Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

PRAVOSLAVNÁ SPIRITUALITA A JEJÍ PRAXE > Příběhy a zkušenosti z duchovního života > O neoplácení zlého zlým a lásce k nepřátelům

O neoplácení zlého zlým a lásce k nepřátelům

Před krátkou dobou jsme do naší nové rubriky „Zeptejte se duchovního“ dostali dotaz od paní Jany S. Protože na tento dotaz není možné odpovědět v rozsahu několika řádků, rozhodli jsme se v naší redakci odpovědět na něj formou odpovědi s ilustrativním příběhem:

OTÁZKA:

Přečetla jsem si dnes, že mám nejvíce ze všeho milovat svého nepřítele.Za největšího nepřítele (představím si muslimského extremistu). Jak tomu mám rozumět ? ....... citát: „Nejhlavnější povinností člověka je milovat Boha a potom svého bližního: každého člověka, a nejvíce ze všeho – svého nepřítele. Kdybychom milovali Boha tak, jak je potřebné, tak bychom zachovali i všechna Jeho přikázání. Kdo se, ale dnes zajímá o druhého člověka? Všichni se zajímají o sebe samé, a nikoli o druhé, za to poneseme zodpovědnost. Bůh, který je celý Láska, nám neodpustí tuto lhostejnost ve vztahu k bližním.“ (Ctihodný Paisij Svatohorec) 

ODPOVĚĎ:

Vážená sestro Jano, 
děkujeme Vám za Váš dotaz, který se dotýká velmi důležité součásti křesťanské duchovnosti. Ano, výzva našeho Pána k lásce nepřátelům (Mt 5:44), je skutečně něco velmi těžko pochopitelného, pokud nám chybí patřičná duchovní zkušenost, která se získává náročným připodobňováním se Bohu, který je „celý Láskou“. Avšak právě o to v křesťanství jde. Slova věhlasného starce Paisije nemáme chápat tak, že naše nepřátele máme milovat více než ty, kteří jsou nám blízcí a milí, ale tak, že o lásku k nepřátelům se máme více snažit, protože je mnohem obtížnější. Ti, kteří této ctnosti dosáhli, dokáží právě i v nepřátelích, v těch, kteří nám ubližují, vidět zastřený Boží obraz, tedy tragédii člověka (třeba i muslimského teroristy, kterého dáváte za příklad), který byl stvořený k tomu, aby byl nástrojem a zrcadlem Boží dobroty, a přitom se z něj stal pravý opak. Člověk, který si myslí, že uctívá Boha tím, že šíří zlo, je politováníhodný, duchovně nemocný, a to, co jej může uzdravit, je právě setkání se skutečnou Boží dobrotou – jíž máme být nástrojem. Jak již bylo uvedeno, prokázat lásku k těm, kteří nám ubližují, je plodem pravé křesťanské duchovnosti, ovocem, podle nějž se pozná dobrý strom (Mt 12:33). O tom, že je to reálné, svědčí mnohá svědectví ze života těch, kteří se nechali formovat touto pravou spiritualitou. Jako jeden příklad z mnohých uvádíme jeden krátký příběh, který vydá za mnoho slov na toto téma. 

o. Chariton Mrázek

 

Příběh z knihy vzpomínek Má Odysea, již napsal ředitel řecké pobočky Červeného kříže v Řecku v době II. světové války, kdy bylo Řecko okupováno nacisty, Švéd Sture Linner. Vypráví o otřesné události, která se shodou okolností stala na den přesně dva roky (10. 6. 1944) po lidické tragédii.

Ženil jsem se 14. června. Můj kolega Emil Santrom, zástupce Řeckého výboru, organizoval u této příležitosti hostinu. Pozdě večer ke mně přistoupil, vzal si mne stranou do jednoho rohu, dále od veselí a hlasů, aby se mnou mohl mluvit soukromě.

Ukázal mi telegram, který právě obdržel: Němci po tři dny vraždili obyvatele vesnice poblíž Delf jménem Distomo, a poté ji spálili. Pokud někdo přežil, potřeboval by neodkladnou pomoc.

Distomo bylo v oblasti, v níž jsem byl odpovědný za dodávku jídla a léků. Podal jsem telegram [své novomanželce] Kleji, aby si jej přečetla. Mrkla na mne a ihned jsme diskrétně opustili svatební slavnost.

O hodinu později jsme už byli ve tmě noci na cestě. Jízda po zpustošených silnicích a přes několik zátaras trvala mučivé hodiny. Už svítalo, když jsme konečně dorazili na hlavní silnici vedoucí do Distoma.

Supi se pomalu a váhavě vznášeli v malé výšce po stranách cesty, když nás slyšeli přijíždět. Sto metrů podél silnice visela na stromech lidská těla probodána bajonety – některá byla ještě naživu. Byli to vesničané, kteří byli potrestáni za údajnou pomoc partyzánům, kteří v této oblasti operovali a kteří vyhodili do povětří jedno vozidlo jednotky SS.

Puch se nedal vydržet. Ve vesnici stále ještě hořely poslední zbytky domů. V té špíně všude kolem byly rozesety stovky těl lidí od starců po novorozeňata. Několik žen bylo zabito bajonety, břicha měly rozpáraná a prsa oddělená od těl. Jiné ležely uškrcené vlastními střevy omotanými kolem krku. Zdálo se, že nikdo nepřežil.

A přece! Na kraji vesnice byl jakýsi stařec! Jako zázrakem tu řežbu přežil. Byl ze vší té hrůzy kolem v šoku, s prázdným výrazem drmolil něco nesrozumitelného. Sestoupili jsme do středu té pohromy a volali: „Červený kříž! Červený kříž! Přišli jsme vám pomoci!

Zdálky se zdráhavě přiblížila jedna žena. Řekla nám, že pouze několika vesničanům se podařilo utéci, než útok začal. Spolu s ní jsme je začali hledat. Až potom, co jsme s tímto hledáním skončili, jsme si všimli, že je postřelená do ruky. Ihned jsme ji operovali, zákrok provedla Klea.

Tak to byly naše líbánky!

* * *

Nedlouho po tomto strašném masakru byl náš kontakt s Distomem završen tímto pozoruhodným epilogem:

Když byla německá okupační vojska donucena opustit Řecko, události se vyvíjely jinak než podle plánu. Jeden německý oddíl byl obklíčen partyzány právě na tomto místě, v Distomu. Měl jsem za to, že Řekové by mohli příležitost využít ke krvavé odplatě, obzvláště vzhledem k tomu, že po nějakou dobu byl tento region odříznut od jakýchkoliv dodávek potravin. Naplnil jsem nejnutnějšími potravinami několik náklaďáků, dal jsem do Distoma zprávu, že přijedeme, a pak už jsme jeli po té samé silnici – Klea a já.

Když jsme dorazili na okraj vsi, šel nám naproti výbor vedený starším knězem. Byl to stařešina ve stylu dávných patriarchů s dlouhým vlnitým bílým plnovousem. Vedle něj byl plně ozbrojený kapitán partyzánů. První promluvil kněz a jménem všech nám poděkoval za dodávky jídla. A pak dodal: „Všichni tady hladovíme, my i němečtí zajatci. I když my také hladovíme, jsme alespoň doma. Němci nejenom že prohráli válku, ale jsou daleko od své vlasti. Dejte to jídlo, co jste přivezli, jim – mají před sebou dlouhou cestu.

V tu chvíli se na mne Klea podívala. Myslím, že jsem pochopil, co mi tím pohledem chtěla říci, ale už jsem nedokázal vidět jasně. Prostě jsem začal plakat...

_____________
Podle anglického překladu knihy od Sturea Linnera Min Odysse (Stockholm: Norstedt, 1982).



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ