Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

ORTHODOXNÍ KŘESŤANSTVÍ > Eschatologie > O. Georgios Metallinos*: Ráj a peklo podle pravoslavné tradice

O. Georgios Metallinos*: Ráj a peklo podle pravoslavné tradice

Předposlední neděle před začátkem Velkého půstu je zasvěcená památce Druhého příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Skutečnost, že „vzpomínáme“ na tuto událost potvrzuje fakt, že Církev jako Tělo Kristovo ve svém liturgickém životě zažívá Druhý příchod Krista jako „skutečnost“ a nikoliv jako něco historicky očekávaného. Je to z toho důvodu, že při sloužení svaté Eucharistie již přecházíme do nebeského království, do metahistorie. V této perspektivě je také třeba přistoupit k tématu ráje a pekla, pokud tak chceme učinit z pravoslavného hlediska.

Ve 25. kapitole Matoušova evangelia se mluví o „království“ a o „věčném ohni“. V této perikopě, která je určená ke čtení na uvedenou neděli, „království“ označuje Bohem určený cíl člověka. „Oheň“ je „připraven“ pro ďábla a jeho anděly (démony), nikoliv protože to chtěl Bůh, ale protože nečiní pokání. „Království“ je podle Boží vůle připraveno pro věřící. „Království“ (tedy nestvořená Sláva) označuje ráj, „oheň“ (věčný) označuje peklo (věčný oheň) (Mt 25,46). Na počátku historie Bůh povolává člověka do ráje, do společenství s Jeho nestvořenou Milostí. Na konci historie člověk čelí ráji a peklu. Co to znamená uvidíme později. Předem však uveďme, že se jedná o zcela ústřední téma naší víry, úhelný kámen křesťanství jakožto Pravoslaví.

1. Často se v Novém Zákoně mluví o ráji a o pekle. V Lk 23,43 Kristus praví zločinci: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ O ráji však mluví také zločinec ve 42 verši: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Podle Theofylakta Bulharského to znamená, že „zločinec je v ráji, tedy v království“ (PG 123,1106). Sv. Pavel vyznává, že ještě za svého života „byl vzat do ráje a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit“ (2 Kor 12, 3-4). V knize Zjevení čteme: „Tomu, kdož zvítězí, dám jísti z dřeva života, kteréž jest uprostřed ráje mého Boha.“ (Zj 2,7). Arethas Cesarejský k tomu říká: „Ráj zde označuje věčný a blažený život.“ (PG 106,529). Ráj – věčný život – království Boží označují totéž.

Výroky o pekle: „Půjdou do věčných muk ...“ (Mt 25,46); „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně...“ (Mt 25,41); „...kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ (Mt 5,22); „... strach působí utrpení“ (1J 4,18). Všechna tato místa odkazují k tomu, co rozumíme pod pojmem „peklo“.

2. Ráj a peklo nejsou dvě různá místa. Taková interpretace nás zavádí do pohanství. Jedná se o dva různé stavy, které vycházejí ze stejného nestvořeného pramene, ale jsou zakoušeny jako dvě odlišné zkušenosti. Nebo lépe řečeno se jedná o stejnou zkušenost, kterou každý člověk prožívá odlišně, v závislosti na svých vnitřních předpokladech. Tou zkušeností je vidění Krista v nestvořeném Světle jeho Božství, jeho Slávy. Počínaje Druhým příchodem Krista budou všichni lidé po celou nekonečnou věčnost zřít Krista v jeho nestvořeném Světle. A tehdy se stane to, o čem se mluví v Janově evangeliu:„A půjdou ti, kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu.“ (J 5,29). Před Kristem se budou lidé rozdělovat na ovce a kozly, na ty napravo a na ty nalevo. Dojde tedy k rozdělení lidstva na dvě skupiny. Lidé v první skupině budou vidět Krista jako ráj, zatímco lidé v druhé skupině budou vidět Krista jako peklo („Neboť Bůh náš jest oheň spalující“ Žd 12,29).

Ráj a peklo označují totožnou skutečnost. To je patrné na ikoně Druhého příchodu. Zde je zobrazen Kristus, ze kterého vychází dva prameny. Z jedné strany Krista vychází řeka zářivého, zlatavého světla, v jejíž horní části jsou svatí. Z druhé strany Krista vychází ohnivá řeka, v jejíž spodní části jsou démoni a ti, kteří nečinili pokání. Proto je o Kristu řečeno, že „jest dán k pádu i k povstání mnohých“ (Lk 2,34). Pro ty, kteří Ho přijali a následovali Jím nabídnutou cestu léčby srdce, se stává vzkříšením pro věčný život. Ovšem pro ty, kteří Ho odmítli se stává pádem a peklem.

Svědectví církevních Otců. Sv. Jan Klimak píše, že nestvořené Světlo Krista je „ohněm spalujícím a světlem osvěcujícím“. Sv. Řehoř Palama ke stejnému tématu poznamenává: „On, praví, nás bude křtít v Duchu Svatém a ohni. Tím je označeno jak působení, které přináší osvícení, tak působení, které přináší utrpení. Každý člověk analogicky ke svému stavu, přijímá první nebo druhé.“ (Ε.Π.Ε. ΙΙ, 498). Na jiném místě uvádí o Kristově Světle: „I když všichni mají účast na jedné a té samé skutečnosti (Světlo Kristovo), neúčastní se na ní všichni stejným způsobem, ale rozličným způsobem ...“ ( Vydání P. Christou, díl II, s.145).

Z toho je zřejmé, že ráj a peklo není jednoduše odměna a trest (odsouzení), ale způsob, jakým každý z nás zakoušíme vidění Krista v závislosti na stavu našeho srdce. Bůh samozřejmě netrestá, i když z pedagogických důvodů se v Písmu mluví o trestání. Čím více se však člověk stává duchovním, tím lépe chápe jazyk Písma a naší Tradice. Duchovní stav, ve kterém se nacházíme (čistý / nečistý, kající / nekající) rozhoduje o tom, zda přijímáme Světlo Krista jako ráj či peklo.

3. Antropologickým problémem v Pravoslaví je otázka, co dělat pro to, aby člověk na věčnosti viděl Krista jako ráj a nikoliv jako peklo. Tedy co udělat, aby byl člověk účasten nebeského a věčného „Království“. Zde se nám ukazuje rozdíl mezi křesťanstvím, tedy Pravoslavím a ostatními náboženstvími. Ty slibují jakousi „blaženost“ a to po smrti. V Pravoslaví nejde o blaženost, ale o vyléčení nemoci náboženství, jak neustále zdůrazňuje o. J. Romanidis. Můžeme říct, že Pravoslaví je nemocnicí (sv. Jan Zlatoústý mluví o duchovní léčebnici), která lidem přináší možnost vyléčení srdce (očištění), postoupení k „osvícení“ Duchem Svatým a nakonec dosáhnutí „zbožštění“, které je jediným a konečným určením člověka. Tato cesta, kterou velice důkladným způsobem popsali o. J. Romanidis a metropolita Hierotheos Vlachos, je tou léčbou člověka, kterou procházejí všichni naši světci.

Život v těle Krista (Církvi) má právě tento význam. To je smysl existence Církve. K tomuto směřuje celé vykupitelské dílo Krista. Sv. Řehoř Palama říká, že předvěčná vůle Boží je, aby člověk do sebe pojal velikost Božího Království, tedy aby byl zbožštěn. To je cílem stvoření. A dále pokračuje: „A tak Boží prozřetelnost s ohledem právě na tento cíl přemoudře rozhodla o božském a nevyslovitelném vyprázdnění (při Vtělení), o Boholidském životě (Krista), o spasitelném utrpení a o všech ostatních tajemstvích.“ (Homilie IV, O Druhém příchodu Krista)

4. Ovšem všichni lidé nepřijímají Kristovu nabídku a proto se všichni neúčastní stejným způsobem na Jeho nestvořené Slávě. To nám vysvětluje podobenství o Lazarovi a boháči (Lk 16. kap.) Člověk odmítá Kristovo pozvání, stává se nepřítelem Božím a zavrhuje Kristem přinesenou spásu (To je rouhání proti Duchu Svatému, protože v Duchu Svatém přijímáme Kristovo pozvání). To jsou ti, kteří jsou v troparu zmíněného svátku pojmenováni jako „nikdy se nekající“. Sv. Jan Zlatoústý poznamenává, že Bůh se nikdy nehněvá. To my se k Němu stavíme nepřátelsky, odmítáme Ho. Nekající člověk se připodobňuje k démonům, protože sám se tak rozhoduje. Bůh nic takového nechce. Sv. Řehoř Palama praví: „... toto není Boží předvěčná vůle, pro to nás nestvořil, pro nás není připravený oheň. Neuhasitelný oheň byl zažehnut pro démony s jejich nezměnitelným utvrzením ve zle. Naše nekajícnost nás k nim připojuje.“ Na jiném místě praví: „Společné soužití se zlými démony je dobrovolné.“ Jedná se o tedy o svobodné rozhodnutí člověka.

Jak boháč, tak i Lazar vidí stejnou skutečnost, Boha v jeho nestvořeném Světle. Také boháč dosahuje poznání Pravdy, vidění Krista, nemůže se však na ní účastnit stejným způsobem jako Lazar. Lazar viděním Krista přijímá útěchu. Pro boháče je to stejné vidění mučením a trápením. Kristova slova „mají Mojžíše a proroky“ znamenají, že jsme bez možnosti výmluvy. Neboť existují světci, kteří dosáhli zkušenosti zbožštění a zvou nás, abychom následovali příkladu jejich života a dosáhli zbožštění stejně jako oni. Takže ti, kteří budou zažívat utrpení jako boháč, jsou bez omluvy.

Náš postoj k bližnímu odhaluje náš vnitřní svět, a proto je také kritériem při Posledním soudu (Mt 25 kap.). Neznamená to však, že je víra přehlížena, že naše věrnost Kristu není důležitá. Ta se naopak předpokládá, protože to, jestli máme Boha v sobě či nikoliv, je patrné z našeho postoje k druhým. První tři neděle Postní triody jsou zaměřeny na náš vztah k druhým lidem. O první neděli (Farizea a celníka) farizej (naoko zbožný) sám sebe ospravedlňuje (činí svatým) a odmítá celníka. O druhé neděli (Marnotratného syna) je starší bratr (opakování farizejského typu zbožnosti) zarmoucený z návratu svého bratra. Také on je na první pohled zbožný. Jedná se však o nemocnou zbožnost, která neplodí lásku. O třetí neděli (Posledního soudu) se tento postoj k bližnímu ocitá před Kristovou soudnou stolicí a stává se kritériem věčného života.

5. Zkušenost ráje / pekla převyšuje jak rozumovou, tak i smyslovou stránku člověka. Jedná se nestvořenou, nikoliv stvořenou realitu. Západní křesťanství vymyslelo mýtus o tom, že jak ráj, tak i peklo jsou stvořené skutečnosti. Přesvědčení, že ti, kteří budou zakoušet na věčnosti utrpení, nebudou vidět Boha, že budou zakoušet Boží nepřítomnost, že budou daleko od Boha, je mýtus. Stejně tak na Západě vykládali neuhasitelný oheň jako stvořený (např. Dante). Naopak pravoslavná tradice zůstává věrná Písmu a tvrdí, že také v pekle budou vidět Boha (jako boháč z podobenství) ovšem jako „oheň spalující“. Scholastická theologie vykládala peklo jako trest a jako zbavení možnosti zřít Boží podstatu. Ovšem z pohledu Písma a patristické tradice je peklo selháním a odmítnutím člověka spolupracovat s Boží Milostí s cílem dosáhnout „osvěcujícího“ vidění Boha (ráj) a získání nesobecké lásky (1 Kr 13,8 láska, která nehledá svůj prospěch). Z uvedeného je zřejmé, že nemůžeme mluvit o nepřítomnosti Boha, ale pouze o přítomnosti Boží. A proto je také Druhý příchod Krista děsivý (v uvedenou neděli v jednom troparu zpíváme: „Ó jak děsivá hodina to bude tehdy...). Jedná se o nevyvratitelnou skutečnost, ke které se Pravoslaví neustále obrací („očekávám vzkříšení mrtvých“).

Ti, nacházející se na místě utrpení, tedy ti, kteří mají zatvrzelé srdce jako farizeové (Mk 3,5: „zarmoucen tvrdostí jejich srdce“) věčně vidí oheň jako spásu! Protože jejich stav nedovoluje jiný druh spásy. Docházejí také oni svého dokonání, ale dokonáním jejich cesty je utrpení. Spásou je pro ně utrpení, neboť ve svém životě toužili pouze po blahobytu. Boháč v podobenství „si už za svého života užil všeho dobrého“. Naopak Lazar snášel bez reptání všechno zlé.

O tom mluví také sv. Pavel v 1Kor 3,13-15: „Oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice spasen, ale jako skrze oheň.“ Jak spravedliví, tak i nekající projdou skrze nestvořený „oheň“ Boží přítomnosti. Jeden však prochází beze škody, zatímco druhý je popálen, hoří. Je sice „spasen“ tedy zachráněn (v řečtině pojem σωτηρία označuje jak spásu, tak i záchranu), ale tak, jako když někdo projde ohněm a nezahyne. Euthymios Zigavinos (11. stol.) k tomu poznamenává: „Bůh je oheň, který čisté posvěcuje a ozařuje, ale nečisté pálí a zatemňuje.“ Theodorytos z Kyru vysvětluje verš z 1Kor 3,15 „sám bude sice spasen, ale jako skrze oheň“ tímto způsobem: „Je to podobně, jako když někdo prochází ohněm. Pokud má vhodnou ochranu, nespálí se. V odlišném případě sice projde, bude spasen, tedy zachráněn, ale s popáleninami.“

Oheň věčného utrpení tedy nemá nic společného s latinským očistcem. Nejedná se ani o stvořený oheň, ani o trest, ani o nějaký střední stav. Takové pojetí se rovná přenesení zodpovědnosti na Boha. Veškerá zodpovědnost je naše, a to jak v přijetí, tak i v odmítnutí Bohem nabízené spásy (léčby). „Duchovní smrt“ je viděním nestvořeného Světla, Boží Slávy jako ohně. Sv. Jan Zlatoústý v 9. homilii na list Korintským poznamenává: „...utrpení je věčné, hříšníci budou odsouzeni k věčnému trápení... slova „dílo mu shoří, utrpí škodu“ znamenají, že nevydrží sílu, žár ohně.“ A pokračuje dále: „ On sám se však neztratí, nebude zničen jako jeho dílo, ale zůstane v ohni. A tuto skutečnost Apoštol nazývá spásou a proto doplnil: „ale jako skrze oheň“... stejně jako jsme my zvyklí říkat o materiálu, který neshoří v ohni, že je zachráněn od ohně.“

Scholastické pojetí a výklady, které skrze Danteho přešly i do našeho (řeckého) prostoru, sebou přinášejí důsledky, které nás zavádějí do pohanských názorů. Tak například názor, že rozdíl mezi rájem a peklem je rozdílem dvou odlišných míst (geograficky). To je způsobeno tím, že se nerozlišuje mezi nestvořeným a stvořeným. Nebo názor, který popírá věčnost utrpení pomocí myšlenky „apokatastasis“ či „dobrého“ Boha (Bon Dieu). Bůh je skutečně „dobrý“ (Mt 8,17), vždyť přináší spásu všem. „Chce, aby všichni došli spásy...“ (1Tm 2,4) Děsivá však jsou Kristova slova, která zaznívají na pohřebním obřadu: „Sám od sebe nemohu dělat nic; jak slyším, tak soudím, a můj soud je spravedlivý...“ (J 5,30) Vymyšlená je také myšlenka „Božího soudu“, která se aplikuje na tento případ. Nakonec se všechno svádí na Boha (Bůh spasí, Bůh odsoudí), bez toho, aniž by se vzalo v potaz „naše spolupůsobení“ jako činitel naší spásy. Spása je možná pouze v rámci lidské spolupráce s Boží milostí. Sv. Jan Zlatoústý k tomu poznamenává: „Téměř vše je na Bohu, na nás zůstalo cosi nepatrného.“ To „nepatrné“ co zůstalo na nás, je přijetí Božího pozvání. Zločinec na kříži byl spasen tak, že jako klíč spásy použil slova „rozpomeň se na mě...“. Pohanské je také pojetí Boha hněvajícího se na hříšníka. Jak jsme viděli u sv. Jana Zlatoústého, „Bůh se nikdy nehněvá“. Jedná se o legalistické pojetí Boha, které vede k pojetí epitimie u zpovědi jako trestu a nikoliv jako léku.

6. Tajemství ráje / pekla je zakoušeno v životě Církve již v tomto světě. Ve svatých Tajinách se totiž uskutečňuje účast věřícího na Milosti Boží. Zejména ve svaté Eucharistii se nestvořená skutečnost, společenství s Bohem stává vevnitř v nás buď rájem nebo peklem, a to v závislosti na našem stavu. Zvláště účast na svaté Eucharistii se stává účastí na ráji či na peklu již v tomto životě. Proto v modlitbách, které čteme před svatým přijímáním, prosíme, aby nám svaté dary nebyly „k soudu ani k odsouzení“ ani „k věčnému utrpení“. Z tohoto důvodu je naše účast na svaté Eucharistii spojena s celou naší duchovní cestou. Když přistupujeme ke svatému přijímání nečistí a bez pokání, jsme spalováni. Neboť svatá Eucharistie se v nás stává „utrpením“ a „duchovní smrtí“. Samozřejmě nikoliv proto, že by se v něco takového přeměnila, ale z toho důvodu, že náš stav nečistoty ji nedokáže přijímat jako „ráj“. Z hlediska toho, že Eucharistie je nazývána lékem nesmrtelnosti (sv. Ignatius Antiochejský, 2. stol.), děje se s ní to, co s každým lékem. Pokud náš organismus není ve stavu přijmout určitý lék, jeho aplikace nepůsobí léčebně, ale naopak, může i zabít. Na vině samozřejmě není lék, ale stav našeho organismu. Zde je potřeba poznamenat, že pokud nechápeme křesťanství jako léčebnou metodu a svaté Tajiny jako duchovní léky, činíme z křesťanství náboženství, jinými slovy zpohanšťujeme jej. To se naneštěstí děje velice často, když chápeme křesťanství jako „náboženství“.

Náš život na tomto světě je poměřován z perspektivy dvojice ráj / peklo. Kristus nám doporučuje: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6,33). Sv. Basil Veliký ve své Výzvě mládencům nás ujišťuje, že „vše, co činíme, děláme pro přípravu na život věčný“ (3. kap.). Náš život má být neustálou přípravou na účast v „ráji“, tedy na společenství s nestvořeným (viz. J 7,13). A to již začíná na tomto světě. Proto sv. Pavel praví: „Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!“ (2 Kor 6,2).

Každý okamžik našeho života má význam pro naši spásu. Buď získáváme věčnost, věčné společenství s Bohem, nebo jej ztrácíme. Proto také východní náboženství, které mluví o převtělování, jsou k člověku nespravedlivé. Přenášejí základní otázku do jiných (samozřejmě neexistujících) životů. Existuje však pouze jeden život, v jehož průběhu buď nacházíme spásu, nebo se ztrácíme. Proto také sv. Basil pokračuje těmito slovy: „ ...říkáme, že vše to, co přispívá k věčnému životu, je potřeba vší silou milovat a dosahovat. Naopak vše co, k němu nevede, přehlížet jako bezcenné.“ Takové je kritérium křesťanského života. Křesťan se neustále rozhoduje pro to, co přispívá k jeho spáse. V tomto životě získáváme ráj, nebo jej ztrácíme a končíme v místě utrpení. Proto říká sv. Jan: „Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ (J 3,18).

Dílem Církve není, aby posílala lidi do ráje či pekla, ale aby je připravovala na Poslední soud. Dílo duchovních otců je therapeutické a nikoliv moralistické ve světském slova smyslu. Podstata života v Kristu je uchovávaná v monastýrech, pokud samozřejmě zachovávají pravoslavný, tedy patristický způsob života. Cílem léčby, kterou do světa přináší Církev, není produkce „užitečných“ občanů, ale občanů nebeského (nestvořeného) království. To jsou vyznavači, mučedníci, praví křesťané, světci.

To je také kritériem naší misie. Kam lidi zveme? Do Církve-léčebnice nebo do ideologie s názvem křesťanství? Místo léčby většinou sháníme zabezpečení místa v „ráji“. Proto se zabýváme obřady a nikoliv léčbou. To samozřejmě neznamená, že odmítáme obřady. Ovšem bez askeze (asketický život, therapeutická praxe) nás bohoslužby nemohou posvětit. V takovém případě Milost, kterou z bohoslužeb získáváme, v nás přebývá neaktivní. Pravoslaví lidem neslibuje, že je pošle někam do ráje, či do pekla. Má však tu moc, jak je vidět na případě neporušených a divotvorných ostatků svatých (neporušitelnost=zbožštění), připravit člověka na to, aby viděl na věčnosti nestvořenou Milost Krista jako ráj a nikoliv jako peklo.

_________________________________
Přeloženo z řečtiny: Πρωτοπρ. Γεωργίου Δ. Μεταλληνού, Δοκίμια Ορθόδοξης Μαρτυρίας, Εκδόσεις ΑΘΩΣ, s. 179-190.

_________________________________
*O autorovi: Otec Georgios Metallinos, theolog a historik, je jedním z nejvýraznějších představitelů soudobého řeckého pravoslavného světa. Studoval v Řecku a v zahraničí. Je profesorem na Theologické fakultě athénské univerzity, kde byl také děkanem. Svojí bohatou duchovenskou, spisovatelskou, akademickou a veřejnou aktivitou přispěl výrazným dílem ke snaze o obnovu a návrat Pravoslaví ke svým patristickým kořenům.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ