Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

PRAVOSLAVNÝ ÉTHOS > Ostatní > Náš život: svědectví pravoslavného éthosu, nebo synkretické soužití?

Náš život: svědectví pravoslavného éthosu, nebo synkretické soužití?

„Veďte dobrý způsob života mezi národy, aby v tom, v čem vás pomlouvají jako zločince, uviděli vaše dobré skutky a oslavili Boha...“
(1Pt 2, 12)

Dnešní doba nám křesťanům umožňuje, abychom znovu žili a čelili podobné historické výzvě, kterou tak intenzivně žilo prvotní křesťanství: životní prostor určený globalizací.

Rozličné národy, lidé, jazyky, kultury a náboženství spoluvytváří mnohostranný rámec, ve kterém pravoslavní křesťané každodenně v praxi rozvíjejí dialog života s lidmi různých náboženství, názorů a národností.

Jak pravoslaví odcizení ekumenisté, tak sekularismem vychovaní politici a intelektuálové se snaží různými způsoby tomuto soužití vnutit svá vlastní pravidla, aby zaručili úspěšnost tohoto nevyhnutelného dialogu života.

Jejich snaha je ve všech svých formách zaměřena k pokojnému soužití a nerušenému podílení se na dobrech pozemského chiliastického ráje, ale také – a proč ne – k vizi obecného sblížení a synkretickému spojení tak, aby postoj a vztah každého z nás k Pravdě byl takový, aby nikoho neobtěžoval.

Ovšem zbožní pravoslavní křesťané „žijící Duchem“ (1Pt 2, 11) mají za své bezpečné průvodce na cestě k Osmému Dni nikoliv pastýře, kteří převracejí Církev v pouhé náboženství, ale údy těla Kristova, kteří dosáhli za svého života zbožštění: Bohonosné a osvěcující Apoštoly, církevní Otce a Učitele.

Konkrétně sv. apoštol Petr nás důrazně vyzývá k tomu, abychom nezapomněli na základní pravidlo, kterým se musíme řídit, když už také my – podobně jako prvotní křesťané - žijeme mezi „mnoha různými národy“ dnešní multikulturní společnosti: „vést dobrý způsob života“. (1Pt 2, 12)

Přední z apoštolů připomíná věřícím, kteří žili mezi nevěřícími, pohany, heretiky a věřícími jiných náboženství tato slova: „aby vedli dobrý způsob života, aby žili ctnostně“; „aby byli ozdobeni evangelijními zvyklostmi a křesťanskými ctnostmi“1

Tento Bohem požehnaný „dobrý způsob života“, ve všech důsledcích důstojné a ctnostné chování a vystupování věřících, vědomě žité jako svědectví pravoslavného éthosu přitahuje zvláštní pozornost („uviděli vaše dobré skutky...“) okolních lidí, kteří jsou tak přiváděni k poznání Pravdy a k uznání pravého Boha.

Výzva sv. Petra k „dobrému způsobu života“ je bezpochyby ozvěnou Spasitelových slov:

“Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (Mt 5, 16)

Tuto zcela základní pravdu o duchovní a misijní síle „dobrého způsobu života“ zvěstoval také sv. Jan Zlatoústý, a to s výjimečným důrazem: „Neexistoval by ani jeden pohan, pokud bychom byli skuteční křesťané, pokud bychom dodržovali přikázání Krista, když nám činí nespravedlnost a když nám berou naše vlastnictví. Pokud bychom žehnali těm, kteří nás proklínají a pokud bychom činili dobro těm, co nám ubližují. Žádný člověk není tak necitelný, aby se nestal křesťanem, pokud bychom všichni ve svých životech následovali tato pravidla.“2

Světlo Athosu sv. Nikodém ve svých spisech uvádí jeden velice poučný příběh, který v jeho době „vyprávělo mnoho věrohodných mužů“ a který potvrzuje výše uvedenou nauku sv. Petra.

V Malé Asii (za Osmanské říše v době nadvlády Turků) byly „dvě vesnice velice blízko sebe“. „V jedné žili pouze Turci a v druhé zase pouze Řekové - křesťané. Turci, kteří tam žili, byli velice krutí a nelidští a způsobovali křesťanům mnohá utrpení. Jednou napadla jako Boží trest tureckou vesnici smrtelná nemoc, která připoutala všechny, od nejmenších do největších, muže i ženy, na lůžko.

Tehdy se jeden z křesťanů, nejstarší z celé vesnice a velice zbožný a moudrý muž, vida v jaké hrozné situaci se ocitli Turci, nad mohamedánskými sousedy slitoval. Shromáždil všechny křesťany z vesnice a navrhl jim, aby zapomněli na všechna příkoří, které jim Turci způsobili, a šli je navštívit v jejich nemoci. Neboť takové je přikázání Páně: „Milujte nepřátele a čiňte jim dobro!“

Tímto způsobem je poučil a přesvědčil. Všichni se tedy vydali společně do turecké vesnice. Vstoupili do tureckých domů, začali se o nemocné starat a sloužili jim, dokud se neuzdravili. Turci, když viděli takovou dobrotu, velkomyslnost a shovívavost, žasli nad tím, jakou víru a jakého Boha mají křesťané, který je učí, aby neodpláceli zlo zlem. Poté se všichni společně shromáždili a promysleli celou záležitost. Nakonec se jednomyslně rozhodli nechat se pokřtít a stát se křesťany.

Hle, co zmůže „dobrý způsob života“ křesťanů. Jakou sílu má, že může přesvědčit celé vesnice, aby uvěřily v Krista a oslavovaly Ho.“3

_____________________
1Sv. Nikodém Svatohorec, Výklad na 1. epištolu sv. Petra 2,12.
2Sv. Jan Zlatoústý, Výklad na 1 Timotheovi, PG 62, 551.
3Sv. Nikodém Svatohorec, Výklad na sedm katholických epištol, Benátky 1806, s. 99-100. 

_____________________
Přeloženo z řečtiny: Ἃγιος Κυπριανός, (oficiální periodikum Posvátného synodu v ohrazení) č. 332 květen – červen 2006, s. 289-290.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ