Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

ORTHODOXNÍ KŘESŤANSTVÍ > Eschatologie > Metropolita Hierotheos Vlachos: Otázka života po smrti v podobenství „O boháči a Lazarovi“

Metropolita Hierotheos Vlachos: Otázka života po smrti v podobenství „O boháči a Lazarovi“

V následujících kapitolách se budeme podrobně zabývat otázkami souvisejícími s životem po smrti, eschatologií a věčným životem. Budeme na ně nahlížet v souladu s učením svatých církevních Otců, kteří zajisté vyjadřují pravoslavné učení, protože sami jsou nositeli Božího zjevení. Tam, kde to bude nezbytné, budeme odkazovat také k filosofickým stanoviskům.

První kapitola nabízí všeobecný úvod k našemu tématu tou nejjednodušší možnou cestou. Proto jsou základní pohledy na „život po smrti“ představeny v krátkých myšlenkách a jednoduchými slovy, aby čtenář mohl danému předmětu dostatečně dobře porozumět a postupně se propracovat k větší hloubce svého poznání.

Kristovo podobenství O boháči a Lazarovi se nám jeví jako to nejvíce vhodné pro uvedení čtenáře do problematiky „života po smrti“. Proto v následujících řádcích tím nejjednodušším způsobem rozebereme právě tento příběh.

Mohli bychom použít mnoho patristických textů k interpretaci podobenství boháče a Lazara, ale neučiníme tak, protože, jak jsme již zmínili, našim hlavním záměrem je čtenáři představit učení Církve o životě po smrti.

 

O boháči a Lazarovi

„Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do purpuru a kmentu a každého dne skvěle hodoval. Byl také jeden žebrák jménem Lazar, který ležel u jeho vrat plný vředů a toužil se najíst aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče. Dokonce i psi přicházeli a lízali mu vředy.

Jednoho dne ten žebrák zemřel a andělé ho odnesli do Abrahamova náručí. Zemřel i onen boháč a byl pohřben. Když v pekle pozvedl v mukách oči, spatřil v dálce Abrahama a Lazara v jeho náručí. ‚Otče Abrahame‘, zvolal boháč, ‚smiluj se nade mnou! Pošli Lazara, ať smočí koneček prstu ve vodě a svlaží mi jazyk, vždyť tu v tom plameni hrozně trpím.‘

‚Synu,‘ odpověděl Abraham, ‚vzpomeň si, že sis v životě užil dobrých věcí, tak jako Lazar zlých. Teď ho tedy čeká potěšení, ale tebe trápení. Navíc mezi námi a vámi zeje veliká propast, aby ti kdo by si přáli přejít odsud k vám nebo se snažili dostat odtamtud k nám, nemohli.‘

On na to řekl: ‚Prosím tě, otče, pošli ho tedy do mého otcovského domu. Mám pět bratrů – ať je varuje, aby i oni nepřišli do toho místa muk!‘

‚Mají Mojžíše a Proroky,‘ řekl Abraham. ‚Ať poslouchají je!‘

‚To ne, otče Abrahame,‘ boháč na to. ‚Kdyby k nim ale přišel někdo z mrtvých, činili by pokání.‘ On mu ale řekl: ‚Když neposlouchají Mojžíše a Proroky, nepřesvědčí je, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“

Lk 16,19-31 (Nová Bible kralická)

 

Výklad podobenství

Při studiu známého Kristova podobenství si můžeme všímat mnoha věcí. Někoho může zaujmout jeho sociální rozměr, někdo z něj může vyvodit řadu etických a morálních závěrů. My se ale budeme držet našeho záměru – vztahu podobenství k tématu života po smrti. Jinými slovy, budeme se zabývat eschatologickým rozborem tohoto podobenství.

Za prvé: Můžeme vidět, že podobenství není o životě po Druhém příchodu Krista, ale o životě duše v období mezi smrtí člověka, kdy jeho duše opustí tělo a Druhým příchodem Krista. Toto období je nazýváno přechodný stav duše. Ke Druhému příchodu Krista, kdy přijde, aby soudil lidstvo, odkazují jiné pasáže Písma. Předtím ale dojde ke vzkříšení těl, duše se znovu navrátí do svého těla a daná osoba bude moci zakoušet stejné věci, jako během svého života.

Za druhé: Podobenství poukazuje na realitu smrti v životě člověka.

Bohatý muž a chudý Lazar zemřeli. Smrt je oddělením duše od těla. Tento stav je také nazýván spánkem, protože smrt byla vzkříšením Krista pohlcena. Kristus přemohl smrt ontologicky svým utrpením, svým křížem a svým vzkříšením, a poskytl lidstvu možnost překročit její stín prostřednictvím života v Církvi. Fakt, že smrt je spánkem – přechodným, dočasným stavem, je patrný ze způsobu jakým umírají svatí majíce plnou naději v Kristu. Podobně to můžeme vidět také na jejich neporušených a divy činících ostatcích.

Bůh nestvořil smrt. To smrt sama vstoupila do naší přírozenosti jako ovoce pádu člověka a jeho vzdálení se od Boží přítomnosti. Existuje smrt těla a smrt duše. Smrt duše nastává, když milosti Boží opouští lidskou duši. Smrt těla je oddělením duše od těla.

Každý člověk musí zakusit strašné tajemství smrti, protože každý z nás je dědicem porušitelnosti a smrtelnosti. Jinými slovy, rodíme se, abychom zemřeli. Smrt je tou nejjistější věcí v našich životech. Dokonce i současní existencialisté ve svých filosofických úvahách říkají, že největší pravdou je „bytí směřující k smrti“.

Ačkoli smrt je tou největší jistotou, její den a hodina nám zůstává utajena. Žádný člověk nezná okamžik svého úmrtí. Jde o to žít správně, aby smrt mohla být následována věčným životem.

V našem podobenství se říká: „Nastal čas, kdy ten žebrák zemřel…“, a „zemřel i onen boháč a byl pohřben“.

Vidíme, že smrt je tím největším demokratem, nestraní nikomu.

Za třetí: Poté, co Lazar zemřel, jeho duše opustila tělo a andělé ji odnesli do lůna Abrahamova. To nám ukazuje, že existují andělé, a samozřejmě také strážní andělé, osobní ochránci konkrétních lidí, a ti obdrží duše spravedlivých a přenesou je k Bohu.

Naproti tomu jiné podobenství (Lk 12,16-21) říká, že démoni obdrží duše nekajících se hříšníků. Pošetilý bohatý člověk uslyšel hlas od Boha: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (Lk 12, 20) Sloveso „vyžadovat“ ukazuje na zlé duchy, kteří si nárokují duši hříšného člověka, aby ji mohli na věky ovládat.

Proto, v tu strašnou hodinu smrti, kdy je duše násilně oddělena od těla, se dějí děsivé věci. Andělé dostávají duše svatých a démoni duše hříšných. Učení sv. církevních Otců mluví o „celnicích“; což jsou démoni, duchové povětří, kteří touží ovládnout duše všech lidí a panovat nad nimi po věčnost. Samozřejmě duše svatých, kteří jsou sjednoceni s Kristem a nesou pečeť Svatého Ducha, démony ovládány být nemohou.

Když církevní Otcové mluví o „celnicích“, myslí tím otevřenou nenávistnou zuřivost démonů a také přítomnost vášní v duši, které však kvůli nepřítomnosti těla už nemohou být ukojeny. To vše tvoří stav, ve kterém se lidská duše dusí a zažívá nepředstavitelnou úzkost. Toto trýznění duše je jako samovazba ve vězení, cela, v níž vězeň nemá možnost spát, jíst, s kýmkoli promluvit… V takovém stavu vášně dohání člověka k šílenství.

Fakt, že lidská duše je předávána andělům nebo démonům je dána její přirozeností. Jak říkají naši Otcové, jak andělé tak i duše jsou netělesná jsoucna ve srovnání s materiálním tělem, ale ve srovnání s Bohem je v nich přece jenom i něco materiálního. Andělé jsou nazýváni „éterickými bytostmi“, nejsou zcela nemateriální. Navíc, duše je stvořená Bohem. Milostí Boží je nesmrtelná a nesmrtelnost jí byla darovaná Bohem. Každé stvoření má svůj počátek a svůj konec. Duše, přestože byla stvořena a má svůj počátek, svůj konec nemá. Protože Bůh to tak chtěl.

Za čtvrté: Lazarova duše byla přenesena do Abrahamovy náruče a duše boháče se ocitla v Hádu. Kristus v podobenství říká, že Lazar šel do Abrahamovy náruče a boháč šel do Hádu. Poté je uvedeno, že boháč „spatřil v dálce Abrahama a Lazara v jeho náruči“.

Toto je velmi důležitý postřeh, protože ukazuje, že navzdory oddělení duše od těla, hypostaze, tedy osoba člověka, není ztracena. Duše neexistovala předtím, než bylo stvořeno tělo, ale byla stvořena současně s ním a duše ani tělo samostatně člověka netvoří; přesto, navzdory jejich dočasnému odloučení, člověk nezaniká. To je patrné i z faktu, že duše zůstává svébytná, vědoma sebe sama a jak vysvětlují Otcové, rozeznává částečky svého těla, které zůstalo na zemi a je pravděpodobně rozptýleno do jednotlivých chemických prvků, ze kterých bylo složeno. Při Druhém příchodu Krista duše milostí Boží znovu sjednotí rozložené tělo a celý člověk bude znovu zformován. Samozřejmě, že vzkříšená těla všech, jak spravedlivých tak i hříšníků budou duchovní, to znamená, nebudou potřebovat jíst, nebudou omezena vzdáleností ani čímkoli jiným. Vzkříšení je dar udělený všem lidem bez rozdílu – spravedlivým i nespravedlivým.

Mělo by být upozorněno na skutečnost, že v našem podobenství Kristus zmiňuje jméno chudého muže, ale jméno boháče nezná. To dokazuje, že Lazar byl – právě proto, že žil s Bohem – z hlediska soteriologie považován za osobu, skutečnou hypostazi, zatímco boháč, ačkoli byl člověkem, nebyl ze stejného hlediska považován za hypostazi. To znamená, že skutečným člověkem je ten, kdo má duši a tělo, ale má také milost Boží ve své duši i ve svém těle. Ačkoli člověk, který nemá Svatého Ducha, je ontologicky osobou, není osobou ve vztahu k Bohu; a to z prostého důvodu: je otrokem věcí. Na místo toho, aby se obrátil k Bohu, jeho nús se obrátil k hmotě a ta ho zotročila.

Za páté: Podobenství říká, že boháč, který se ocitl v podsvětí, viděl Abrahama „a Lazara v jeho náruči“. Abrahamova postava je vnímána, jako by představovala Boha samotného. Být v náruči Boží znamená být ve vztahu s Bohem.

V náruči, na prsou, těsně za hrudí je srdce člověka. Srdce, které je zdrojem biologického života a symbolem lásky. Čím větší láska, tím větší poznání, neboť poznání je s láskou úzce spjato. Láska tvoří vztah a jednotu. Být v něčí náruči znamená být objímán tím, kdo miluje, být s ním v těsném spojení.

Vyjádření, že Lazar je v Abrahamově náruči tedy názorně demonstruje jeho vztah s Bohem, spojený s duchovním poznáním a láskou. Když mluvíme o poznání Boha, myslíme tím „bytostný vztah“. Nejedná se o rozumové poznání, ale o poznání spojené s láskou, se životem samotným.

Lazar nevypadá, že by byl trápen hrozným utrpením boháče. Do Hádu nevidí, zatímco bohatý muž vidí slávu Ráje. Ve skutečnosti, jak říkají naši Otcové, člověk, který žije v nestvořeném Světle, který dosáhl vidění Boha, na okolní svět zapomíná. Světlo je tak mocné, tak oslňující, že znemožňuje vnímat cokoli jiného. Neznamená to ale, že svatí se nemodlí za svět. Modlí se a prosí Boha za svět, čímž vstupují do Jeho ještě těsnější blízkosti. Svatí se nachází v rozpoložení, které nemůžeme pochopit. Pouze pokud na něj nahlédneme prizmatem jejich božských zkušeností, můžeme z něj něco uchopit.

Za šesté: Zatímco Lazar je v Abrahamově náručí, boháč je spalován v Hádu a prosí Abrahama, aby Lazara poslal svlažit jeho jazyk, protože, jak sám říká „v tom plameni hrozně trpí“.

Mluví se zde o Hádu, nikoli o pekle. Skutečnost pekla začne po Druhém příchodu Krista a budoucím soudu, zatímco duše hříšných po opuštění svých těl zakouší zkušenost Hádu. Podle učení svatých Otců je to noetické místo, před-zkušenost pekla, ve kterém je člověk vystaven spalující energii Boží.

Ohledně těchto záležitostí proběhla bouřlivá diskuse na Ferrarsko-florentském koncilu. Zachovala se nám nauka, kterou tam sv. Marek Efezský obhajoval. Oheň, kterým byl boháč pálen, nebyl tím, co římští katolíci nazývají očišťujícím ohněm, „očistcem“, kterým všechny lidské duše prochází. Nebyl to oheň stvořený, nýbrž nestvořený. To znamená, že i hříšníci zakoušejí paprsky Božího Světla, ale protože zemřeli bez pokání, bez duchovního uzdravení, zažívají Je jako spalující působení či energii Světla. Lidé tedy podle míry svého duchovního uzdravení či nemoci vnímají tu stejnou obdrženou milost buď jako světlo nebo jako oheň.

Měli bychom si také všimnout, že bohatý muž viděl Abrahama držícího Lazara ve své náruči. Viděl Abrahamovu slávu, ale neměl na ní žádný podíl. Lazar na rozdíl od něj slávu viděl i se jí účastnil. Toto je velmi důležitý postřeh, protože ukazuje, že v budoucím životě každý člověk uvidí Boha, ale spravedliví s Ním budou mít také společenství a účast, zatímco hříšní nikoli. Potvrzují to i Kristova slova o nadcházejícím soudu. Všichni stanou před soudnou stolicí a všichni se budou zodpovídat, ale někteří se budou těšit z Jeho slávy a jiní ji budou zažívat jako spalující energii Boží milosti.

Za sedmé: Bohatý muž se zajímal o své bratry žijící na světě a žádal Abrahama, aby k nim poslal Lazara s poselstvím pokání. Tudíž, navzdory oddělení lidské duše od současného světa, informovanost o něm a sociální zájem zůstávají.

Tato skutečnost spolu s dalšími potvrzuje, co jsme již zmínili, a sice že podobenství o boháči a Lazarovi se nevztahuje k Druhému příchodu Krista, ale k životu před touto událostí. Jasně pojednává o takzvaném přechodném stavu duší zemřelých.

Svatým leží na srdci spása světa. Milostí Boží slyší naše modlitby a pozdvihují je před Boha. Toto je důvod, proč se k našim svatým modlíme. Svátky, které jsme zasvětili jejich památce, vyjadřujeme, že jsou svatí, že byli sjednoceni s Bohem, že očekávají vzkříšení svých těl, která již teď přijímají – tím jak nepodléhají zkáze – závdavek věku, který má nastat. Také my se staráme o ty, kteří zesnuli. Prosíme svaté, aby se za nás u Boha přimlouvali, žádáme je o jejich modlitby, zatímco se sami modlíme k Bohu, aby měl milost ke všem zemřelým. Kromě toho, že je to projevem vztahu živých ze zesnulými, to poukazuje také na cosi hlubšího mezi námi.

Podle učení svatých Otců, když člověk činí pokání, vstupuje do procesu očišťování, a ten probíhá nepřetržitě. Zdokonalování pokračuje i v „přechodném“ stavu duše i v životě po Druhém příchodu Krista. Stupně duchovního života jsou očištění, osvícení a zbožštění. Neměly by být chápány jako izolované kroky, ale jako způsoby účasti na Boží milosti. Pokud člověk bojuje o čistotu, milost Boží, která ho očisťuje, se nazývá Boží očisťující energií. Když je nús člověka osvěcován, znamená to, že člověk přijímá energii Boží, která ho osvěcuje a ta se nazývá Boží osvěcující energií. A když člověk prochází zbožštěním, děje se to díky milosti Boží, která se nazývá zbožšťující energií. Tento proces je nepřetržitý. Ti, kdo činili pokání předtím, než jejich duše opustila tělo, dále v tom postupují a jsou vnímavější k přijímání nestvořené milosti. Proto pořádáme vzpomínkové bohoslužby a modlíme se za zesnulé.

Ti, kteří nečinili pokání předtím než jejich duše opustila tělo, nemají duchovní vidění a tak vnímají pouze Boží spalující energii a nikdy nebudou mít účast na tom dobrém. Ovšem my se přimlouváme za všechny, protože neznáme jejich vnitřní duchovní stav.

Za osmé: V podobenství se říká, že mezi Hádem, kam se dostal bohatý muž a místem, kde se ocitl Lazar, byla „obrovská propast“ a nebylo možné přecházet z jedné strany na druhou.

Toto samozřejmě není otázka konkrétních míst, ale jak již bylo řečeno, otázka konkrétních způsobů života, mezi nimiž je stejně patrný kontrast jako mezi Rájem a peklem.

Ráj a peklo neexistují z Božího, ale z lidského pohledu. Bůh sesílá svoji milost ke všem lidem bez rozdílu, protože „On nechává vycházet své slunce na spravedlivé i nespravedlivé a vysílá svůj déšť na zlé i dobré“. Pokud nám Bůh dává příkaz milovat všechny, dokonce i naše nepřátele, je to proto, že On sám dělá totéž. Pro Boha je nemožné nemilovat také hříšníky. Každý člověk však vnímá Boží lásku odlišně, podle svého duchovního stavu.

Světlo má dvě charakteristiky – osvěcující a spalující. Pokud má člověk dobré oči, fakt, že slunce osvěcuje svět je mu užitečný, vidí a může se radovat ze všeho stvořeného. Pokud ale jiný člověk má vadu zraku nebo je úplně slepý, je schopný ze světla vnímat pouze jeho tepelnou, tedy spalující energii. Stejně tak tomu bude i v budoucím životě a také v životě duše, poté co opustí své tělo. Bůh bude milovat i hříšné, ale oni nebudou schopni Jeho lásku přijmout jako světlo. Budou ji vnímat jen jako oheň, protože nemají duchovní oči a duchovní vidění.

Něco podobného platí také u svatého Přijímání. Každý se ho může zúčastnit. Těm, kdo jsou připraveni a způsobilí, je světlem a životem, ale ti, kdo se ho účastní nehodně „jí a pijí své vlastní odsouzení“.

Církev toto zobrazuje v ikonografii Druhého příchodu. Vidíme zde svaté ve světle vycházejícím od Božího trůnu; a od stejného trůnu vyvěrá řeka ohně a zaplavuje hříšné.

Proto v pravoslavné Církvi klademe velký důraz na uzdravení člověka. Církev je duchovní nemocnice, léčebnice, která uzdravuje duchovní zrak. Tato část člověka je nemocná a potřebuje být uzdravena. A to je samotným posláním a náplní Církve.

Za deváté: Abraham, který nevyhověl žádosti boháče a neposlal Lazara zpět na zemi, aby varoval jeho bratry a vedl je k pokání, svůj postoj ospravedlňuje slovy, že pokud lidé nenaslouchají Mojžíši a Prorokům, „nepřesvědčí je, ani kdyby někdo vstal z mrtvých“.

Tělesný člověk se nemůže obrátit, ani kdyby ve svém životě viděl mnoho zázraků. Žije ve smrtelném spánku. Toto je holý fakt. Pokud lidská svoboda není probuzena, pro pokání není místo. K pokání dochází díky Boží moci a vstřícné spolupráci člověka.

Nejdůležitější událostí v dějinách lidstva je vtělení Krista, Jeho vzkříšení a ustanovení Církve, což je Tělo zmrtvýchvstalého vtěleného Bohočlověka Krista. Pokud člověka neinspiruje tato ohromující skutečnost, pokud ho nepřesvědčí životy mnoha svatých, údů vzkříšeného Těla Kristova, nepřesvědčí ho ani ten největší zázrak.

Spasení a znovuzrození člověka není záležitost magických úkonů, ale ovoce svobodného vyjádření jeho vůle, plod bojů, utrpení a tvrdé práce. Lidé v dnešní době se ale bohužel často spokojují jen se senzacemi, s událostmi, které se dějí vně, nikoli v jejich nitru. Být přesvědčen o existenci budoucího života je ale záležitost vnitřního, duchovního vnímání. Proto, i kdyby někdo vstal z mrtvých, mohlo by to být vykládáno nesprávně jako výplod fantasie.

V dnešních dnech se hodně mluví o takzvaných „po-smrtných“ zážitcích, o klinické smrti. Někteří lidé popisují, jak jejich duše vystoupila z těla, byla na cestě pryč a poté se k tělu znovu vrátila. Podrobně líčí všechny děsivé zážitky, kterým čelili tváří v tvář.

V pravoslavné Církvi uznáváme, že byly zaznamenány případy, kdy se duše zpět ke svému tělu skutečně vrátila. Jinými slovy byla vzkříšena Kristovou mocí. Toto jsou však pouze výjimečné případy; nezažívá je každý. Existují svatí, kteří prošli hroznými zkušenostmi, zažili peklo i nebe, pocítili plameny Hádu, viděli anděly i démony. Když ale přišli znovu k sobě, odvrátili se od svých hříchů, žili život pokání a pokání kázali druhým. Přesto zastáváme názor, že většina těchto zážitků je démonického původu nebo pramení z potlačovaných emocí, mohou to být výplody fantazie nebo vedlejší účinky léků, sedativ a narkotik, které se pacientům v těžkém zdravotním stavu v nemocnicích podávají. Je zapotřebí velmi pečlivě zvažovat a rozlišovat všechny okolnosti, abychom byli schopni posoudit, jestli prožité „po-smrtné“ zkušenosti pochází od Boha, od Zlého nebo z krajních psychických či tělesných stavů.

My, v Církvi nečekáme na vzkříšení mrtvých ani nevyhledáváme zážitky tohoto typu, aby nám pomohly uvěřit. Máme svaté Písmo, životy Proroků, Apoštolů a svatých, máme k dispozici poselství jejich učení, jejich svaté ostatky a naši osobní víru ve věčný život. A čas od času každému z nás Bůh dává možnost ve svém srdci okusit, co je peklo a co nebe.

Nad to všechno se držíme Kristových přikázání a čerpáme z nich uzdravení, což nás uschopňuje řešit mnohé existenční, mezilidské, sociální i ekologické problémy. Poslušnost Kristovým přikázáním z nás činí vyvážené osobnosti.

Za desáté: Podobenství o boháči a Lazarovi navrhuje způsob, který bychom měli použít, abychom byli vyléčeni a mohli tak po smrti a Druhém příchodu Krista vnímat Boha jako světlo a ne jako spalující oheň. Abraham boháči řekl: „Mají Mojžíše a Proroky; ať poslouchají je“. Měli bychom tedy věnovat pozornost Zákonu a naslouchat Prorokům všech časů.

Prorok je někdo, kdo díky Boží milosti vidí tajemství přicházejícího věku, někdo, kdo již okusil chuť Božího království. Takoví proroci byli v čase Starého i Nového Zákona. Oni samotní přijímali zjevení, oni osobně žili v Království, byli obeznámeni s tajemstvími a poté je odkrývali lidem.

Proroci jsou praví theologové a duchovní otcové, mají schopnost obnovit naše životy a ukázat nám cestu. Duchovní vedení je úzce spjato s duchovním znovuzrozením člověka a ve skutečnosti nikdo nemůže dosáhnout znovuzrození, bez toho aniž se nejdřív setkal s osobou, která dosáhla zbožštění, s Prorokem.

Dokonce i v dnešních dnech existují Proroci, kteří kážou pokání, obrací srdce lidí k Bohu a nabádají k jinému způsobu myšlení a žití. A i když nám není dopřáno takovéto proroky potkat osobně, jsou nám k dispozici jejich slova a jejich studiem můžeme porozumět, co je Boží Království a co bychom měli dělat, abychom jej dosáhli.

Tímto jsme velice krátce a velmi jednoduchým způsobem představili základní stavební prvky pravoslavné eschatologie.

 

________________________________________
Přeloženo z angličtiny: Metropolitan Hierotheos (Vlachos), Live After Death, Levadia 1995, s. 17-30.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ