Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

ORTHODOXNÍ KŘESŤANSTVÍ > Liturgika > Na cestě k Pasše: Neděle Postní triody

Na cestě k Pasše: Neděle Postní triody

Velikonoční události završené zkušeností Vzkříšení jsou základem naší víry. Jejich připomínání, nebo lépe zpřítomňování je to, co dává smysl Církvi, která je shromážděním věřících kolem eucharistického stolu. Každý „první den po sobotě“, tedy v neděli, se křesťané scházeli k „lámání chleba“ (Sk 20:7, srov. 1Kor 16:12). Pascha pak je nedělí všech nedělí, svátkem všech svátků, středobodem či završením církevního kalendáře. Celý liturgický rok je vlastně přípravou na tuto oslavu přemožení smrti, obnovením původního určení člověka. Proto mu předchází dlouhá doba přípravy, či spíše několika období příprav.

Z liturgického hlediska toto období začíná, když se při bohoslužbách zpívá z Postní triody, jejíž hymny, které jsou charakteristické svými třemi zpěvy (odtud i název této liturgické knihy: „tři ódy“), nás provázejí až k předvečeru samotné Paschy. Doba Triody je tak cestou k tomuto největšímu ze svátků.

Projděme si nyní tuto cestu za doprovodu krásných evangelijních čtení, jež se čtou při nedělní svaté liturgii. Každé z nich před nás staví ctnost či úkol, který musíme kultivovat, chceme-li mít užitek z požehnaných plodů velikonoční radosti. Při bližším pohledu spatřujeme, že Církev pro tuto dobu přípravy vybrala čtení, jež na sebe plynule navazují a představují tak příběh každého z nás, kteří se na tuto cestu každoročně vydáváme. Ukazují totiž směr, kudy je třeba kráčet. A nejde jen o tuto každoroční liturgickou přípravu. Vždyť celý náš život v Církvi je jednou velikou přípravou na Velkou Paschu při v naději očekávaném z „mrtvých vzkříšení“.

Vlastní přípravou na svátek Vzkříšení je svatá Čtyřicátnice, jež je tak významným obdobím, že i jí předchází doba přípravy: čtyři neděle před Velikým postem, kdy se otevírají první stránky Triody. Avšak jakousi přípravou na toto období přípravy na přípravu je již neděle, při níž se čte o vrchním celníku Zacheovi:


Neděle Zacheova: Cesta vzhůru

"Za onoho času vešel Ježíš do Jericha a procházel jím. A hle, byl tam muž jménem Zacheus. Ten byl vrchním celníkem a byl bohatý a toužil uvidět, kdo je Ježíš, ale nemohl kvůli zástupu, protože byl malé postavy. A tak běžel napřed a vylezl na planý fíkovník, aby ho uviděl, neboť tudy měl procházet. Když pak Ježíš přišel k tomu místu, vzhlédl, spatřil ho a řekl mu: „Zachee, pospěš si a pojď dolů, neboť dnes musím zůstat ve tvém domě.“ A tak rychle slezl a radostně ho přijal. A všichni, kdo to viděli, reptali a říkali: „Vešel jako host k hříšníkovi!“ Zacheus se pak postavil a řekl Pánu: „Pohleď, polovinu svého majetku dávám chudým, Pane, a jestliže jsem někoho v něčem podvedl, vracím to čtyřnásobně.“ Tehdy mu Ježíš řekl: „Dnes do tohoto domu přišlo spasení, protože i on je syn Abrahamův. Syn člověka přece přišel, aby hledal a spasil to, co zahynulo.“ (Lk 19:1–10)

O. Alexander Schmemann ve svém průvodci Velkým postem jako hlavní téma v tomto příběhu spatřuje touhu. Jistě, to je předpoklad pro veškeré další snažení. A o jakou touhu jde? Zacheus byl malého vrůstu, proto musel vylézt na onen fíkovník. Pro člověka v jeho postavení šplhání po stromech asi nebylo něco obvyklého, ale občas  je potřeba učinit něco v očích tohoto světa bláznivého, když chceme dosáhnout něčeho dobrého. Zacheus navzdory svému hříšnému životu v sobě objevil touhu uvidět Spasitele, a tedy Boha. A tato touha jej vyzvedla do výše, povznesla ho nad každodenní realitu a z této výšky spatřil nejen Pána odněkud z dálky, ale i svůj hřích a nakonec i cestu z něj – poté, co již Krista uvítal ve svém domě.

Neděle celníka a farizeje: Dolů k zemi

"Pán pravil toto podobenství: „Dva lidé vstupovali do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám pro sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, rváči, nespravedliví, cizoložníci nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všeho, co vlastním...‘ Celník však stál opodál a nechtěl ani oči k nebi pozvednout, ale bil se do prsou se slovy: ‚Bože, buď milostivý ke mně hříšnému!‘ Říkám vám, že tento muž odešel do svého domu ospravedlněn spíše než tamten. Každý, kdo se povyšuje, totiž bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." (Lk 18:10–14)

Minulé čtení nám ukázalo cestu vzhůru, povznesení se nad každodennost tohoto světa. Čtení o první neděli Triody nám ukazuje opačný směr. Zatímco farizej se pyšně vyvyšuje, celník klopí zrak a tušíme, že i padá k zemi při vědomí své nehodnosti. Ano, je-li touha spatřit Boha a jeho spásu předpokladem, pak pokora je prvním krokem na duchovní cestě. Pokud se sami sobě jevíme jako spravedliví, svatí, dokonalí, je cesta k Bohu uzavřena. Žádného spasitele vlastně nepotřebujeme, a On tak má cestu k nám uzavřenou. Aby si člověk připomínal, že se nemá podobat onomu farizeji, jenž se holedbal, že se postí dvakrát týdně, je následující týden zcela bez půstu. Ano, cesta k Pasše není jen půst, ale i jeho vzdání se, abychom si uvědomili, že půst a všechny další projevy zbožnosti jsou k ničemu, když na jejich počátku není zkroušenost srdce nad vlastní nedokonalostí, hříšností.

Neděle marnotratného syna: Zpět domů

"Za onoho času pravil Pán: „Jeden člověk měl dva syny, z nichž mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který mi patří.‘ A tak jim rozdělil své jmění. Když pak ten mladší syn po nemnoha dnech všechno shromáždil, odešel do daleké země a tam svůj majetek promrhal prostopášným životem. Když všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal trpět nouzí. Šel tedy a přichytil se jednoho občana té země a ten ho poslal na svá pole, aby pásl vepře. Tehdy toužil nasytit své břicho lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu nedával ani to. Když však přišel k sobě, řekl: ‚Kolik nádeníků mého otce má hojnost chleba, a já umírám hlady! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou! Nejsem už hoden být nazýván tvým synem. Udělej mě jedním ze svých nádeníků.‘ A tak vstal a šel ke svému otci. A když byl ještě velmi daleko, jeho otec ho spatřil a pohnut soucitem přiběhl, padl mu kolem krku a políbil ho. Ale syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou a nejsem už hoden být nazýván tvým synem.‘ Otec však řekl svým služebníkům: ‚Přineste to první roucho a oblečte ho a dejte mu prsten na ruku a obuv na nohy. A přiveďte to tučné tele a zabijte ho. Jezme a veselme se, neboť tento můj syn byl mrtev, a ožil; byl ztracen, a je nalezen.‘ A začali se veselit. Jeho starší syn však byl na poli, a když přicházel a přiblížil se k domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal tedy jednoho ze služebníků a ptal se, co to má být. A ten mu řekl: ‚Tvůj bratr přišel a tvůj otec zabil tučné tele, že ho dostal zpět zdravého.‘ Ale on se rozhněval a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec tedy vyšel a prosil ho. On však otci odpověděl: ‚Pohleď, tolik let ti sloužím a nikdy jsem nepřestoupil jediný tvůj příkaz, ale nikdy jsi mi nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tento tvůj syn, který prožral tvé jmění s nevěstkami, zabil jsi mu tučné tele!‘ A on mu řekl: ‚Synu, ty jsi vždycky se mnou a všechny mé věci jsou tvé. Ale veselit se a radovat bylo potřeba, neboť tento tvůj bratr byl mrtev a ožil; byl ztracen a je nalezen.‘“ (Lk 15:11–32)

Metropolita Kyprián filijský kdysi řekl, že kdyby se všechna evangelia ztratila, ale podobenství o marnotratném synu zůstalo, stále je možná spása, protože tento příběh obsahuje vše podstatné, o co v evangeliu jde. A opravdu, je zde zobrazena tragičnost hříchu, jakož i síla pokání, je zde Bůh jako milující otec pospíchající s radostí vstříc ke kajícníku, nový šat symbolizující znovuzrození při křtu i hostina, kterou snad ani nemůžeme chápat jinak než jako eucharistii. A ovšem rovněž i bolestná realita nepřejícnosti a nechápavosti našich domněle spravedlivých bratří, kteří nezakusili radost z obrácení.

Chceme-li však pokračovat v hledání směru cesty k Pasše, tak ten je zde zřejmý: Je to cesta zpět, návrat domů. Ano, nikoliv cesta někam do neznáma, ale návrat k něčemu původnímu. Hovoří-li svatí Otcové o ztraceném obrazu Boha v nás, můžeme chápat tento návrat i tak, že v této cestě jde směřování do vlastního nitra, abychom zde onen obraz znovu spatřili a navázali tak společenství s Bohem, jež nám bylo na počátku vlastní.

Neděle masopustní: K bližnímu

"Pán pravil: „Když pak přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni svatí andělé, tehdy se posadí na trůnu své slávy. Všechny národy budou shromážděny před ním a on je oddělí jedny od druhých, tak jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, ale kozly po levici. Potom král řekne těm po své pravici: ‚Pojďte vy, kdo jste požehnaní od mého Otce, přijměte za své dědictví to království, které je pro vás připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl a vy jste mi dali najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě. Byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.‘ Tehdy mu ti spravedliví odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nakrmili tě anebo žíznivého a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli jako cizince a přijali tě anebo nahého a oblékli tě? Kdy jsme tě viděli nemocného anebo v žaláři a přišli jsme k tobě?‘ A král jim odpoví: ‚Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali nejmenšímu z těchto mých bratrů, to jste udělali mně.‘ Potom řekne také těm po levici: ‚Jděte ode mě, vy proklatí, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly, protože jsem hladověl, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít. Byl jsem cizincem, a nepřijali jste mě, nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocný a ve vězení, a vy jste mě nenavštívili.‘ Tehdy mu odpovědí i oni a řeknou: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého nebo jako cizince nebo nahého nebo nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ Tehdy jim odpoví: ‚Amen, říkám vám, že cokoli jste neudělali nejmenšímu z těchto, to jste neudělali mně!‘ A tak tito půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ (Mt 25:31–46)   

Třetí neděle Triody se také nazývá Nedělí posledního soudu. Jak podotýká již citovaný o. Alexander, mohla by se rovněž jmenovat Neděle lásky k bližnímu. Ano, právě projevená láska je kritériem na strašném soudu Kristově. Jestliže jsme se na minulé zastávce zmínili o ztraceném Božím obrazu v nás, k němuž je potřeba začít sestupovat, nyní jsme poučeni o tom, že naše cesta nikam nevede, pakliže to není cesta k druhému, jenž v sobě tento obraz rovněž nese. A je třeba jej spatřit a vydat se k němu. Není možné zůstat jen ve svém nitru a nevidět druhého, který potřebuje naši pomoc, ať již materiální, nebo duchovní.

Neděle syropustní: Opět dolů

"Pán pravil: „Odpustíte-li lidem jejich prohřešky, odpustí váš nebeský Otec i vám. Ale jestliže lidem neodpustíte jejich prohřešky, pak ani váš Otec neodpustí vaše prohřešky vám.“ „A když se postíte, nebuďte zasmušilí jako pokrytci, kteří hyzdí své tváře, aby ukázali lidem, že se postí. Amen, říkám vám, že už mají svou odplatu. Ale ty, když se postíš, pomaž si hlavu olejem a umyj si tvář, aby tvůj půst nebyl zjevný lidem, ale tvému Otci, který je vskrytu. A tvůj Otec, který vidí vskrytu, ti odplatí zjevně.“ „Nehromaďte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde zloději vykopávají a kradou, ale hromaďte si poklady v nebi, kde je mol a rez neničí a zloději nevykopávají ani nekradou. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce." (Mt 6:14–21)

Na naší cestě jsme došli k bližnímu, v němž spatřujeme Boží obraz. Kolikrát jsme však selhali a jednali jsme s druhým ne jako s tím, k němuž máme vzhlížet, nakolik se skrze něj setkáme s Bohem, ale naopak jsme jej ponižovali, shlíželi na něj svrchu? Chceme-li na naší cestě pokračovat, je potřeba znovu se ponížit, klesnout k zemi, ale tentokrát před bližním. Požádat jej o odpuštění a s vědomím našich vlastních dluhů odpustit těm, kteří se provinili proti nám. To je to, co máme druhým ukazovat, naši lítost nad vlastními vinami a ochotu odpustit, a nikoliv naši údajnou spravedlnost a zbožnost. Jen tak se můžeme vydat za oním ukrytým pokladem, tedy Božím obrazem v našem srdci. Jen tehdy nám půst přinese své plody. A nesmíme zapomenout, že Čtyřicátnice nespočívá jen v půstu a půst v jídle. Jde o sebezapření, k němuž patří i ono pokoření se před bližním i odpuštění jeho prohřešků, tedy vzdání se pyšného a „spravedlivého hněvu“.

Neděle pravoslaví: Kudy dál?

"Za onoho času přišel Ježíš do Galileje, nalezl Filipa a řekl mu: „Pojď za mnou.“ Filip pak byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova. Filip našel Natanael a řekl mu: „Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci – Ježíše, syna Josefova z Nazaretu!“ Natanael mu však řekl: „Může být z Nazaretu něco dobrého?“ Filip mu řekl: „Pojď a podívej se.“ Když Ježíš uviděl Natanaele, jak jde k němu, řekl o něm: „Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná lest!“  Natanael mu řekl: „Odkud mne znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Viděl jsem tě dříve, než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem.“ Natanael mu odpověděl: „Rabbi, ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!“ Ježíš mu odpověděl: „Věříš proto, že jsem ti řekl: Viděl jsem tě pod fíkovníkem? Uvidíš větší věci než tyto.“ (J 43:51)
   

Na své cestě se budeme potkávat s těmi, kteří budou bloudit a ptát se: „Kudy máme jít?“ Co jim máme odpovědět? Místo, ze kterého je vybráno čtení na první neděli Čtyřicátnice, začíná tím, že dva z učedníků Jana Křtitele Petr a Ondřej se ptají Ježíše: „Mistře, kde bydlíš?“ Chtějí jej následovat, ale nevědí kam. On jim odpověděl stejně jako posléze Filip Natanaelovi, když pochyboval o tom, že Ježíš je Kristus: „Pojďte a podívejte se.“ První postní neděle je zasvěcena oslavě triumfu pravoslaví. Pravoslavná církev se oslavuje jako ta, která uchovává zjevenou pravdu, jako cesta spásy. Ale mnozí se nás dnes ptají: Pravoslaví – to je to z Ruska ne? Může z Ruska (či z Balkánu) přicházet něco dobrého? Jak máme zareagovat? Mnohem lepší než argumentovat pomocí citátů z Písma, kánonů či historických událostí je prostě říci jako Pán či Filip: „Pojďte a podívejte se, přesvědčete se sami.“ Pravoslaví, i jeho theologie, je především empirická cesta, tedy získávání vlastní zkušenosti. Bez ní jsou všechna slova, jakkoliv pravdivá, neúčinná. Ovšem chceme-li někoho pozvat, aby se o pravdě pravoslaví přesvědčil, musíme jim mít co ukázat. Pozemská církev, to jsme my – a my neseme odpovědnost, co na ní a v ní hledající poutníci spatří.    

Ostatně těmi poutníky, kteří zapochybují, můžeme být my sami. Můžeme na naší cestě zaváhat a ptát se: „Kudy dál?“ Pak jsme to my, kterým jsou ona slova určena: „Pojďte a přesvědčte se sami.“ Jsme to my, kteří jsou zváni, aby zakusili pravdu. Bez vlastní zkušenosti není možné ukázat cestu druhým. Je možné o ní hovořit, kázat, přednášet, psát, ale ne ji ukázat.
   

Slavnost pravoslaví je připomínkou konečné porážky ikonoborectví v Byzanci a znovuuvedení ikon do cařihradských chrámů o první postní neděli roku 843. Je to svátek, kdy slavíme obnovení úcty k ikonám, jak ji definoval VII. ekumenický koncil r. 787. Ten jasně potvrdil, že ikony bytostně patří k pravoslaví a je potřeba jim vzdávat patřičnou úctu, jelikož jejich obraz nás vede ke Vzoru, ke Kristu. Avšak tou nejcennější ikonou je obraz, který vepsal samotný Bůh do našich srdcí. Tam je potřeba tento obraz nalézt a obnovit.

Neděle Řehoře Palamy: Sestup do nitra

"Za onoho času vstoupil Ježíš do Kafarnaum a proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim. Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘ Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – řekne ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“ (Mk 2:1–12)

Po právu bývá tato neděle někdy nazývána „druhá Neděle pravoslaví“. Skutečně můžeme plynule navázat na minulé téma. V hlubokém čtení o dvojím uzdravení – tělesném a duchovním – se zastavme u o onoho dojemného detailu, kdy ti, co chtěli svému příteli pomoci, překonávají překážku a zvolili poněkud neobvyklý způsob vstupu do cizího domu. Ale co naplat, když ostatní přístupové cesty jsou zablokované, a touha vejít je veliká? A tak odkrývají střechu. Svatí hesychasté toto místo vykládají jako obraz srdce, jehož střechu je třeba odkrýt, abychom mohli vstoupit tam, kde je onen skrytý Boží obraz. A je to největší z hesychastických theologů, který je při druhé postní neděli vzpomínán – sv. Řehoř Palama.

Je to on, který bránil tradiční pravoslavnou theologii před západními novotami, které zaměnily theologizování za filosofování a duchovní zkušenost za logickou argumentaci. Jak jsme uvedli výše, pravoslavná theologie je empirická. Její pravdy se verifikují duchovní zkušeností. Hesychasté, kteří uposlechli výzvy Pána „Pojďte a podívejte se“, nutně nedokonalými slovy vyjadřovali to, co skutečně viděli.

Neděle uctívání sv. Kříže: Opět nahoru – povznesení se

"Za onoho času pravil Pán: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. Kdokoli by si totiž chtěl zachránit duši, ztratí ji, ale kdokoli ztratí svou duši pro mne a pro evangelium, ten ji zachrání. Vždyť co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale uškodil své duši? A co dá člověk na oplátku za svou duši? Kdo by se totiž v tomto cizoložném a hříšném pokolení styděl za mne a za má slova, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly.“ A řekl jim: „Amen, říkám vám, že někteří z těch, kdo tu stojí, rozhodně nezakusí smrt, dokud nespatří, jak Boží království přišlo v moci.“ (Mk 8:34–9:1)  

Naši cestu jsme začali výstupem vzhůru, povznesením se nad tento svět. Viděli jsme Zachea, jak šplhá na strom, aby nalezl spásu. Nyní si můžeme upřesnit, co je tím stromem pro křesťana. Nejde jen o nějakou relaxaci někde ve výšinách. Následovník Krista na své cestě spatřuje kříž, který jej má povznést. A to nikoliv kříž jako symbol, jež se zvláště o této neděli krásně ozdobí, abychom se mu mohli poklonit. Kříž ze vzácného dřeva či drahých kovů. Připomínáme si skutečný Kříž našeho Pána, jeho utrpení a smrt: „Do svého vlastního přišel a jeho vlastní ho nepřijali.“ (J 1:11)  Naopak mu tento svět připravil tu největší potupu a nejkrutější smrt na kříži.

Připomínáme si také smysl našeho kříže. Být křesťanem znamená být ve světě, ale nepatřit mu. Povznést se nad něj, avšak cestou kříže, potupy a bolesti, a to jak dobrovolné, tak nedobrovolné. Umět obojí přijmout jako dar a požehnání, prostředek k vlastní spáse. Uctívání sv. Kříže je pak projevem této odhodlanosti. Cesta, na kterou jsme se vydali, je cestou křížovou. Tato neděle je tedy jakási anticipace Velkého pátku, avšak stále jde o nedělní slavnost, a tak na Kříž nahlížíme prismatem vzkříšení. Je to symbol konečného vítězství. Svatí Otcové tuto připomínku právě uprostřed sv. Čtyřicátnice vysvětlovali jako povzbuzení na cestě.
 
Neděle sv. Jana Klimaka: Stoupáme stále výše

"Za onoho času jakýsi muž přišel k Ježíši, padl před ním na kolena a řekl: „Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má němého ducha. Kdekoli se ho zmocní, trhá jím a on pění a skřípe zuby a vyčerpá se. Řekl jsem tedy tvým učedníkům, aby ho vyhnali, ale nemohli!“ On mu ale odpověděl: „Nevěřící pokolení, jak dlouho budu s vámi? Jak dlouho vás budu snášet? Přiveďte ho ke mně.“ Přivedli ho tedy k němu, a jakmile ho uviděl, hned jím ten duch začal tak zmítat, že upadl, válel se po zemi a pěnil. Ježíš se pak zeptal jeho otce: „Jak je to dlouho, co se mu tohle stává?“ A on řekl: „Od dětství. A často s ním házel i do ohně a do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li něco udělat, slituj se nad námi a pomoz nám!“ Ježíš mu však řekl: „Můžeš-li tomu věřit. Pro věřícího je možné všechno.“ A otec toho chlapce ihned se slzami vykřikl: „Pane, já věřím! Pomoz mé nevěře!“ Když ale Ježíš uviděl, že se sbíhá zástup, pohrozil tomu nečistému duchu a řekl mu: „Ty němý a hluchý duchu, já ti přikazuji: vyjdi z něho a víckrát do něj nevcházej!“ A tak s křikem a velikým zmítáním vyšel. A chlapec byl jako mrtvý, takže mnozí říkali, že zemřel. Ježíš ho ale vzal za ruku, zvedl ho a on vstal. A když vešel do domu, učedníci se ho v soukromí ptali: „Proč jsme ho my nemohli vyhnat?“ Řekl jim tedy: „Tento druh démonů nemůže nijak vyjít, jedině skrze modlitbu a půst.“ (Mk 9:17–31)

Téma neděle pojmenované po velikém sinajském světci ze 7. stol. Janu Klimakovi plynule navazuje na předchozí. Při ní jsme se setkali s křížem jako oním stromem, na který máme vyšplhat, povznést se, a uvedli jsme, že kříž, který má věřící následující Krista vzít a nést, má dvojí podobu přijaté potupy a utrpení: dobrovolného a nedobrovolného. Nedobrovolná bolest je taková, jakou jsme si sami nezvolili a raději bychom se jí vyhnuli, ale když přijde, tak ji přijímáme právě jako kříž, jako cestu ke spáse. K tomu nám pomáhá druhá podoba kříže – dobrovolné odříkání, dobrovolné vzdání se či omezení toho, čeho si cení tento svět. Cesta vzhůru k Pasše (té každoroční i k oné Velké, eschatologické) je cesta odříkání, sebeumrtvování, askese.

Být křesťanem znamená být ukřižován světu (Gal 6:14). To platí pro mnichy i pro nás, kteří žijeme ve světě, byť v praxi toto ukřižování světu má jinou podobu. Sv. Jan Klimakos (dosl. „Žebříkovec“) píše svou knihu především pro mnichy, ale své poučení si z ní mohou vzít i laici. Dobrovolný kříž zde má podobu žebříku. Ovšem už to není jen nízký strom, na kterém sedí Zacheus na začátku své cesty. Ten žebřík nás dovede až do nebe. Pokud vytrváme. A Církev nás na této cestě povzbuzuje slovy Krista o síle modlitby a půstu. Na své cestě se totiž budeme potkávat i s nepřáteli, které nemůžeme právě bez modlitebního a postního zápasu přemoci.

Neděle sv. Marie Egyptské: Daleko od tohoto světa

"Za onoho času vzal Ježíš svých dvanáct učedníků k sobě a začal jim říkat, co se mu má stát: „Hle, jdeme vzhůru do Jeruzaléma a tam bude Syn člověka vydán velekněžím a zákoníkům. Odsoudí ho k smrti, vydají ho pohanům, budou se mu vysmívat, zbičují ho, poplivou ho a zabijí, ale třetího dne vstane z mrtvých.“ Tehdy k němu přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan se slovy: „Mistře, chceme, abys pro nás udělal, o cokoli tě poprosíme.“ Řekl jim tedy: "Co chcete, abych pro vás udělal?“ Oni mu řekli: „Dej nám, abychom mohli sedět ve tvé slávě jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ Ale Ježíš jim řekl: „Vy nevíte, o co prosíte. Můžete pít kalich, který já piji, a být pokřtěni křtem, kterým se já křtím?“ Oni mu řekli: „Můžeme.“ Ježíš jim však řekl: „Budete pít kalich, který já piji, a budete pokřtěni křtem, kterým se já křtím; avšak dát vám sedět po mé pravici nebo levici, to není má věc, ale patří těm, pro které je to připraveno.“ A když to uslyšelo ostatních deset, začali se na Jakuba a Jana hněvat. Ježíš je však zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kterým se líbí vládnout nad národy, nad nimi panují a jejich velikáni nad nimi užívají moc. Tak to ale mezi vámi nebude. Kdokoli by mezi vámi chtěl být veliký, bude vaším služebníkem, a kdokoli by mezi vámi chtěl být první, bude otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mk 10:32–45)
   

Při naší poslední zastávce jsme byli povzbuzeni k nesení kříže. Nyní slyšíme Pána, jak hovoří o svém kříži, který na sebe dobrovolně bere: Stoupá se svými učedníky na cestě do Jeruzaléma, do královského města. Učedníci očekávali, že do něj vstoupí opravdu jako doprovod Krále. To se skutečně mělo stát, ale jinak, než si představovali. Jde o dvě království, která jsou neslučitelná. Co je úctyhodné v jednom z nich, je potupou ve druhém. Královská koruna opravdového Krále je trnovou korunou v tomto světě a naopak. Kdo je velký v jednom světě, je malý v tom druhém. Tento kontrast je zřejmý i v životě světice, jíž je poslední neděle svaté Čtyřicátnice zasvěcena, sv. Marie Egyptské. Ve světě byla krásná, přítažlivá, žádaná.

V očích Bohorodice však šlo o hanbu, kvůli které ji ani nevpustila do chrámu, aby zde uctila sv. Kříž. Marie se poté vydává pryč z tohoto světa a vyměňuje světskou krásu za krásu skutečnou. Tím se však v očích tohoto světa se stane ošklivou, směšnou, odpudivou. Život svaté Marie je pro nás povzbuzením ještě v jednom momentě: Její dobrovolný kříž daleko od světa je jednou velikou přípravou na svaté Přijímání, jež je posilou na naší pouti.

Květná neděle: Vzhůru do Jeruzaléma

"Ježíš tedy přišel šest dní před Velikou nocí do Betanie, kde byl Lazar, ten, který zemřel a kterého vzkřísil z mrtvých. Tam mu připravili večeři a Marta je obsluhovala a Lazar byl jedním z těch, kdo s ním stolovali. Marie tehdy vzala libru velmi drahé masti z pravého nardu, pomazala Ježíšovy nohy a vytřela je svými vlasy. A dům byl naplněn vůní té masti. Jeden z jeho učedníků, Jidáš, syn Šimona Iškariotského, který ho měl zradit, tedy řekl: „Proč se tato mast neprodala za tři sta denárů a nedalo se chudým?“ To však řekl ne proto, že měl starost o chudé, ale že byl zloděj a měl na starosti pokladnu a to, co se do ní dávalo, bral. Ježíš tedy řekl: „Nech ji, zachovala to pro den mého pohřbu. Chudé přece máte u sebe vždycky, ale mne vždycky mít nebudete.“ Tehdy se veliké množství Židů dozvědělo, že je tam, a přišli – nejen kvůli Ježíši, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. A tak se velekněží rozhodli zabít i Lazara, neboť mnozí z Židů kvůli němu odcházeli a uvěřili v Ježíše. Když nazítří veliký zástup lidí, kteří přišli na svátek, uslyšel, že Ježíš přichází do Jeruzaléma, vzali palmové větve a vyšli mu naproti s voláním: „Hosana! Požehnaný, který přichází v Pánově jménu, král Izraele!“ A když Ježíš nalezl oslátko, vsedl na ně, jak je napsáno: „Neboj se, dcero Sionu, hle, tvůj král přichází, sedě na hříbátku oslice.“ Jeho učedníci tomu však nejprve neporozuměli; ale když byl Ježíš oslaven, tehdy si vzpomněli, že to o něm je napsáno a že mu to učinili. Zástup, který byl s ním, pak vydával svědectví, že zavolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých. Proto mu také vyšel naproti zástup lidí, neboť slyšeli, že udělal ten zázrak." (J 12:1–18)

Při našem putování jsme došli až ke Květné neděli, poslední neděli Triody postní, která již patří ke Svatému týdnu, jenž už není součástí přípravy, nýbrž vlastní připomínkou pašijových událostí. Dostáváme se až k branám Jeruzaléma. Nejdříve jsme ale svědky toho, jak Kristus, Boží slovo, skrze něž bylo vše stvořeno, skrze než byl stvořen člověk podle obrazu Božího, pláče nad tragickým údělem člověka a přistupuje k zesnulému tělu svého přítele Lazara, které již zapáchalo (J 11:39).

Avšak „aby ještě před svým utrpením dal jistotu všeobecného vzkříšení, vzkřísil Lazara, a proto i my jako děti nesouce znamení vítězství voláme: Hosana na výsostech, požehnaný jenž se béře ve jménu Páně“ (ze společného troparu Lazarovy soboty a Květné neděle). Po období příprav tedy triumfálně vstupujeme s Pánem do Svatého města. Z hlediska tohoto světa má tento triumf podobu potupy a bolesti, ale z pohledu onoho světa je to vítězství skutečné, a tedy věčné. Vítězství, které dává smysl předchozímu utrpení.

"Znamení vítězství", ratolesti, které si v tuto neděli přinášíme posvěcené z chrámu, můžeme chápat jako cestovní pas - doklad, že jsme občany království, jež není z tohoto světa, kteří jsou v tomto světě poze poutníky. Nechť nám na této cestě ukazuje cestu svaté paschální světlo. 

o. Miloš (Chariton) Mrázek



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ