Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

Významné postavy zápasu za zachování Pravoslaví ve 20. století > Svatý Filaret Nový Vyznavač, první hierarcha Ruské pravoslavné církve v zahraničí (1903-1985) > První bolestný dopis (1969) svatého Filareta Nového Vyznavače

První bolestný dopis (1969) svatého Filareta Nového Vyznavače




Metropolita Filaret
první hierarcha Ruské pravoslavné zahraniční církve 
14/27 červenec 1969
Neděle Svatých Otců šesti Ekumenických sněmů

"Bolestný dopis"
představeným svatých místních pravoslavných církví,
metropolitům, arcibiskupům a biskupům

Svatí Otcové a učitelé Církve nás poučují o tom, že musíme chránit pravdu Pravoslaví jako oko v hlavě. A náš Pán Ježíš Kristus učil své učedníky, aby zachovávali každé písmeno Božího zákona: „Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým.“ (Mt 5,19)

Poslal své učedníky, aby všechny národy učili nauce, kterou jim předal a to v její čisté a neporušené podobě. Tento závazek potom přešel na nás biskupy, kteří jsme v posloupnosti sv. Apoštolů. Tomu nás také učí dogmatická definice Sedmého ekumenického sněmu: „Dodržujeme beze změny všechny církevní tradice, jak psané tak i nepsané.“ V prvním kánonu k tomu svatí Otcové dodávají: „Sněmovní pravidla a ustanovení jsou návodem a svědectvím pro ty, kteří přijali kněžskou hodnost. Ochotně tyto ustanovení přijímáme a spolu s králem Davidem Hospodinu zpíváme: „Z cesty tvých svědectví se veselím více než ze všeho jmění.“ (Ž 119,14); „Přikázal jsi, aby tvá svědectví byla spravedlnost a naprostá pravda.“ (Ž 119, 138); „Spravedlnost tvých svědectví je věčná, dej mi rozum a budu žít.“ (Ž 119,14) A jestliže prorocký hlas nám přikazuje na věky zachovávat svědectví Boží a žít v nich, je patrné, že svědectví Boží jsou neotřesitelná a nezměnitelná.“

Každý biskup při svěcení slavnostně slibuje, že bude pevně zachovávat víru a ustanovení svatých Otců. Zavazuje se před Bohem k tomu, že bude bez narušení zachovávat Pravoslaví a to přes všechna pokušení a omyly vkrádající se do našich životů.

Pokud se pokušení objeví pouze v jedné místní pravoslavné církvi, může být napravení dosaženo ve stejném prostoru. Pokud se však nějaké zlo rozšíří do téměř všech místních církví, pak se to stává záležitostí, týkající se každého biskupa. Což je možné, aby nějaký biskup zůstal nečinný, když vidí, jak ve stejné době množství jeho spolubratří biskupů kráčí po cestě, která je spolu s jejich pastvou vede v propast záhuby, tím jak nepozorovaně ztrácí Pravoslaví?

Je možné v takovém případě říct, že nám pokora přikazuje mlčet? Máme to považovat za projev neskromnosti, pokud se někdo chce obrátit s radou k jiným nástupcům svatých Apoštolů, z nichž někteří sedí na starších a slavnějších katedrách? Pravoslaví však, co se týká Boží milosti, vyznává rovnost všech biskupů. Rozdíl mezi nimi činí pouze, co se týká úcty. Je možné se v takovém případě spokojit s výmluvou, že každá místní církev zodpovídá sama za sebe?

Co však máme činit v případě, když jsou prohlášení, zarmucující věřící, proklamována jménem všech místních církví a tak i naším jménem, přestože my jsme jim nikdy nedali takové zplnomocnění?

Sv. Řehoř Theolog jednou prohlásil, že existují situace, kdy „mlčením zrazujeme pravdu“. Nestaneme se také my zrádci pravdy zachovávajíce mlčení v případě, kdy pozorujeme odklon od čistého Pravoslaví a to proto, že mlčet je vždy výhodnější a bezpečnější, než mluvit? Zároveň je evidentní, že nikdo ze starších biskupů nepozvedá hlas. Proto jsme nuceni mluvit, abychom na strašném Soudu Božím neuslyšeli výčitku: Chápali jste nebezpečí ekumenismu ohrožující Církev a nevarovali její představitele!

Již dříve jsme se obrátili ke konstantinopolskému patriarchovi Athenagorovi a k řeckému arcibiskupovi Severní a Jižní Ameriky Jakubovi. Vyjádřili jsme jim náš zármutek a rozpaky, které zakoušíme, když vidíme jejich ekumenická vystoupení, při kterých prodávají prvorozenství Církve za mísu čočovice, tedy za pochlebovačné potlesky světa.

Ovšem postoj, který zaujali pravoslavní delegáti na valném shromáždění Světové rady církví (dále jen SRC) v Uppsale, ještě více prohloubil obavy zélotů Pravoslaví. Tyto nové skutečnosti nás nutí podělit se o naši bolest a rozpaky se všemi bratry pravoslavnými biskupy.

Mohou se nás otázat, proč píšete o tomto shromáždění až teď, rok poté? Neměli jsme tam své zástupce a podrobnější informace o uppsalském shromáždění se nám dostaly do rukou až z tisku, na jehož věrohodnost se není vždy možné spoléhat.

Proto jsme čekali, až získáme oficiální závěry. Po jejich prostudování jsme nuceni obrátit se s tímto listem ke všem pravoslavným biskupům, které Bůh ustanovil za ochránce a pečovatele o Jeho Církev na zemi.

Skutečně s námi zpráva o uppsalském shromáždění hluboce otřásla. S ještě větší jasností nám ukázala, jak lež ekumenismu získává formální schválení v řadě místních pravoslavných církví.

Když se uskutečňovaly první kroky v organizaci ekumenického hnutí, účastnila se těchto zasedání na základě iniciativy Konstantinopole také řada pravoslavných zástupců. Tehdy to nevzbuzovalo obavy dokonce ani u těch nejhorlivějších zélotů. Nezdálo se jim, že by Církev mohla utrpět nějakou škodu z toho, kdyby se její představitelé nacházeli ve společnosti hledačů pravdy z protestantského prostředí, aby před jejich různé omyly postavili pravdu Pravoslaví. Účast na mezi-konfesijních shromážděních takového druhu by měla čistě misionářský charakter.

S takovým postojem, i když ne vždy důsledně, se do určité míry setkáváme ještě na shromáždění SRC v Evanstonu v 1954. Pravoslavní delegáti tam společným hlasem otevřeně prohlásili, že usnesení shromáždění jsou natolik vzdálena od pravoslavného učení o Církvi, že se nemohou v žádném případě k těmto prohlášením připojit. Místo toho vyložili ve svých vlastních prohlášeních pravoslavné učení o Církvi.

Tato usnesení byla natolik jednoznačná, že je měla logicky dovést k závěru, že pravoslavní nemohou zůstat členy SRC na stejných základech jako ostatní.

Protestanti by jim mohli namítnout: „Pokud s námi nesdílíte naše základní principy, proč jste tedy s námi? Jsme informováni o tom, že při soukromých diskusích to pravoslavným delegátům někteří z nich otevřeně řekli. Ovšem při společných zasedáních nic takového nepadlo. Pravoslavní tedy zůstali členy organizace, jejíž cizorodost sami zřetelně vyznali.

Co však vidíme dnes? Vše-pravoslavné setkání v Ženevě v červnu 1968 se vydalo zcela odlišnou cestou. V Ženevě byla vyjádřena „společná touha místních pravoslavných církví být organickým členem Světové rady církví“. Toto společné rozhodnutí zaslal patriarcha Athenagoras Světové radě církví zvláštním listem z 30. 6. 1968. Ani v jednom případě nenacházíme žádné výhrady, ani žádné zmínky o misijních cílech.

Je třeba, abychom si udělali jasno v tom, jaké je to náboženské sdružení, za jehož „organického člena“ nyní prohlašují Pravoslavnou církev. Jaké jsou dogmatické důsledky takového rozhodnutí?

Některé základní stanovy SRC byly přijaty v Torontu roku 1950. Přestože tato zakládající ustanovení byla mnohem opatrnější než současná ustanovení, již tehdy byla v protikladu s pravoslavným učení o Církvi.

Ve IV. paragrafu se uvádí: „Církve - členové SRC pokládají vztah druhých církví ke svaté obecné Církvi z Vyznání víry za předmět vzájemné diskuse“. Již tato formulace je pro nás nepřijatelná, neboť svatá obecná Církev se zde nechápe jako skutečně existující ve světě, ale jako jakási abstraktní veličina vzpomínaná v různých vyznáních víry.

Ve III. paragrafu se pak uvádí: „Církve - členové SRC uznávají, že členství v Církvi Kristově je širší, než členství v těle jednotlivých církví.“ Přitom v předcházejícím II. paragrafu se prohlašuje: „Církve - členové SRC na základě Nového Zákona věří, že Církev Kristova je jedna“. Buď se zde jedná o vnitřní protiklad, nebo o formulaci nového dogmatu, podle kterého je možné náležet k Církvi bez toho, aniž bychom vyznávali její dogmata a byli s ní v liturgické jednotě. To je protestanská nauka, a nikoliv pravoslavná eklesiologie.

Situaci trochu vylepšilo zvláštní prohlášení pronesené jménem všech pravoslavných delegátů v Evanstonu. Její autoři v něm totiž jasně ukázali, že se pravoslavná eklesiologie natolik odlišuje od protestantské nauky, že není možné sestavit dohromady žádné společné prohlášení.

Nyní však pravoslavní účastníci SRC postupují jiným způsobem. Ve svém pokusu sjednotit pravdu s klamem opustili kurz vytýčený v Evanstonu.Pokud jsou místní pravoslavné církve organickými členy SRC, pak všechna rozhodnutí a prohlášení SRC jsou pronášena jak jejich jménem, tak i jménem protestantů. Jestliže se na začátku pravoslavní představitelé účastnili ekumenických shromáždění, aby jako misionáři svědčili o pravdě mezi nepravoslavnými konfesemi, teď se s nimi smíchali. Nyní má každý právo říct: Vše co bylo proneseno v Uppsale, byli proneseno také jménem pravoslavných církví, které tam byly zastoupeny. Och, bylo to tedy řečeno jménem všech pravoslavných církví!...

Pokládáme za svoji povinnost rozhodně proti tomuto protestovat. Jsme si jisti, že v tomto protestu za námi stojí všichni svatí Otcové Církve. Tohoto protestu se s námi účastní nejen všichni biskupové, duchovní a lid Ruské pravoslavné zahraniční církve, ale také mnoho dalších představitelů a věřících z jiných místních církví, kteří s námi souhlasí. Osmělujeme se říct, že je zřejmé, že až do dneška se bratři biskupové k této otázce stavěli bez dostatečné pozornosti. Neuvědomují si, jak hluboko se Pravoslavná církev těmito dohodami s jinými konfesemi ponořuje do oblasti, kde jsou v rozporu nejen s kánony, ale také s dogmaty Církve.

Na konferenci v Lausanne v 1937 představitel konstantinopolského patriarchátu metropolita Germanos jasně prohlásil, že pokud chceme obnovit jednotu Církve, je třeba, aby se protestanti vrátili k nauce sedmi ekumenických sněmů. Prohlásil: „Jaké elementy křesťanské nauky musíme považovat za nevyhnutelné či podstatné? Podle našeho názoru není třeba je teď určovat, protože jsou určeny v prvních vyznáních víry a v definicích sedmi ekumenických sněmů. Z toho plyne, že nauka starověké církve prvních století musí být základem sjednocení Církve.“ Takový byl postoj zastávaný všemi pravoslavnými delegáty na konferencích v Lausanne a Oxfordu.

Co se týče naší Ruské pravoslavné zahraniční církve, její názor byl formulován s charakteristickou jasností při jmenování jejího představitele pro Konferenci víry a řádu 18./31. 12. 1931. Tehdy jsme prohlásili následující:

„Nás biskupský synod zachovává víru v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou Církev a vyznává, že nikdy nebyla rozdělena. Otázka je pouze v tom, kdo k ní náleží a kdo k ní nenáleží. Zároveň s tím náš synod srdečně vítá každou snahu ostatních konfesí seznámit se s Kristovým učení o Církvi. Máme naději, že taková možnost, a to zejména za účasti představitelů svaté Pravoslavné církve je nakonec přivede k následujícímu přesvědčení. Pravoslavná církev je sloupem a utvrzením pravdy (1 Tm 3,15), která v plnosti a bez jakýchkoliv chyb zachovala učení, které Kristus předal svým učedníkům. S touto vírou a nadějí biskupský synod přijímá pozvání Výboru pro pokračování světové Konference víry a řádu.“

Zde je vše srozumitelné, bez možnosti nějakého nedorozumění. Toto prohlášení je v podstatě shodné s tím, co ve své době prohlašovali také oficiální představitelé jiných místních pravoslavných církví.

Co se tedy změnilo? Opustili protestanti své omyly? Nikoliv. Zůstali takoví, jací byli. Stejně tak i Církev se nezměnila. Jediné co se změnilo, jsou lidé, kteří ji dnes zastupují.

Pokud by představitelé pravoslavných církví i nadále pevně zachovávali základní principy naší víry v Církev, nepostavili by naši Pravoslavnou církev do této ambivalentní pozice způsobenou loňskými prohlášeními na ženevské konferenci.

Po setkání SRC v New Delphi pravoslavní delegáti již více nesestavují samostatné prohlášení, ale splývají v jednu masu s protestantskými konfesemi. Také všechna prohlášení uppsalského shromáždění jsou sestavovány ve jménu církve, která je vždy uváděna v jednotném čísle.

Kdo to říká? Komu bylo dáno právo pronášet eklesiologické posudky nejen svým jménem, ale i jménem Pravoslavné církve?

Bratři biskupové žádám vás, prohlédněte si soupis církví, které se účastní ekumenického hnutí a SRC. Prohlédněte si třeba jen první řádky seznamu z prohlášení „Zpráva Uppsala 68“ na s. 444.

Tam uvidíte následující názvy:
Evangelická církev v Rio de la Plata,
Metodistická církev Austrálie,
Církev Kristova v Austrálii
Anglikánská církev Austrálie,
Kongregační svaz v Austrálii
Presbyterianská církev Austrálie

Je třeba v seznamu pokračovat? Což není již z prvních řádků jasné, že jsou to konfese, které se hluboko odlišují od Pravoslaví, které popírají sv. Tajiny, kněžství, církevní tradici a svaté kánony a které vůbec nectí Bohorodičku ani svaté? Bylo by třeba vyčíslit téměř všechna naše dogmata, abychom ukázali vše, co většina členů SRC nepřijímá. Přitom jde o organizaci, jejímž organickým členem byla nyní prohlášena také Pravoslavná církev.

Přitom jménem všech těchto různých herezí uppsalské shromáždění neustálé prohlašuje: Církev učí; Církev dělá to či ono...

Z lůna tohoto mixu omylů tak daleko vzdálených od posvátné Tradice vyšlo usnesení „O Svatém Duchu v katholicitě Církve“. V něm se píše: „Svatý Duch nejenom zachoval Církev v posloupnosti minulosti. On je také neustále přítomen v Církvi a uskutečňuje její vnitřní obnovu a znovu založení.“ (s. 16)

A tak se ptáme, kde je kontinuita minulosti u presbyteriánů? Kde je přítomnost Ducha Svatého u těch, kteří neuznávají sv. Tajiny? Jak je možné mluvit o všeobecnosti u těch, kteří nepřijímají rozhodnutí ekumenických sněmů?

Pokud by věroučným prohlášením předcházelo objasnění, že jedna skupina církví učí toto a jiná skupina zase něco jiného a zvlášť by bylo uvedeno vlastní učení Pravoslavné církve, odpovídalo by to skutečnosti. Nic podobného se tam však nenachází. Naopak jménem různých konfesí se prohlašuje: „Církev učí...“

To samo již je vyznáním protestantského učení o Církvi. Církev v tomto pojetí  zahrnuje všechny ty, kteří se nazývají křesťany, i kdyby mezi sebou neměli nic společného.

Ovšem bez akceptování této nauky není možné být organickým členem SRC. Na něm je totiž založena celá ideologie této organizace. Je pravda, že rezoluce „O Svatém Duchu a katholicitě Církve“ je doprovázena řadou poznámek odrážejících debaty, které vyvolala. Zdá se, že není konečným výsledkem, ale spíše materiálem k diskuzi pro jednotlivé církve mezi sebou.

Ovšem co se týká jiných rezolucí, nic podobného tam již nenalézáme. Z dokumentů není vidět, že by pravoslavní delegáti vyjadřovali svůj nesouhlas s tím, že není možné mluvit jménem Církve v jednotném čísle. Přitom se tímto způsobem sestavují všechna rozhodnutí a nikde se nevyskytují žádné výhrady.

Naopak pravoslavný americký arcibiskup Jakub odpovídající jménem valného shromáždění na pozdrav švédského arcibiskupa uvedl: „Jak je vám dobře známo, svět to potřebuje a proto, vyzývá obecnou Církev, aby vydala plný důkaz a svědectví víry.“ (s. 103) O jaké obecné Církvi zde arcibiskup hovoří? O pravoslavné? Ne, nikoliv hovoří zde o Církvi zahrnující všechny konfese, o Církvi Světové rady církví.

Tato tendence je zvlášť silně přítomná ve zprávě Komise pro víru a řád. V rezoluci se po výčtu úspěchů ekumenismu uvádí: „Souhlasíme se zprávou Komise pro víru a řád, přijatou na jejím zasedání v Bristolu. Souhlasíme s tím, aby se pokračovalo v programu zkoumání jednoty Církve v širším kontextu zkoumání jednoty lidstva a stvoření. Také vítáme oznámení Komise pro víru a řád, že jejím úkolem i nadále zůstává „deklarovat jednotu Církve Ježíše Krista“ a neustále připomínat SRC jako celek a jednotlivým církvím „povinnost projevovat tuto jednotu ve jménu jejich Pána a pro lepší realizaci misie ve světě“.(s. 223)

Co stojí v základu takových rezolucí, je zřejmé. Navzdory vnějšímu rozdělení církví, vnitřní jednota těchto církví stále existuje. Cílem ekumenismu je pak pouze snaha, aby se tato vnitřní jednota stala zároveň i jednotou vnější. K tomu mají napomoct různá projevení těchto snah navenek.

Abychom to mohli posoudit z hlediska Pravoslavné církve, stačí si představit, jak by na to reagovali sv. Otcové. Může si někdo představit, že by Pravoslavná církev v jejich době prohlásila, že se rozhodla stát organickým členem společenství zahrnující eunomiány, anomeány, ariány, sabelliány a následovníky Appolinária? Samozřejmě, že to není možné v žádném případě.

Naopak 1. pravidlo II. ekumenického sněmu vyzývá nikoliv ke sjednocení s heretiky, ale vyslovuje nad nimi anathema. Podobným způsobem postupují i další ekumenické sněmy v případě ostatních heretiků.

Organická příslušnost pravoslavných křesťanů k organizaci sjednocujících heretiky ty druhé neposvěcuje a pravoslavné, kteří tam vstupují, odděluje od obecné pravoslavné jednoty. Navíc tato obecná pravoslavná jednota zahrnuje naši jednotu se všemi předcházejícími pokoleními sv. Otců. Sv. Vincent Lerinský ve svém nesmrtelném pojednání píše: „Hlásat křesťanům cokoliv, co dříve nepřijali, nebylo nikdy dovoleno, nedovoluje se a nikdy nebude dovoleno. Naopak vyhlašovat anathema nad těmi, kteří hlásají cokoliv kromě toho, co bylo jednou provždy přijato, bylo vždy nutné, je nutné a vždycky bude nutné.“

Pokud by někdo namítnul, že se doba změnila a hereze dnes nejsou tak agresivní a destruktivní jako v době ekumenických sněmů, je možné mu odpovědět otázkou: Cožpak protestanti, kteří odmítají úctu k Bohorodičce a ke svatým a neuznávají duchovenstvo, nebo římští katolíci se svými novodobými omyly, jsou blíže k Církvi, než například ariáni?

Skutečně nejsou dnešní následovníci herezí tak militantně založeni vůči Pravoslavné církvi jako tomu bylo ve starověku. Důvod však není v tom, že by jejich názory byly blíže k pravoslavným, ale že je jejich protestantské a ekumenické základy utvrdily v tom, že na světě neexistuje ani jedna pravá Církev ani jedna pravá víra, že existují pouze jednotlivé skupiny, které se v různé míře mýlí.

Takové přesvědčení samo o sobě vyprazdňuje horlivost ve vyznávání toho, v co věříme jako pravdu. Proto jsou dnešní heretici méně bojovní než ve starověku. Z druhé strany však je taková lhostejnost k pravdě v mnoha ohledech horší, než horlivé zastávání omylu. Pilát, který se tázal „co je pravda?“, nebyl schopen přijmout víru. Zatímco pronásledovatel křesťanů Saul se stal apoštolem Pavlem. Proto jsou ve Zjevení Janově napsána ta hrozná slova adresovaná andělu laodicejské církvi: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, vyvrhnu tě ze svých úst.“ (Zj 3, 15-16)

Ekumenismus dělá ze SRC právě takové společenství laodicejské lhostejnosti k pravdě, kde každý člen přiznává, že on sám i ostatní se mýlí a jedinou jejich starostí je najít pro všechny přijatelné formulace.

Je možné, aby jedna, svatá, obecná a apoštolská Církev vždy vyznávající, že nemá žádnou poskvrnu ani hanu, protože její hlavou je sám Kristus (Ef 5,27), byla organickým členem takového společenství? Kánon LVII ze sněmu v Kartágu mluví o Církvi jako o „holubici“ (Pís 2,10) a prohlašuje, že Církev je „...jedinou matkou křesťanů. V ní spasitelně přijímáme věčné a oživující Tajiny. Ti však, kteří zůstávají v herezi, se podrobují odsouzení.“

Ještě považujeme za nutné prohlásit, že Ruská pravoslavná církev je nezákoně a neplatně zastupována na všepravoslavných konferencích svolávaných patriarchou Athenagorem. Biskupové, kteří tam jménem Ruské pravoslavné církve vystupují v čele s metropolitou Nikodémem, nereprezentují skutečnou ruskou církev, ale pouze ty hierarchy, kteří schválením ateistického režimu přijali tituly známých ruských eparchií. Účast těchto osob na zahraničních shromážděních je možná pouze tehdy, když to vyhovuje sovětskému vedení, té nejkrutější vládě v historii světa, před níž je Neronova krutost a nenávist Juliána Odpadlíka ke křesťanům pouhým čajíčkem.

Je to do značné míry vlivem této vlády, kterému musíme připsat všechna ta politická prohlášení uppsalského shromáždění, opakující hesla tak dobře známá z komunistické propagandy na Západě. V závěrečné řeči předsedající dr. Payne mluvil o tom, že „je potřeba, aby Církev Ježíše Krista aktivně ukázala soucit Krista s trpícími ve světě“. (s. 272) Ale ani on ani nikdo jiný slovem nevzpomenuli miliony umučených křesťanů v Sovětském svazu. Nikdo nevyjádřil slova soucitu s jejich osudem.

Je dobré vyjádřit soucit s hladovějícími v Biafře, s těmi kdo trpí neustálými boji na Blízkém východě nebo ve Vietnamu. Ovšem vyčerpává se tím současné lidské utrpení? Cožpak členové SRC neví nic o pronásledování náboženství v Sovětském svazu? Což neví, že tam vládne bezpráví? Což neví, kolik tisíců a tisíců je zavřených a zničených chrámů? Cožpak neví o těch milionech mučedníků za víru? Neví, že se tam nevydává Písmo, že za jeho roznášení se jde na nucené práce?

Neví nic o tom, že není možné dětem říkat o víře, nebo je vodit do chrámů? Neví nic o tisících vysídlenců za víru, o dětech oddělených od rodičů jenom proto, aby nebyly vychovány ve víře?

To všechno je samozřejmě dobře známo každému, kdo čte noviny. Ovšem v žádném prohlášení SRC to zmíněno není.

Ekumeničtí kněží a levité to vše přecházejí beze slova zájmu. Ani pohledem nezavadí o umučené křesťany v SSSR. Mlčí o tom, protože oficiální představitelé ruské církve navzdory těmto zcela evidentním historickým skutečnostem popírají existenci pronásledování, aby se zalíbili své vládě.

To nejsou svobodní lidé. Ať chtějí, nebo nechtějí, musí říkat to, co jim předloží komunistická Moskva. Tvrdost pronásledování je samozřejmě činí více hodny lítosti, než odsouzení. Protože však jsou morálními zajatci bezbožníků, nemohou být skutečnými představiteli Ruské pravoslavné církve, která je zmučená, bez nároku na práva, mlčící a zahnaná do katakomb a vězení.

Zesnulý patriarcha Sergij a nynější patriarcha Alexij nebyli zvoleni podle pravidel přijatých na všeruském církevním sněmu r. 1917, na kterém došlo k obnovení patriarchálního zřízení. Naopak byli zvoleni podle rozhodnutí Stalina, toho nejkrutějšího pronásledovatele Církve v historii. Může si někdo představit římského biskupa vybraného Neronem? A Stalin byl mnohem horší než Nero.

Stalinem vybraní biskupové byli nuceni slíbit poslušnost ateistickému režimu, který měl za cíl zničit náboženství. Patriarcha Alexij napsal Stalinovi po smrti svého předchůdce, že bude zachovávat věrnost své vládě, která ho postavila do čela. „Tím, že budu konat v plné jednotě se Státní radou pro záležitosti Ruské pravoslavné církve a dohromady s Posvátným synodem ustanoveným zesnulým patriarchou, budu ochráněn od chyb a nedůvěryhodných kroků.“

Všichni víme, že „chyby a nedůvěryhodné kroky“ v terminologii moskevské vlády znamenají sebemenší ústupky od nařízení komunistické vlády. Může nám být líto nešťastného starce, ale nemůžeme ho považovat za kanonickou hlavu ruské církve, za jejíž neoddělitelnou část se považujeme.


Na patriarchu Alexeji a jeho spolupracovníky se vztahuje XXX. apoštolský kánon a III. kánon VII. ekumenického sněmu: „Každý biskup používající světské moci, aby skrze ni získal biskupskou moc v Církvi, bude sesazen a vyloučen a také všichni, co jsou s ním v jednotě.“ Biskup Nikodém dalmatinský ve výkladu XXX. apoštolského kánonu píše: „Pokud Církev odsuzovala nezákonné zasahování světské moci při ustanovování biskupů v době, kdy vládci byli křesťané, tím více to bylo potřeba odsoudit, když se jednalo o pohany.“ Co pak máme říct dnes, když patriarchu a biskupy ustanovují otevření a militantní nepřátelé všech náboženství?

Roku 1927 se část biskupů v čele s tehdejším metropolitou a pozdějším patriarchou Sergijem vydala na cestu dohody s bezbožnými nepřáteli Církve. Tehdy významná část biskupů, mezi kterými byly i tehdejší nejuznávanější církevní autority, jako metropolita Josef petrohradský první kandidát Patriarchy Tichona na úřad Locum tenens a metropolita Cyril kazaňský, nesouhlasila s touto cestou i při vědomí, že jim to přinese vyhnanství a mučednictví. Metropolita Josef již tehdy došel k závěru, že ve státě, který má za cíl vykořenění náboženství všemi způsoby, je existence legální církevní struktury možná pouze za cenu příliš velkých a hříšných kompromisů. Proto tehdy přistoupil k tajným svěcením biskupů a kněží, kteří do dnešních dnů působí v tajné Katakombní církvi.

Komunisté o ni málo mluví, ze strachu, aby ji neučinili známou. Zřídkakdy do sovětského tisku pronikají zprávy o soudech s jejím členy. Ale mluví o ní manuál pro ty, kdo se podílí na rozšiřování ateismu v SSSR. Základní informace o této tajné církvi pod názvem „Pravá pravoslavná církev“ jsou obsaženy v příručce „Slovník ateisty“ vydaného v Moskvě 1968.

Bez otevřených chrámů, při tajných shromážděních, podobným katakombním shromážděním prvních křesťanů, se tito vyznavači schází ke svým modlitbám zůstávaje při tom neviditelní pro vnější svět. Oni jsou pravými představiteli Ruské pravoslavné církve, jejichž velikost se ukáže až po pádu komunistické vlády.

Ze všech těchto důvodu a nehledě na to, že představitelé moskevského patriarchátu byli přítomni na loňském všepravoslavném shromáždění v Ženevě, nepokládáme v žádném případě usnesení tohoto shromáždění za rozhodnutí přijaté jménem Ruské pravoslavné církve a zejména usnesení o tom, aby se Pravoslavná církev stala organickým členem SRC. Ruská církev je nucená mlčet a my, její svobodní představitelé, jsme velice zarmouceni z toho, že bylo přijato takové rozhodnutí. Rozhodně proti němu protestujeme, protože je zcela v rozporu s přirozeností jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve.

Jed hereze není tolik nebezpečný, když se káže pouze zvenčí. Mnohem nebezpečnější je jed dostávající se do organismu neustále většími dávkami a to skrze ty, kteří by měli být duchovními lékaři a nikoliv traviči.

Copak je možné, aby pravoslavný biskup byl lhostejný k těmto nebezpečím? Nebude pak příliš pozdě zachraňovat naše duchovní stádo, když je budou požírat vlci přímo před očima pastýřů v samotném ovčinci?

Cožpak už nevidíme, jak vytasený Boží meč (Mt 10,34) rozděluje pravoslavné křesťany na ty, kteří jsou věrni tradičnímu učení Církve a na ty, kteří se slovy patriarchy Athenagora (při pozdravu uppsalského shromáždění) budou snažit vypracovat „nový směr ekumenického hnutí“ a to za cílem realizace „obecné křesťanské obnovy a jednoty“ cestou změn a lhostejnosti k pravdě?

Domníváme se, že jsme dostatečně jasně ukázali, že tato toužená jednota není jednota v čistotě pravdy Pravoslaví, ale jednota vzniklá smícháním černé s bílou, dobra se zlem, pravdy s klamem. Již dříve jsme protestovali proti nepravoslavným ekumenickým vystupováním patriarchy Athenagorase a arcibiskupa Jakuba v dopisech rozeslaných biskupům do různých zemích. Od některých se nám dostalo potvrzení souhlasu.

Teď však přišla doba, kdy je třeba ještě hlasitěji a šířeji protestovat. Musíme se pokusit zastavit šíření otravy, dokud ještě nenabrala síly, jako se to kdysi stalo s ariánskou, nestoriánskou či eutychiánskou herezí, které ve své době takovým způsobem otřásly celým tělem Církve, že se zdálo, že hereze může pohltit Pravoslaví.

Obracíme svůj hlas ke všem biskupům Pravoslavné církve a prosíme je, aby prostudovali téma našeho listu a povstali na obranu čistoty pravoslavné víry. Srdečně vás také žádáme, abyste se modlili za Ruskou pravoslavnou církev tak těžce zkoušenou od ateistů, aby Hospodin dal a zkrátily se dny její zkoušky a seslal na ni svobodu a mír.

 

14/27 červenec 1969
Neděle Svatých Otců šesti Ekumenických sněmů
Metropolita Filaret, předseda Posvátného synodu Ruské pravoslavné zahraniční církve, New York

_____________________________

Přeloženo z ruštiny:http://catacomb.org.ua/modules.php?name=Pages&go=page&pid=1199 [cit. 1.2.2013].



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ