Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

EKUMENISMUS > Pravoslaví a ekumenismus > O. Serafím Rose: Královská cesta - Pravé pravoslaví ve věku apostaze

O. Serafím Rose: Královská cesta - Pravé pravoslaví ve věku apostaze

„Jak říkají Otcové, extrémy z obou stran jsou stejně škodlivé ... Musíme kráčet po královské cestě a vyhýbat se extrémům na obou stranách.“ (Sv. Jan Kassián, Rozpravy II)

Pravoslavní křesťané dnes žijí v jednom z nekritičtějších údobí historie Kristovy Církve. Ďábel, nepřítel spásy člověka, útočí na všech frontách a snaží se všemi prostředky nejen odvrátit věřící z cesty spásy ukázané Církví, ale dokonce navzdory slibu Spasitele (Mt 16:18) dobýt samu Kristovu Církev a proměnit Kristovo Tělo do "ekumenické" organizace připravující příchod jeho vyvoleného ​​Antikrista, velkého vládce světa posledních dnů.

My samozřejmě víme, že tento pokus Satana selže a Církev bude Nevěstou Kristovou až do konce světa a při jeho druhém příchodu se setká se svým Ženichem Kristem čistá a neposkvrněná od cizoložného spojení s apostazí tohoto věku. Ovšem před pravoslavnými křesťany dnešní doby stojí jedna velká otázka: Církev setrvá, ale kolik z nás v ní stále bude, odolávajíce mocným pokusům ďábla odtrhnout nás z Církve?

Naše doba je v mnohém podobná době svatého Marka z Efezu v 15. století, kdy se zdálo, že Církev se rozpustí v bezbožné unii s latiníky. Ne. Nikoliv. Naše doba je ještě horší a nebezpečnější než tehdy, neboť v 15. století byla unie vnucena silou zvenčí, zatímco nyní je situace odlišná. Pravoslavní jsou dlouhodobě připravováni na blížící se "ekumenické" sloučení všech církví a náboženství skrze desetiletí lhostejnosti, světskosti, shovívavosti a ruinující falešnosti, že "opravdu nás nic neodděluje" od všech ostatních, kteří se považují za křesťany. Pravoslavná církev přežila falešnou Florentskou unii a dokonce po ní zakusila období vnější prosperity a aktivního duchovní rozkvětu. Ovšem nyní, po nové falešné unii, které se dosahuje se stále pokračující dynamikou, se musíme ptát: Bude poté Pravoslaví vůbec ještě existovat mimo katakomby a pouště?

Pravoslavné církve následující katastrofální "ekumenický" směr, vytyčený patriarchou Athenagorem a jeho nástupcem, se již během uplynulých více než deseti let nebezpečně přiblížily k celkovému ztroskotání. Nejnovější "ekumenické" prohlášení konstantinopolského patriarchátu "Vyznání z Thyateira" (viz Orthodox Word, Jan-Feb., 1976), je dostatečným důkazem o tom, jak daleko se vytratilo orthodoxní svědomí z místní církve, která kdysi byla první mezi pravoslavnými církvemi ve vyznání Kristovy pravdy. Tento skličující dokument pouze ukazuje, jak moc se konstantinopolští hierarchové přiblížili ke splynutí s heterodoxním západním "křesťanstvím" a to dokonce ještě před formálním ustanovením unie, které se stále připravuje.

Kořeny dnešního ekumenismu v pravoslavných církvích sahají zpět k modernismu některých hierarchů inovátorů ve 20. letech 20 století. V ruské církvi tyto proudy nejdříve stvořily hnutí "Živé církve", která se s pomocí komunistického režimu pokusila svrhnout patriarchu Tichona a "reformovat" ruskou církev radikálně protestantským způsobem. Následoval pak více "konzervativní" nástupce Živé církve, sergiánská církevní organizace (Moskevský patriarchát), která nejprve položila důraz na politickou stránku usmíření se s komunistickou ideologií a jejími cíli (v souladu s neslavnou "Deklarací" metropolity Sergie v roce 1927) a až teprve v posledních desetiletích se odvážila opět vkročit do oblasti církevní reformy s její aktivní účastí v ekumenickém hnutí. V řecké církvi byla situace podobná. "Všepravoslavný sněm" z roku 1923, s jeho protestantsky inspirovanými reformami nešťastného patriarchy Meletia (Metaxakis) se ukázal být příliš radikální pro přijetí v pravoslavném světě a tak se museli reformátoři spokojit pouze se změnou kalendáře v neslovanských církvích.

Velké protestní hnutí namířené proti těmto reformám jak v ruské tak i v řecké církvi způsobilo hluboká rozdělení, která až dosud existují v pravoslavném světě. V ruské církvi bylo velmi mnoho biskupů a věřících, kteří pod vedením metropolity Josefa petrohradského rozhodně odmítli sergianismus. Toto „josefitské“ hnutí se později do určité míry zorganizovalo a stal se známé jako "Pravá pravoslavná církev". Historie této nezákonné „Katakombní“ ruské církve je až do dnešních dnů zahalená v tajnosti. Ovšem v posledních několika letech vyšla na světlo celá řada překvapivých důkazů o jejich současných aktivitách, což vedlo k represivním opatření v části sovětské vlády. Na veřejnost se dostalo dokonce jméno jejího současného prvního hierarchy (metropolita Theodosius) stejně jako jméno jednoho ze současných deseti nebo více biskupů (biskup Serafím).

Od samého počátku v roce 1927 se Ruská zahraniční církev zavázala stát pevně proti sergianismu a při mnoha příležitostech vyjádřila svou solidaritu s Pravou pravoslavnou církví v Rusku a zároveň odmítala veškeré společenství s Moskevským patriarchátem. Ovšem její nekompromisní a věrný tradicionalismus v této a dalších otázkách nebyl po chuti několika ruským hierarchům v západní Evropě a Americe, kteří byli více nakloněni k "reformním" proudům v Pravoslaví 20. století. Tito se pak v různých dobách oddělili od Ruské zahraniční církve a tak se vytvořily stávající "jurisdikční" rozdíly v ruské diaspoře.

V Řecku protestní hnutí vedené podobným pravoslavným instinktem rovněž přijalo označení "Pravých pravoslavných křesťanů." Od počátku v roce 1924 (zavedení kalendářní reformy) bylo toto hnutí obzvláště silné mezi prostými mnichy, kněžími a laiky. První biskup, který opustil řeckou státní církev a připojil se k tomuto hnutí, byl metropolita Chrysostomos z Floriny. Dodnes pokračuje ve svém plně nezávislém životě a organizaci, zahrnuje asi čtvrtinu všech pravoslavných křesťanů v Řecku a možná polovinu nebo více všech mnichů a mnišek. Ačkoli jsou lidově nazýváni jako „starokalendářníci“, Praví pravoslavní křesťané v Řecku jsou obecně nositeli věrného tradicionalismu v pravoslavném životě a myšlení a na kalendářní otázku nahlížejí pouze jako na první krok a prubířský kámen modernismu a reformismu.

Postupně, jak "ekumenická" rakovina zasahuje stále více zdravých orgánů na těle pravoslavných církví, v řadách duchovně nejcitlivějších členů "oficiálních" pravoslavných jurisdikcí rostou sympatie pro hnutí antiekumenismu a odporu reforem. Někteří vidí, že "oficiální" jurisdikce místních církví se již neodvolatelně vydaly na cestu, která je zcela v rozporu s Pravoslavím a tak je opouští jako potápějící se lodě a vstupují do řad Pravých pravoslavných křesťanů. Jiní ještě doufají, že dojde k obnovení orthodoxního kurzu ve světě Pravoslaví a tak se domnívají, že zatím stačí vyjádřit sympatie pro hnutí Pravých pravoslavných křesťanů, nebo směle protestovat proti "reformistické" mentalitě v oficiálních jurisdikcích. Deset let po publikaci dopisů proti ekumenismu prvního hierarchy Ruské zahraniční církve metropolity Filareta zanechalo ohlas v mnoha místních pravoslavných církvích, i když "oficiální" odpověď na ně bylo povětšinou mlčení nebo nepřátelství.

Dnes, více než kdykoliv jindy v padesátiletém zápase o zachování pravoslavné tradice ve věku apostaze, by měl být hlas Pravého pravoslaví bez ústupků slyšet po celém světě a mít hluboký vliv na budoucí vývoj pravoslavných církví. Pravděpodobně je už skutečně příliš pozdě zabránit svolání reformistického "Osmého ekumenického sněmu" a "ekumenické" unie, která se za tímto skrývá. Ovšem možná stále jedna nebo více místních pravoslavných církví mohou být ještě přesvědčeny o tom, aby učinily krok zpět z této zničující cesty. Je to cesta, která povede ke konečné likvidaci jako pravoslavných církví těch jurisdikcí, které ji budou následovat až do konce. V každém případě však mohou být zachráněni z této cesty jednotlivci, nebo celé komunity, nemluvě o křesťanech jiných vyznání, kteří mohou najít svou cestu do spásonosného úkrytu pravé Kristovy Církve.

Je proto mimořádně důležité, aby tento hlas byl hlasem skutečného, tedy patristického pravoslaví. Bohužel se někdy stává, zejména v zápalu kontroverze, že v základu pravoslavné pozice jsou na jedné straně přeháněny a na straně druhé dezinterpretovány. Tak dochází k tomu, že v očích mnohých je vytvořen zcela zavádějící dojem, že snaha o zachování pravého pravoslaví je jakýsi druh "extremismu", jakési "pravicové reakce" na převažující "levicové" tendence, které jsou dnes prosazovány představiteli "oficiálních" pravoslavných církví. Takový politický náhled na boj za Pravé pravoslaví je zcela nepravdivý. Naopak tento zápas mezi jeho nejlepšími představiteli ať už v Rusku, Řecku, nebo v zahraničí na sebe vzal podobu návratu k patristické cestě umírněnosti, cestě vedoucí středem mezi dvěma krajnostmi. To je to, co svatí otcové nazývají KRÁLOVSKOU CESTOU.

Učení této "královské cesty" je uvedeno například v Duchovních poučeních sv. Abby Dorothea. Zde se cituje pasáž z Deuteronomia: „Bedlivě dodržujte, co vám přikázal Hospodin, váš Bůh, neuchylujte se napravo ani nalevo.“ (Dt 5,32; 17,11) a také uvádí citát od sv. Basila Velikého: "Přímého srdce je ten, jehož myšlenka se neodvrátí ani ke krajnostem ani k nedostatku, ale je určena pouze pro ctnost." Pravděpodobně nejzřetelněji je však toto učení vyjádřeno velkým církevním Otcem z 5. století sv. Janem Kassiánem. Ve své době byl postaven před úkol, který je v mnohém podoben úkolu pro pravoslavné křesťany dneška. Představit čisté učení východních Otců západním národům, které byly duchovně nezralé a ještě nechápaly hloubku a jemnost východní spirituální nauky a měly proto tendenci jít do extrémů, buď do laxnosti nebo přílišné přísnosti při její aplikaci v životě. Sv. Jan ustanovil pravoslavnou nauku o královské cestě ve své Rozpravě „O rozsuzování“. Tuto Rozpravu si sv. Jan Klimak vysoce cenil pro její „krásnou a vznešenou filozofii“. „Měli bychom se pak celou svojí silou snažit v pokoře získat dobrý dar rozsuzování, který nás může ochránit od přehánění na obou stranách. Neboť, jak říkají Otcové, extrémy jsou stejně škodlivé na obou stranách – jak přehnaný půst, tak i přehnané plnění žaludku, jak přehnané vigilie, tak i přehnaný spánek a jiné přehánění.“ „Dar rozsuzování“ učí člověka kráčet po královské cestě a vyhýbat se extrémům na obou stranách. Na pravé straně neumožňuje, abychom se oklamali přehnanou zdrženlivostí, na levé straně abychom se nenechali vtáhnout do bezstarostnosti a relaxování." Přitom pokušení z „pravé strany“ je ještě nebezpečnější, než z „levé strany“: „Nadměrná zdrženlivost v jídle je mnohem škodlivější než když se sytí sám. Neboť ve spolupráci s pokáním můžeme od přejídání dojít ke správnému pochopení, ale od nadměrné zdrženlivosti nikoliv.“ (Protože pýcha za naši domnělou ctnost stojí v cestě kající pokoře, která nás může spasit.) (Rozpravy II, kap. 16, 2, 17).

Chceme-li použít toto učení do naší vlastní situace, pak můžeme říct, že dnes "královská cesta" pravého pravoslaví znamená kráčet mezi dvěma krajnostmi, mezi ekumenismem a reformismem na jedné straně, a "horlivostí, která není podle pravého poznání" (Řím 10,2) na straně druhé. Pravé pravoslaví na jedné straně "nekráčí s dobou", ale na druhé straně také nepoužívá "přísnost" nebo "správnost" nebo „kanoničnost“ (dobré samy o sobě) jako výmluvu pro farizejskou samolibost, výlučnost a nedůvěru. Tato skutečná pravoslavná umírněnost se nesmí zaměňovat s pouhou vlažností či lhostejností, nebo s nějakým kompromisem mezi politickými krajnostmi. Duch "reformy" je tolik ve vzduchu, že dnes každý, jehož názory jsou formovány "duchem doby" bude považovat tuto umírněnost za "fanatismus". Ovšem každý, kdo se dívá na tuto otázku hlouběji a aplikuje na ni patristická kritéria, shledá královskou cestu dalekou jakéhokoliv druhu extremismu. Snad žádný pravoslavný učitel v naší době neposkytuje takový příklad skutečné a vroucí pravoslavné umírněnosti jako arcibiskup Averkij z Jordanvillu. Jeho četné články a kázání dýchají osvěžujícím duchem skutečné pravoslavné horlivosti, bez jakékoliv odchylky buď na "pravo" nebo na "levo" a s důrazem neustále položeným na duchovní stránku pravého pravoslaví. (viz. zejména jeho článek, "Holy Zeal" v Orthodox Word, květen-červen 1975.)

Ruská zahraniční církev měla díky Boží prozřetelnosti velmi příznivé podmínky k zachování "královské cesty" v pohnuté a zmítané historii Pravoslaví 20. století. Život v exilu a chudobě ve světě, který nerozuměl utrpení jejího lidu pomáhal Ruské zahraniční církvi zaměřit se na uchování nezměněné víry spojující její lid. Tímto způsobem se zcela přirozeně ocitla mimo rámec ekumenického smýšlení, které je založené na náboženské lhostejnosti a sebeospravedlnění, materiální hojnosti, a bezduchého internacionalismu. Na druhou stranu byla také uchráněna od pádu do extremismu z "prava" (kterým by mohlo být například prohlášení, že svaté Tajiny Moskevského patriarchátu jsou neplatné) živým uvědoměním si, že sergianistická církev v Rusku není svobodná. V takovém případě je samozřejmě možné odmítnout a nemít společenství s touto ateisty ovládanou církevní organizací a zároveň ponechat přesné definování jejího statutu na budoucí svobodný sněm ruské církve. Pokud se nám zdá, že se jedná o "logický rozpor" (Pokud nepopíráte platnost jejich svatých Tajin, proč s ní nemáte společenství?), pak vězme, že je to problém pouze pro racionalisty. Ti, kteří přistupují k církevním otázkám srdcem stejně jako rozumem, nemají problém s přijetím této pozice. Ta je závětí, kterou odkázal Ruské zahraniční církvi její moudrý první hierarcha metropolita Anastasij (1965).

Ruská zahraniční církev žijící na svobodě považovala za jednu ze svých důležitých povinností vyjadřovat svou solidaritu a plné společenství s podzemní Pravou pravoslavnou církví v Rusku, jejíž existence je zcela ignorovaná a dokonce popíraná "oficiálním" Pravoslavím. V čase, kdy Bůh dá a hrozné období zkoušky ruského lidu a církve skončí, budou moci ostatní místní pravoslavné církve lépe pochopit církevní situaci v Rusku. Do té doby je maximum toho, v co je snad možné doufat, aby svobodné pravoslavné církve nikdy nezpochybňovaly právo Ruské zahraniční církve na existenci a nepopíraly platnost jejich svatých Tajin. Vždyť s ní téměř všechny po dlouhou dobu zůstaly ve společenství (až do doby, kdy ji její neúčast v ekumenickém hnutí přivedla do izolace a učinila z ní výčitku pro ostatní církve, a to zejména v posledním desetiletí) a až do dnešního dne se (alespoň pasivně) bránily politicky inspirovaným pokusům Moskevského patriarchátu prohlásit Ruskou zahraniční církev za "schizmatickou" a "nekanonickou".

Ruská zahraniční církev také v posledních letech poskytla podporu a uznání pro hnutí Pravých pravoslavných křesťanů v Řecku, jejichž situace je také dlouhodobě nesmírně obtížná a nepochopená. V Řecku první úder proti Církvi (změna kalendáře) nebyl tak smrtelný jako "Deklarace" metropolity Sergia v Rusku. Z tohoto důvodu trvalo déle, než bylo teologické vědomí pravoslavných Řeků schopno uvidět její plný protipravoslavný charakter. Dále svoji úlohu sehrála také skutečnost, že pouze málo řeckých biskupů našlo odvahu připojit se k tomuto hnutí (zatímco naopak počet biskupů, kteří se na začátku oddělili od metropolity Sergia, byl větší než celý episkopát řecké církve). Až teprve v posledních letech se hnutí řeckých starokalendářníků stalo "intelektuálně slušným" a to tím, jak se k němu připojuje čím dál více univerzitně vzdělaných lidí. Řecké starokalendářní hnutí bylo v průběhu let pronásledováno a někdy opravdu krutě, a to jak od státu, tak i od oficiální řecké církve. „Moudří“ ještě i dnes tímto hnutím pohrdají a "oficiální" pravoslavný svět je naprosto neuznává. Bohužel řecké starokalendářníky nadále oslabují vnitřní neshody a rozdělení, a tak jim chybí jednomyslný hlas, kterým by mohli vyjádřit svůj postoj k patristickému pravoslaví. Přesto však nikdo nemůže popřít orthodoxii jejich základního postoje. Můžeme jen přivítat takové kvalitní prezentace tohoto hnutí jako například v článku, který následuje (v tomtéž čísle časopisu the Orthodox Word).

V posledních letech je možné zaznamenat rostoucí uvědomění si nutnosti základní jednoty a shody v hnutí Pravého pravoslaví po celém světě, ať už v ruské Ruské katakombní církvi, u řeckých starokalendářníků, nebo v Ruské zahraniční církvi. Někteří proto mluví o "jednotném hnutí" vyznavačských církví spojených k tomu, aby čelili ekumenickému hnutí, které již opanovalo "oficiální" pravoslaví. Nicméně je za současných podmínek těžké si představit, že by se to mohlo realizovat. Na druhou stranu však jde o "politický" pohled na situaci, který nahlíží na význam poslání hnutí Pravého pravoslaví příliš vnější způsobem. Plný rozměr protestu pravého pravoslaví proti "ekumenickému pravoslaví", proti neutralizovanému, vlažnému pravoslaví v jeho stavu apostaze, čeká zatím na své odhalení a to především v Rusku. Ale v žádném případě není možné, aby svědectví tolika mučedníků a vyznavačů a hrdinů Pravého pravoslaví ve 20. století vyšlo nazmar. Kéž Bůh chrání své zelóty na královské cestě Pravého pravoslaví, aby Mu a Jeho svaté Církvi zůstali věrní až do konce věků!

_______________________________________________

Přeloženo z angličtiny: The Orthodox Word, 1976 (70), s. 143-149. 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ