Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

ORTHODOXNÍ KŘESŤANSTVÍ > Dogmatická theologie > O. J. Romanidis*: Co to je zkušenost zbožštění?

O. J. Romanidis*: Co to je zkušenost zbožštění?

V západní tradici se setkáváme se středověkou scholastickou theologií, která slučuje kategorie stvořeného a nestvořeného s kategoriemi toho, co prochází změnou a toho, co zůstává neměnné. Dochází tak ke ztotožnění jednoho s druhým. Jejich theologie je aristotelsko-platonská.

Aristoteles hovoří o nehybném hybateli. Rozlišuje na 49 nehybných složek, které jsou actus purus, samy se nehýbají, ale vyvolávají pohyb u jiných. Uvádějí do pohybu ostatní věci prostřednictvím přitažlivosti, tak jako magnet. To, co pohyb vyvolává všude, kde se nachází, je směřování k uskutečnění. Díky němu se to, co je zatím pouze potenciálně, stává i skutečně. Vezměme si za příklad semínko stromu, které je potenciálně stromem. Když se zaseje a dostane se mu příhodných podmínek k růstu, roste a stává se stromem skutečně. Čili, je-li semínko pouze potenciálně stromem, nebyl ještě naplněn jeho vnitřní vývoj k uskutečnění. K uskutečnění jeho potence dojde, stane-li se stromem.

Podle Aristotela však existují nehybní hybatelé, jsoucna, které v sobě nemají ono „být nečím v možnosti“, ale jsou již od své přirozenosti actus purus. Aristoteles tvrdí, že taková jsoucna vždy existovala a budou existovat, a že vším pohybují prostřednictvím přitažlivosti. Každé jsoucno, které prochází změnou ze stavu  bytí v možnosti do stavu bytí ve skutečnosti, se ubírá ke své dokonalosti. Přitažlivá síla, která toto jsoucno vede k dosažení své dokonalosti, má svůj počátek v těchto nehybných hybatelích. Tolik Aristoteles.

U neoplatoniků se v tomto směru setkáváme se stejnými myšlenkami, tedy myšlenkami Aristotelovými. Platón se, nakolik je nám známo, tímto tématem nezabýval.

Mezi církevními Otci však nacházíme sv. Dionysia Areopagitu. Ten na jedné straně bývá obviňován z platonismu a neoplatonismu, ale zároveň na druhé straně zcela jasně říká, že Bůh není pouze nehybný hybatel, ale je též pohybovaný. Jinými slovy Bůh nejenže pohybuje vším ostatním, ale také On sám je pohybován. Jinými slovy Bůh v sobě má též jakýsi pasivní prvek. To píše samozřejmě proti aristotelikům a neoplatonikům. Jedná se o nezvratitelný důkaz, že sv. Dionýsios Areopagita nemá zcela nic společného s neoplatonismem, přestože používá jejich terminologii.

Tato myšlenka, že Bůh není pouze nehybný hybatel, ale též pohybovaný, je totiž v očích neoplatoniků a aristoteliků hereze. A to je zase jasný důkaz, že církevní Otcové nefilozofují, neboť nerespektují princip kontradikce. Pro Otce výrok, že Bůh je jak nehybný hybatel, tak i pohybované, znamená, že neexistují lidské kategorie, do nichž bychom mohli Boha vměstnat. A pokusíme-li se o to, dostaneme se do logických protikladů.

Toto tvrzení o Bohu nepochází z filozofie, ale ze zkušenosti zbožštění - theosis. Proč? Protože Otcové na základě své vlastní zkušenosti vědí, že pojmy, které používáme o Bohu, ztrácejí svůj význam ve chvíli, kdy vidíme samotného Boha, tedy onu skutečnost, jíž je Bůh sám.

Tedy pojmy, které používáme o Bohu jsou pouze prostředky, které mají člověku pomoci uvidět Boha. Když někdo dosáhne stavu vidění Boha, víra a naděje ztrácejí svůj význam a zbývá pouze láska. To zcela jasně říká apoštol Pavel (1 Kor 13,13).

Víra v Boha spolu s ostatními přidruženými pojmy, stejně jako i naděje v Boha s ostatními přidruženými pojmy ztrácí svůj význam, když člověk vidí Boha, který je Láska. Pojmy o Bohu jsou pak nahrazeny viděním samotného Boha - toho Milovaného. Tehdy je člověk oslaven, tedy vidí Krista ve slávě a má účast na Kristově slávě. Zakouší účast na Bohu.

Lidé obvykle vnímají ostatní lidi na základě představ, již o nich vytvořených. Oproti tomu člověk, který se střetává s Kristem v průběhu zkušenosti zbožštění, tedy člověk, kterému se Kristus zjevil ve své oslavené Boholidské přirozenosti, nemůže již nadále setrvávat v žádných lidských pojmech a předchozích názorech, které si o Kristu utvořil. Neexistuje totiž naprosto nic ani v hmotném ani v nehmotném světě, nic stvořeného – kromě lidského těla Krista - co by se podobalo nestvořené realitě slávy oslaveného Krista, na kterou právě hledí.

Zkrátka vnímá Krista tak, jak jej právě vidí. Ani jej není schopen popsat, ani o něm nemůže jakkoli objektivně mluvit. Neexistují totiž slova, která by mohl použít k popsání nestvořené skutečnosti Krista, tedy jeho Boží přirozenosti. A to proto, že neexistuje žádná podobnost mezi stvořeným a nestvořeným.

Na tomto místě je třeba zdůraznit následující fakt: zkušenost zbožštění v křesťanské tradici nemá nic společného s nějakou formou extáze. Nejedná se o extázi, ani se zbožštění netýká pouze inteligibilní stránky člověka. Na zkušenosti zbožštění se účastní celý člověk, i jeho tělo, veškeré jeho smysly jsou v plné činnosti. Člověk, jenž vidí oslaveného Krista, je ve stavu plné bdělosti. Na Krista nehledí pouze svým rozumem, ale celým svým tělem.

Pokud si přečtete knihu Job, zjistíte, že se tam píše: „Jobovo tělo uvidělo Boha.“ Tedy také Jobovo tělo mělo účast na vidění Boží slávy. To je velmi pěkná židovská tradice. Po celé dobu trvání zkušenosti zbožštění lidské tělo neztrácí kontakt se svým okolím. To se ovšem děje pouze za předpokladu, že měl dotyčný již dříve takovou zkušenost a již si přivykl pohledu na Boží slávu. Pouze zpočátku při získávání prvních zkušeností je zmaten a může dokonce na čas oslepnout z náporu záře nestvořeného Světla, aniž by však přestal fungovat po rozumové stránce. V takovém případě člověk, co se týče rozumového vnímání, funguje tak jak kdokoli jiný.

Ovšem jeho tělesné vnímání se může na nějakou dobu změnit, poněvadž si ještě nepřivykl na nestvořené světlo a na čas oslepl. Tak se to stalo i apoštolu Pavlovi, když poprvé uviděl oslaveného Krista na cestě do Damašku. Tehdy neoslepl doopravdy. Jeho oči zůstaly vpořádku. Oslepl pouze dočasně z přílišného náporu Světla, čili Kristovy slávy. Když pak přišel k sobě, zase viděl jako dřív. Nestal se tedy žádný zázrak, při němž by zase nabyl svého zraku. Prostě jen po určitý čas neviděl, protože byl oslněn.

Nestvořené Světlo, když ho člověk vidí, je mnohem jasnější a intenzivnější než je sluneční světlo a také jeho přirozenost je odlišná. Jedná se o samotné Světlo Proměnění. Toto Světlo však není světlem, jak my vnímáme a známe světlo. Proč? Poněvadž je více než světlo!

Člověk ve stavu oslavení, tedy zkušenosti zbožštění - poté co pomine fáze vidění Světla – se chová normálně vůči svému okolí a to po celou dobu, co v něm působí zkušenost zbožštění.

Setkáváme se s tím zcela zřetelně v životech svatých. Zde vidíme, jak člověk, který se nachází v nadpřirozeném stavu, i nadále komunikuje spolu s ostatními. Je zde však jeden rozdíl – nejí, nepije, nespí, nemá žádné tělesné potřeby a to po celou dobu trvání tohoto stavu. Důvod je ten, že se nachází v nadpřirozeném stavu a při životě jej drží milost Svatého Ducha. Pokud takový stav trvá 40 dní a 40 nocí, jako se to stalo Mojžíšovi na hoře Sinaj, pak po celou tu dobu onen člověk nebude spát, nebude unavený, nebude jíst, pít atd. Bude tudíž oproštěn od slabostí a potřeb padlé lidské přirozenosti. Fungování jeho trávicího systému je utlumeno, stejně jako potřeba spánku. Člověk se stává jakoby pozemským andělem. Ve všem ostatním se však projevuje stejně jako ostatní lidé. Chodí, mluví, komunikuje s ostatními, je schopen učit atd. Zároveň se však nachází v tomto rozpoložení.

V lidové tradici, zejména na vesnicích, především pak za doby turecké nadvlády v oblasti Malé Asie jsou doloženy případy, kdy se kněz ocitl v tomto rozpoložení v průběhu sv. liturgie. Byl však schopen číst, zpívat a celou bohoslužbu dokončit. Proč? Ačkoli při zakoušení zbožštění ustává noetická modlitba, čili neustálá modlitba srdce, neznamená to však nutně, že ustává také rozumová bohoslužba, tedy modlitba, která se odehrává pomocí rozumu, intelektu. Ta se totiž děje pro potřeby ostatních. Samotný kněz, který se dostal v průběhu sv.liturgie do stavu zbožštění, již nemá potřebu rozumové modlitby. Tu však i nadále mají ostatní účastníci liturgie. Proto kněz slouží dál celou bohoslužbu až do konce.

Dnes někteří snobští univerzitní teologové tyto zkušenosti, které jsou zachované v lidové tradici, zesměšňují. Přitom nemají sebemenší potuchu o tom, že lidová tradice zde svým vlastním jazykem popisuje nauku o zkušenosti osvícení a zbožštění, o které pojednává celá patristická tradice, která nám tento fenomén naopak vysvětluje theologicky.

_________________________________
Přeloženo z řečtiny: o. J. Romanidis, Patristická Theologie [řecky], Thesaloniki 2004, s. 73-79.

_________________________________
*O autorovi: o. J. Romanidis (1927- 2001) je jedním z celosvětově nejvýznamnějších pravoslavných dogmatických theologů 20. století. Narodil se v Řecku, ale vyrůstal v USA. Vystudoval theologii nejdříve na Univerzitě v Yale, poté v Paříži na Institutu sv. Sergije, a nakonec i na Univerzitě v Athénách. Přednášel v USA, Libanonu a Řecku. Úspěšně pokračoval ve snaze svého učitele o. G. Florovského o vysvobození pravoslavné theologie ze „západního zajetí“.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ