Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

EKUMENISMUS > Pravoslaví a ekumenismus > Mezi-pravoslavná theologická konference Soluň 2004: Ekumenismus: Počátky – Očekávání – Vyvrácení

Mezi-pravoslavná theologická konference Soluň 2004: Ekumenismus: Počátky – Očekávání – Vyvrácení

Theolog Ruské pravoslavné církve v zahraničí protopresbyter o. Michail Pomazanskij (†1988) napsal tato výstižná slova: V naší kritické historické době je třeba, aby všichni ti, kteří věrně následují Pravoslaví, byli velmi odvážní, pevní, odhodlaní přinášet oběti a mít neochvějnou víru ve Spasitelova slova o nepřemožitelnosti Církve. Je bez jakékoliv pochybnosti, že v hloubce každé místní Pravoslavné církve existuje pravé vědomí o Pravoslaví a odhodlanost vystoupit na jeho obranu. Hlasy těchto věřících musí zaznít a musí být vyslyšeny. Nesmíme ztrácet odvahu kvůli tomu, že tyto hlasy jsou slabé a skryté.“

K těmto hlasům, které se postupně probouzejí, překonávají uvedenou slabost a vystupují na světlo jakožto protestní hlas pravoslavných odpůrců ekumenismu, již patří také „Mezi-pravoslavná konference“ uskutečněná v Soluni od 20. 9. do 24. 9. 2004.

Konferenci uspořádala katedra Pastorální theologie Theologické fakulty Aristotelovy univerzity v Soluni. Metropolité, kněží, igumeni, mniši, theologové, učitelé a studenti athénské a soluňské theologické fakulty, laikové a představitelé politického a veřejného života, tvořící pozorné a hojné posluchačstvo, měli možnost v průběhu pěti dní trvání konference vyslechnout kolem 60 přednášek.

Přednášející, mezi kterými byli také biskupové z různých místních Pravoslavných církví, podrobili fenomén ekumenismu pečlivému zkoumání z mnoha různých úhlů pohledu. Mezi přednášejícími byly takové známé osobnosti jako například řecký metropolita Hierotheos z Nafpaktu, srbští metropolitové Amfilochije Radovič a biskup Artemije Radosavlevič, děkan Theologické fakulty v Athénách o. Georgios Metallinos, profesor ze soluňské univerzity o. Theodoros Zisis a další významné postavy.

Přednášející ve svých vystoupeních dali jasně najevo, že není možné dál nečinně přihlížet tomu, jak mezikřesťanský a mezináboženský synkretismus ekumenického hnutí ničí samotné základy Pravoslavné církve. Přestože by některé přednášky neobstály před kritérii patristické theologie, podobně jako všechny neměly adekvátní akademickou úroveň a někdy ani historickou přesnost, je bez jakýchkoliv pochybností, že uskutečněná konference je význačným mezníkem v zápase těch věrných údů Pravoslavné církve, které bojují za zachování Pravoslaví v současném světě.

Závěry přijaté na konferenci, které níže uvádíme, ospravedlňují tento názor a také ukazují na dynamický charakter konference. Ten je patrný zvláště z přijatých návrhů a zejména z návrhu číslo 8: „Všem pravoslavným představeným hlasitě proklamovat, že pokud budou pokračovat v účasti a posilňování panherze ekumenismu jak mezikřesťanského tak i mezináboženského, v takovém případě věřícím zbude pouze jediná, nevyhnutelná, spásonosná, kanonická a svatootcovská cesta: přerušení společenství. To znamená přerušit vzpomínání biskupů, kteří jsou spoluodpovědní a spoluúčastní hereze a duchovního klamu. Nejedná se o schizma, ale o Bohulibé vyznavačství. Stejně tak postupovali sv. Otcové v minulosti nebo byvší metropolita florinský Augustinos a svatohorci v současnosti.“

Konferenci za přítomnosti dalších metropolitů slavnostně otevřel soluňský metropolita Anthimos. Oficiálního zahájení se zúčastnil také soluňský starosta Panajotis Psomiadis, poslanci a univerzitní profesoři.

Účastníci konference na jejím konci sestavili společné prohlášení, které obsahuje závěry, ke kterým dospěli na základě vyslechnutých přednášek a následných diskusích. Závěrečné prohlášení je rozděleno do dvou částí. Část I obsahuje nálezy či konstatování účastníků konference o tom, čím shledali, že je ekumenismus. Z této části uvedeme pouze výtah a hlavní teze. Část II pak obsahuje návrhy konkrétních kroků, které by místní pravoslavné církve měly podniknout ve vztahu k ekumenismu. Tuto část překládáme českému čtenáři celou.

-red-


 

Závěry Mezi-pravoslavné theologické konference: Ekumenismus: Počátky – Očekávání – Vyvrácení

 

Část I. Nálezy

1. Ekumenismus vychází z prostředí katolicismu a protestantismu. Zakrývá jejich vzdálení od pravé Církve.
Ekumenismus vychází z protestantského prostředí, které se tímto způsobem snažilo najít ztracenou jednotu poté, co se protestanti rozdělili na nespočet konfesí. Existence herezí a schismat nenarušuje ani jednotu ani ekumenický a katholický charakter jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve – Pravoslavné Církve, která nadále věří tak, jak bylo vždy, všude a všemi věřeno.

Od této Církve se přijetím nauky Filioque a papežského primátu a schismatem z 1054 oddělila římská církev, která nejenže nedokázala udržet jednotu západního křesťanství, ale sama se stala pramenem dalších herezí a rozdělení, ústících do vzniku mnoha protestantských konfesí. Skrze ekumenické hnutí se katolicismus a protestantismus snaží zavést největší eklesiologickou herezi historie, tedy víru, že neexistuje jedna, svatá, obecná a apoštolská Církev a že všechny křesťanské konfese zachovávají určité prvky katholicity.

2. Uváděné důvody pro účast pravoslavných v ekumenickém hnutí nejsou pravdivé a byly vyvráceny.
Bohužel od počátku objevení se panhereze ekumenismu se do něj zapojila také Pravoslavná církev a to skrze špatné a nepřijatelné iniciativy konstantinopolského patriarchátu (encykliky z let 1902, 1920, 1952). Navíc počínaje epochou patriarchy Athenagorase byl ekumenismus Konstantinopolí přijat jako její oficiální postoj, kterým potom postupně nakazila také další místní církve.

Theologické důvody pro účast pravoslavných v ekumenickém hnutí jsou v základě dva: láska k jinoslavným a svědectví o pravoslavné víře. Láska však nemůže být nikdy oddělena od pravdy.

Hereze je nepravda, klam, pokroucení pravdy Církve. V ekumenických dialozích byla „nad míru použita láska“ a ztratila se pravda, která je předmětem hledání a o které se věří, že neexistuje v žádné církvi.

Pravoslavná církev nehledá pravdu. Má ji. A tuto pravdu musí v lásce nabídnout nepravoslavným křesťanům, kterým chybí. Ekumenismus je hrozným hříchem jak proto, že popírá existenci pravdy, tak proto, že zavírá dveře těm, kteří pravdu hledají.

Není možné najít mezi sv. Apoštoly a církevními Otci ani jednoho, kdo by nám svým životem a dílem mohl posloužit jako příklad, který by ospravedlnil další setrvání Pravoslavných církvích ve Světové radě církví (dále jen SRC).

Ekumenismus má za sebou již celé století existence. Ukázal jasně svoji totožnost a můžeme ho posuzovat. Mnoho přednášejících poukázalo na katastrofální důsledky theologických dialogů a naší účasti ve SRC. Místo toho, abychom svědčili o pravdě, spoluúčastníme se na přinášení svědectví o herezi a prelesti.

Dlouhodobé a v církevní historii ojedinělé úzké společenství a kontakt s heretiky přineslo takové odcizení a oslabení pravoslavného smýšlení, že naši duchovní a theologové s neuvěřitelnou lehkostí podepisují texty dialogů, ve kterých jsou napadána a popírána apoštolská a svatootcovská dogmata, ve kterých se hereze představuje jako pravda a heretici jako pravoslavní. Jejich křty a svátosti jsou uznávány a postupně se od společných modliteb dostáváme k intercommunio.

3. Dialog s římskými katolíky je neužitečný a škodlivý.
Přednášející dali velký prostor uniatské otázce, a to jak jejímu historickému vývoji, tak i současné podobě. Bylo konstatováno, že Řím se nevzdal proselytismu ani snah o rozšiřování svého působení na úkor Pravoslavné církve, kterou zároveň pokrytecky nazývá sesterskou církví. Řím neuznal odsouzení Unie, které společně podepsali členové Smíšené komise pro theologický dialog mezi Pravoslavnou a Římskokatolickou církví na svém VI. zasedání ve Freisingu u Mnichova v roce 1990. Naopak se jí podařilo přinutit pravoslavnou stranu znovu otevřít tuto otázku na zasedání v Balamandu v Libyi 1993. Tam byla naopak Unie ospravedlněna a schválena na základě podpisů zástupců devíti místních pravoslavných církví (šest místních církví odmítlo podepsat).

Ovšem hlavní význam Balamandské dohody neleží v uzákonění Unie. Hlavní význam spočívá ve velikých ústupcích ve věcech víry, které tam byly učiněny pravoslavnými delegáty. Pravoslavní theologové tam zradili století trvající patristickou tradici a popřeli víru, že Pravoslavná církev je Ona jedna, svatá, obecná, apoštolská Církev. A naopak podepsali prohlášení, že Pravoslavná a Římskokatolická církev dohromady tvoří jednu Církev. Z tohoto důvodu se musí pravoslavní a katoličtí duchovní navzájem uznávat jako praví pastýři Kristova stáda. Oboustranně se uznávají svátosti, apoštolská posloupnost a vyznávání apoštolské víry. Balamandské vyznání je v podstatě podepsáním nového druhu Unie.

4. Účast ve Světové radě církví a dialog s protestanty.
Bylo konstatováno, že co se týče naší účasti ve SRC a dialogu s protestanty, je situace stejně katastrofální nebo dokonce ještě horší, než platí o dialogu s římskými katolíky. Účast ve SRC přinesla úplné zdiskreditování jedné, svaté, obecné Církve, a to tím, že se stala členem shromáždění velkého množství heretických společenství. Shromáždění, ve kterém se diskutují témata popírající samotné evangelium a tradici Církve (kněžství žen, sňatky homosexuálů, účast na různých animistických a pohanských projevech víry). Intenzita vzdálení protestantů od křesťanského života a víry jasně ukazuje, že účast pravoslavných v SRC za účelem svědectví o Pravoslaví je mýtem. To také přinutilo některé místní církve ze SRC vystoupit. V roce 1992 tak učinil jeruzalémský patriarchát následován církví gruzínskou a bulharskou.

5. Dialog s monofyzity.
Stejně neuspokojivá situace vládne také v theologickém dialogu s monofyzity, který nepřinesl žádné plody, ale naopak z pravoslavného hlediska nepřijatelné ústupky ve věcech víry. Velice vážným prohřeškem a chybou je také svátostné společenství, které s monofyzity ustanovil antiochejský patriarchát a částečné uznání jejich svátostí ze strany alexandrijského patriarchátu.

6. Dialog se starokatolíky.
Jediný dialog, který přinesl podpis pod pravoslavné prohlášení ze strany jinoslavných, je dialog se starokatolíky. Společné podepsané dokumenty odsuzují všechny základní katolické omyly. Na druhou stranu však starokatolíci v dialogu s anglikány podpořili kněžství žen a tak vyvrátili to, co v dialogu s námi podepsali.

7. Skutečný dialog a jeho předpoklady.
Co se týče theologických dialogů, bylo zdůrazněno, že Církev neodmítá dialog. Církev je otevřená všem a všechny volá, aby k Ní přistoupili a nalezli v Ní spásu. To je nutný předpoklad, každého dialogu. Základní spasitelnou pravdu Církve není možné zpochybnit. Pokud to druhá strana odmítá, není potřeba prodlužovat dialog, ale po vyčerpání nezbytné doby je třeba dialog přerušit, tak jak to činili sv. Otcové na sněmech. Tak to v 16. století učinil také patriarcha Jeremiáš II. v dialogu s protestanty. Když v průběhu dialogu zjistil, že druhá strana nadále trvá na svých omylech a že odmítá nauku sv. Otců, přerušil s ní korespondeci o dogmatických záležitostech a nechal ji, ať kráčí svoji vlastní cestou.

Přednášející poukázali na to, že metoda vést dialog pouze o tom co nás spojuje a nikoliv o tom co nás rozděluje, je mylná a beze smyslu. Dále zdůraznili, že je nutné, aby jakékoliv rozhodnutí, které se týká jinoslavných, procházelo synodním schválením a byli informováni také věřící.

8. Z mezikřesťanského do mezináboženského synkretismu.
Účastníci konference se shodli na tom, že ekumenismus po svém úspěchu na poli křesťanském již přešel ke svému dalšímu kroku – dosažení mezináboženské jednoty na základě rouhavého přesvědčení, že Kristus není jediná cesta spásy, že Kristus není jediné světlo, život a pravda, ale naopak, že i ostatní náboženství jsou cestami spásy. Jedná se o proces, který má za cíl nakonec ustanovit jedno společné náboženství pro celý svět – náboženství Antikrista.

 

Část II. Návrhy

 

Po uvedených zjištěních a ohodnoceních se účastníci Mezipravoslavné konference shodli na následujících návrzích.

1. Po sto letech již všichni uznávají, že účast Pravoslavné církve ve SRC a v mezikřesťanských a mezináboženských dialozích, předpokládající rovnost všech křesťanských konfesí a světových náboženství, je neužitečná a škodlivá. Proto vybízíme také ostatní místní církve, aby vystoupily ze SRC. Pro tento krok není nutné všepravoslavné rozhodnutí, stejně jako vstup do SRC byl rozhodnut vždy samostatně tou či onou církví. Jediný dialog, který evangelijní a patristická tradice ospravedlňuje, je odpověď na otázku těch, kteří o své vlastní vůli kvůli spáse přicházejí z jiných křesťanských denominací a jiných náboženství: „Co mám dělat, abych byl spasen?“ (Sk 16, 30) či „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? (Lk 10, 25; 18,18)

2. Místní Pravoslavné církve musí přehodnotit – a to zvláště platí pro první v úctě a v iniciativách pro církev konstantinopolskou – své vztahy s katolictvím. Sv. Otcové od dob sv. Fótia Velikého skrze sv. Řehoře Palamu, sv. Marka Efezského, sv. Otců z kolivadského hnutí (sv. Nikodém Svatohorec, sv. Makarius z Korinthu aj.) až do sv. Nektária Eginského a sv. Justina Popoviče považovali katolictví za herezi a nikoliv za „sesterskou církev“.

3. Je třeba dodržovat posvátné církevní kánony, které zakazují společné modlitby pravoslavných a jinoslavných při jakýchkoliv příležitostech obecně a nikoliv pouze společné sloužení sv. Eucharistie, jak se v poslední době uvádí. Dodržování kánonů je nutné především v záležitostech víry a nikoliv pouze v otázkách administrativních a jurisdikčních.

4. Je třeba se obrátit se žádostí na ty místní církve, které dodnes nesouhlasily s návštěvou papeže, aby ve svém rozhodnutí setrvaly. Je možné si představit, jak sv. Otcové organizují návštěvu, projevují čest a objímají se s Áriem, Nestóriem, Eutychem aj.? Je třeba požadovat, aby byl z kalendáře řecké církve (dypticha) vyškrtnut zápis o návštěvě papeže jako významné historické události a v budoucnu se vyhnout jakýmkoliv krokům k jejímu oplácení nebo opakování.

5. Je třeba posoudit záležitost intercommunia mezi antiochejským patriarchátem a monofyzity, podobně jako uznání některých jejich sv. Tajin ze strany alexandrijského patriarchátu. V podobných případech je třeba aplikovat princip: „Kdokoliv má společenství s exkomunikovaným, budiž sám exkomunikován.“

6. Musí být posilněn a podporován vnitrocírkevní dialog v duchu synodálního uspořádání Církve, který se neomezuje pouze na biskupy. Je velice smutné, když na jedné straně tak intenzivně usilujeme o dialog s různými heretiky a věřícími jiných náboženství, a na straně druhé odmítáme odlišný názor našich bratrů ve víře, kteří jsou pomlouvání jako fanatici.

7. Je třeba přestat podporovat a zastavit liturgické změny a inovace, protože jsou uplatněním principů ekumenismu a mají za cíl vytvoření nedogmatické liturgické formy tak, aby bylo usnadněno přijetí heretiků. Navíc liturgické bohatství Pravoslaví nenáleží jednotlivým místním církvím. Je vyjádřením historického života Církve a je třeba je uchovávat jako oko v hlavě. Zvláště co se týče řecké církve, účastníci konference trvali na kritice a odsouzení zcela neospravedlnitelného pokusu, který probíhá v athénském arcibiskupství: používat pro čtení z Písma při bohoslužbách současně jak původní text, tak i překlad do novořečtiny.

8. Je třeba všem pravoslavným představeným hlasitě vzkázat, že pokud budou pokračovat v účasti a posilňování panherze ekumenismu jak mezikřesťanského tak i mezináboženského, v takovém případě věřícím zbude pouze jediná, nevyhnutelná, spásonosná, kanonická a svatootcovská cesta: přerušení společenství. To znamená přerušit vzpomínání biskupů, kteří jsou spoluodpovědní a spoluúčastní hereze a duchovního klamu. Nejedná se o schizma, ale o Bohulibé vyznavačství. Stejně tak postupovali sv. Otcové v minulosti nebo byvší metropolita florinský Augustinos a svatohorci v současnosti.

9. Zvukem polnice nechat vyhlásit: Ekumenismus a dialog bez podmínek s jinoslavnými a s představiteli jiných náboženství je škodlivý a není tedy dílem lásky, ale pouze plodem světského uvažování. Jedná se o kompromisy, které mají nikoliv duchovní, ale prospěchářské cíle. Ekumenismus svým konfúzním charakterem a smícháním všeho dohromady ničí a falšuje pravoslavné smýšlení a ubližuje tak pravoslavným věřícím. Neboť bez čistoty v oblasti dogmat i v těch nejpatrnějších záležitostech nikdo nemůže být spasen. Věřícím jiných náboženstvích a křesťanům jiných konfesí pak zase zavírá bránu spásy. Neboť prvním zabraňuje poznat, že Kristus je jediná cesta spásy a druhým, že Pravoslavná Církev je archa spásy, jediná Církev. Bůh ve své nesmírné lásce k člověku a ke světu chce spásu všech. Naproti tomu nepřítel spásy Ďábel ze závisti a nenávisti vůči člověku proti spáse bojuje mnoha různými způsoby.

Z lásky odmítáme ekumenismus, protože věřícím jiných křesťanských vyznáních a jiných náboženství toužíme přinést to, co tak bohatě nám všem daroval Bůh ve Své svaté Pravoslavné Církvi – možnost stát se údem Jeho Těla.

 

_____________________________________
Přeloženo z řečtiny: http://www.theodromia.gr/0A96DE2C.el.aspx



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ