Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

EKUMENISMUS > Z historie pravoslavného ekumenismu > Několik poznámek k závěrečné fázi přípravy Velkého sněmu Pravoslavné církve 2016

Několik poznámek k závěrečné fázi přípravy Velkého sněmu Pravoslavné církve 2016

Jak je všeobecně známo, v březnu loňského roku se nejvyšší představitelé oficiálních místních pravoslavných církví na svém společném zasedání, tzv. synaxis, dohodli na svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve na svátek Letnic roku 2016. Vedle toho bylo také rozhodnuto o ustanovení Speciální mezipravoslavné komise, do které každá místní církev delegovala jednoho biskupa a jednoho poradce. Úkolem této komise bylo s časovým horizontem do letošní Paschy znovu projít texty, které již byly schválené na III. Předsněmovní všepravoslavné konferenci v 1968 v Chambésy. O této konferenci, která byla prozatím nejdůležitějším mezníkem v přípravném procesu Velkého sněmu, je možné se podrobněji informovat v třetí části naší studie „Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve III“.

Speciální komise se nakonec sešla ke třem zasedáním. První z nich byla v listopadu loňského roku věnována problematice vztahu Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu a postoji pravoslaví k ekumenickému hnutí. Druhé zasedání, které se uskutečnilo v únoru letošního roku, bylo zasvěceno otázce „příspěvku Pravoslavné církve k utvrzení míru, spravedlnosti, svobody, bratrství a odstranění rasových a dalších rozdílů“. Třetí, závěrečné zasedání z přelomu letošního března a dubna, bylo věnováno otázce církevního kalendáře, kanonických překážek k uzavírání sňatku a významu půstu. Výsledkem práce Speciální komise by měly být přehlédnuté a zrevidované texty, které budou předloženy k novému schválení na V. Předsněmovní všepravoslavné konferenci, která by se měla uskutečnit v polovině letošního roku.

Z hlediska pravoslavné dogmatické theologie je tou nejdůležitější otázkou z katalogu deseti témat chystaného Velkého sněmu otázka pravoslavné eklesiologie, a z ní vycházející problematika ekumenismu a vztahu Pravoslavné církve k jinoslavným společenstvím. Zmíněné první zasedání Speciální komise znovu potvrdilo, že je to právě toto téma, ve kterém (na rozdíl od ostatních témat) panuje shoda a jednota napříč všemi místními pravoslavnými církvemi. Na tomto zasedání, na kterém byli kromě místní česko-slovenské církve přítomni delegáti ze všech místních církví, se podle dostupných zpráv nenašel nikdo, kdo by odmítl či vyjádřil nesouhlas s projednávaným textem „Vztahy Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu“ schváleným na III. Předsněmovní všepravoslavné konferenci z 1986.

Ve třetí části naší studie o historii přípravného procesu svolání Velkého sněmu jsme ukázali, že tento eklesiologický text postuluje základní principy nové pravoslavné ekumenické eklesiologie, která popírá samotné základy pravoslavné víry, pravoslavného sebe-chápání a identity. Ukázali jsme, že pokud by skutečně tento text byl schválen Velkým sněmem, znamenalo by to naplnění vize pravoslavného ekumenismu: Pravoslavná církev by tímto krokem eklesiologicky legalizovala, tedy uznala nepravoslavná společenství jako místní církve, společně s ní tvořící Tělo Kristovo. Jinými slovy byl by tím položen theologický základ umožnující sjednocení Pravoslavné církve s jinoslavnými denominacemi, a to v prvé řadě s římskokatolickou církví.

Zdá se, že slova, která již v roce 1976 napsal o. Serafím Rose ve svém článku „Královská cesta - Pravé pravoslaví ve věku apostaze“, byla prorocká.

Pravoslavní jsou dlouhodobě připravováni na blížící se "ekumenické" sloučení všech církví a náboženství skrze desetiletí lhostejnosti, světskosti, shovívavosti a ruinující falešnosti, že "opravdu nás nic neodděluje" od všech ostatních, kteří se považují za křesťany…Pravděpodobně je už skutečně příliš pozdě zabránit svolání reformistického "Osmého ekumenického sněmu" a "ekumenické" unie, která se za tímto skrývá...Je to cesta, která povede ke konečné likvidaci pravoslaví v těch jurisdikcí, které ji budou následovat až do konce.“

Jak postupně finišují závěrečné přípravy na svolání Velkého sněmu, čím dál tím více duchovních a věřících z oficiálního pravoslaví si stále jasněji uvědomuje, vstříc jaké duchovní katastrofě je vedou jejich církevní představitelé. Bývalý děkan athénské theologické fakulty o. G. Metallinos o akutní hrozbě zániku pravoslavného vyznání v oficiálním pravoslaví napsal: „Co učiní připravovaný Velký sněm? Jak čteme a vidíme, tento sněm se připravuje, aby nás přivedl k akceptování římského katolicismu a protestantismu jako autentických forem křesťanství. To je ta tragédie. Modlím se, aby se to nikdy nestalo. Ovšem k tomuto cíli směřuje současná situace.“

Podobné obavy sdílí také metropolita Serafim pirejský z Řecké novostylní církve. V říjnu loňského roku Odbor herezí a paranáboženských skupin pirejské metropolie publikoval oficiální prohlášení s názvem „Kráčíme skutečně ke svolání Velkého sněmu?“. V textu se mimo jiné uvádí:

Na závěr tohoto našeho krátkého komentáře vyzýváme s vědomím odpovědnosti věřící lid, aby byl ostražitý, neboť doba ve které žijeme je skutečně apokalyptická. Klam a lež je propagována jako pravda a pravda je považována už pouze za relativní. Panhereze ekumenismu na základě svého dlouhodobého destrukčního působení nebezpečným způsobem otupila pravoslavnou identitu mnohých biskupů, duchovních a laiků. Skutečně se obáváme, že tato skutečnost se projeví také na Velkém sněmu Pravoslavné církve. Bojíme se, že záměrem některých vysoce postavených hierarchů bude na tomto sněmu synodní zaštítění a schválení ekumenismu, místo toho, aby ho odsoudili jako panherezi. Naše obava vychází z toho, že ekumenismus dnes dominuje a je vládnoucím přesvědčením u velké většiny biskupů téměř všech patriarchátů a autokefálních církví.“

Na mezi-pravoslavné úrovni pak byly tyto opodstatněné obavy otevřeně formulovány a vyjádřeny ve velice důležitém textu, ve veřejné petici „Nová eklesiologie ekumenického patriarchy Bartoloměje“ jehož autorem je neformální Shromáždění duchovních a laiků. Tomuto významnému počinu jsme na našich stránkách nedávno věnovali samostatné pojednání.

Metropolita Serafim v žádném případě nepřehání, když tvrdí, že velká většina biskupů z oficiálního pravoslaví vyznává ekumenismus (otázka, proč s nimi setrvává ve společenství, když sám ekumenismus nazývá panherezí, by mohla být námětem na samostatné zamyšlení). Skutečnost, že prosazování, zvěstování a rozšiřování nové eklesiologie pravoslavného ekumenismu se v žádném případě netýká pouze patriarchy Bartoloměje a konstantinopolského patriarchátu, ale de-facto je společným znakem také ostatních místních církví, potvrzuje mimo jiné situace v největší místní pravoslavné církvi.

V říjnu roku 2013 metropolita Hilarion (Alfejev), předseda oddělení vnějších vztahů ruské církve a zástupce moskevského patriarchátu v celé řadě mezi-pravoslavných a mezi-křesťanských organizací a komisí, přednesl přednášku o vztazích pravoslaví s katolicismem a protestantismem publikovanou na stránkách Oddělení vnějších vztahů Ruské pravoslavné církve. 

Přestože v mnoha ohledech moskevský a konstantinopolský patriarchát jednají jako zcela nesmiřitelní rivalové, v otázce nové eklesiologie pravoslavného ekumenismu se nacházejí v hluboké jednotě a souznění. Zmíněná přednáška je toho názorným příkladem. Níže uvedeme několik výroků metropolity Hilariona, které dobře ilustrují status quo eklesiologického sebe-chápaní klíčových představitelů oficiálního světového pravoslaví.

Podle metropolity Hilariona se Velké schizma mezí Východem a Západem uskutečnilo „z politických příčin“. Co se týče místa a důležitosti theologických otázek v problematice vztahu pravoslavné a římskokatolické církve vyjádřil se způsobem, který by asi málokdo čekal od předního theologa ruské církve a od osobnosti, která sehrála přední roli v procesu znovuvybudování systému theologického vzdělávání v postovětském Rusku. Jedná se však zároveň o výmluvné svědectví o tom, do jaké duchovní povrchnosti vede ekumenický dialog lásky oddělený od dialogu pravdy: “Máme prakticky stejné Vyznání víry, kromě jednoho slova, které sem přidali katolíci…“. Co je k tomu možné dodat? Jak vidíme, mezi nejvyššími představiteli oficiáního, ekumenického pravoslaví, je živé duchovní dědictví nejtragičtější postavy pravoslaví 20. stol. patriarchy Athenagorase, který prohlásil:„Věk dogmat skončil...“ ; „Započal jsem dialog přátelství, lásky a pochopení, nikoliv theologický dialog...“    

Metropolita Hilarion je také zastáncem jednoho z hlavních principů nové eklesiologie pravoslavných ekumenistů: nauky o „jedné a rozdělené Církvi“. V přednášce ji formuloval těmito slovy: „Nyní se mluví o tom, že je třeba svolat Všepravoslavný sněm… nebudeme ho nazývat Ekumenickým sněmem, ale pojmenujeme ho Všepravoslavným. Důvod spočívá v tom, že z našeho úhlu pohledu bude možné svolat Ekumenický sněm pouze tehdy, až se západní a východní křesťané znovu sjednotí v jednu Církev.“

Podle metropolity Hilariona západní křesťanství, poté co se oddělilo od společenství se zbylými východními patriarcháty v 11. století, nepřestalo být součástí jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve. Hranice Pravoslavné církve se podle něj neztotožňují s hranicemi Církve-Těla Kristova, ale vymezují pouze jednu její (východní, pravoslavnou) část. Proto také sněm všech pravoslavných církví nemůže být sněmem ekumenickým, tedy shromážděním celé Kristovy Církve po vší zemi, ale pouze shromážděním všepravoslavným. Církev podle metropolity Hilariona i po Velkém schizmatu zůstala jednou Církví jenom s tím rozdílem, že se rozdělila na východní a západní. Schizma tedy nezničilo vnitřní, neviditelnou jednotu, která i nadále pojí východní a západní část Církve, ale pouze její vnější, viditelnou jednotu.

Tato nová eklesiologie pravoslavného ekumenismu se však nachází v přímém protikladu s pravoslavnou eklesiologií, tak jak byla od počátku žita v Pravoslavné církvi a jak se vtělila do její patristické, sněmovní a liturgické tradice. V souladu s touto tradicí má Pravoslavná církev jakožto „sloup a opora pravdy“ neotřesitelnou jistotu, zcela jednoznačně definované eklesiální sebe-chápání, v souladu s kterým platí, že ona tvoří jednu, svatou, obecnou a apoštolskou Církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry a se kterou je ontologicky totožná.

Pravoslavní ekumenisté, tím jak eklesiologicky legalizují nepravoslavné denominace, popírají reálnou jednotu Církve. Ovšem podle patristické theologie platí, že jednota Církve proklamovaná ve Vyznání víry je podmínkou sine qua non existence Církve. Jednota Církve je jejím základním ontologickým určením. Popření viditelné jednoty Církve znamená popření eklesiologického článku Vyznání víry. „Nejhlubší důvod pro jednotu Církve, je samotná jednota Trojjediného Boha. Jednota Církve totiž odráží jednotu tří Božích Osob Svaté Trojice.“ (I. Karmiris) V souladu se základním principem pravoslavné eklesiologie platí, že Církev jakožto jedno, jediné a nerozdělitelné Tělo Kristovo nemůže být nikdo rozděleno. Pouze se může stát, že v průběhu putování Církve dějinami nějaká její část - tím, jak opustí jednotu ve víře a začne hlásat novou, změněnou nauku – od Církve odpadne a přestane být její součástí. To však v žádném případě neničí jednotu Církve ani nezpůsobuje její rozdělení.

Premisa, že pravoslavná a katolická církev dohromady tvoří jednu Církev, vede metropolitu Hilariona k tomu, aby v přímém rozporu s tím, co bylo v pravoslaví věřeno po celé druhé tisíciletí tvrdil, že Pravoslavná Církev uznává platnost katolických svátostí. Přestože, jak říká, neexistuje oficiální stanovisko, podle kterého by byly katolické svátosti prohlášeny za platné, současná praxe běžná v oficiálním pravoslaví potvrzuje, že „faktické uznání platnosti svátostí mezi pravoslavnými a katolíky existuje.“

Metropolita Hilarion je také charakteristickým příkladem nové ekumenismem pozměněné a formované pravoslavné identity:

Když pravoslavný člověk přijede na Západ, může jít pomodlit se do katolického kostela, postát na bohoslužbě, ale nemůže jít ke sv. Přijímání. A to nikoliv proto, že neuznáváme přijímání katolíků, ale protože mezi námi neexistuje svátostné společenství. Spíše se jedná o otázku církevní disciplíny… Již na konci 20. století se vlivem theologického dialogu mezi pravoslavnými a katolíky jak na Západě, tak i na Východě velice rozšířilo a upevnilo vědomí, že v současném světě nejsme soupeři, ale partneři, tedy že na misijním poli pravoslavní a katolíci nesmí působit na úkor jeden druhému, ale že spolu musí spolupracovat.“

Je pak zcela pochopitelné, když vlivem této nové eklesiologie, nové pravoslavné identity metropolita Hilarion mluví o připravovaném sjednocení pravoslavné a katolické církve jako o pouhém „obnovení administrativní jednoty“!!! Jak je patrné, obavy pravoslavných odpůrců ekumenismu z řad oficiálního pravoslaví z toho, co se s nimi stane, když na Velkém sněmu bude tato nová eklesiologie prohlášena za oficiální nauku Pravoslavné církve, jsou zcela oprávněné.

Vedle oficiálního pravoslaví utvářeného synkretickým ekumenismem však existuje také inovacemi neporušené pravé pravoslaví, které v sobě uchová katholicitu (celostnost, úplnost) orthodoxního vyznání i v dnešní době. A proto se v něm můžeme setkat s oběma aspekty, které byly od počátku přítomny v životě Kristovy Církve. První aspekt je pozitivní: zvěst o vtělení, o příchodu Bohočlověka do světa, zvěst o přebývání pravdy, života a světla v tomto údolí stínů a smrti. Zvěst o tom, že vzkříšení Krista a sestoupení Ducha Svatého otevřelo člověku možnost již tady na tom světě porazit smrt a stát se nesmrtelným. Zvěst o tom, že eschatologická realita Království Božího je již tady na v tomto světě přítomná a nachází se uvnitř v hranicích Těla Kristova, tedy v Pravoslavné církvi.

Druhý aspekt je naopak negativní: zvěst o boji Církve proti herezím, které - každá svým vlastním způsobem- uzavírají lidem přístup k pravdě a životu zjevenému a darovanému v Kristu. Zvěst o boji proti „mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“ (Ef 6, 12). Tento „negativní“ aspekt se však z nového, oficiálního, sekulárního pravoslaví zcela vytratil. Oficiální jurisdikce se v rámci ekumenického hnutí naopak zavázali překonat „starou hereziologii“ a to, co církevní otcové na základě své duchovní zkušenosti považovali za duchovně smrtelné, dnes ekumenisté považují za „obohacující různorodost (diversity)“.

Je třeba pamatovat na to, že oba tyto aspekty nalézáme také v životech všech církevních Otců. Na jednu stranu se u nich setkáváme s obrovskou láskou a shovívavostí, se soucitem a pochopením pro lidské slabosti. Ovšem na druhou stranu u nich spatřujeme pro ekumenismem vychovaného křesťana nepochopitelnou, pohoršující a skandální přísnost a neústupnost vůči heretikům, kteří naopak většinou byli lidé velice ctnostní.

Consesus patrum, co se týče postoje církevních Otců k nepravoslavným, je rozvinutím příkazu sv. Pavla: “Heretika po prvním a druhém napomenutí odmítni.“ (Ti 3,10) Dějiny Pravoslavné církve až do začátku 20. století byly formovány na základě obecně přijímaného principu: Společenství mezi pravoslavnými a jinoslavnými není možné. Důvod nespočívá v tom, že by první byli lepší než ti druzí. Pojmy pravoslavný a heretik totiž v žádném případě nejsou etické kategorie. To, co člověka sjednocuje s Církví, není ctnost. Podle vlastní pravoslavné tradice to, co člověka sjednocuje s Církví je „pravé a spasitelné vyznání víry (orthodoxie)“ (sv. Maxim Vyznavač). Naopak hereze je to, co člověka od Církve odděluje. Když na VII. ekumenickém sněmu sněmovní otcové diskutovali, jakým způsobem je třeba přijímat ikonoborce do Církve, zazněla tam také tato slova: “Biskup Jan, místodržitel apoštolského trůnu na Východě, prohlásil: Hereze odděluje od Církve každého člověka. Na to svatá synoda odpověděla: To je zcela zřejmé.“

Pokud mluvíme o vztahu pravoslaví a hereze musíme mít na paměti, že pravoslavná tradice nechápe dogmata jako nějaké abstraktní definice odtržené od života. Naopak vidí je jako Bohem zjevené ukazatele na cestě nového života v Duchu Svatém. Patristická tradice chápe každodenní život pravoslavného křesťana jako žitou dogmatiku. Pravoslavná dogmata leží v základu pravoslavného éthosu. Trojiční způsob života a eklesiální smýšlení jsou podle této tradice nezbytné pro každého, kdo chce kráčet po Kristem otevřené cestě vedoucí ze země do nebe, ze smrti do nesmrtelnosti, z porušitelnosti do neporušitelnosti.

V Janově evangeliu Pán Ježíš Kristus praví: “Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“(J 6, 63) Podobně i slova, tedy dogmata a víra jedné svaté, obecné a apoštolské Církve, tedy Pravoslavné Církve, která není ničím jiným, než Kristem prodlouženým v historii, jsou Duch a život. Podle patristické tradice je třeba na pravoslavné vyznání, pravoslavná dogmata nahlížet jako na životodárné síly, které jako jediné mají schopnost léčit a oživovat hříchem a smrtí oslabenou padlou lidskou přirozenost a tak odhalovat její „dávnou krásu“ a činit ji schopnou postupného sjednocení s Bohem, tedy zbožštění.

Pouze z tohoto hlediska je pochopitelná neústupnost a zélotství církevních Otců v jejich zápase za zachování čistoty a úplnosti pravoslavného vyznání. Sv. Justin Popovič považuje odmítnutí či pozměnění pravoslavné dogmatiky za akt spirituální sebevraždy, kterým člověk sebe a potažmo také své souvěrce odděluje od životodárných sil Církve. Jedná se o projev úplné duchovní slepoty, když pravoslavní ekumenisté ve svých prohlášeních a textech považují tento antiheretický aspekt patristické tradice za výraz fanatismu, sebe-uzavřenosti, strachu před jiným a odlišným. Jedná se o vítězství sekularizce, když tuto stránku svatootcovského duchovního dědictví považují za patologický projev eklesiologické a soteriologické výlučnosti. Pravoslavní ekumenisté považují tuto etapu církevní historie za krajně problematickou a  za hlavní příčinu rozdělení a zničení jednoty světového křesťanstva. Proto si dali za cíl, tuto etapu co nejdříve překonat mimo jiné zrušením a vyprázdněním pojmu hereze a heretik.

Protože jejich nové, sekularizované, ekumenické a požadavkům postmoderního křesťana přizpůsobené pravoslaví jim poskytuje jinou duchovní zkušenost, nejsou schopni nahlédnout, že církevní Otcové svoji neústupnost v otázkách pravoslavného vyznání a dogmatiky nepovažovali v žádném případě za akt fanatismu, ale za čistý a nezištný projev lásky k člověku. Podle svého nejlepšího svědomí sloužili bližnímu tak, že zápasili o zachovávání neporušené plnosti pravdy Církve, která je pravdou nového Boholidského způsobu života zjeveného v Kristu.

Na závěr ještě uveďme, že na konci svého třetího, závěrečného setkání dne 2. 4. 2015 vydala Speciální mezipravoslavná komise oficiální prohlášení, ve kterém členové komise „zodpovědně prohlašují“ že zvěsti o tom, že by komise přijala názory, které by byly „protikladné k nauce Církve“ jsou nepřesné a neopodstatněné. Toto ujištění se pravděpodobně týká velikého rozruchu, který nastal po druhém zasedání komise, na kterém se projednával text „Příspěvek Pravoslavné církve k utvrzení míru, spravedlnosti, svobody, bratrství a odstranění rasových a dalších rozdílů“ schválený na III. Předsněmovní všepravoslavné konferenci v 1986. Příčinou velikého pobouření zejména v řeckém pravoslavném prostředí byly zákulisní informace o tom, že někteří členové komise chtěli aktualizovat toto 30 let staré prohlášení tím, že by ho rozšířili o problematiku práv sexuálních menšin.

Můžeme si jen přát, aby si v budoucnu podobnou citlivost, ostražitost a smělost udrželi věřící a duchovní z oficiálního pravoslaví také v otázkách pravoslavné víry a dogmatiky. Vždyť jak jsme výše poznamenali, jsou to právě pravoslavná dogmata, která utvářejí pravoslavnou etiku. Přijetí dogmatického synkretismu v církevním životě totiž nevyhnutelně vede a i nadále povede k pronikání a upevňování také etického synkretismu a relativismu do církevního života oficiálních místních pravoslavných církví.

o. Jiří Ján, ThD. 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ