Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

Zeptejte se duchovního...





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

PRAVOSLAVNÝ ÉTHOS > Ostatní > Otec Serafím Rose: Pravoslavný život v dnešním světě

Otec Serafím Rose: Pravoslavný život v dnešním světě

Na začátku mé promluvy dovolte několik slov o tom, proč je v životě důležité mít pravoslavný pohled na svět a proč je v porovnání s minulostí v současnosti mnohem těžší jej budovat.

V předchozích stoletích –například ve století devatenáctém v Rusku– byl orthodoxní pohled na svět závažnou součástí života a byl podporován celkovým způsobem života. Nebyla zde žádná potřeba o něm mluvit jako o oddělené věci – věřící žili Pravoslaví v harmonii s pravoslavnou společností, která je obklopovala; pravoslavný pohled na svět, který měli, byl poskytován Církví i společností. V mnoha zemích vyznávala Pravoslaví samotná vláda; bylo to centrem veřejného působení a král nebo vládce sám byl historicky prvním pravoslavným laikem, majícím zodpovědnost jít ve všech svých záležitostech křesťanským příkladem. V každém městě byl pravoslavný kostel a v něm se konaly každodenní bohoslužby, ranní a večerní. Monastýry bylo možné nalézt ve všech velkých městech, městečkách, mimo města, na venkově, na pouštích, v pustinách. V Rusku bylo více než 1000 oficiálně organizovaných monastýrů a k nim navíc další neoficiální skupiny. Mnišství bylo uznávanou součástí života. Téměř každá rodina měla někoho, kdo v monastýru žil: sestru, bratra, strýce, bratrance či někoho jiného, kdo se stal mnichem nebo mniškou. Dalším příkladem pravoslavného života byli lidé, kteří putovali od monastýru k monastýru a také jurodiví, blázni pro Krista. Životní styl byl ovlivňován pravoslavně žijícími lidmi, s mnišstvím v samotném středu. Pravoslavné zvyklosti byly přirozenou součástí každodenního života. Většina knih, jež byly čteny, byly pravoslavné. Život samotný byl pro většinu lidí těžký: museli tvrdě pracovat, aby vůbec přežili, životní vyhlídky nebyly příznivé, smrt byla běžnou skutečností – to vše posilovalo nauku Církve o realitě a blízkosti onoho světa, tedy života věčného. Žít pravoslavný život za těchto podmínek bylo vlastně to stejné jako mít pravoslavný světonázor, a nebylo třeba o těchto záležitostech vůbec hovořit.

V porovnání s tím je v dnešní době naprosto jiná situace. Naše Pravoslaví je jen malý ostrov uprostřed světa, který funguje na zcela odlišných principech – a tyto principy se navíc každým dnem mění k horšímu a uvádí nás do stále většího odcizení. Lidé jsou v pokušení ostře rozdělovat své životy na dvě odlišné části: každodenní život, který vedeme v práci, se světskými přáteli, v našich světských záležitostech a na Pravoslaví – život, který žijeme o nedělích a případně někdy v týdnu, když nám zbude čas. Pokud se ale na takto žijícího člověka podíváme zblízka, zjistíme, že jeho pohled na svět je podivnou směsí křesťanských hodnot a hodnot světských, které se ve skutečnosti neslučují. Účelem této promluvy je ukázat, jak lidé současnosti mohou začít svůj životní přístup skládat v jeden celek, jak jej mohou proměnit v neporušený, ucelený pravoslavný pohled na svět.

Pravoslaví je život. Pokud Pravoslaví nežijeme, jednoduše pravoslavní nejsme, navzdory tomu, jakých formálních vyznání se držíme.

Současný život se stal velmi neupřímným, velmi nejistým, velmi matoucím. Je pravdou, že Pravoslaví má svůj vlastní způsob života. Na druhou stranu však není příliš vzdáleno od života okolního světa a pravoslavný křesťan i přes to, že je skutečně pravoslavný, se nemůže ubránit tomu, aby se to v jeho životě nějakým způsobem neodráželo. Jistý druh nejistoty a zmatení v dnešních časech pronikl i do pravoslavného života. V této promluvě se pokusíme podívat blíže na současný, moderní život a poté na život  Pravoslaví, abychom mohli vidět, jak lépe plnit své křesťanské povinnosti a jak dokonce i v těchto nesmírně těžkých časech vést způsob života, který není z tohoto světa a udržet si tím pravoslavný křesťanský náhled na celý život. To nás uschopní k tomu, abychom zachovali bez porušení naší víru.

Život dneška se stal abnormálním

Každý, kdo by se na současnost podíval z perspektivy obvyklého života, takového jaký lidé vedli v dřívějších časech – řekněme v Rusku nebo v Americe, či v jakékoli jiné zemi Západní Evropy v devatenáctém století – by si nemohl nepovšimnout faktu, jak porušeným se život dnešních dní stal. Celé chápání autority a poslušnosti, slušnosti a zdvořilosti, chování v soukromí a na veřejnosti – to vše se drasticky změnilo a bylo obráceno naruby, s výjimkou chování v několika málo izolovaných skupinách lidí – většinou křesťanů jistého druhu – těch, kteří se snaží zachovávat takzvaně „staromódní“ způsob života.

Náš pokřivený život je možné charakterizovat jako rozmazlený, zhýčkaný. S dítětem se od jeho prvních chvil zachází jako s malým bohem či bohyní rodiny: jeho přání jsou plněna, jeho rozmary uspokojovány, je obklopováno komfortem, hračkami, věcmi pro pobavení. Není vychováváno a vedeno podle nesmlouvavých zásad křesťanského chování, nýbrž je mu dovoleno dělat cokoli, k čemu ve svých touhách tíhne. Obvykle mu stačí, aby řeklo: „Chci tohle!“ nebo „Tohle dělat nechci!“ a jeho úslužní rodiče se před ním skloní a nechají ho jít vlastní cestou. Toto se pravděpodobně neděje stále a ve všech rodinách, ale děje se to dostatečně často na to, aby to bylo jakýmsi pravidlem současné výchovy a dokonce ani ti nejuvědomělejší rodiče tomuto vlivu nedokážou úplně uniknout. I když se své děti snaží vychovávat přísně, jejich sousedé to dělají jinak. I toto musí mít na paměti, když své děti vedou ke kázni.

Když takové dítě dospěje, přirozeně se obklopuje stejnými věcmi, jakých užívalo v dětství: pohodlím, věcmi pro kratochvíli a hračkami pro dospělé. Život se stává neustálým hledáním „zábavy“; což je mimochodem slovo v dřívějších dobách zcela neznámé a nepoužívané; v devatenáctém století v Rusku či v jiné odpovědné civilizaci by jeho významu vůbec nerozuměli. Život je nepřetržité dychtění po „rozptýlení“, které je ale tak prázdné a nemá v sobě kousek hlubšího smyslu, že náhodný návštěvník z devatenáctého století by si při pohledu na naše oblíbené televizní programy, zábavní parky, reklamy, filmy, hudbu – tedy při pohledu na téměř všechny stránky naší popkultury – musel myslet, že prochází zemí slabomyslných lidí, jež ztratili veškerý kontakt s realitou. My sami to tak příliš nevnímáme, protože v této společnosti žijeme a daný stav bereme jako samozřejmost.

Někteří pozorovatelé současného života nazývají dnešní mládež „generací Já“ a náš věk „věkem narcismu“, charakterizovaný uctíváním a fascinací sebe sama; která však zabraňuje normálnímu lidskému životu v rozvoji. Jiní mluví o „umělém“ světě nebo světě fantazie, ve kterém mnoho lidí žije, jsouce neschopní čelit jak realitě okolo nich, tak problémům uvnitř nich samotných.

Když se „generace Já“ obrací k náboženství – k čemuž v posledních desetiletích masivně docházelo – obvykle se obrací k jeho „umělé“ nebo fantazijní formě: k náboženství „sebe-rozvoje“ (kdy Já zůstává objektem uctívání), k vymývání mozků a kontrole mysli, ke zbožňování duchovních učitelů, guru a Svámí, k honbě za UFO a „mimo-zemskými“ bytostmi, k nezvyklým duchovním prožitkům a stavům. Nebudeme se zde zabývat všemi těmito projevy, stejně vám pravděpodobně jsou dostatečně známé, pouze se o něco později zamyslíme nad tím, jak se dotýkají pravoslavného duchovního života dnešních dní.

Je důležité, abychom si při naší snaze vést křesťanský život uvědomovali, že svět formovaný našimi zhýčkanými časy si činí nárok na naši duši, ať už v náboženském nebo světském životě a jeho nároky jsou absolutní, totalitní. To je lehce viditelné v kultech se zotročujícími tendencemi, jimž se v poslední době dostalo mnoho publicity a jež vyžadují absolutní věrnost uměle vytvořenému „svatému muži“. Stejně tak je to patrné i ve světské oblasti, kdy je člověk konfrontován nejen náhodnými jednotlivými lákadly, ale je vystaven nepřetržitému stavu pokušení, které usiluje o jeho pozornost, ať už je to podprahová hudba v obchodech a nákupních střediscích nebo veřejné poutače a billboardy v ulicích měst či rocková hudba, která je vnášena dokonce do přírody a na lesní stezky, nebo přímo v samotném domově, kde se televize stala tichým vládcem domácnosti diktujícím úsudky, postoje i vkus. Jestli máte malé děti, určitě víte, jak těžké je bojovat proti názorům, které jim byly vnuceny televizním přijímačem.

Poselství tohoto všeobecného pokušení útočícího na člověka – poměrně otevřeně ve světské formě, ale obvykle mnohem skrytěji ve formě náboženské je: žij pro dnešek, uvolni se, užívej si, buď v pohodě. Za tímto vzkazem je však další, mnohem zlověstnější podtón, otevřeně vyjadřovaný pouze v zemích, které jsou oficiálně atheistické a které jsou v tomto ohledu o krok vpředu před svobodným světem. Musíme ale chápat, že to, co se děje v dnešním světě, je všude stejné, bez ohledu na to, jestli se to děje za železnou oponou nebo ve „svobodném“ světě. Existují pouze různé sobě si podobné formy pokušení, jejich záměrem je získat naši duši. V komunistických zemích oficiálně vyznávajících atheismus celkem otevřeně říkají: zapomeň na Boha a jakýkoli jiný život, než je ten tady; vytlač ze svého života bázeň před Bohem a úctu ke svatým věcem; na ty, co v Boha ještě „staromódně“ věří, se dívej jako na nepřátele, kteří musí být vyhlazeni. Někdo může za symbol bezstarostnosti a sebestředného užívání si považovat náš americký „Disneyland“. Přitom ale nemůžeme přehlížet jiný hrozivý znak, který ukazuje, kam je „generace Já“ vedena: sovětské gulagy, řetěz semknutých táborů ovládající životy téměř poloviny světové populace.

Dva falešné přístupy k duchovnímu životu

Někdo se může ptát, co to má společného s námi, těmi kdo se snaží žít střízlivý pravoslavný křesťanský život, jak nejlépe dovedou? Má to s námi společného hodně. Musíme si uvědomit, že život okolo nás, jakkoli abnormální je, je místem, kde náš křesťanský život začínáme. Jakkoli náš život utváříme, jakkoli opravdový křesťanský obsah mu dáváme, stále je na něm jistý obtisk „generace Já“ a musíme se dostatečně pokořit, abychom to mohli prohlédnout. Toto je místo, kde začínáme.

Jsou dva falešné způsoby přístupu k životu, o kterých si myslíme, že je to nějakým způsobem to, co by pravoslavní křesťané měli dělat. Jeden – ten častější – přístup je jednoduše: jdi s dobou! Zvykni si na rockovou hudbu, přizpůsob se trendům, zálibám a celkově rytmu pulzujícího moderního života. Často je to tak, že rodiče dál vedou svůj staromódní život a od těchto moderních záležitostí si více či méně udržují odstup, ale usmívají se, když vidí své děti, jak se vrhají po posledních výstřelcích doby a myslí si, že jim to nemůže uškodit.

Tato cesta je pro křesťanský život úplné neštěstí, přináší smrt duši. Někteří mohou stále vést navenek úctyhodný život bez viditelného boje s přízraky doby, uvnitř jsou ale mrtví nebo umírající; a –což je ta nejsmutnější věc– jejich děti budou platit cenu ve formě různých psychických a duchovních poruch a nemocí, které se vyskytují čím dál častěji. Jedním z vůdčích členů sekty sebevrahů, která před čtyřmi lety v Jonestownu tak okázale vykonala svůj čin, byla dcera řeckého pravoslavného kněze. Satanské rockové skupiny jako jsou The Kiss – „Kids in Satan´s Service“ (Děti ve službě satanově) – tvoří ruská, dříve pravoslavná, mládež. Podle nedávných sociologických průzkumů největší část členů satanistického chrámu v San Francisku tvoří pravoslavní chlapci. Takto zarážejících příkladů je jen pár, většina pravoslavné mládeže se od své cesty neodchyluje tak radikálně – „jen“ se mísí s okolním proti-křesťanským světem a pro lidi ve své blízkosti přestávají být příkladem křesťanství.

To je špatně. Křesťan musí být odlišný od tohoto světa a zejména od tohoto divného, pokřiveného světa a tento postoj by mělo být to základní, co si ze své křesťanské výchovy pamatuje. Jinak nemá žádný význam nazývat se křesťanem, a už vůbec ne křesťanem pravoslavným.

Falešný přístup stojící na opačné straně extrému je to, co můžeme nazvat falešnou duchovností. Tím jak se překlady pravoslavných knih pojednávajících o duchovním životě staly běžně dostupnými a pravoslavná terminologie duchovního boje je běžně používaná, narůstá počet lidí mluvících o hesychasmu, Ježíšově modlitbě, asketickém životě, vyšších stavech modlitby, o takových svatých Otcích jakými jsou sv. Symeon Nový Theolog, sv. Řehoř Palama a sv. Řehoř Sinajský. Je naprosto správné být si vědom této právem zdůrazňované stránky pravoslavného duchovního života a mít úctu k velkým svatým, kteří tak skutečně žili. Pokud ale zároveň nemáme velmi realistické a velmi pokorné vědomí toho, jak vzdálený je život nás všech od hesychastického života a jak velmi málo jsme připraveni k němu se jen vztáhnout, bude tento náš zájem jen a pouze dalším vyjádřením našeho sebestředného, umělého světa. „Generace Já žije hesychasticky!“ – to je to, o co někteří v dnešních časech usilují; ale ve skutečnosti nedělají nic jiného, než že k atrakcím Disneylandu přidávají novou hru – hru s názvem „hesychasmus“.

Knihy pojednávající o tomto tématu jsou volně k dispozici a jsou velmi populární. Ve skutečnosti se jim pod vlivem  Pravoslaví věnují velmi intenzivně římští katolíci a sami pak ovlivňují pravoslavné křesťany. Například jezuitský kněz o. George Maloney píše všechny možné druhy knih o těchto tématech, překládá díla sv. Makaria Velikého a sv. Symeona Nového Theologa a pokouší se vést lidi k praktikování hesychasmu v každodenním životě. Pořádají různé exercicie obvykle „charismatické“; lidé jsou domněle inspirováni Svatým Duchem, pouští se do různých praktik, které nám byly předány svatými Otci a které však vysoce přesahují naší úroveň. Jedná se o něco velice neseriózního. Můžeme uvést také příklad Catherine de Hueck Doherty (ve skutečnosti se narodila v Rusku a stala se římskou katoličkou), která píše knihy o pouštním životě, o životě v tichosti a všechny tyto věci se pokouší uvádět do života, jako kdyby to byly nějaké nové oblíbené bonbóny. Samozřejmě jedná se o velmi neseriózní přístup a velmi tragický znak našich časů. Vznešené věci jsou používány lidmi, kteří nemají tušení, s čím zachází. Pro některé z nich to je jen zvyk či zábava, pro ty, kteří je berou opravdu vážně, to ale může být velká tragédie.

Dovolte mi, abych znovu zdůraznil, že je třeba vyvarovat se obou extrémů –jak světskosti, tak super-duchovnosti– ale to neznamená, že bychom neměli mít reálnou představu o legitimních požadavcích, které na nás svět klade, nebo že bychom naopak měli přestat chovat respekt vůči velkým hesychastickým Otcům, nepřebírat jejich zdravé učení a nepoužívat Ježíšovu modlitbu v rámci našich schopností a možností. Jde o to, že se to musí dít na naší úrovni, tady na zemi. Základem –a to základem absolutně nezbytným pro naše přežití jako pravoslavných křesťanů dneška– je, že si musíme uvědomovat naši situaci jakožto pravoslavných křesťanů dneška; musíme si být hluboce vědomi, v jakých časech žijeme, jak málo naše  Pravoslaví ve skutečnosti známe a prožíváme, jak vzdáleni jsme od světců dávných století, jak vzdáleni jsme od obyčejných pravoslavných křesťanů minulých století a dokonce od předešlé generace a jak moc se musíme pokořit jen pro pouhé usilování být pravoslavným věřícím dneška.

Co můžeme dělat

Přesněji: co můžeme dělat, abychom získali toto povědomí a jak ho učinit plodným v našich životech? Pokusím se odpovědět ve dvou částech: nejdříve co se týče vnímání světa, který nás obklopuje a který nikdy v historii křesťanství nebyl tak úmyslným nepřítelem, což si –obávám se– většina z nás uvědomuje podstatně méně, než by měla, pokud chceme přežít.

Předně: protože, ať chceme nebo ne, jsme ve světě (a jeho vliv pociťujeme silně i na tak vzdáleném místě jako je náš monastýr), musíme světu a jeho pokušením čelit tváří tvář, přímo a realisticky, bez toho, že bychom mu ustupovali; především musíme připravit naši mládež na nástrahy, které na ni čekají, jako kdybychom je proti těmto pokušením očkovali. Musíme si dávat pozor na to, že svět zřídkakdy pomáhá, naopak téměř vždy brání ve výchově dětí v pravém pravoslavném duchu. Musíme být připraveni vlivům světa odpovídat každý den jasnými zásadami křesťanské výchovy.

To znamená, že to, čemu se dítě učí ve škole, musí být doma neustále kontrolováno a korigováno. Nemůžeme si myslet, že to, co se učí ve škole je jednoduše prospěšné nebo, že se jedná pouze o něco světského, co nemá žádný vliv na jeho výchovu v Pravoslaví. Dítě se může naučit užitečným schopnostem a faktům (ačkoli většina škol v Americe v současnosti nevykazuje příliš dobré výsledky ani v tomto; řada učitelů nám říká, že to jediné, co mohou dělat, je udržet pořádek ve třídě, ale ne děti čemukoli naučit), ale i když se mu dostane kvalitní výuky, zároveň je mu předána spousta špatných přístupů a postojů. Základní postoj dětí k literatuře, hudbě, historii, umění, filosofii, vědě a samozřejmě k životu a náboženství musí vycházet nikoli ze školy, protože ta všechno předává smíchané s moderní filosofií, ale prvotně z domova a Církve. V opačném případě je dítě odsouzeno být „vzděláno“ současným světem, kde veřejné školství je v lepším případě agnostické, v horším případě otevřeně atheistické nebo přímo proti-náboženské. Samozřejmě, v Sovětském svazu dětem toto všechno vnucují zároveň s absolutní absencí náboženství a s aktivním programem vychovat z nich atheisty.

Rodiče musí přesně vědět, co se jejich děti ve vzdělávacích programech, které jsou v současnosti v amerických školách téměř univerzální, učí a musí je doma usměrňovat, a to nejen aktivním postojem k celé záležitosti (zejména ve vztahu mezi otci a syny – velmi vzácná věc v americké společnosti), ale také jasným ukázáním morálních postojů, což v systému veřejného vzdělání zcela chybí.

Rodiče musí vědět, jaký druh hudby jejich děti poslouchají, na jaké filmy se dívají (pokud je to nutné, musí je sledovat a poslouchat s nimi), jakým způsobem jazyka se vyjadřují a musí jim na ně nabídnout křesťanský úhel pohledu.

Televize musí být v domácnostech, kde nemají dostatek odvahy ji vyhodit z okna, přísně kontrolována, abychom zamezili otravujícímu vlivu tohoto přístroje, který se přímo v srdci domova stal hlavním nositelem proti-křesťanských postojů a názorů.

Mluvím o výchově dětí, protože to je ta první linie, kde svět pravoslavným křesťanům zasazuje své údery a formuje je ke svému obrazu; Když už u dítěte došlo k vytvoření špatných postojů, je potom úkol předat mu zásady křesťanské výchovy dvojnásob obtížný.

Ale netýká se to pouze dětí, týká se to nás všech. Čelíme světu, který se nás snaží formovat proti-křesťansky a používá k tomu školu, televizi, filmy, populární hudbu a další vlivy, které na nás především ve velkých městech útočí ze všech stran. Musíme si uvědomit, že to, co na nás útočí, je ve skutečnosti jeden celek; má jistý rytmus, předává nám jistou zprávu a ta zpráva je o sebe-zbožňování, o uvolnění se, o užívání si, o zřeknutí se jakýchkoli úvah o onom světě. Různými formami –prostřednictvím hudby, filmu, televize, tím, co je vyučováno ve školách, věcmi, na které je kladen důraz– tím vším nám je ve skutečnosti předávána jedna jediná věc. Ve skutečnosti je to výchova k atheismu. Musíme se postavit na odpor. Tím, že si uvědomíme, co svět proti nám zamýšlí a tím, že jako odpověď na jeho tlak budeme jasně formulovat a sdělovat naše pravoslavné zásady.

Upřímně, z pozorování způsobu jakým pravoslavné rodiny v dnešním světě žijí a jak své  Pravoslaví předávají dál, to vypadá, že v této bitvě více prohráváme, nežli vítězíme. Procento orthodoxních křesťanů, kteří zachovávají svoji víru neporušenou a nepřizpůsobují se obrazu tohoto světa, je opravdu velmi malé.

A přesto: není nutné se na svět okolo nás dívat jako na úplně špatný. Ve skutečnosti, k tomu abychom jako pravoslavní křesťané přežili, musíme být dostatečně chytří a využít ze světa všechno dobré, co nám může být ku prospěchu. Zmíním zde několik věcí, které můžeme k formování našeho pravoslavného pohledu na svět ze světa použít, ačkoli navenek vypadají, že s  Pravoslavím nemají nic společného.

Dítě, které bylo od malička vystavováno vlivu kvalitní klasické hudby a prožilo, jak to jeho duši povznáší, nebude na rozdíl od někoho, kdo vyrůstal bez hudebního vzdělání tak náchylné k poslouchání drsného rytmu rocku a jiných podob současné pseudohudby. Takovéto vzdělání, jak někteří z optinských starců ukazují, kultivuje, zjemňuje duši a připravuje ji pro přijetí duchovních dojmů.

Dítě, které bylo vedeno ke kvalitní literatuře, divadelním hrám a poezii a prožilo, jaký vliv to má na jeho duši –to znamená, že četba pro něj byla doopravdy zážitek– se snadno nezačne oddávat dnešním filmům, televizním programům a laciným románům, které devastují duši a odvádí ji z křesťanské cesty.

Dítě, které se naučilo vidět krásu v dílech klasických malířů a sochařů, nebude snadno vtaženo do zvrácenosti současného umění a také výstřední výtvory reklamy a pornografie pro něj nebudou atraktivní.

Dítě, které ví něco o historii světa, především o historii křesťanské doby, ví, jak lidé žili a jak přemýšleli, jakých chyb se dopouštěli a do jakých léček padali tím, že odcházeli od Boha a Jeho přikázání, a jak slavné a inspirující životy vedli, pokud Mu zůstávali věrni, bude rozumět životu a pojetí dnešních dní a nepoběží za první novou filosofií nebo trendem, se kterými se setká. Jeden ze základních problémů, na který ve školách narážíme je, že dětem není předáván smysl historie. Přitom je to velice nebezpečné a osudové, když děti tento smysl ztrácí. Pro dítě to znamená, že nemá schopnost brát si příklady z lidí, kteří žili v minulosti. Přitom dějiny se ve skutečnosti neustále opakují. Když si to uvědomíme, začne pro nás být zajímavé pozorovat, jak lidé v minulosti reagovali na problémy, jak někteří lidé šli proti Bohu a jaké důsledky z toho pro ně plynuly, jak jiní změnili své životy a stali se výjimečnými a dali nám příklad, který je živý i dnešní době. Je velmi důležité, aby se děti naučily nazírat na historii právě tímto způsobem.

Všeobecně člověk, který je dobře obeznámen s těmi nejlepšími výtvory starých mistrů –které na Západě vždy měly jistý náboženský a křesťanský nádech– má mnohem větší šanci vést normální, plodný pravoslavný život, než někdo, kdo zná jen soudobou popkulturu. Pokud se někdo k Pravoslaví obrátí přímo od „rockové“ kultury a obecně každý, kdo se domnívá, že může pravoslavný život s tímto druhem kultury kombinovat, bude muset projít těžkou cestou předtím, než se stane opravdovým pravoslavným křesťanem schopným svou víru předávat ostatním. Pokud si rodiče neuvědomí hrozbu této bolestné cesty, budou své děti vychovávat tak, že je svět nakonec pohltí. Nejlepší umění světa, správně přijímané, duši pročisťuje a rozvíjí; dnešní populární kultura duši mrzačí a znetvořuje a zabraňuje jí správně reagovat na poselství Pravoslaví.

Proto, v našem boji s duchem tohoto světa můžeme využívat ty nejlepší věci, které nám svět může nabídnout, abychom mohli jít za jejich přesah; pokud budeme dostatečně moudří uvidíme, že cokoli dobrého je ve světě, ukazuje to k Bohu, k Pravoslaví a my toho můžeme využít.

Pravoslavný pohled na svět

S tímto přístupem – schopností vidět dobré i špatné věci ve světě – jsme schopni udržovat a posilovat pravoslavný světonázor, to jest pravoslavný pohled na celý život, nejen úzkoprsý pohled na církevní záležitosti. Existuje však falešný názor, dnes bohužel velmi rozšířený, že stačí mít Pravoslaví, které bude ohraničené pouze církevními budovami a formálními „pravoslavnými“ aktivitami jako je modlitba v určený čas nebo činění znamení kříže; a ve všech dalších záležitostech se můžeme chovat jako kdokoliv jiný, můžeme se účastnit bez obav současného života a kultury, s jediným ohledem nehřešit.

Každý, kdo poznal hloubku Pravoslaví a úplnost závazku, který je požadován od skutečného pravoslavného křesťana a stejně tak pochopil, jak absolutní nároky má na nás tento svět, velmi dobře ví, jak je tento názor špatný. Člověk je buď pravoslavný stále, v každé chvíli, každým dnem, v každé situaci nebo není pravoslavný vůbec. Naše Pravoslaví se nezjevuje jen v čistě náboženských postojích, ale v čemkoli, co říkáme a ve všech našich skutcích. Většina z nás si dostatečně neuvědomuje zodpovědnost, kterou máme za zdánlivě světskou část našeho života. Člověk mající skutečně pravoslavný pohled na svět žije pravoslavně svůj život v každé jeho jednotlivé části.

Položme si proto následující otázku: Jak můžeme podporovat a posilovat náš pravoslavný pohled na svět v každodenním životě?

První a nejsamozřejmější způsob je zůstávat v nepřetržitém kontaktu se zdrojem křesťanské potravy, se vším, co nám Církev poskytuje pro naše osvícení a spásu: Bohoslužby, svaté Tajiny, svaté Písmo, životopisy svatých, spisy svatých Otců. Každý ovšem musí čerpat ze zdrojů odpovídajících úrovni svého chápání a aplikovat učení Církve ve svých vlastních životních okolnostech; jenom tehdy nás tyto prostředky mohou úspěšně vést a proměňovat na naší cestě.

Často ale na nás tyto základní křesťanské zdroje nemají plný vliv, případně nás nezasahují vůbec, protože vůči nim a vůči životu, ke kterému nás mají inspirovat, nemáme správný křesťanský přístup. Dovolte mi, abych řekl pár slov o tom, jaký přístup bychom měli mít, abychom z nich mohli získávat opravdový užitek a aby se pro nás mohly stát počátkem skutečného pravoslavného pohledu na svět.

Především, křesťanská duchovní strava ve své přirozené podstatě je něco živého a vyživujícího; pokud však je náš postoj k ní pouze knižní a akademický, budeme míjet prospěch, který nám může přinést. Proto, pokud studujeme pravoslavnou literaturu nebo se o Pravoslaví zajímáme jen proto, abychom získali informace, nebo abychom druhým ukázali, jak vzdělaní jsme, nepochopili jsme její záměr. Pokud studujeme přikázání Boží a zákony Jeho Církve pouze proto, abychom byli „přesní“ a soudili „nedokonalosti“ druhých, opět míjíme cíl. Tyto věci nemají mít vliv pouze na naše názory, nýbrž musí přímo zasahovat naše životy a musí je proměňovat. V době každé velké krize lidských hodnot –právě takové, jaké čelíme v těchto těžkých časech ve svobodném světě– ti, kteří skládají svoji důvěru ve vnější vzdělání, zákony, kánony a korektnost, neobstojí. Tehdy těmi silnými budou ti, kterým jejich pravoslavná výchova dala cit pro rozpoznání toho, co je skutečně křesťanské. To jsou ti, jejichž Pravoslaví se nachází v jejich srdcích a má schopnost dotýkat se srdcí druhých.

Není nic tragičtějšího, než vidět někoho, kdo byl vychován v Orthodoxii, má jisté povědomí o katechismu, studoval životy svatých, má ucelenou představu o tom, jaké postoje Pravoslaví zastává, rozumí něčemu z bohoslužeb a přitom netuší, co se kolem něj děje. A svým dětem předává život rozdělený do dvou kategorií: první je to, jak většina lidí žije a druhou je křesťanský život o nedělích. Pokud je dítě vychováváno tímto způsobem, pravděpodobně se na cestu Pravoslaví nevydá. Pravoslaví bude jen nepatrnou součástí jeho života, protože okolní život je příliš atraktivní, příliš mnoho lidí ho následuje, je příliš silnou součástí reality dneška. Jinak to může dopadnout pouze v případě, kdy dítě bylo vychováno v tom, jak jednat s okolním světem, jak se chránit před jeho negativními vlivy a jak z něj využívat to dobré.

A proto náš postoj musí být počínaje dneškem realistický. Tedy musí být aplikován do reálných okolností našeho života, nemá to být výtvor fantazie, způsob úniku před skutečností či neochota čelit často nepříjemným faktům ve světě okolo nás. Pravoslaví, které je příliš exaltované a vznáší se vysoko v oblacích, uzavřené ve skleníku, je neschopné pomáhat v každodenním životě, natož sdělovat cokoli o záchraně těm okolo nás. Náš svět je velmi krutý a bezcitně zraňuje duše; je třeba, abychom na prvním místě přinášeli praktickou křesťanskou lásku a porozumění, ponechávajíce pojednání o hesychasmu a pokročilých forem modlitby těm, kteří jsou schopni je přijmout.

Náš postoj nesmí být sebestředný, ale vztahující se k těm, kteří hledají Boha a usilují o zbožný život. Dnes se ve všech pravoslavných obcích dostatečně k tomu velkých setkáváme s velkým pokušením přetvořit je ve sdružení, ve spolky, v nichž máme samolibý požitek z našich pravoslavných ctností a skutků: z krásy našich chrámů, z nádhery našich obřadů, či dokonce z čistoty naší nauky. Ale skutečný křesťanský život již od dob Apoštolů zůstává neoddělitelný od předávání křesťanství druhým. A Pravoslaví, které je právě kvůli tomuto faktu živoucí, ozařuje cestu druhým – a není třeba za tímto účelem zakládat „misijní oddělení“; oheň opravdového křesťanství se rozšiřuje i bez toho. Pokud je naše Pravoslaví jen něčím, co si necháváme pro sebe a co používáme pro svoji chloubu, pak jsme mrtví pohřbívající mrtvé – což je výstižný popis mnoha současných pravoslavných farností, dokonce i těch, kteří ve svých řadách mají velké množství mladých lidí, pokud nevstupují do hloubky své víry. Musíme se ptát, co mladí v církvi dostávají, co si z ní odnášejí. A jestliže se Pravoslaví nestává nedílnou částí jejich životů, pak konstatování, že mladí lidé navštěvují chrám, není dostačující a uspokojující.

Náš postoj rovněž musí být milující a odpouštějící. Setkáváme se s jistým druhem tvrdosti, který se vplížil do pravoslavného života: „Ten muž je heretik, nepřibližuj se k němu!“. „Tamten člověk je pravděpodobně pravověrný, ale nemůžeme si být jisti…“. „Ten člověk je zcela jistě zvěd.“ Nikdo nemůže popřít, že by Církev nebyla obklopena nepřáteli nebo že by se nenašel někdo, kdo se sníží k tomu, aby zneužil naši důvěru. Ale i toto je známé již od dob Apoštolů a křesťanský život vždy byl ve své praxi jistou formou rizika. Ale i přesto, že někdy dáváme v sázku naši důvěru, že víme o nutnosti jisté obezřetnosti, nemůžeme opustit náš základní postoj lásky a víry; tím bychom ztratili jeden z úhelných kamenů našeho křesťanského života. Svět, který nemá Krista, je nedůvěřivý a chladný. Křesťané na rozdíl od něj musí být milující a otevření, jinak ztrácíme sílu Krista v nás a stáváme se podobnými světu, nehodící se k ničemu jinému, než abychom byli vyhozeni na ulice a pošlapáni.

Trocha pokory při pohledu na nás samotné nám může pomoci být více velkorysí a odpouštějící poklesky druhých. Rádi soudíme ostatní kvůli jejich odlišnému chování, nazýváme je „blouznivci“ nebo „blázniví konvertiti“. Je pravdou, že bychom si měli dávat pozor na opravdu nevyrovnané jedince, kteří mohou Církvi velmi ublížit, nicméně: který opravdový pravoslavný věřící v dnešní době nevypadá trošku „bláznivě“? Nezapadáme do tohoto světa; a pokud ano, znamená to, že nejsme opravdoví. Opravdový křesťan se v dnešním světě nemůže cítit doma; nemůže se cítit jinak, než „poněkud odlišně“ a tak ho také vidí ostatní. Vždyť stačí, abychom udržovali naživu představu o křesťanství, které není z tohoto světa, nebo se nechat pokřtít jako dospělý, nebo se opravdově modlit, k tomu, aby vás v Sovětském svazu a v dalších zemích zavřeli do ústavu pro choromyslné, a tyto země ukazují zbytku světa cestu k následování.

Proto, nebojme se být v očích světa považováni za lehce „bláznivé“ a pokračujme v praktikování cesty křesťanské lásky a odpuštění, čemuž tento svět nemůže rozumět, i když po lásce a odpuštění ve svém srdci zoufale prahne.

A nakonec, náš křesťanský postoj musí být to, co bych z nedostatku vhodnějšího slova nazval nevinností. Dnešní svět považuje za velmi hodnotné být sofistikovaný, kultivovaný, světaznalý, „profesionální“. Orthodoxie těmto kvalitám žádnou cenu nepřikládá; protože zabíjí duši věřícího. A přesto se tyto vlastnosti do Církve a do našich životů neustále pokouší vetřít. Jak často slyšíme hlavně čerstvě obrácené nadšeně vyjadřovat svoji touhu vydat se do velkých pravoslavných center, navštívit chrámy a kláštery, kde se někdy shromáždí i tisíce věřících a všude okolo je slyšet hovory o církevních tématech, až člověk nakonec pocítí důležitost Orthodoxie. Když se díváme na celou společnost, naše Pravoslaví se zdá být jen malou kapkou ve džbánu, ale v těchto ohromných katedrálách a monastýrech je spousta lidí a člověk má najednou pocit, že je součástí něčeho opravdu velkého. A jak často potom můžeme vidět ty samé lidi v žalostném stavu, poté co dosáhli naplnění své touhy, vrátili se ze „samotného středu dění“ rozmrzelí a neuspokojení, naplnění pozemským církevním klábosením a kritikou, dobře informovaní o církevní politice, úzkostně usilující být „bezchybní“ a „korektní“. Jinými slovy ztratili svoji nevinnost, svoji jinosvětskost, jsouce svedeni z cesty fascinací světské stránky církevního života.

V různých formách je toto pokušením pro každého z nás a musíme s tím bojovat tak, že nedovolíme sobě samým nadhodnocovat vnější znaky Církve a budeme se neustále vracet k tomu „co jediné je zapotřebí“: Kristus a spása naší duše v tomto hříšném pokolení. Nemusíme ignorovat to, co se děje ve světě a v Církvi –ve skutečnosti je v našem vlastním zájmu to vědět– naše poznání však musí být jednoduché, praktické, soustředěné, nikoli sofistikované a světské.

______________________________________
Přeloženo z angličtiny: F. Serafim Rose, The Orthodox World-view“ in: The Orthodox Word, Vol. 18, No. 4 (105), July - August 1982, s.160-176. Redakčně upraveno. 

 

 

 

 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ