Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

ORTHODOXNÍ KŘESŤANSTVÍ > Patristická tradice: kritérium Orthodoxie > Metropolita Hierotheos (Vlachos)*: Orthodoxie podle svatých Otců

Metropolita Hierotheos (Vlachos)*: Orthodoxie podle svatých Otců

Jedná se o velice široké téma a proto zde nepředstavíme všechna patristická svědectví. Uvedeme pouze několik charakteristických ukázek ze svatootecké tradice: nauku sv. Řehoře Palamy a sv. Maxima Vyznavače. Samozřejmě nebudeme mít možnost zabývat se podrobně jejich naukou o tématu, které nás zde zajímá. Představíme si pouze několik charakteristických svědectví. Ovšem to, co zde uvedeme, dobře vystihuje patristické pojetí.

 

Pravda v pojetí sv. Řehoře Palamy

Sv. Řehoř Palama je významný církevní Otec. Žil v době pro Církev velice složité, v době, kdy hrozilo zesvětštění pravdy Církve, pravé víry. Skutečnost, že bojoval za udržení pravoslavné theologie v otázce Boží podstaty a energie a za uchování hesychasmu jako způsobu léčby člověka, ukazuje, že církevní theologie je velice úzce spojena s asketickým životem. Změna theologie v otázce Boží podstaty a energie a změna způsobu askeze, která leží v základu hesychasmu, vedou člověka do agnosticismu a pantheismu.

Nauka sv. Řehoře je velice aktuální, protože podmínky života mnoha dnešních křesťanů jsou prosáknuty antihesychastickým duchem Barlaama, který má ve svém základu racionalismus a moralismus. Proto je dnes třeba nauku sv. Řehoře, která je naukou Církve, vyzdvihovat.

Filosof Barlaam tvrdil, že pravda je jedna a že byla Bohem lidstvu dána jak skrze filosofy, tak skrze proroky. Došel dokonce tak daleko, že tvrdil, že zkušenost starověkých řeckých filosofů je cennější než zkušenost proroků a apoštolů.

Sv. Řehoř Palama jasně rozlišuje mezi dvěma druhy moudrosti a poznání. Existuje moudrost Boží a moudrost lidská. Moudrost Boží je zjevována svatým bez ohledu na jejich poznávací schopnosti. I ti nejméně vzdělaní mohou dosáhnout účasti na zbožšťující energii Boží. Pravda je tedy zjevení samotného Boha člověku, jeho odhalení.

Sv. Řehoř Palama pravoslavně tvrdí, že pravda se zcela ztotožňuje s Církví. Píše o tom: „Ti, kteří náleží Kristově Církvi, patří pravdě. Ti kteří pravdě nepatří, nenáleží ani Kristově Církvi.“ Pravda je jak zjevení Boha, tak i účast člověka na zbožšťující milosti Boží. A tato pravda se ztotožňuje a sjednocuje s Církví. Každý, kdo odpadá od skutečného zakoušení pravdy, kdo přerušuje své spojení s pravdou, ten odpadá od Církve.

Toto pojetí nalézáme v mnoha textech sv. Řehoře Palamy. Zde uvedeme pouze jeden text, ve kterém se mimo jiné uvádí: „Milujeme všechny církevní tradice jak psané, tak i nepsané a na prvním místě nejtajemnější a nejsvětější službu, společenství a shromáždění...“ tedy sv. Eucharistii, skrze kterou se stáváme hodni účastnit se na Těle a Krvi Krista: „Všechny, kteří nevyznávají a nevěří tak, jak Duch Svatý předpověděl skrze proroky, jak náš Pán ustanovil skrze své zjevení v těle, jak apoštolové do světa poslaní zvěstovali, jak nás naši Otcové a jejich následovníci naučili, ale naopak založili svoji vlastní herezi nebo následovali ty, kteří ji založili, všechny tyto odvrhujeme a vyslovujeme nad nimi  anathema.“ V tomto velice významném textu se ukazuje, že Zjevení dané skrze Krista, skrze Ducha Svatého prorokům, apoštolům a církevním Otcům je jedno a totéž. Otcové zde nejsou odlišeni od apoštolů a proroků. Také je vidět, že ti, kteří ztrácí tuto Tradici, kteří nepřijímají tuto zkušenost Zjevení, ale snaží se svým vlastním uvažováním vytvořit jiné tradice, ti se odlučují od Církve a jsou samozřejmě považováni za heretiky.

V jiném textu sv. Řehoř Palama definuje zbožnost jako nezpochybňování nauky bohonosných Otců. Píše: „Taková je pravá zbožnost nezpochybňovat bohonosné Otce“, protože jejich theologie určuje, kde jsou „hranice a vymezení pravé zbožnosti“. To je potřeba také vztáhnout k tak zvanému Synodiku Pravoslaví, kde se uvádí, že musíme být v harmonii a ve shodě „s Bohem inspirovanou theologií svatých Otců a se způsobem myšlení Církve“.

Používá příklad matky, která předkousává tvrdou potravu, aby ji dala dětem. Tak svatí Otcové hluboké myšlenky evangelia, „změkčují“ ve svých vlastních ústech a tak se tyto myšlenky stávají přístupnou krmí pro ty, kteří jim naslouchají a poslouchají je. Naopak ústa špatně myslících o víře, tedy heretiků, jsou plna jedu. Ve své snaze předkousat potravu a nabídnout ji ke snědku, tedy tím, jak interpretují sv. Písmo, přetvářejí slova věčného života ve „slova nesoucí smrt těm, kteří jim bez rozvahy naslouchají“.

Jde dokonce až tak daleko, že tvrdí, že ten, kdo uvěřil v Krista a byl pokřtěn, ale potom přerušil své pouto s Kristem, navrací se do stavu nevěřících. To má vztah k té části theologie sv. Řehoře, podle které Bůh aktem stvoření člověka se stává jeho Stvořitelem. Při křtu se mu stává otcem a ve sv. Eucharistii se mu stává matkou, která ho krmí a vyživuje. Pro toho, kdo ztrácí víru a odděluje se od jednoty s Kristem, protože mění pravdu Církve, přestává být Bůh matkou a otcem a je mu pouze Stvořitelem, který ho přivedl na svět při jeho biologickém narození.

Skutečnost, že se takový člověk vrací do kategorie nevěřícího, je třeba vztáhnout k dalšímu výroku sv. Řehoře Palamy. Heretik, tedy ten, který se odlišuje svojí naukou a svým životem od theologie a života Církve, tedy Pravoslaví, je ateista. Rozlišujíce tři druhy ateismu poznamenává: „druhý rod ateismu jsou mnohé a různorodé klamy heretiků.“ Když mluví o Sabelliovi a jiných hereticích jako Árius, Eunomius a další, říká: „všichni takoví se v ničem neliší od ateistů“.

Atheismus je nevědění o Bohu, uctívání jiného boha, než Toho, který se nám zjevil. A protože hereze se nachází v základu tohoto nevědění a nikdy nemůže přivést člověka ke skutečnému poznání Boha, a protože hereze oslavuje jiného boha, proto se nazývá ateismem a heretici se nazývají ateisté.

S tímto vědomím sv. Řehoř Palama bojoval proti heretikům své doby a zakoušel všemožné obtíže a pronásledování. Sám vyznává: „Ať přijdou mučitelé, ať přijde kat, ať je zapálen oheň, ať si nabrousí meč, ať použijí jakékoliv mučení, ochotně to vše podstoupím. Ve svém poznání zůstávám neústupný a podpíraný Duchem Svatým.“

Sv. Řehoř Palama se vyjadřuje tímto způsobem, protože si je vědom, že jakmile pozměníme Tradici Církve, jakmile narušíme pravoslavnou víru, v tom okamžiku zničíme možnost našeho duchovního uzdravení a naší spásy. Takovým způsobem se podle sv. Řehoře Palamy pravda ztotožňuje a velice úzce spojuje s Církví. Pravoslaví je pravá víra a skutečná Církev, neboť v ní je zachována možnost spásy člověka.

 

Pravá víra podle sv. Maxima Vyznavače

Znovu je třeba zdůraznit, že svatí nejsou filosofové a učitelé teorie a proto je nemůžeme rozdělovat do různých kategorií. Vůbec už nemůžeme tvrdit, že rozvíjeli své vlastní teorie o pravoslavném životě. Svatí žili životem Církve a dosáhli své vlastní zkušenosti Letnic, a tak jsou vyjádřením života Církve. V tomto slova smyslu můžeme mluvit o nauce sv. Maxima o pravé víře.

Řekli jsme na začátku, že Pravoslaví znamená pravá víra. Sv. Maxim stejně jako všichni církevní Otcové učí, že existuje prostá víra, tedy víra ze slyšení a dokonalá víra, tedy víra z vidění. Dokonalá víra nemá žádný vztah s logickým přijetím výroků, nebo s ideologickým přijetím principů. Apoštolové v den Letnic zažili celou pravdu, tedy přijali plnou víru, to znamená zjevení. Potom ji předali dalším. My přijímáme prostou či úvodní víru, abychom postoupili k očištění srdce a dále k osvícení, tedy k uzdravení. Přijímáme ji proto, abychom postupně dosáhli víry z vidění, která člověku přináší spásu. S tímto pojetím se setkáváme u sv. Maxima Vyznavače.

Sv. Maxim na začátku zdůrazňuje, že dokonalá víra je sjednocení a obecenství člověka s Bohem. Víra je „moc dokonalého, přirozenost převyšujícího sjednocení věřícího s Bohem“. Pravoslaví vede člověka tímto směrem. Proto sv. Maxim učí, že spasení duše je konečným cílem víry. Spásy dosahujeme, když jsme vedeni od prosté víry do dokonalé víry. Proto také tvrdí, že „smyslem víry je pravé a skutečné zjevení“.

Tímto způsobem klade velký důraz na uchování toho, co nazýváme prostá víra. Ten, kdo uchovává neporušenou víru v Krista „obsahuje v sobě všechna Boží charismata“. Přijetí pravého zjevení nám dává možnost přebývat na cestě skutečného uzdravení. Není vůbec náhodné, že sv. Maxim nazývá pravou víru prvním lékem spásy. „Zachovejme ten první a veliký lék naší spásy, tím myslím dobré dědictví naší víry.“ To činíme tehdy, když duší a srdcem a navíc s odvahou a smělostí vyznáváme vše to, co nás naučili a co nám předali svatí Otcové.

Změnění nauky o Kristu, ke které dochází přijetím jinoslavných nauk, je „zradou“, tedy zradou víry a zradou Krista. Jak jsme již řekli výše, tato zrada se netýká pouze zjevení, zjevené pravdy, ale také spásy člověka. Pokud člověk ve svém životě následuje odlišnou nauku o Bohu a spáse člověka, nemůže nikdy dosáhnout zbožštění. Z tohoto důvodu sv. Maxim říká, že heretici mají jazyk, který se podobá „oboustrannému meči a nabroušené břitvě, zabíjející duše a posílající je do otevřeného Hádu a propasti tmy“. „Hád“ a „propast tmy“ není možno chápat bez vztahu k zatmění nús, což je skutečná nemoc člověka a skutečné nevědění o Bohu.

Majíce to na mysli, sv. Maxim používá tvrdé výrazy a nazývá heretiky „zlořády“, „bezbožníky“ atd. Tyto pojmy však nepoužívá ve smyslu etického ohodnocení, ale theologického. Vždyť mnozí z heretiků byli dobří, ušlechtilí a urození lidé, mnozí z nich duchovní. Protože se však oddálili od pravé zbožnosti Církve, jsou nazýváni těmito výrazy.

Z nauky sv. Maxima plyne, že ti, kdo ztrácejí víru, tedy Pravoslaví, ztrácejí jednotu s Bohem, možnost zbožštení a odcházejí z Církve, od skutečného těla Kristova. Pravoslaví je ta jedna Církev, ve které se nachází pravda, ve které se zachovává skutečná metoda duchovní léčby a ve které člověk může dosáhnout pravého poznání Boha, což je společenství s Bohem.

_____________________________________________
Přeloženo z řečtiny: Archim. Hierotheos Vlachos, Mysl a uvažování Pravoslavné církve [řecky], Levadeia 1993, s. 81-88.

_____________________________________________
*O autorovi: Metropolita Hierotheos se narodil roku 1945. Vystudoval theologickou fakultu v Soluni. Roku 1995 byl vysvěcen na biskupa Nafpaktu. Jak v Řecku, tak i ve světě je znám svojí bohatou spisovatelskou aktivitou. Je autorem více než 70 knih z oblasti pravoslavné theologie, psychoterapie a spirituality. Z nich více než 50 bylo přeloženo do 21 jazyků. To jej činí jedním z nejznámějších mluvčí Pravoslaví v současném světě. Záměrem jeho knih je mimo jiné seznámit moderního člověka se znovuobjeveným duchovním bohatstvím a hloubkou patristické tradice Pravoslavné církve.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ