Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

PRAVOSLAVNÁ SPIRITUALITA A JEJÍ PRAXE > Příběhy a zkušenosti z duchovního života > Pravoslavný křesťan není nikdy sám

Pravoslavný křesťan není nikdy sám

Krása svatých andělů je nepopsatelná

„Bože, jaká to byla nádhera!“

Někdy mezi léty 1961-1962 jsem na Svaté hoře Athos poznal otce Theofila, asketu z Kapsali (oblast na Athosu). Ten mi mimo jiné pověděl o některých událostech ze života starce Charalamba, poustevníka, který posledních pět let svého života prožil v nehostinné oblasti kolem Kapsali. Říkali mu „komboskinias“, protože jako své mnišské řemeslo měl pletení modlitebních šňůr (čotky, komboskini).

***

V době německé okupace se starec Charalambos nacházel v Athénách. Tehdy se tam setkal s jednou postarší mniškou. Jmenovala se Makaria a pocházela z Malé Asie. Žila v malém a nuzném domku. Byl to skutečně pozemský anděl.

„Skrze její modlitbu,“ říkal starec Charalambos. „Jsem i já byl učiněn hodným spatřit nebeské anděly.“ Matka Makaria měla divotvornou ikonu Bohorodičky, kterou si sebou přivezla z Malé Asie.

„Tehdy za okupace mě požádala, abych ji doprovodil do jeskyně na hoře Penteli nedaleko od Athén, abychom se tam společně tři dny postili a modlili za všechny ty, kteří strádali hladem, zimou, za ty, kteří byli mučeni gestapem a za všechny zabité. Přes den jsme měli zapálenou olejovou lampičku před ikonou, ale přes noc jsme ji zhasínali, aby nás Němci neviděli.

Druhou noc najednou něco jako zářivá duha obklopilo ikonu Bohorodičky... tolik záře a světla, něco neopakovatelného, něco, co nepocházelo z našeho světa...

Nevydržel jsem tu zář, spadl jsem na zem a pak jsem začal dělat hluboké zemní poklony... nevím ani kolik. Potom už vyčerpaný jsem se opřel o skálu a se zavřenýma očima jsem začal odříkávat Ježíšovu modlitbu: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou.

Po chvíli na mě zavolala matka Makaria. Otevřel jsem oči a s úžasem jsem spatřil nad-nebeské bytosti. Andělé procházeli před ikonou Bohorodičky! Z jedné strany jeskyně vcházeli a z druhé vycházeli. Jaká to byla krása! Nádheru andělů není možné popsat... Jejich tváře celé zářily, jejich šat byl plný světla, vlasy krásně spuštěné dozadu, křídla otevřená! V okamžiku kdy procházeli před ikonou stáhli křídla, překřížili ruce na hrudi a poklonili se Bohorodičce!

Zavřel jsem oči, neboť jsem se nepovažoval za hodného patřit na anděly. Byli si vzájemně velice podobní. Rozdíly mezi nimi byly úplně nepatrné, jenom tak, aby bylo jasné, že se jedná o rozdílné osoby, jinak byli stejní.

Nepřišlo mi na mysl požádat Bohorodičku, aby mi řekli svá jména. V takové chvíli nemyslíš na nic. Pouze se díváš, raduješ se, žasneš a nechápeš... Cítíš nekonečnou radost. Veškerý strach mizí.

Pak prošli archandělé, kteří se trošku oblečením lišili od andělů.

Ach Bože, zvolal jsem, skutečně je spravedlivé, že Tvůj trůn obklopují takové výjimečné a zářivé nebeské bytosti! Jak podivuhodná jsou Tvá díla, pozemská i nebeská!

Bože, jaká to byla nádhera! Jaké nádhera, jaká krása! Jaká božská blaženost a nevyslovitelná andělská krása!“

***

A pak se otec Theofilos zeptal starce Charalamba, zda-li někdy viděl také démony.

„Samozřejmě,“ odpověděl. „Stejně jako se to stává každému věřícímu křesťanovi, který duchovně zápasí a praktikuje modlitbu srdce Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, ale s pevnou vírou a pokorou.

Zrovna včera se objevil jeden démon. Neustále mě obtěžoval. Nenechal mě ani odříkávat modlitbu, ani si odpočinout třebas i jen na deset minut.

Jednu chvíli mi řekl: Neopakuj to Jméno, nech na pokoji tu šňůru (měl na mysli čotky) a já tě už více nebudu otravovat.

Ztrať se odsud, prašivý pse, jsem mu řekl. Této modlitby se nevzdám, neboť věřím a klaním se všemohoucnosti Jména Ježíše Krista. Proto ti také tímto Jménem nařizuji, abys odsud okamžitě zmizel, protože nemáš žádnou moc. A ztratil se...

Jindy zase démon prchá, když slyší Bohorodice Panno, raduj se přeblahoslavená Marie, Pán s tebou... Pouze strašný zápach po nich zůstává. Tento smrad však okamžitě mizí přítomností libé vůně Svatého Ducha... Mají také velice hrozivou tvář, skutečně odpornou!“

Když byl starec Charlambos nemocný a nemohl se zdvihnout z prken, na kterých ležel, bral si hůl a odříkávaje Ježíšovu modlitbu, mlátil je tou holí. Obyčejně říkal: „Nemohu je vůbec vystát.“

***

Jednou pověděl otci Theofilovi také následující: „Musíš odříkávat modlitbu neustále dnem i nocí a mezitím čas od času poprosit také archanděly Michaela a Gabriela. A oni přijdou a budou tě přikrývat svými křídly.

Musíš však být co nejobezřetnější, co to jen jde. Bez ustání musíš být pozorný na své myšlenky, na svůj jazyk a na tělesné smysly. Když tak budeš odříkávat Ježíšovu modlitbu z hlubin svého srdce, budeš dosyta nasycen Kristem. Tehdy se objeví také sladké a charizmatické slzy a celý budeš naplněn plesáním a jistou vírou ve spásu.

Je třeba abychom se utíkali pouze k Božímu milosrdenství a shovívavosti. Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou. Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou. Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi. Dobrotivý a milostivý je Hospodin, nebude se hněvat na věky... Tak to skutečně je. Hospodin je dobrotivý a milostivý..., ale také my musíme být opatrní, neboť o něco dále dodává: „...k těm, co se Ho bojí.“ Je dobrotivý a milostivý, ale ne k těm, kteří žijí bez bázně Boží a daleko od Svatých Tajin a od Církve.

Pravoslavný křesťan není nikdy sám. Vždycky je s ním Kristus, Bohorodička, jeho anděl strážný. Stačí jenom aby odříkával Ježíšovu modlitbu a dodržoval vůli Boží.“

***

Starec Charalambos zesnul ve své poustevně v Kapsali ve věku 82 či 83 let, nebo i trochu více. Tam ve své prosté kélii se cítil a žil jako král. Přitom tam neměl nic, co by mu ulehčovalo či zpříjemňovalo život. Ovšem víra a láska ke Kristu Spasiteli, k Bohorodičce ho učinily tím nejšťastnějším člověkem na světě, nadmíru bohatým duchovními a nebeskými charizmaty, kterými ho obdařil Bůh.

Kéž máme jeho požehnání...

 

________________
Přeloženo z řečtiny:  Πρωτοπρεσβυτέρου Στεφάνου Κ. Ἀναγνωστοπούλου, Οἱ Ἀναβαθμοὶ στὴν ἐν Χριστῷ πορεία, s. 120-124, Πειραιὰς 2011. 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ