Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

ORTHODOXNÍ KŘESŤANSTVÍ > Co je Pravoslaví? > O. J. Romanidis*: Pravoslaví není náboženství

O. J. Romanidis*: Pravoslaví není náboženství

Předkládáme českému čtenáři ukázku z knihy o. J. Romanidise „Πατερική Θεολογία“. Obsah knihy tvoří přepsané přednášky z dogmatické theologie, které autor pronesl v zimním semestru akademického roku 1983-1984 na Theologické fakultě Univerzity v Soluni. Jedná se tedy o přepis živého, mluveného slova.

U mnohých převládá názor, že Pravoslaví je jedním z mnoha náboženství, jejichž hlavním cílem je příprava věřících na život po smrti. Jinými slovy jde o to, zajistit pro pravoslavné křesťany místo v ráji. Chápou to tak, že pravoslavné vyznání, na základě toho, že je pravoslavné - tedy pravé, poskytuje ještě větší jistotu v zajištění ráje. Pokud tedy někdo nevyznává pravoslavnou víru, je to vedle jeho potenciálních osobních hříchů další důvod, který ho pošle do místa zatracení.

Pravoslavní křesťané, kteří smýšlí tímto způsobem, spojují Pravoslaví výlučně s životem po smrti. Proto také v tomto životě nejsou příliš aktivní. Ale čekají na to, až zemřou, a půjdou pak do ráje, protože za svého života byli pravoslavní!

Jiná část pravoslavných je zase aktivní v církevním životě. Jsou to ti křesťané, kteří se zas tak moc nestarají o život budoucí. Naopak důležitý je pro ně život zde na zemi. Zajímá je tedy, jak jim Pravoslaví může být nápomocné  k tomu, aby se jim na tomto světě žilo dobře. S tímto přístupem se modlí k Bohu a obrací se k duchovním, aby za ně vykonávali různé církevní služby. To vše dělají proto, aby jim Bůh pomohl mít se dobře na tomto světě. Jde jim o to nebýt nemocný, zajistit své děti, nastřádat věno pro dcery a najít dobrého zetě. Pro syny si přejí, aby našli dobré a bohaté manželky, aby jim šla dobře práce, třeba na burze či v podnikání. Je zřejmé, že takoví pravoslavní křesťané se moc neliší od věřících jiných náboženství, kteří také dělají podobné věci.

V takovém pojetí má Orthodoxie s ostatními náboženstvími dvě společné charakteristiky.

Za prvé připravuje věřící na život po smrti. Zajišťuje jim tedy takové místo v ráji, jak si každý sám představuje. Za druhé věřícím zajišťuje, aby je v tomto životě nepotkalo žádné soužení, zármutek, bolesti, aby nezažili žádné katastrofy, války a podobně. Jde o to, aby Bůh vše zařídil podle jejich potřeb a tužeb. V takovém případě náboženství hraje v tomto životě, a zejména v každodenních starostech, významnou roli.

V podstatě však žádného takového křesťana nezajímá otázka, jestli Bůh existuje. Kdo Ho hledá? Jestli Bůh je či nikoliv, pro ně není zajímavá otázka. Raději by chtěli, aby Bůh existoval, aby se k Němu mohli obracet a žádat splnění svých potřeb. Potřebují Ho, aby byli úspěšní v práci a aby měli štěstí ve svém životě.

Vidíme tedy, že lidé mají silné nutkání a chtějí, aby Bůh existoval. Potřebují věřit, že Bůh je. Chtějí Boha, aby jim zajistil vše to, co jsme zmínili. A protože potřeba člověka je, aby Bůh existoval, Bůh existuje.

Pokud by člověk neměl potřebu Boha a byl by schopen zajistit si sám vše potřebné k životu jiným způsobem – v takovém případě těžko říct, kolik lidí by bylo věřících. S tímto fenoménem se setkáváme také v Řecku.

Často také vidíme, že mnozí lidé, kteří dříve žili bez zájmu o náboženství, se na sklonku svého života obracejí k náboženství. Častokrát se tak děje na základě nějaké události, která je vylekala. Nemohou již více žít bez toho, aniž by se obraceli k nějakému bohu o pomoc. Jejich nutkání je pověrčivost. Zde vidíme, jak nám sama lidská přirozenost pomáhá a nutí nás k tomu, abychom žili nábožensky. To neplatí pouze pro pravoslavné, ale pro všechny věřící všech náboženství. Lidská přirozenost je všude stejná. Člověk je ve své padlé přirozenosti zatemněný, a tak přirozeně (lépe řečeno nepřirozeně) pověrčivý.

Nyní je však třeba položit si otázku, kde končí pověrčivost a začíná pravá a skutečná víra. K této otázce mají sv. Otcové jasné stanovisko a kritéria.

Je mnoho pravoslavných, kteří žijí (nebo se domnívají, že žijí) podle Kristova učení. Přitom nedělají víc než, že každou neděli chodí do kostela, pravidelně přijímají sv. Tajiny, obracejí se k duchovním a tak podobně. To vše dělají, aniž by postupovali hlouběji v duchovním životě. Celý život zůstávají u litery zákona a s duchem zákona se míjí. Jaký prospěch mají takoví křesťané z toho, že jsou pravoslavní?

Podobně to dopadá i s dalším typem pravoslavných křesťanů. To jsou ti, kteří se modlí výlučně za život po smrti, za sebe a za druhé. Přitom zcela přehlížejí tento pozemský život. Což můžeme říct, že alespoň oni z Pravoslaví získávají nějaký prospěch?

První tendence je příznačná pro duchovní na farnostech a pro věřící, které kolem sebe v podobném duchu shromažďují. Druhá tendence je zase typická pro mnichy v klášterech. Většinou se jedná o starší archimandrity na sklonku života obklopené několika mnichy.

Podstata problému spočívá v tom, že obě dvě tendence nejsou vůbec zaměřeny na cestu OČIŠTĚNÍ a OSVÍCENÍ. Proto jsou z patristického hlediska mylné. A jsou mylné už ve svém směřování. Správnou cestou kráčíme pouze za předpokladu, že směřujeme k OČIŠTĚNÍ a OSVÍCENÍ a že praktikujeme pravoslavnou, patristickou metodu askeze za účelem získání noetické modlitby.

Obě dvě zmíněné tendence jsou opačnými extrémy. Chybí jím ZÁKLADNÍ OSA.

ZÁKLADNÍ OSA, která drží pohromadě Pravoslaví, jediná osa protínající všechna témata důležitá pro Pravoslaví, osa, která vše staví na správný základ, je následující: Jedná se o cestu duchovního výstupu skrze očistění, osvícení a zbožštění.

Církevní Otce nezajímá jen a pouze, co se stane s člověkem po smrti. Zajímá je především, co se stane s člověkem zde na zemi. Po smrti totiž neexistuje možnost léčit náš nús (nejvyšší část lidské duše určená pro komunikaci člověka s Bohem pozn. překl.), a proto je třeba, aby léčba začala zde na zemi. Neboť platí, že „v Hádu není možné pokání“. Proto pravoslavná theologie není ani mimosvětská, ani budoucnostní, ani eschatologická, ale čistě vnitrosvětská. Pravoslaví svůj zájem soustřeďuje na člověka, pokud ještě žije zde na tomto světě a nikoliv po smrti.

Z jakého důvodu je však důležité očištění a osvícení? Je to pro to, aby šel člověk do ráje a vyhnul se peklu? K tomu jsou třeba? Chce-li někdo najít správnou odpověď na tuto otázku, musí mít k ruce základní hermeneutický klíč, podle kterého platí následující zákon:

Z pohledu pravoslavné theologie všechny lidi na světě čeká stejný konec. Nehraje přitom žádnou roli, jedná-li se o pravoslavné křesťany, buddhisty, hinduisty, atheisty, nebo kohokoliv jiného. Všichni lidé jsou předurčeni k tomu, aby jednou spatřili Slávu Boží. Uvidí ji na konci lidské historie při druhém příchodu Krista. Všichni lidé uvidí Slávu Boží a z tohoto hlediska je tedy všechny čeká stejný konec. Všichni uvidí Slávu Boží, ale s jedním rozdílem. Spasení uvidí Slávu Boží jako Světlo, zatímco ostatní jako oheň spalující. Fakt, že všichni uvidíme Slávu Boží je očekávaná skutečnost. To, že uvidíme Slávu a Světlo Boží je danost, která se stane, ať chceme nebo nechceme. Jak však budeme zakoušet toto vidění Slávy Boží, se bude lišit.

Poslání Církve a duchovních není, aby nám pomohli vidět Slávu Boží, to se stane tak či onak. Poslání Církve spočívá v tom, „jak“ každý člověk uvidí Boha a nikoliv v tom „jestli“ uvidí Boha. Dílo Církve by se tedy dalo shrnout do následující zvěsti:

Existuje pravý Bůh, který se zjevuje buď jako Světlo nebo jako oheň spalující. Všichni lidé při druhém příchodu Krista uvidí Boha. Je třeba se připravit, abychom Ho viděli jako Světlo a nikoliv jako oheň. (Částečnou zkušenost tohoto vidění mají všichni lidé po odchodu jejich duše z těla.)

Jak příprava věřících v Církvi, tak i příprava ostatních lidí, kteří touží vidět Boha jako Světlo, spočívá v konkrétní léčebné metodě, která musí začít a skončit zde na zemi.

Léčba se musí uskutečnit zde na zemi, neboť po smrti již není možné pokání. Tato léčba tvoří podstatu a obsah pravoslavné Tradice a také hlavní starost Pravoslavné církve. Samotný proces léčby se sestává ze tří následujících fází duchovního výstupu: První je očištění od vášní, následuje osvícení milostí Ducha Svatého a nakonec přichází zbožštění opět milostí Ducha Svatého. Pokud člověk nedosáhne alespoň částečného osvícení v tomto životě, není možné, aby viděl Boha jako Světlo ani v tomto, ani v příštím životě. Tak o tom svědčí sv. Symeon Nový Theolog.

Jak je patrné, církevní Otcové se zajímají o to, v jakém stavu se člověk nalézá teď a tady. Přitom platí, že každý člověk potřebuje projít touto léčbou. Každý člověk má zodpovědnost před Bohem, aby zde v tomto životě, začal tuto léčbu. Neboť zde v tomto životě je to možné. Po smrti už to možné nebude. Každý člověk sám za sebe se rozhoduje, zdali se vydá cestou léčby či nikoliv.

Kristus řekl: „Já jsem ta cesta“(J 14,6) Cesta kam? Nikoliv pouze na věčnost. Kristus je v prvé řadě cestou v tomto životě. Kristus je naší cestou k Jeho Otci a k našemu Otci.

Kristus se zjevuje člověku nejdříve v tomto životě a ukazuje mu cestu k Otci. Touto cestou je sám Kristus. Pokud člověk neuvidí Krista v tomto životě alespoň svým noetickým vnímáním, neuvidí Otce, tedy Světlo Boží ani v příštím životě.

______________
Přeloženo z řečtiny: o. J. Romanidis, Patristická Theologie [řecky], Thesaloniki 2004, s. 42-49.

______________
O autorovi: o. J. Romanidis (1927- 2001) je jedním z celosvětově nejvýznamnějších pravoslavných dogmatických theologů 20. století. Narodil se v Řecku, ale vyrůstal v USA. Vystudoval theologii nejdříve na Univerzitě v Yale, poté v Paříži na Institutu sv. Sergije, a nakonec i na Univerzitě v Athénách. Přednášel v USA, Libanonu a Řecku. Úspěšně pokračoval ve snaze svého učitele o. G. Florovského o vysvobození pravoslavné theologie ze „západního zajetí“. Jeho nejcennější přínos spočívá v tom, že ve svém díle zanechal jako dědictví základní hermeneutické klíče, bez kterých celá ta neskutečná duchovní hloubka, bohatství a krása patristické Tradice zůstává uzamčena a nepochopena.  



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ