Nejčtenější články
O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

Dobré slovo a jeho léčebná síla

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve

Pravá pravoslavná církev tváří v tvář herezi ekumenismu: dogmatická a kanonická témata



























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

EKUMENISMUS > Pravoslavné ohrazení > Pravá pravoslavná církev tváří v tvář herezi ekumenismu: dogmatická a kanonická témata

Pravá pravoslavná církev tváří v tvář herezi ekumenismu: dogmatická a kanonická témata

A. Základní eklesiologické principy

Pravá pravoslavná církev se od počátku 20. století odhodlaně a vyznavačsky staví proti eklesiologické herezi ekumenismu a z ní plynoucí kalendářní reformy. Stejně tak se staví i obecně proti dogmatickému synkretismu, který jak na mezi-křesťanské, tak i mezi-náboženské úrovni rázně, systematicky a v rozporu s evangeliem vytváří prostředí, ve kterém se pěstuje společná existence, promíšení a spolupráce pravdy a klamu, světla a tmy, Církve a hereze. Cílem této snahy je vytvoření nové reality, tedy vzniku společenství, jehož členové, bez toho aniž by sdíleli stejnou víru, budou dohromady tvořit tzv. společné tělo věřících.
Pravá pravoslavná církev v tomto svém vyznavačském zápase uplatňovala a i nadále uplatňuje a přijímá následující základní principy pravoslavné eklesiologie.

1. Základním kritériem příslušnosti ke Kristově Církvi je „pravé a spasitelné vyznání víry“ (sv. Maxim Vyznavač), tedy pravá, přesná a inovacemi nezasažená pravoslavná víra. Na „této skále“ (pravé vyznání víry) Kristus postavil svoji svatou Církev.

2. Toto kritérium platí jak pro jednotlivé věřící, tak i pro celé místní církve.

3. Katholicita Kristovy Církve chápaná vždy ve vztahu k tomu, že je jedna a jedinečná, svatá a apoštolská, je kvalitativním a vnitřním, nikoliv kvantitativním a vnějším určením. Jedná se o její základní vlastnost, která vyjadřuje jak celistvost a plnost od ní zvěstované pravdy (nehledě na územní a množstevní rozsah), tak i pravost a úplnost prostředků, které poskytuje věřícím k dosažení uzdravení a zbožštění padlé lidské přirozenosti.

4. Na základě tohoto pravého vyznání víry se ustanovuje svátostné společenství věřících s Kristem a mezi sebou navzájem. Děje se to jako završení této jednoty víry, jako její cíl a záměr a nikoliv jako prostředek k dosažení jednoty ve víře. Jinými slovy předchází jednota na základě  pravého vyznání víry a potom následuje svátostné společenství.

5. Všichni křesťané pravoslavného vyznání, pokud mají být živými údy Církve, musí mezi sebou mít svátostné společenství. Neboť společenství víry a společenství ve svátostech vzájemně se prolínající ve věřících, uskutečňují jedno a jediné Tělo Kristovo.

6. Neochvějné setrvávání v pravém vyznávání víry, stejně jako jeho obhajoba za cenu jakékoliv oběti je záležitostí nejvyššího soteriologického významu. Proto také naši svatí Otcové vyznávali a obhajovali svatou pravoslavnou víru slovem, skutkem a když bylo třeba, také za cenu vlastního života. Činili tak z pozice Pravoslavné katholické církve a ve jménu její existence.

7. Všichni, kteří vyznávají a činí to, co je v protikladu k pravému vyznání víry, se jakožto heretici oddělují od pravdy víry a odpadají od společenství s Pravoslavnou katholickou církví, a to buď jako jednotlivci, nebo jako celá společenství. To platí i v případě, že i nadále formálně a administrativně jednají, jako by byla církevními společenstvími a nazývají se tak.
Ti, kteří nejsou z pravdy, nejsou ani z Kristovy Církve. Je tomu tak i v případě, že se falešným způsobem mezi sebou nazývají a jsou od druhých nazýváni svatými pastýři a arcipastýři. Křesťanství totiž nezáleží na osobách, ale na pravdě a přesnosti víry.“ (Sv. Řehoř Palama)

8. Shůry od Otce, skrze Syna a v Duchu Svatém darovaná jednota Církve v pravdě víry a svátostném společenství je samozřejmě christocentrická a eucharistická. Zažíváme ji jako věčný sněm-shromáždění a společné sloužení v času a prostoru „se všemi svatými“. Jako svého ručitelepravoslavného biskupa, který je Boží milostí nositelem „tradice Pravdy“ (sv. Irenej Lyonský).

9. Každý pravoslavný biskup jako „účastník způsobů a dědic trůnů“ sv. Apoštolů, jako otec eucharistického shromáždění, jako učitel evangelia pravdy a jako služebník lásky v pravdě stojí na místě Krista jako jeho obraz. A proto vtěluje, vyjadřuje a zabezpečuje věčnou katholicitu Církve, tedy její jednotu s Kristem a zároveň jednotu v Kristu se všemi místními církvemi, které existovaly, existují a budou existovat jako jedno Kristovo Tělo.
„Co to je ‚jedno Tělo‛: Všichni věřící na celém světě, předešlí, současní a budoucí.“ (sv. Jan Zlatoústý)

10. Každý biskup, který káže „veřejně herezi“ a „bez zábrany v církvi“ (15. kánon konstantinopolského sněmu z r. 861) a učí „jinému evangeliu než tomu, které mu bylo předáno“ (viz. Gal 1,8) a nachází se v synkretickém společenství s jinoslavnými a s představiteli jiných náboženství činíce tak opakovaně a s naléhavostí, se stává „pseudobiskupem“ a „pseudoučitelem“ (15. kánon konstantinopolského sněmu z r. 861). Biskupové, kteří se nacházejí ve společenství s takovým biskupem ať už z důvodu lhostejnosti, tolerování, či souhlasu s jeho smýšlením v otázkách víry a z něho plynoucích skutků, „dochází záhuby spolu s ním“ (sv. Theodor Studijský). Tímto způsobem přestávají být kanonickými biskupy, se kterými není možno být ve společenství. A to z toho důvodu, že katholicita Církve, její jednota a pravá apoštolská posloupnost, které jsou bezpečnou zárukou kanoničnosti biskupa a tudíž možnosti být s ním ve společenství, se zakládají, vyplývají a jsou zabezpečeny „pravým a spasitelným vyznáním víry“.

 

B. Ekumenismus: synkretická panhereze

1. Ekumenismus jako theologický pojem, jako organizované sociální hnutí a jako náboženské konání je největší herezí v dějinách. Jedná se o nejobsáhlejší panherezi, amnestii pro všechny hereze, o skutečnou a opravdovou panherezi. Je tím nejzákeřnějším protivníkem všech místních pravoslavných církví, nejnebezpečnějším nepřítelem spásy člověka v Kristu. Neboť v rámci synkretických hranic ekumenismu není možné, aby spolu v nerozdílné jednotě existovaly pravda a život v Kristu. 

2. Ekumenismus je plodem protestantismu (od 19. století). Vytváří prostředí, ve kterém dochází k relativizaci Kristem přinesené pravdy, života a spásy. Popírá tak v podstatě katholicitu a jedinečnost Církve. V jeho základu se nachází lživá nauka o „neviditelné Církvi“ s nejasnými hranicemi, jejíž údové mohou náležet k různým „denominacím“. Nebo to může být jiná varianta téhož - tzv. „teorie větví“. Ta praví, že jednotlivé křesťanské denominace tvoří větve jednoho stromu Církve. Každá větev obsahuje část pravdy a dohromady tak tvoří celek Církve.

3. Nehledě na různé teorie, se kterými ekumenismus přišel, je jeho základním cílem pěstovat synkretické soužití a spolupráci a posléze splynutí nejdříve všech křesťanských společenství (mezikřesťanský ekumenimsus) a potom všech náboženství (mezináboženský ekumenismus). Jedná se o proces, který je v přímém protikladu vůči evangeliu a který nevyhnutelně směřuje k vytvoření jakéhosi pan-religionistického tělesa, jež připraví půdu pro pokušení posledních časů tedy pro příchod epochy „bezbožného“ (2 Te 2, 8) Antikrista.

4. Svým synkretickým charakterem je ekumenismus úzce příbuzný se zednářstvím. To prezentuje samo sebe jako nenáboženské hnutí, tolerantní ke všem denominacím a náboženstvím. Ve skutečnosti se však ukázalo, že se jedná o náboženství či lépe řečeno nad-náboženství přímo či nepřímo přispívající k prosazování ekumenické vize. Svobodné zednářství napomohlo k vytvoření širokého, společného základu zahrnujícího všechny denominace a náboženství. Zde byla Bohem zjevená pravda zrelativizována a postavena na roveň všem lidským a duchovním omylům, bludům a dohadům.

5. Počátek útoku ekumenismu na Pravoslavnou katholickou církev se datuje sklonkem 19. století. Roku 1920 konstantinopolský patriarchát publikoval synodální prohlášení „Ke všem církvím Kristovým“, které se stalo, jak je všeobecně uznáváno, „zakládající listinou ekumenismu“. V tomto prohlášení byla „otevřeně a bez zábran“ proklamována nauka ekumenismu. Západní heretické denominace jsou zde charakterizovány jako „ctěné křesťanské církve“. Nejsou již více vzhledem k Pravoslaví považovány za „cizí a odlišné“, ale za „příbuzné a blízké v Kristu“ za „spoludědice a část společného těla mající v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia“. Jako první krok na cestě praktické aplikace této nové nauky se zde navrhuje používání společného kalendáře. Takto budou moci pravoslavní a jinoslavní slavit svátky společně.

6. Výsledkem realizace této ekumenické výzvy a také nekanonického rozhodnutí proti-pravoslavné Konference z roku 1923 bylo zavedení v podstatě gregoriánského kalendáře, byť prezentovaného jakožto upravený juliánský kalendář. A to bez ohledu na to, že od svého zavedení na Západě (1582) byl gregoriánský kalendář odsouzen jako závažná latinská inovace třemi Vše-pravoslavnými sněmy na Východě (1583, 1587, 1593). Tato rozhodnutí jsou i nadále v platnosti a jsou závažným břemenem pro schismatické novostylníky.

7. Kalendářní a svátková inovace zavedená 1924 řeckou církví, rumunskou církví a konstantinopolským patriarchátem a později také dalšími místními církvemi napadá katholicitu Pravoslavné církve nejenom způsobem zavedení (jednostranný a antikanonický), ale také svým záměrem (synkreticko-ekumenický). Tímto skutkem obdrželo těžkou ránu vnější působení a svědectví, které jedno Tělo Pravoslavné církve přináší po celém světě. Neboť toto svědectví přinášejí jednotlivé místní církve také tím, že dodržují jednotný svátkový kalendář.

8. Pravoslavná katholická církev skrze nejvyšší - synodní autoritu vyjádřila svoji pevnou a neoblomnou vůli k tomu, aby byla její jednota demonstrována také tím, že všichni křesťané budou společně slavit největší a hlavní svátek - Paschu. Za tímto účelem na I. ekumenickém sněmu roku 325 s konečnou platností rozhodla a schválila tzv. paschální kánon.

9. Tento synodní akt, který je ve své podstatě hluboce eklesiologický a dogmatický vzal za základ pro určování Paschy jarní rovnodennost. Církev tehdy rozhodla, aby napříště byla jarní rovnodennost ustanovena jakožto pevné datum na 21. března, a to podle juliánského kalendáře, který byl užíván. Tímto způsobem byl juliánský kalendář zaveden jako církevní kalendář a jako osa celého ročního svátkového cyklu. Na tomto základě pak bylo postupně do konce 6. století dosaženo kalendářní jednoty jednotlivých místních pravoslavných církví existujících v různých kalendářních prostředích.

10. Na základě Božího vnuknutí, ale také jako prorocký hlas, vyjádřili sv. Otcové I. ekumenického sněmu v Niceji anti-synkretický duch Církve. Jejich rozhodnutí „neslavit svátky společně s Židy“, což v širším smyslu znamená nesnažit se slavit svátky společně s heretiky, zabezpečilo a zajistilo vnější-viditelnou jednotu jednoho a jediného Těla Církve a položilo hranice mezi pravdu a hereze. A to je zcela v protikladu s kalendářní reformou 1924, jež byla provedena právě za účelem společného slavení svátků s jinoslavnými věřícími heretického římského katolicismu a protestantismu. Záměrem bylo, aby se domnělá jednota mezi nimi a pravoslavnými stala viditelnou.

11. Pravoslavní ekumenisté a zvláště krajní zastánci ekumenismu již na sobě nesou zhoubné následky rozkladného synkretismu. Domnívají se, že prý jedna, svatá, katholická a apoštolská Církev Kristova ztratila svoji jednotu, a to na základě theologických a kulturních rozdílů a sporů. Snaží se a předkládají návrhy vedoucí k rádoby obnovení této ztracené jednoty na základě kompromisního sjednocení pravoslavných s heretiky. Takto dosažená jednota by pak měla obnovit eucharistické společenství samozřejmě však bez jednotného vyznání víry podle vzoru řecko-katolické unie. Umírněnější ekumenisté se omezují na to, že zahrnují také jinoslavné spolu s pravoslavnými, když mluví “o celém těle Kristově“. Podle jejich názoru se i jinoslavní nachází uvnitř hranic Církve. Jakožto zastánci konceptu „rozšířené Církve“ či „Církve v rozšířeném a širším slova smyslu“ totiž neztotožňují charismatické a kanonické hranice Církve. To je pak vede k tomu, že nacházejí či uznávají existenci „církví“ či „Boží milosti“ / „spásy“ také mimo hranice pravdy, tedy Pravoslavné církve (ecclesia extra ecclesiam, extra muros).

12. Účast pravoslavných ekumenistů v takzvané Světové radě církví (1948 a dále) podobně jako v dalších ekumenických organizacích je ve skutečnosti v praxi provedeným zapřením Pravoslavné církve jakožto plnosti pravdy a spásy v Kristu. Neboť základním předpokladem organické účasti v těchto mezi-konfesijních organizacích je třebas i mlčenlivé popření existence autentické církevní katholicity v dnešní době, stejně jako uznání skutečnosti, že je nutné znovu-ustanovit rádoby ztracenou církevní katholicitu, jinými slovy, že je nutné znovu založit Církev.

13. V základě těchto nepravoslavných a zcela novátorských pojetí se nacházejí tzv. „theologie křtu“, dogmatický synkretismus, zrušení „hranic“ Církve, pocit „ekumenického bratrství“, teorie „sesterských církví“, tzv. „theologie dvou plic Církve“, teorie “jedné a rozdělené Církve“, překonání staré heresiologie atd. Tyto a mnohé další mylné teorie zavedly pravoslavné ekumenisty postupně do stavu, kdy zapřeli eklesiologickou a soteriologickou výlučnost Pravoslavné církve a kdy na synodní úrovni uznali jinoslavná společenství a jejich svátosti. Společně se s nimi modlí, umožňují jim účast na sv. Tajinách. Jako výraz společného svědectví s nimi podpisují společná prohlášení. Cítí se povinováni společně s nimi sloužit světu, jako by byli s nimi spoluzodpovědní (Pravoslaví a hereze) za jeho spásu.

14. Vlivem všech těchto skutečností došlo k úplnému překroucení a zničení významu evangelijní lásky praktikované v pravdě a skrze pravdu. Došlo k zakořenění hlubokého a neustále se prohlubujícího synkretického relativismu. Ve jménu pokřiveného pojetí oikonomie budují postoj, který zahrnuje pravoslavné spolu s jinoslavnými. Došlo ke smíšení nesmíchatelného. Ekumenisté různých vyznání a denominací již mezi sebou dosáhli reálně existující jednoty. Vytvořili jedno tělo věřících, ovšem nikoliv na základě té jediné pravdy, tedy pravdy Pravoslavné katholické církve, ale na základě humanistické vize. To vše uskutečnili bez misijního rozměru a bez pozvání těch, kteří žijí v klamu, k pokání a k návratu do Otcova domu, tedy do jedné, svaté, katholické a apoštolské Církve.

 

C. Sergianismus: Zfalšování kanonicity

1. Dalším fenoménem, eklesiologickým rozměrem příbuzným s ekumenismem, je takzvaný sergianismus. Metropolita a později patriarcha moskevský Sergij (Stragorodskij) v nevídaných podmínkách pronásledování Církve v Sovětském svazu nevydržel, padl a rozhodl se spolupracovat s bolševiky otevřeně bojujícími proti Bohu. Předal do jejich moci církevní organismus, který se zdál být z vnějšku zcela v pořádku. V bolševických rukou se pak stal pouhým netečným nástrojem v jejich bezbožném boji proti samotné Církvi, nositelce plnosti pravdy v Kristu.

2. Sergianismus není pouze sovětský fenomén. Silně udeřil také na místní pravoslavné církve v zemích bývalého východního bloku, ve kterých se po II. světové válce ujaly vlády ateistické a protikřesťanské komunistické režimy.

3. Podstata sergianismu spočívá v osvojení si následujícího lživého předpokladu: Klam a podvod mohou být použity jako nástroj pro zachránění pravdy. Spolupráce s nepřáteli a pronásledovateli Církve může být přijatelný způsob, jak Církvi umožnit přežít. Ovšem ve skutečnosti bylo dosaženo přesného opaku. Sergianističtí biskupové se stali nástroji, skrze které bezbožní komunisté kontrolovali a ovládali církev za účelem jejího duchovního oslabení až do jejího úplného rozložení a zániku.

4. Na eklesiologické úrovni sergianismus zcela zničil a pokřivil význam pravoslavné eklesiologické kanonicity. sergianistickém pojetí došlo v podstatě k úplnému oddělení kanonicity od vlastního ducha pravdy autentické kanonické tradice Církve. Kanonicita se v rukou sergianistů stala formálním přizpůsobením se liteře zákona umožňujícím ospravedlnit jakoukoliv nepravost vládnoucí hierarchie. Takto chápaná vnějšková kanonicita se stala uměním administrativního řízení zaměřeného k podřízení věřícího lidu pod vedení sergianistické hierarchie, a to bez ohledu na to, jakým směrem toto vedení kráčelo.

5. Po pádu proti-křesťanských režimů na konci minulého století byla tato velice vážná eklesiologická deviace serginismu v nových podmínkách politické svobody uchována jako dědictví minulosti a zároveň prošla proměnou.

6. Sergianismus, který si již před dlouhou dobou osvojil ducha tohoto světa, nečestnost, klam a patologickou servilitu před mocnými tohoto světa, pokračuje i dnes ve zradě Církve. Nyní to již nedělá ze strachu z pronásledování ze strany ateistických režimů, ale z osobního prospěchu, ze zištných a světských důvodů. Pod pláštíkem rádoby kanonicity zaprodává svobodu Církve odměnou za přátelství s mocnými tohoto světa a za ostatní z toho plynoucího hmotné výhody a vysoké společenské postavení.

7. Dnes ve své pozměněné formě nákaza sergianismu známá jako neosergianismus či postsergianismus a spolu s ní také jiné formy kontroly státu nad církví napadají velkou část hierarchie oficiálních, místních pravoslavných církví. Tímto způsobem dále přispívají k rozšiřování sekulárního a synkretického ekumenismu pod záštitou falešné kanonicity.

8. Věřící a duchovní, kteří mají zdravé dogmatické a kanonické svědomí, musí zaujmout ryzí patristický postoj tváří v tvář takovým fenoménům s eklesiologickým a soteriologickým významem, jako je ekumenismus a sergianismus. A to zvláště v případě, kdy dochází k systematickému upevňování a širokému rozšiřování těchto jevů, třebaže nemají vždy jasné dogmatické vyjádření. Důležitá však je skutečnost, že vnikají do těla Církve a rozšiřují se v něm lstivým a rozkladným způsobem. To se děje tehdy, když si biskupové jedné či více místních církví buď aktivně osvojují tyto jevy, nebo je pasivně tolerují.

9. V takovýchto případech nespočívá podstata zápasu vůči těmto anti-evangelijním, anti-pravoslavným a úpadkovým jevům pouze a jenom v možnosti postavit se proti nim. Naopak je třeba přistoupit k okamžitému přerušení církevního společenství s biskupem či s hierarchií, která synodní cestou zavádí herezi do Církve buď tím, že ji sama hlásá, nebo tím, že přispívá k jejímu šíření buď mlčenlivostí, pasivitou nebo indiferentností (15. kánon konstantinopolského sněmu z 861).

10. Ohrazení se od padlých pastýřů, kteří jsou pak již charakterizováni jako „pseudo-biskupové“ a „pseudo-učitelé“ je v době hereze zcela obligatorní povinností pravých pravoslavných křesťanů. Ohrazení nám umožňuje zachovat jak jedinečnost, jednotu a katholicitu Církve, tak i vyznavačské svědectví víry, ale také misijní a spásonosné volání k pokání těch, kteří sešli z pravé cesty a těch, kteří jsou s nimi v obecenství.

 

D. Takzvané oficiální pravoslaví

1. Význam pojmu „oficiální pravoslaví“ je úzce spojen s pojmy „oficiální církev“ a „oficiální místní církve“.

2. Oficiální pravoslaví je ona charakteristická ideologie takzvaných oficiálních místních církví zvěstujících Pravoslaví, které se stává čím dál tím více vlažným (Zj 3,16). Oficiální Pravoslaví tím, jak zavádí do praxe eklesiologické a kanonické inovace a reformy v souladu se zmíněnou patriarší encyklikou z roku 1920, nastoupilo cestu postupného odcizování se od autentického Pravoslaví.

3. Roku 1924 byl uskutečněn první velký krok směrem k realizaci tohoto předem připraveného a systematicky prováděného procesu odcizení se od ryzího Pravoslaví. Tehdy došlo v některých místních pravoslavných církvích k zavedení západního kalendáře. V některých případech byla zavedena dokonce i katolická paschálie, čímž došlo ke zcela otevřenému porušení nařízení (oros) I. ekumenického sněmu.

4. Oficiální církev“ je název, kterým označovali ruští katakombníci státní církev, která byla oficiálně uznávaná sovětským ateistickým režimem a která na něm byla zcela závislá. Postupně se vyvinula ve známý moskevský patriarchát zasažený jak sergianismem tak i ekumenismem.

5. Dnes pojmy „oficiální Církev“ a „oficiální místní církve“ odkazují ke známým historicky zformovaným místním pravoslavným církvím, jejichž hierarchie oficiálně schvaluje a synodálně se účastní ekumenického hnutí. Oficiální církve prosazují a umožňují ekumenismus, nebo ho tolerují jakožto theologický koncept a praktickou náboženskou aktivitu. V tomto svém konání se zaštiťují závojem kanonicity, tak jak ji vykládá sergianismus. Adoptují - přímo či nepřímo - také mnohé další formy apostaze od Pravoslaví (rozkladné jevy jako například porušení sv. Tajin, zejména křestního ritu, liturgické reformy zaváděné ve jménu rádoby „liturgické obnovy“, nové směry jako například „post-patristická theologie“, oficiální a hluboké pronikání synkretického ekumenismu na univerzitní theologické fakulty, ztráta církevních kritérií pro svatořečení, různé formy sekularizace a opuštění autentického církevního éthosu, osvojení si proti-otcovského výkladu církevní oikonomie a další).

6. Všechny takzvané oficiální místní církve již způsobem rozhodným, pevným a nezvratným učinily veliký postup v procesu synkretické apostaze sergianistického a ekumenického typu. Jedná se o proti-církevní a nekanonický proces, který je synodálně prosazován či dovolován církevní hierarchií, se kterou Pravá pravoslavná církev nemůže mít v žádném případě jakékoliv modlitební, svátostné, či administrativní obecenství. Tímto postojem zůstává věrná svým eklesiologickým principům vůči „pseudobiskupům“ a „pseudoučitelům“.

 

E. Pravá pravoslavná církev

1. Pravá pravoslavná církev ve svém lůně zahrnuje a v Otci, Synu a Duchu Svatém sjednocuje onu velkou část duchovních a věřících místních pravoslavných církvích, kteří se rezolutně postavili jak proti církevně zhoubné herezi ekumenismu a všem praktickým důsledkům a aktivitám z ní bezprostředně plynoucím, tak vůči proti-církevnímu sergianismu. Proto také přerušili veškeré obecenství s inovátorskými a reformními ekumenisty a sergianisty.

2. Věrní následovatelé závěti patriarchy a vyznavače sv. Tichona (†1925) v Rusku neuznali prorežimní církev a sergianismus (1927). Jedna část z nich se rozhodla vystavit se pronásledování a odchodu do katakomb, zatímco druhá emigrovala z tehdejšího SSSR a v zahraničí se administrativně zorganizovala jako Ruská pravoslavná zahraniční církev. Z obou dvou těchto částí vyšli novodobí mučedníci, vyznavači pravoslavné víry a velké světecké osobnosti celosvětového významu a uznání.

3. V Řecku, v Rumunsku, na Kypru, v Bulharsku a na dalších místech celé části pravoslavného obyvatelstva odmítly svátkovou a kalendářní reformu r. 1924 a herezi ekumenismu a rozhodly se dát přednost pronásledování. Následujícím generacím zanechaly mučedníky a vyznavače víry a zůstaly tak věrné posvátné tradici svatých Otců. Skrze působivé a podivuhodné zázraky, jako bylo například zjevení ctěného Kříže v Athénách (14. 9. 1925) Hospodin povzbuzoval a odměňoval duchovní horlivost těchto svých pravých následovníků.

4. Po zavedení kalendářní reformy v r. 1924 v Řecku začali ti, kteří zůstali věrní otcovským tradicím používat označení „Praví pravoslavní křesťané“. Stejně tak učinili i katakombníci v Rusku - tzv. tichonovci.

5. Na různých místech a v různých dobách byla užívána i další označení pro ty, kteří odmítli kalendářní reformu r. 1924 a herezi ekumenismu a zároveň zůstali vždy v hranicích ryzího církevního smýšlení a evangelijního éthosu, stejně jako zákonného a kanonického řádu majíce právoplatnou a nepřerušenou apoštolskou posloupnost. Tito všichni dohromady jako celek tvoří Pravou pravoslavnou církev, která v dnešní době neustále se prohlubujícího vzdalování ekumenistů od cesty pravdy, tvoří autentické pokračování jedné, svaté, katholické a apoštolské Církve.

6. Episkopální struktura, která je z dogmatické stránky nezbytná pro konstituci a pokračování místních pravých pravoslavných církví byla s pomocí Boží zabezpečena buď tím, že se k nim připojili biskupové z oficiálních místních církví -samozřejmě na základě pravoslavného vyznání- nebo skrze biskupské svěcení v jiné místní pravé pravoslavné církvi v zahraničí. Tímto způsobem je apoštolská posloupnost a kanoničnost Pravé pravoslavné církve nezpochybnitelně a nevyvratitelně doložena, zajištěna a navíc také Božími znameními potvrzena.

 

F. Návrat do pravého Pravoslaví

1. Když ekumenické a místní sněmy v průběhu historie stály před otázkou jak přijímat kající se heretiky a schismatiky, používaly kromě principu přesného dodržování kánonů (akriveia) také i princip shovívavosti a mírnosti tzv. oikonomie. Jedná se o kanonický a pastorální postoj, kdy je možné dočasné odchýlení se od litery posvátných kánonů, bez toho aniž by byl narušen jejich duch.

2. Přesto však oikonomie nemůže nikdy a v žádném případě dovolit prominutí jakéhokoliv hříchu či kompromisu v otázce „pravého a spasitelného vyznání víry“. Neboť oikonomie má svůj smysl pouze a jedině v tom, aby v duchu shovívavé lásky k člověku usnadnila spásu duší, za které Kristus zemřel.

3. Uplatnění principu oikonomie při přijímání heretiků a schismatiků v církevní obecenství v žádném případě neznamená, že by Církev uznávala platnost a reálnost sv. Tajin vysluhovaných mimo kanonické a charismatické hranice Církve.

4. Pravoslavná církev nikdy ani na základě přesnosti ani na základě oikonomie neuznala sv. Tajiny vysluhované mimo její hranice pokud ti, kdo je vysluhovali a ti kdo je přijímali, zůstávali v lůně svých heretických nebo schismatických společenství.

5. Pravoslavná církev tím, že praktikuje oikonomii v případě přijetí jednotlivých osob nebo celých společenství v pokání, přijímá pouze vnější formu sv. Tajin obrátivších se heretiků nebo schismatiků. To samozřejmě platí pouze pokud byla tato forma zachovaná neporušená, zvláště v případě křtu. Oživuje pak tuto vnější formu skrze milost Ducha Svatého přebývajícího v Pravoslavné církvi, skrze pravoslavné biskupy, kteří jsou v Kristu nositelé plnosti milosti.

6. Konkrétně pak co se týče sv. Tajin vysluhovaných v tzv. oficiálních místních pravoslavných církvích, Pravá pravoslavná církev neujišťuje o jejich platnosti ani o jejich soteriologické účinnosti, a to zejména s odkazem na svolání Velkého sněmu pravého Pravoslaví pro stvrzení toho, co se již událo na místní úrovni. Zvláště to platí v případě těch, kteří mají „vědomě“ společenství se synkretickým ekumenismem a sergianismem. Nehledě na to, že ne vždy opakuje vnější formu sv. Tajin v případě těch, kteří v pokání vstupují do obecenství s Pravým pravoslavím.

7. V každém případě je zcela jisté, že když je narušena čistota dogmatu, tak dochází k oslabení nebo úplnému rozbití nerozdělitelného pouta vyznání-katholicity-obecenství. V takovém případě jsou svátostné a soteriologické následky velice těžké a vážné, v souladu s tím, jak to v takových případech jasně předvídá apoštolská, patristická a synodální tradice.

8. Sv. Basil Veliký, přestože se kloní k principu přesnosti, akceptuje také v případě některých heretiků a schismatiků užívání oikonomie (I. kánon sv. Basila). Je také třeba mít na paměti, že Pravoslavná církev dokonce synodálně ustanovila užívání oikonomie „pro ty, kteří se připojují k Pravoslaví a k části spasených“, jak je patrné na základě věhlasného 95. kánonu trullského sněmu. Ten ustanovuje, aby byly přijaty různé heretické a schismatické skupiny buď pouze skrze pokání, písemné prohlášení a vyznání víry jako například již dávno odsouzení nestoriáni, monofysité, nebo skrze myropomazání, nebo skrze křest.

9. Při vědomí výše řečeného, stejně jako při vědomí osobitých zvláštností každé místní církve se Pravá pravoslavná církev staví s citlivou pozorností k těm duchovním a laikům, kteří touží vstoupit do jejího obecenství. V rámci své pastýřské zodpovědnosti se stará především o to podstatné; tedy, aby se k tomuto kroku postavili svobodně, svědomitě a zodpovědně.

10. Na základě obecného pravidla jsou příslušníci mnišského stavu a laikové, kteří byli pokřtěni v souladu s pravoslavným ritem, přijímáni skrze myropomazání v rámci k tomu určeného obřadu následovaného po sv. zpovědi. Duchovní podávají písemnou žádost a pokud je žádosti vyhověno jsou přijímáni skrze obřad položení rukou (cheirothesia) speciálně sestaveného pro tyto příležitosti.

11. Je pochopitelné, že vzhledem ke specifičnostem jednotlivých oblastí a případů je to místní synod nebo biskup, který rozhoduje na základě synodou určených kritérií, zda pro přijetí do obecenství s Pravou pravoslavnou církví bude použit přísnější či mírnější způsob, a to ve shodě se slovy sv. Kypriána Kartaginského:
Co se týče tohoto tématu nikoho nenutíme, ani neustanovujeme zákon, neboť každý biskup má svobodu vůle v řízení církve. Bude se však zodpovídat za své skutky před Pánem.“

12. Pouze Velký obecný sněm vše-pravoslavné autority by mohl ustanovit obecná kritéria a předpoklady pro praxi přijímání těch, kteří se vrací z různých nově vzniknuvších schismatických a heretických společenství do Pravé pravoslavné církve.

 

G. Na cestě ke svolání Velkého sněmu Pravé pravoslavné církve

1. V průběhu minulého století biskupové z místních pravých pravoslavných církví tam, kde to bylo možné přistoupili k synodnímu odsouzení jak ekumenismu, tak i sergianimsu, ale i svobodného zednářství.

2. Jako příklad můžeme uvést odsouzení ekumenismu Ruskou pravoslavnou zahraniční církví z roku 1983 nebo Řeckou pravoslavnou starostylní církví z roku 1998. Podobně Katakombní církev v Rusku a Ruská zahraniční církev opakovaně v různých dobách odsoudily sergianismus. Na závěr ještě můžeme uvést odsouzení svobodného zednářství Řeckou pravoslavnou starostylní církví z roku 1988.

3. Tyto synodní výnosy a zvláště ty, týkající se hereze ekumenismu, jsou důležitými mezníky na cestě správným směrem ke svolání obecného sněmu Pravého pravoslaví. Tento sněm se pak vyjádří a rozhodne s větší autoritou jak o svátkové a kalendářní reformě, tak i o anti-evangelijním a synkretickém ekumenismu.

4. To co je nyní zapotřebí, je na základě společného pravého vyznání víry dosáhnout sjednocení všech místních církví pravého Pravoslaví, aby tak byly vytvořeny předpoklady pro svolání většího obecného sněmu vše-pravoslavného dosahu a autority, který nám umožní efektivně čelit herezi ekumenismu, jakožto i dalším formám synkretismu. Na sněmu bude také možné řešit celou řadu dalších problémů praktického a pastorálního charakteru, které vyplývají ze současné situace a které dnes zaměstnávají Církev a věřící.

5. Nutnost svolání takového sněmu je pochopitelná, pokud vezmeme v potaz, že pravá Církev jakožto Tělo Kristovo je ze své přirozenosti katholická, existující v plnosti pravdy, milosti a spásy. Církev se o jinoslavných naukách a dogmatech rozhoduje a vyjadřuje synodálně skrze své biskupy. Proto je nezbytné, aby se Církev starala jak o vymezení Pravdy vzhledem ke lži a klamu, tak i o veřejné odsouzení klamu a všech narušení plynoucích z hereze a z působení heretiků. To vše Církev činí pro ochránění svých věřících.

6. Proto je nezbytné, aby na Velkém a obecném sněmu Pravé pravoslavné církve bylo zvěstováno celému stvoření jak to, že Pravoslaví je jedinou nadějí pro spásu člověka a jediným východiskem ze všech bezvýchodných a neřešitelných situací, tak i to, že mezi Pravoslavím a synkretismem ekumenickým i sergianistickým existuje úplný a definitivní protiklad a že se navzájem vylučují. Tak ať se stane pro slávu Otce, Syna i Ducha Svatého přímluvami Bohorodičky, Apoštolů a sv. Otců.

7. Kéž nás Bůh učiní hodnými, abychom mohli v blízké budoucnosti - následujíce sv. Otce a posvátné sněmy a zachovávajíce inovacemi nezasaženou a jednou provždy nám předanou víru - vyhlásit společně s Otci všepravoslavného sněmu z 1848:
Držme se víry, kterou jsme přijali bez porušení... odvracejíce se od každé novoty jako od ďáblova návrhu. Každý kdo přijímá nějakou novotu obviňuje před tím zvěstovanou pravoslavnou víru z toho, že jí něco chybělo. Ovšem tato víra již dosáhla své plnosti a byla zapečetěna a není možné ji ani umenšit ani zvětšit ani vůbec pozměnit. A ten, kdo se odváží tak učinit, poradit jinému či na to jenom pomyslit, již zapřel Kristovu víru.

_________________________________
Přeloženo z řečtiny: Ἡ Γνησία Ὀρθόδοξος Ἐκκλησία ἔναντι τῆς Αἱρέσεως τοῦ Οἰκουμενισμοῦ - Θέματα Δογματικὰ καὶ Κανονικὰ

 

 


 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ