Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

EKUMENISMUS > Pravoslavné ohrazení > O přerušení církevního obecenství v Konstantinopoli za patriarchy Nestoria

O přerušení církevního obecenství v Konstantinopoli za patriarchy Nestoria

Jedním z velkých vítězství ariánské církevní politiky bylo svolání konstantinopolského sněmu v roce 360. Sv. Jeroným o tomto sněmu, na kterém se císaři Constantiovi podařilo přinutit ke sjednocení východní a západní biskupy na základě ariánského vyznání, píše: „Celý svět zasténal a užasl, když zjistil, že stal ariánským.“1

Můžeme předpokládat, že podobná byla asi reakce v místních pravoslavných církvích, které se zúčastnily krétského tzv. „Svatého a velkého sněmu“ (19. 6.-26. 6. 2016). Což mohli věřící a duchovní – alespoň ti tradičně orientovaní – reagovat jinak než s údivem, zděšením a velikým zármutkem, když zjistili, že podpisem dokumentu „Vztahy Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu“, se teď jejich církve staly ekumenickými? Což mohli reagovat jinak, když zjistili, že se to, co sv. Justin Popovič a mnoho dalších velikánů pravoslavné dogmatické theologie minulého století analyzovali jako herezi, stalo na základě sněmovního schválení oficiální součástí vyznání jejich církví?

Závěry krétského sněmu skutečně způsobily veliké pozdvižení. Mezi jeho odpůrci a kritiky se spustila intenzivní debata o tom, jaká má být teď jejich reakce, když jim jejich víra a svědomí nedovoluje ztotožnit se závěry krétského sněmu. Do centra diskuse se tak pochopitelně dostala otázka, zdali je po krétském sněmu ještě možné, aby i nadále setrvávali v církevním obecenství s těmi, kteří podepsali krétské dokumenty nebo s těmi, kteří se s nimi ztotožnili a přijali je.

Je nezbytné, abychom si uvědomili, že nestačí používat kritéria dogmatické nauky Církve pouze pro provedení diagnózy podstaty ekumenismu (zda je či není v souladu s vírou jedné, svaté, katholické a apoštolské Církve). Stejně tak je třeba použít phronema ton pateron (smýšlení svatých otců) jako kritérium k tomu, abychom zjistili jaký postoj máme zaujmout vůči těm, kteří jsou zodpovědní za upevňování a sněmovní schválení nauky ekumenismu. Za tímto účelem je třeba jít do církevní historie, patristické theologie a sněmovních rozhodnutí a tam hledat odpověď na otázku, co znamená „následovat svaté Otce“ v případě svátostného společenství s těmi, kteří v Církvi rozšiřují nepravoslavnou nauku.

Přitom pramenů a materiálů poskytujících odpověď na tuto velice závažnou a v konečném soudu soteriologickou otázku je dostatečné množství. A to z jednoho prostého důvodu. Nauka ekumenismu není v žádném případě první herezí, které Církev ve své dlouhé historii čelí. Církevní dějiny jsou výmluvným svědkem o tom, že historické putování Boholidského organismu Církve je jedním nepřetržitým bojem za zachování orthodoxie, neustálou snahou o udržení neporušeného a nepozměněného obsahu víry (depositum fidei) zjeveného Trojjediným Bohem a uchovávaného v Církvi.

Jaký je tedy z hlediska patristické a sněmovní tradice adekvátní postoj v situaci, když se v těle Církve začne rozšiřovat nová nauka a víra? Studium primárních pramenů ukazuje, že consesus patrum (svatootcovská shoda) – co se týče této otázky – je zjednodušeně řečeno aplikací příkazu sv. Pavla „Heretika po prvním a druhém napomenutí odmítni.“ (Ti 3,10) a sv. Jana Theologa „Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích.“ (2J 1, 10)

V tomto článku se pokusíme ukázat, jak těmto a mnoha dalším novozákonním a apoštolským výzvám rozuměli duchovní a věřící v Konstantinopoli, v době, kdy na tamější biskupský stolec usedl Nestorius a začal hlásat svoji novou christologii. Pokusíme se tedy blíže seznámit s tím, jaký postoj vůči Nestoriovi zaujali orthodoxní křesťané v Konstantinopoli, a to – což je velice důležité – ještě před tím, než byla jeho nauka jako heretická odsouzená na III. ekumenickém sněmu v Efesu.

Nestorius usedl na konstantinopolský stolec roku 428. Do hlavního města Římské říše přišel z Antiochie. Přivedl si sebou také kněze Anastásia, který při kázání v přítomnosti patriarchy pronesl tato slova: „Nikdo ať nenazývá Marii Bohorodičkou. Marie byla člověkem a není možné, aby se Bůh narodil z člověka.“ Takový názor samozřejmě nemohl než vyvolat mezi věřícím lidem pobouření a odmítnutí. Nestorius ve snaze postavit se na obranu svého duchovního začal v kázáních a v textech rozvíjet svoji novou nauku, podle které bylo lze nazývat Pannu Marii pouze Kristorodičkou a nikoliv Bohorodičkou. Tímto způsobem se v hlavním městě říše začala rozšiřovat nestoriánská nauka.

Jaká byla tedy reakce věřícího obyvatelstva v Konstantinopoli, když jejich biskup začal kázat novou víru? V jednom z mnoha konstantinopolských monastýrů žil igumen sv. Hypátios. Jeho památku Církev slaví 17. června. V jeho životopisu čteme o tom, jak poté, co se dozvěděl o Nestoriových názorech, vymazal ihned jeho jméno z katalogu na proskomidii. Sv. Hypátios byl velice známou a ctěnou osobou, neboť obdržel od Boha dar uzdravování a věřící se k němu ve velkém počtu utíkali pro pomoc a útěchu. Jeho rozhodnutí přerušit s patriarchou církevní obecenství se proto brzo stalo veřejně známým.

Nestorius, obávaje se důsledků, které by mohla mít světcova reakce na církevní situaci ve městě, poslal za ním biskupa Eulália, aby sjednal nápravu. Neboť, jak se píše ve světcově životopisu, „Nestorius byl stále ještě biskupem v Konstantinopoli.“ Na biskupovo naléhání, aby světec pod hrozbou trestu znovu vzpomínal patriarchovo jméno, sv. Hypátios odpověděl: „Od té doby, co jsme se dozvěděl, že Nestorius mluví hanebně o mém Pánu Ježíši Kristu, přerušil jsme s ním obecenství a nevzpomínám již jeho jméno. Již není biskupem… Dělej si se mnou, co chceš.“2

Přerušení církevního společenství s patriarchou Nestoriem ještě před jeho sněmovním odsouzením však v žádném případě nebylo záležitostí pouze jednotlivců. Naopak šlo o hromadný protest konstantinopolských duchovních, mnichů a laiků. Krátce poté, co Nestorius začal prezentovat svojí vlastní christologii, se ve městě objevila písemná výzva s názvem: „Protest konstantinopolských duchovních přednesených veřejně celé Církvi o tom, že Nestorius je stejného smýšlení jako Pavel ze Samosat odsouzený před 160 lety pravoslavnými biskupy“. Tento protestní text zapřísahal každého, kdo si ho přečetl, aby s jeho obsahem seznámil další konstantinopolské duchovní a věřící. Jedná se zhruba o jeden a půl stránky textu pojednávající o heretické christologii Nestoria. Ten je v textu označován za apostatu od orthodoxie.3

Roku 430 (rok před koncilem v Efezu) alexandrijský patriarcha sv. Cyril poslal dopis římskému papeži sv. Celestýnovi, aby ho informoval o situaci v konstantinopolské církvi, konkrétně o hromadném ohrazení se lidu hlavního města říše od svého biskupa: „Situace je dnes taková, že konstantinopolský lid, kromě několika málo lehkomyslných a těch co se snaží zalíbit Nestoriovi, se nezúčastňuje bohoslužeb. Stejně tak téměř všechny kláštery a jejich archimandritové a také mnozí členové senátu se nezúčastňují bohoslužeb z obavy, aby nebyla poškozena jejich víra tou překroucenou naukou, kterou učí Nestorius a všichni ti, které si sebou přivedl z Antiochie.“4

V stejném dopise se také zmiňuje o reakci věřících na to, když při jedné bohoslužbě biskup Dorotheos v přítomnosti Nestoria prohlásil, že není možné nazývat Pannu Marii Bohorodičkou: „Mezi vším lidem nastalo veliké pozdvižení a opustili kostel. Nechtěli totiž mít obecenství s těmi, kteří smýšlejí takové věci.“5

Tato spontánní reakce konstantinopolských věřících názorně ilustruje, jak vypadalo ve starocírkevní praxi ohrazení a přerušení církevního obecenství. Jakmile věřící poznali, že  biskup nezvěstuje „slovo pravdy“, opustili bohoslužebné shromáždění. Nedokázali si představit, že by chválili a oslavovali Trojjediného Boha s někým, kdo nevyznává pravou víru. Tato reakce názorně ukazuje, s jakou duchovní citlivostí tehdy pravoslavní věřící reagovali na otázky týkající se vyznání víry.

Postoj konstantinopolských věřících ukazuje, jak daleko je od patristického smýšlení vzdálené uvažování mnoha dnešních odpůrců ekumenismu z prostředí oficiálního pravoslaví. Ti většinou svůj postoj vysvětlují následovně: osobně ekumenismus odmítám a setrvávám v pravoslavném vyznání a to, jak věří můj duchovní, biskup či patriarcha, je již jiná záležitost, která neovlivňuje ani neohrožuje moji víru a vyznání a proto není třeba, abych s nimi přerušoval církevní obecenství. 

Takový postoj však není než pokusem aplikovat protestantské eklesiologické smýšlení v pravoslavném prostředí. Ten, kdo si osvojil takový postoj, pak stěží může pochopit, jak tehdy uvažovali konstantinopolští křesťané, když stáli tváří tvář svému biskupovi, který se odklonil od orthodoxní víry. Jak mohla víra nestoriánsky smýšlejících duchovních, kteří v té době ještě nebyli sněmovně odsouzeni a byli tedy „kanonickými“ právoplatnými, oficiálními biskupy „poškodit“ jejich vlastní víru. Vždyť oni přece s nimi jejich heretickou christologii nesdíleli. Tak čeho se báli? A proč se dožadovali ve svých listech adresovaných sv. Cyrilovi do Alexandrije „pomoci od pravoslavných biskupů“?

Jejich postoj je smysluplný pouze za předpokladu přijetí základních principů pravoslavné eklesiologie. Sv. Dositheos Jeruzalémský (17. stol.) ve svém Vyznání víry píše „bez biskupa neexistuje ani Církev, ani křesťan“, neboť „...jaké místo zaujímá Bůh v nebeské Církvi prvorozených, jaké místo má slunce ve světě, takové místo zaujímá každý biskup ve své místní církvi.“6

Biskup, jakožto předseda eucharistického shromáždění, je ručitelem jednoty místní církve a to jak „směrem“ dovnitř, tak i „směrem“ ven. Směrem dovnitř tak, že biskup ve sv. eucharistii  sjednocuje věřící mezi sebou, se sebou a všechny dohromady s Kristem. Stejně tak je pro pravoslavného křesťana jeho biskup sjednocujícím poutem i směrem navenek tedy s ostatními místními církvemi, a to jak v prostoru tak i v čase. Ve sv. eucharistii biskup sjednocuje věřící své eparchie se všemi údy Těla Kristovo, a to nejen s těmi na zemi, ale i se zesnulými a budoucími.

Ovšem je třeba vždy pamatovat na to, co je základem této jednoty Církve realizované a zakoušené v biskupovi jakožto otci eucharistického shromáždění. Základní princip pravoslavné eklesiologie praví, že základem této jednoty Církve není nic jiného než pravé a spasitelné vyznání víry (sv. Maxim Vyznavač). Základem jednoty Církve je víra, která byla „jednou provždy darovaná svatým“ (Jd 1,3). Sv. Simeon Nový Theolog nazývá tuto víru, která v den Letnic byla zjevena od Otce skrze Syna v Duchu Svatém novým rájem, který Trojjediný Bůh vysadil na místě Adamova vyhnanství. Tato víra byla darována apoštolům a ti ji potom předali svým následovníkům.

Pokud biskup změní tuto víru, ono vyznání, na kterém je postavená Církev, pokud tedy začne v Církvi „překrucovat“ víru otců podobně, jako to činil Nestorius, pak takový biskup odpadá od společenství Církve, odděluje se od jednoty víry Církve. Tento tragický proces se však netýká pouze jeho samotného, ale všech věřících a duchovních, kteří s ním setrvávají v církevním obecenství.

Další pramen, který nám poskytuje cenné informace o reakcích konstantinopolských křesťanů na Nestoriovu herezi, je dopis, který císařům zaslali duchovní, kteří ještě před sněmovním odsouzením přerušili obecenství s patriarchou Nestoriem. V úvodu svého listu ohrazení duchovní uvádějí, že jedním z největších darů Boží lidumilnosti je „dar pravého poznání“, tedy „víra, kterou apoštolové, mučedníci, vyznavači a biskupové předali katholické Církvi“. Majíce na paměti tuto víru, mnozí z konstantinopolských kněží kvůli tomu, že se jejich patriarcha protiví „pravému dogmatu...s ním přerušili obecenství“. Jsou také tací, kteří se „potají vyhýbají obecenství s Nestoriem.“

Konstantinopolští duchovní dále císaře informují o tom, že Nestorius „zakázal kázat“ duchovním, kteří v chrámu sv. Ireny vyvraceli jeho nauku „...a tak lid toužíce po pravoslavné nauce, ve které byl vychován, křičel: Císaře máme, ale biskupa nemáme.“

Dále ve svém listu žádají císaře, aby zabránili předání Církve do rukou heretiků a aby svolali „svatý ekumenický sněm“, na kterém Bůh „sjednotí svatou Církev“.7

Prameny pojednávající o průběhu nestoriánské krize také dokumentují, že patriarcha Nestorios nenechal odmítavou reakci věřících a duchovních bez náležité odezvy, tedy bez potrestání. Tak už tomu v podobných situacích bývá. Je pravidlem, že pokud věřící a duchovní vedeni dobrou horlivostí usvědčí držitele biskupských a patriarších stolců a postaví se proti jejich jednání poškozující pravoslavné vyznání, pak tito biskupové místo toho, aby se navrátili k víře která jim byla svěřená při svěcení, podlehnou pokušení a použijí moc spojenou s výkonem svého úřadu k pronásledování těch, kteří se odvážili stát mluvčími svědomí Církve. Podobně tomu bylo i ve 20. století při pronásledování řeckých a rumunských starostylních věřících a v Sovětském svazu při pronásledování Katakombní církve.

„[Nestorius]… zastrašuje, vyhrožuje, pronásleduje, posílá do vyhnanství, dopouští se zločinů… aby prosadil svoji bezbožnou nauku. Všechno to činí beze zábran, ani Boha se nebojí, ani před lidmi se nestydí. Nemá žádnou úctu k biskupům ani ke kněžím. Neváží si ani svatých mnichů ani zbožných laiků… pyšně všechny přezírá a spoléhá na moc peněz a na vliv zkorumpovaných jedinců. Dovolte nám to říct otevřeně, činí to všechno ve jménu vaší císařské autority...“8

Korespondence z doby nestoriánské krize je také velice poučná, co se týče otázky platnosti kanonických postihů a trestů uvalených na ty, kteří se svým biskupem přerušili obecenství za jeho protivení se pravoslavnému vyznání ještě před jeho sněmovním odsouzením. Sv. Celestýn v dopise adresovaném sv. Cyrilovi ujišťuje, že římská církev i nadále zůstává v církevním obecenství s těmi, „které Nestorius za to, že mu odporovali, exkomunikoval“. Ve shodě se základním principem pravoslavné eklesiologie (církevní obecenství předpokládá jednotu ve víře) sv. Celestýn prohlašuje, že je třeba, aby si Nestorius uvědomil, že „nebude moci s nimi [s římskou církví] mít církevní obecenství, pokud se bude protivit apoštolské nauce“.9

Stejně tak smýšlel i sv. Cyril, jak je patrné z jeho listů. Tak například v listě, ve kterém  konstantinopolské duchovní a věřící vyzývá k udržování čistoty pravé víry a ve kterém je podporuje v jejich rozhodnutí ohradit se od svého biskupa, je ujišťuje: “S těmi duchovními a laiky, kteří kvůli setrvávání v pravé víře Netsorius odloučil či exkomunikoval, zůstáváme ve společenství a neschvalujeme toto jeho nespravedlivé rozhodnutí...“10

V listě, který sv. Celestýn poslal jako podporu konstantinopolským duchovním a věřícím, můžeme v praxi vidět aplikaci další zásady pravoslavné eklesiologie. K tomu, aby byl pastýř kanonickým biskupem a jeho rozhodnutí byla pravomocná a platná nestačí pouze kanonické svěcení a uvedení do úřadu, ale také jeho setrvávání v pravoslavném vyznání po dobu vykonávání tohoto úřadu. Postoj sv. Celestýna je v této otázce zcela jednoznačný. „...nikdo z biskupů, kněží a křesťanů, které Nestorius a jemu podobní zbavily úřadu nebo vyloučili z církevního obecenství od té doby, co začali kázat takové hrozné učení, ať se nepovažují za exkomunikované...neboť ten, kdo zvěstuje takovou nauku, nemůže nikoho odsoudit či zbavit úřadu.“11

Je zcela evidentní, že to není pouze sněmovní odsouzení, které činí biskupa nekanonickým a jeho rozhodnutí neplatnými, ale již sama skutečnost, že takový biskup přestal v Církvi učit pravou víru, a to bez ohledu na to, že i nadále setrvává na své katedře.

Dopisy sv. Cyrila a sv. Celestýna jsou také ukázkovou lekcí o tom, jak pravoslavná tradice chápe zodpovědnost, kterou nese každý biskup nejen za víru své diecéze, ale také za víru celé katholické Církve. Vždyť někdo by se mohl oprávněně ptát: Proč se vůbec tito dva hierarchové, biskup římský a biskup alexandrijský vměšovali do vnitřních záležitostí konstantinopolské církve? Sv. Celestýn na tuto otázku odpověděl těmito slovy:

„Tak i my, přestože se nacházíme daleko od vás, když jsme se dozvěděli, že vy, kteří jste našimi  bratry, jste zmítání převrácenou naukou, vzplál v našem nitru oheň otcovské starostlivosti o vás. Vždyť v případě církví Božích - které ať jsou kdekoliv, tak dohromady tvoří jeden celek - co může být považováno za vzdálené či cizí? Protože je to tak, že i vy jste našimi údy, zcela oprávněně jsme se snažili, aby vás působení špatného učitele Nestoria neodvedlo od cesty pravdy...“12

V dalším listě adresovaném sv. Cyrilovi sv. Celestýn píše, že je to jejich zodpovědnost, aby „Nestoria, pokud se jim ho nepodaří přivézt k nápravě, oddělili od ovčích ohrad...“ Pokud tedy Nestorius i přes napomínání svých bratří biskupů bude nadále setrvávat ve své nauce, nezbude nic jiného než „vyříznout tuto ránu, která nepoškozuje jenom jeden úd (Nestoria osobně), ale zraňuje celou Církev.“13

Stejně  o své biskupské zodpovědnosti v době šíření nové nauky v Církvi smýšlel také sv. Cyril, který v listu adresovaném Nestoriovi píše: „Jak můžeme mlčet, když je víra napadána a překrucována v tolika bodech? Což jednou nebudeme stát na soudné stolici Kristově? Co budeme moci říct na svoji obhajobu, když budeme mlčet v nesprávné době my, kterým bylo uloženo mluvit to, co je správné...“14

Církevní historie nás učí, že to byly zejména dva faktory, které připravily cestu ke svolání III. ekumenického sněmu v Efezu, na kterém byla odsouzena nestoriánská christologie. Na jedné straně to byla odvaha a duchovní citlivost ve věcech víry, se kterou se konstantinopolští věřící a duchovní postavili na odpor patriarchu Nestoriovi. A na druhé straně to bylo vědomí biskupské zodpovědnosti za víru celé Církve, které vedlo alexandrijského a římského biskupa v jejich snaze pomoci těm, kteří se oddělili od Nestoria. Pouze díky těmto dvěma faktorům bylo možné, aby  nestoriánská krize byla vyřešena po uplynutí pouhých třech let poté, co Nestorius začal rozšiřovat svoji neorthodoxní nauku.

A jak jsme na tom dnes s herezí ekumenismu? Zanedlouho již tomu bude sto let, co encyklika konstantinopolského patriarchátu (1920) spustila proces postupného pronikání ekumenismu do života Pravoslavné církve... A léta plynou a odpůrci a kritici ekumenismu zůstávají i nadále v  církevním obecenství s ekumenisty a z různých stran rozebírají a ukazují na neslučitelnost ekumenismu s pravoslavnou vírou... A pravoslavní ekumenisté? Ti mezitím stihli nejenom rozšířit a upevnit své nové pravoslaví na všech úrovních církevního života, ale dokonce pro něj získat i sněmovní schválení a autoritu.

o. Jiří Ján

___________________

Sv. Jeroným, Dialogus contra Luciferianos, 19.
Theodoritos Svatohorec, Mnišství a hereze [řecky], Athény 1977, s. 42.
Zápis zasedání svatých a ekumenických sněmů [řecky], díl I, Soluň 1981, podle vydání z 1761, s. 536.
PG 77, 81.
Ibid.
I. Karmiri, Dogmatické a symbolické texty pravoslavné katholické církve[řecky], Vol. II, Graz 1968, s. 752-753.
„Žádost diákona Basila a dalších mnichů adresovaná zbožným císařům Theodosiovi a Valentinianovi“, in: Zápis zasedání svatých a ekumenických sněmů [řecky], s. 556-557.
Ibid.
9
PG 77, 93.
10 
PG 77, 125.
11
„List Celestýna duchovním a věřícím v Konstantinopoli“, in : Zápis zasedání svatých a ekumenických sněmů [řecky], s. 544.
12 
Ibid., s. 542
13 
PG 77, 93.
14 
PG 77, 41.

 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ