Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

ORTHODOXNÍ KŘESŤANSTVÍ > Patristická tradice: kritérium Orthodoxie > o. Georges Florovsky: O patristické tradici

o. Georges Florovsky: O patristické tradici

Následujíce Otce

„Následujíce svaté Otce“... Takovými slovy se v Církvi prvních století začínala dogmatická pojednání. Chalcedonské vyznání začíná přesně těmito slovy. Rozhodnutí VII. ekumenického sněmu o svatých ikonách začíná rozvedenější verzí uvedeného výroku: „Následujíce božsky inspirované učení svatých Otců a Tradici katholické Církve...“. Didaskalia (nauka) sv. Otců byla a je formálním a normativním rámcem, ke kterému se v Pravoslaví vždy odkazovalo.

Musíme však mít na mysli, že toto slovní spojení nebylo jen pouhým „odvoláváním se ke starým dobám“. Naopak od samého počátku, v průběhu všech staletí, Církev vždy zdůrazňovala kontinuitu svého učení. Můžeme směle říci, že tato identita Církve od apoštolských dob až dodnes je nejnápadnějším rysem a projevem pravé víry – vždy stejné.

Ovšem „starobylost“ není sama o sobě dostatečným důkazem pravé víry. Navíc pro starověk byla křesťanská zvěst převratnou „novotou“ volající po radikální „renovaci“. „Staré“ zemřelo a vše bylo „učiněno nové“.

Na druhou stranu se i hereze mohly odvolávat k minulosti a nárokovat si autoritu určitých „tradic“. Občas se i stávalo, že některé hereze vyvěraly z lpění na tradici.1 Archaické definice mohou být často nebezpečně zavádějící.

Sám Vincent Lerinský si byl plně vědom tohoto nebezpečí. Postačí, když ocitujeme následující pasáž z jeho díla: „A teď, jak radikálně se celá situace změní! Autoři těch stejných názorů jsou uznáni býti katholickými, ale jejich následovníci jsou už heretici; učitelé jsou očištěni, žáci zatraceni; autoři pojednání zdědí Království, jejich následovníci půjdou do Gehenny.“ (Commonitorium VI)

Vincent Lerinský v této souvislosti mluvil o sv. Cypriánu a donatistech. Sv. Cyprián sám čelil stejné situaci. „Starobylost“ jako taková může snadno být jen zakořeněnou zvyklostí: Nam antiquitas sine veritate vetustas erroris est (Epist.74) Je třeba upozornit na to, že „staré obyčeje“ jako takové ještě negarantují pravdivost. „Pravda“ není „zvyk“.

Pravá tradice je pouze tradicí „Pravdy“ - traditio veritatis. Podle sv. Irenea Lyonského je tato tradice založena, chráněna a upevněna díky charisma veritatis certum - jistým a pevným charismatem pravdy, které bylo „uloženo“ v Církvi od samého počátku a je uchováno nepřetržitým následovnictvím biskupského úřadu. Církevní „Tradice“ není pokračováním lidské paměti, nebo zachováváním rituálů a zvyků. Je to - slovy sv. Irenea - živá Tradice – depositum juvenescens. Nemůže být tudíž připočtena k mortuas regulas - mrtvá pravidla. V podstatě je Tradice kontinuitou trvalé přítomnosti Ducha Svatého v Církvi, kontinuitou Božího vedení a osvěcování.

Církev není svázána „literou“. Spíše je „Duchem“ neustále pohybována. Ten stejný Duch, Duch Pravdy, který „mluvil skrze proroky“, který vedl apoštoly, nepřetržitě vede Církev k plnějšímu pochopení a poznání Boží pravdy. Vede Církev od slávy k ještě větší slávě.

„Následujíce svaté otce...“ Nejedná se zde o odkaz k abstraktní tradici vyjádřené v určitých formulacích a prohlášeních. Jedná se v prvé řadě o odvolání se k svatým svědkům pravdy. Vždyť se přeci odvoláváme k apoštolům a ne k abstraktní „apoštolicitě“. A ve stejném duchu se odvoláváme také k Otcům.

Svědectví Otců patří svojí podstatou neodlučitelně k pravé struktuře pravoslavné víry a pravoslavného myšlení. Církev je stejně tak věrná „kérygmatu“ (kázání, zvěsti) apoštolů, jako je věrná dogmatům a učení církevních Otců.

Tuto pasáž zakončíme obdivuhodným starověkým hymnem (snad z pera sv. Romana Melodika). „Zachovávajíce kérygma apoštolů a dogmata Otců, Církev zapečetila jednu a jedinou víru a nesouc oděv pravdy, utváří brokát nebeské teologie a velebí úžasné tajemství zbožnosti“.2

Myšlení Otců

Skutečně Církev je apoštolská. Církev je ale také patristická. Církev je svojí vnitřní podstatou „Církví Otců“. Nemůžeme tato dvě hlediska oddělit. Jen nakolik je Církev „patristická“ je i opravdu „apoštolská“. Svědectví Otců je mnohem více než historickým rysem, hlasem z minulosti.

Uveďme část z jiného hymnu, tentokráte ze svátku Tří hierarchů : „... Slovy hluboké moudrosti sestavili jste dogmata, která nám z počátku„rybáři“ předali prostými slovy, v poznání a moci Ducha; neboť tak bylo třeba, aby naše prostá víra byla Vámi vyložena a představena... “

V Církvi se setkáváme a vždy jsme se setkávali se dvěma úrovněmi vyznávání křesťanské víry:„naše prostá víra musela být vyložena...“ Je zcela přirozené, že se v určitém okamžiku objevila nutnost, vnitřní potřeba, zákonitá naléhavost přejít od kérygmatu k dogmatu. Ve skutečnosti učení Otců, stejně jako dogmata Církve, je tou stejnou „prostou zvěstí“, kterou nám jednou provždy apoštolové svým kázáním předali a uložili. Otcové však tuto prostou zvěst plně a jasně formulovali. Apoštolské zvěstování je v Církvi uchovávané živé, nejde o pouhou konzervaci.

V tomto smyslu je učení Otců trvající a stále živou rovinou křesťanské existence, stálým a nejzazším kritériem pravé víry. Otcové nejsou jen svědkové staré víry - testes antiquitatis. Spíše jsou svědky pravé víry - testes veritatis.

„Myšlení Otců“ je pro pravoslavnou theologii vlastním a základním rámcem a to neméně důležitějším než slova Písma Svatého, od kterého je  také neodlučitelné. Jak to bylo dříve dobře vyjádřeno: „Po všechna staletí pravoslavná Církev není pouze dědičkou Církve Otců, ona je, byla a vždy bude Církví Otců.“3

Existenciální charakter patristické theologie

Nejcharakterističtějším rysem patristické theologie je její „existenciální“ charakter (můžeme li použít tento neologismus). Jak pravil svatý Řehoř Naziánský, církevní Otcové mluvili o Bohu „rybářsky, nikoliv aristotelsky“ - λιευτικς, οκ ριστοτελικς. Jejich theologie byla stále tím stejným apoštolským zvěstováním, zprávou, kérygmatem. Přestože byla logicky vystavěna a podpořena intelektuálním argumentováním, jejich theologie vždy zůstala „kérygmatickou“.

Theologie církevních Otců se vždy odvíjela od duchovní zkušenosti, duchovního poznání; základním odkazem byl vždy rámec víry. Oddělená od života v Kristu není theologie přesvědčivá; je-li separována od živé víry, theologie degraduje do prázdné dialektiky, marného a zbytečného plýtvání slovy. Je z ní potom pouhá „polylogia“ (mnohomluvení) bez jakýchkoliv duchovní důsledků. Patristická theologie byla vždy existenciálně zakořeněna v pevném svazku s vírou.

V žádném případě se nejednalo o samostatnou a nezávislou „intelektuální disciplínu“, kterou si mohl kdokoliv argumentačním způsobem tedy ἀριστοτελικῶς osvojit bez předchozího duchovního zápasu.

V době intenzivních a ostrých dogmatických svárů a nekončících polemik vystoupili velcí kappadočtí Otcové proti používání dialektiky, proti používání „aristotelského sylogismu“ a snažili se odkázat theologii zpět k vizi víry.

Patristickou theologii je totiž možné pouze „kázat“ nebo „proklamovat“. Kázat ji z kazatelny a proklamovat ji ve slovech modlitby a v posvátných obřadech. Celá může být obsažena a představena pouze v rámci celkové struktury křesťanského života.

Opravdová theologie nemůže být nikdy izolovaná od modlitebního života a od asketického zápasu o dosažení ctností. Jak píše sv. Jan Klimak: „Kde je dosaženo čistoty, tam začíná theologie - Τέλος δ γνείας πόθεσις θεολογίας.“ (Scala Paradisi, XXX)

Na druhou stranu taková theologie měla a vždycky má „přípravný charakter“. Jejím cílem je ukázat a potvrdit, že se nacházíme před tajemstvím živého Boha a svědčit o něm slovy i skutky. „Theologie“ v tomto pojetí není cílem samým o sobě, ale je vždycky pouze cestou. Theologie a dokonce i „dogmata“ nepředstavují nic víc než „rozumové obrysy“ zjevené pravdy a její „noetické“ svědectví. Jedině v aktu živé víry jsou tyto „obrysy“ naplněny obsahem.

Christologické formulace dávají smysl pouze těm, kteří se setkali s živým Kristem, přijali Ho a uznali Ho jako Boha a Spasitele a skrze víru přebývají v Něm, v Jeho těle – Církvi. V tomto světle je pochopitelné, proč theologie není a nemůže být samostatnou a nezávislou „intelektuální disciplínou“. Naopak neustále ukazuje k pohledu víry.

„Co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme...“ (1J 1,1). Mimo toto „zvěstování“ jsou theologické formulace prázdné a bez jakékoliv závažnosti. Ze stejného důvodu nelze brát věroučné texty „abstraktně“, to znamená mimo celkový kontext víry. Je věru zavádějící, když někdo vytrhává jednotlivé výroky otců z jejich celkového pohledu na věc, stejně tak je zavádějící, pakliže se svévolně zachází s vytrženými citacemi z Písma. Stalo se rozšířenou a velmi nebezpečnou zvyklostí „citovat“ Otce, jinými slovy používat jednotlivé a izolované citace církevních Otců mimo jejich konkrétní kontext. Neboť pouze v jejich vlastním rámci neztrácejí svůj plný a vlastní smysl. Mimo něj přestávají být skutečně živými. „Následovat“ Otce neznamená Otce „citovat“. Následovat Otce znamená získat jejich „mysl“, jejich „phronema“.

Význam „epochy“ Otců

Nyní se dostáváme k zásadnímu problému. Označení „církevní Otcové“ se většinou spojuje s církevními učiteli prvních století církevních dějin. Má se běžně za to, že jejich autorita spočívá na jejich „starověkosti“ na tom, že žili časově blízko „prvotní Církvi“, počáteční „epoše“ Církve. Už svatý Jeroným musel s touto ideou polemizovat.

Ve skutečnosti je to tak, že v průběhu historie křesťanství nedošlo k žádnému snížení a umenšení „autority“, ani ke snížení aktuální duchovní kvalifikovanosti a moudrosti. Je ovšem zřejmým faktem, že idea „duchovního úpadku“ silně ovlivnila moderní theologické myšlení. Je pravda, že až příliš často, vědomě, či nevědomě se považuje raná Církev jakoby za bližší prameni pravdy.

Tento přístup je správný a užitečný, pramení-li z našeho přiznání si duchovní nedostatečnosti a přiznání si našich vlastních slabostí, jako pokorná sebekritika. Na druhou stranu je ale velmi nebezpečné, uděláme-li tuto myšlenku východiskem, nebo základem, pro naši „theologii církevní historie“.

Samozřejmě, že apoštolská doba by měla mít své unikátní místo v historii Církve. Byl to však jen začátek. Historie pokračuje dál. Všeobecně se předpokládá, že „doba Otců“ již také skončila. V tomto smyslu je brána za starověký fenomén, za starobylou a „archaickou“ epochu. Konec období „patristické epochy“ se stanovuje různě. Obyčejně se za „posledního Otce“ považuje svatý Jan Damašský na východě a svatý Řehoř Veliký, nebo Isidor ze Sevilly na západě.

Toto časové omezování bylo v poslední době po právu napadáno. Neměl by například svatý Theodor Studitský také patřit mezi „Otce“? Mabillon zase prosazoval názor, že posledním z Otců a rozhodně ne menším než ostatní byl Bernard z Clairvaux.4

Problém ale nespočívá v periodizaci patristického období. Z pohledu západní theologie byla „doba Otců“ vystřídána a ve skutečnosti překonána následujícím „obdobím scholastiky“, které bylo chápáno jako podstatný krok vpřed.

Jakmile se objevila scholastika, byla patristická theologie archaizována a stala se pro ně jakousi historickou předehrou, minulou dobou. Tento úhel pohledu, pochopitelný pro západní křesťanství, však byl bohužel velmi často, slepě a nekriticky přijímán i na východě.

Podle této logiky máme jen dvě alternativy. Buď litovat „zpátečnickosti“ východu, který nikdy nazažil vlastní období scholastiky, nebo se vrátit do „starého věku“, ve formě více či méně archeologického bádání. Takový přístup byl důvtipně nazván „opakovací theologií“. Ta však není nic jiného než zvláštní formou imitujícího scholasticismu. Nezřídka se naopak tvrdí, že „období Otců“ skončilo mnohem dříve než se sv. Janem Damašským. Často se někteří nedostanou dál, než k období vlády Justiniána, nebo dokonce Chalcedonského koncilu. Nebyl snad již Leontius Byzantský prvním scholastikem?.

Z psychologického hlediska je tento přístup celkem pochopitelný, ačkoliv je theologicky neudržitelný.

Samozřejmě, že duchovní velikost Otců 4. století je zcela impozantní. Jejich jedinečnost nelze popřít. Nelze však nevidět, že Církev zůstala v plnosti „živá“ i po Nicejském a Chalcedonském koncilu. Dnešní zdůrazňování „prvních pěti století“ nebezpečně rozvrací theologický výklad a brání správnému pochopení samotného chalcedonského dogmatu.

Texty VI. ekumenického koncilu jsou často považovány pouze za jakýsi „apendix“ chalcedonského vyznání, které může zajímat jen pár theologů. A úžasná osobnost sv. Maxima Vyznavače je téměř úplně opomíjena. Podobně theologický význam VII. ekumenického koncilu je nebezpečně nedoceněn, a leckdo se podivuje, proč svátek Vítězství Orthodoxie je spojován právě s vítězstvím Církve nad ikonoklasmem. Vždyť to přece byl jen pouhý „ritualistický spor“, či nikoliv?

Často totiž zapomínáme na to, že známá formulace Consensus quinquesaecularis (dohoda na pěti stoletích do Chalcedonu), je formulace protestantská a reflektuje pro protestantismus vlastní „theologii historie“.

Jedná se samozřejmě o vymezující formulaci, ačkoliv pro ty, kdo by nejraději zůstali v době apoštolské, je i toto příliš. Problém je v tom, že obdobná formulace-dohoda pravoslavných o tom, že náš základ spočívá v „sedmi ekumenických koncilech“, není o nic moc lepší, pokud je to chápáno podobně restriktivně - a většinou to takhle myšleno bývá. V takovém případě období „sedmi ekumenických koncilů“ ohraničuje jakýsi „zlatý věk“ křesťanství, který už skončil a my nyní žijeme v „době železné“, na mnohem nižší úrovni duchovní vitality a autority.

Naše theologické myšlení bylo nebezpečně ohroženo a ovlivněno vnímáním historie podle „vzorce úpadku“, který byl pro interpretaci křesťanské historie uplatněn na západě od doby reformace. Plnost Církve byla interpretována staticky, postoj ke starověku a k rané Církvi byl převrácený a špatně vyložený. Nakonec tedy vidíme, že není velkého rozdílu, jestliže omezíme normativní autoritu Církve na jedno, pět či osm století. Nesmíme ji omezovat vůbec! Z čehož plyne, že nepřichází v úvahu žádná „opakovací theologie“. Církev je stále plně autoritativní, stejně jako byla v minulosti, neboť v ní působí Duch Pravdy, Svatý Duch Boží a vede ji stejně účinně jako v dobách dávno minulých.

Odkaz byzantské theologie

Svévolná periodizace církevní historie vede mezi mnohými neblahými důsledky také k tomu, že jednoduše ignorujeme odkaz byzantské theologie. Z jedné strany jsme dnes více než před několika málo desetiletími ochotni přijmout opravdovou autoritu „Otců“. To platí zvláště poté, co se na Západě obnovil zájem o patristická studia. Na druhou stranu se však stále neumíme vymanit z tendence omezovat záběr našeho pohledu a nepočítat tak „byzantské theology“ mezi církevní Otce.

Inklinujeme k přísnému rozlišování mezi patristickým obdobím, více či méně dlouhým, a dobou byzantskou. A stále tíhneme k tomu, že „Byzanc“ považujeme za podřadného nástupce „období Otců“.

Stále pochybujeme o významu byzantské doby pro theologické myšlení. Ovšem byzantské období bylo mnohem více než jen „opakováním“ patristické theologie. Také to nové, co toto období přineslo, nebylo méně kvalitní než to, co přineslo starověké křesťanské období. Naopak byzantská theologie je živým pokračováním patristického období! Byli jsme snad svědky nějakého historického přeryvu? Změnil se snad v nějakém historickém okamžiku éthos východní pravoslavné Církve? A které období by tedy mělo být oním přelomovým okamžikem, který nebyl nikdy jednomyslně identifikován a po kterém by měla začít doba, jež je pro budoucnost již méně závazná?

Zdá se, že existuje tichá shoda o tom, že tento přelomový okamžik je vyjádřen v omezující formulaci o epoše sedmi ekumenických koncilů. Následně jsou pak ignorováni a zapomenuti takový velikáni jako sv. Symeon Nový Theolog, sv. Řehoř Palama a velké hesychastické koncily 14. století. Jaká je v tomto pojetí jejich pozice a autorita v Církvi?

Pro všechny pravoslavné křesťany, kteří zápasí o dokonalost, o život modlitby a kontemplace, ať už v monastýrech, v poustevnách a nebo ve světě, jsou svatí Symeon Nový Theolog a Řehoř Palama velkou inspirací a stále aktuálními mistry a inspirátory. Tito věřící si nejsou vědomi žádné domnělé přetržky mezi patristickým a byzantským obdobím.

Velká encyklopedie pravoslavné zbožnosti Filokalie, která zahrnuje texty z doby mnoha století, je stále častěji brána jako funkční návod a průvodce pro ty, kteří se snaží praktikovat Orthodoxii v dnešním světě.

Autorita jejího sestavovatele sv. Nikodéma Svatohorce byla nedávno potvrzena a zdůrazněna jeho kanonizací. V tomto smyslu musíme říct, že „věk Otců“ stále pokračuje v živé Církvi. Neměl by též pokračovat i v našem theologickém snažení, výzkumu a závěrech? Neměli bychom znovu objevit „myšlení Otců“ také v našem theologickém způsobu myšlení a výuky? Obnovit je však nikoliv ve smyslu archaizujících postojů a zvyků, ani jako uctívanou relikvii, ale přímo jako existenciální postoj, jako duchovní orientaci. Jen takto může naše theologie být znovu zapojena do plnosti křesťanské existence.

Nestačí jen uchovávat byzantskou liturgii, tak jak se o to snažíme. Nestačí jen obnovit byzantské ikonopisectví a hudbu, což děláme už méně konzistentně. Nestačí praktikovat jisté rysy byzantské zbožnosti. Musíme jít hlouběji, musíme sestoupit až ke kořenům a odkrýt patristické myšlení a z něho vyvěrající zbožnost. Jinak se nám může snadno stát – jako se to často stává v pravoslavném prostředí, že budeme vnitřně rozpolceni mezi „tradicionalistickými“ formami zbožnosti a velmi „netradicionalistickým“ způsobem theologického myšlení. Jedná se o skutečné nebezpečí a mnozí mu podlehli. Naším liturgickým životem pokračujeme v „tradici Otců“. Neměli bychom v této tradici stát svědomitě a otevřeně také jako „theologové“, jako svědci a učitelé pravoslaví? Což můžeme podržet naši integritu jiným způsobem?

_________________________________________________________________
1
D.B. Reynders přichází s myšlenkou, že ve skutečnosti gnostici byli první, kdo se formálně odvolávali na autoritu „apoštolské tradice“ . To pak přinutilo sv. Irenea vypracovat své vlastní pojetí Tradice. Viz. D. B. Reynders, „Paradosis: La progrès de l´ideé de tradition jusqu´à Saint Irenee“ in: Recherches de Théologie ancienne et mediévale, 1933, s. 155-191. V každém případě byli zvyklí odkazovat k tradici.
2Frühbyzantinische Kirchenpoesie I, ed. Paul Maas, Bonn, 1924, s. 24.
3Louis Bouyer, "Le renouveau des études patristiques", in: Vie Intellectuelle, XV, 1947, s. 18.
4Mabillon, Praefatio generalis, PL CXXXII, 26.

_________________________________________________________________
Přeloženo z angličtiny: „Bible, Church, Tradition: an Eastern Orthodox View“ in: Collected Works of Georges Florovsky, Vol. I (Massachusetts, 1972), s. 105 – 113.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ