprezentace“. To vysvětluje také, proč se starověká církev nikdy neodvolávala na „autoritu sněmů“ obecně nebo in abstracto, ale vždy tak činila konkrétně k jednotlivým sněmům, resp. k jejich „víře“ a svědectví.“[7] Organizátoři a duchovní otcové krétského shromáždění zcela jednoznačně ukázali, že oni vnímají sněm právě jako onen pramen moci, která je nadřazená místní církvi. Je více než evidentní, že krétský sněm se v rukou pravoslavných ekumenistů stal nástrojem, kterého použili k tomu, aby na zúčastněné církve, včetně Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku uvalili herezi ekumenismu.

Nedávno otcové ze severořeckého monastýru Sv. Nikodéma Svatohorce (metoch athoského monastýru Simonos Petra) v čele se svým igumenem o. Chrysostomem publikovali prohlášení, ve kterém v krátkosti definují svůj postoj ke krétskému shromáždění. Uvádíme ho zde proto, že jejich prohlášení dobře ilustruje právě tento moment použití sněmu za účelem duchovního znásilnění místních pravoslavných církví. „...S bolestí zjišťujeme, že texty krétského sněmu jsou cizí vůči tradici Církve. Svatý a Velký sněm není „sněm“. Nekráčel cestou svatých sněmů naší Církve... Vnímáme rozhodnutí krétského sněmu jako cizí organismus, který se snaží násilím proniknout do Těla Církve. Jsme toho názoru, že tento sněm je veden duchem současné panhereze ekumenismu (který již žije více než sto let) a že odpadl od pravé cesty, kterou nám ukázali naší otcové....“ [8]

Na začátku článku jsme uvedli, že synodální éthos, sněmovní organizce církevního života náleží k samotné podstatě Církve, je jejím přirozeným vyjádřením, Církev prostě taková je. Změny, které se týkají podstaty Církve, sebou tedy zákonitě musí přinést také změnu synodálního éthosu. A to je přesně to, co pozorujeme v případě krétského sněmu. Krétské shromáždění je přelomovým bodem ve více než stoletém procesu hluboké transformace zaměřené na vypracování nové pravoslavné identity, nového pravoslavného sebechápání. Na Krétě vrcholní představitelé oficiálního pravoslaví představili dva zakládající prvky tohoto nového pravoslaví: sněmovní autoritou potvrzenou eklesiologii pravoslavného ekumenismu a z ní vycházející novou formu sněmovního uspořádání, která by se dala nejlépe charakterizovat jako násilné spojení prvků sněmovního systému s východní verzí papežského primátu.

o. Jiří Ján

 



[1] I. ΚΑΡΜΙΡΗ, ΟΡΘΟΔΟΞΟΣ ΕΚΚΛΗΣΙΟΛΟΓΙΑ, s. 521, ΑΘΗΝΑΙ 1973.

[2] Ibid. s. 654.

[3] PG 55, 493.

[4] Ι. Β. ΦΕΙΔΑ, Η ΓΕΝΕΣΗ ΤΟΥ ΘΕΣΜΟΥ ΤΩΝ ΣΥΝΟΔΩΝ ΣΤΗΝ ΑΡΧΑΙΑ ΕΚΚΛΗΣΙΑ, s. 107, ΑΘΗΝΑI 2004.

[5] ΣΕΒ. ΜΗΤΡΟΠΟΛΙΤΟΥ ΠΕΡΓΑΜΟΥ ΙΩΑΝΝΟΥ ΖΗΖΙΟΥΛΑ, Ο ΣΥΝΟΔΙΚΟΣ ΘΕΣΜΟΣ, in: ΘΕΟΛΟΓΙΑ 2, 2009, s.30. 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ