Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

EKUMENISMUS > Z historie pravoslavného ekumenismu > Setkání patriarchy Bartoloměje a papeže Františka ve Fanaru: další krok na cestě za hranice svatootcovského Pravoslaví

Setkání patriarchy Bartoloměje a papeže Františka ve Fanaru: další krok na cestě za hranice svatootcovského Pravoslaví

1. Jako „pád pravoslavné víry“, jako „pošlapání pravoslavných dogmat“, jako „eklesiologicky a kanonicky zcela nepřípustné“ charakterizoval nejčtenější celostátní pravoslavný týdeník v Řecku Orthodoxos Typos události, které se staly při oslavách svátku sv. Ondřeje ve dnech 29.-30.11. 2014 v chrámu sv. Jiřího ve Fanaru v Konstantinopoli. To, čeho jsme byli svědky, bylo podle zmíněného týdeníku již „v podstatě společné sloužení patriarchy a papeže, v průběhu kterého „byly pošlapány všechny posvátné kánony, které zakazují společnou modlitbu s heretiky“.

Je možné s takovým hodnocením návštěvy papeže Františka ve Fanaru souhlasit? Jde o přehnaná tvrzení? Nebo je snad situace ještě vážnější? Na následujících řádcích se pokusíme krátce zhodnotit, a to na základě kritérií patristické, synodální a liturgické tradice Pravoslavné církve, právě proběhlou čtvrtou návštěvu papeže v Konstantinopoli.

Jak je patrné z reakce zmíněného týdeníku, patriarcha Bartoloměj spolu s ostatními přítomnými pravoslavnými duchovními a laiky přestoupili hranice, které pravoslavná tradice vymezila ve dvou svých stěžejních vyjádřeních v oblasti liturgické praxe a v oblasti dogmatické theologie. Obě dvě tyto oblasti jsou v souladu s pravoslavnou tradicí navzájem nerozdělitelně propojeny a sjednoceny, a to podle patristického principu lex orandi - lex credendi.

2. Avšak před tím, než přistoupíme k samotnému hodnocení, uveďme alespoň v krátkosti hlavní body návštěvy papeže Františka ve Fanaru. V sobotu 29. 11. 2014 odpoledne byl papež se svým doprovodem přijat patriarchou Bartolomějem a zbylými členy Posvátného synodu konstantinopolského patriarchátu ve Fanaru. V chrámu sv. Jiří byla sloužena slavnostní Doxologie, ve které všichni společně oslavovali Hospodina za dar návštěvy „nejsvětějšího papeže římského Františka“ v konstantinopolské církvi, které „byla Boží prozřetelností uložena velice zodpovědná služba Prvního trůnu mezi svatými místními pravoslavnými církvemi“. Na závěr této slavnostní Doxologie jak patriarcha tak i papež pronesli slavnostní projevy.

Následující den v neděli 30. 11. 2014 ráno byla v katedrálním chrámu sv. Jiřího sloužena slavnostní patriarší a synodální svatá liturgie, které se účastnil také papež František se svým doprovodem. Podobně jako papeži Benediktovi XVI v roce 2006, tak i letos jeho nástupci papeži Františkovi bylo uloženo přednést modlitbu Otčenáš. Před Vyznáním víry se s ním patriarcha pozdravil liturgickým polibkem pokoje. Na konci liturgie papež pronesl kázání a poté mu patriarší chór zazpíval mnoholetí „Nejsvětějšího a nejblaženějšího papeže římského Františka Hospodine ochraňuj na mnohá léta“, v průběhu kterého papež žehnal přítomné duchovní a věřící. Po skončení svaté liturgie patriarcha spolu s papežem požehnali přítomné z patriaršího balkonu a odebrali se do patriaršího sálu, kde podepsali společné prohlášení o mezi-církevním dialogu a potřebě podpory křesťanů na Blízkém východě.

3. A nyní k samotnému zhodnocení. Nejdříve se zastavíme obecně u otázky společné modlitby pravoslavných s nepravoslavnými. Pravoslavní věřící, kteří si nehledě na stále intenzivnější pronikání synkretické hereze ekumenismu do života oficiálních pravoslavných církví, ještě uchovali pravoslavnou citlivost a kritéria, budou -s bolestí v srdci- souhlasit, že výše popsané konání patriarchy Bartoloměje a jeho synodu je skutečně zcela zjevným pohrdáním a pošlapáním všech posvátných kánonů zakazujících společnou modlitbu pravoslavných s heretiky. Konkrétně se jedná o 1., 11., 45.,65. a 71. kánon svatých apoštolů, o 6., 8., 32.,33.,34. a 37. kánon laodicejského sněmu, o 9. kánon sv. Timothea, o 2. kánon antiochejského sněmu, o 1. kánon IV. ekumenického sněmu, o 2. kánon VI. ekumenického sněmu a nakonec o 1. kánon VII. ekumenického sněmu. Pro ty, kteří se těmito synodními ustanovení neřídí a účastní se společných modliteb s nepravoslavnými, kánony nařizují exkomunikaci (aforismos) a v případě duchovních navíc zbavení kněžství (kathairesi).

Jen z prostého výčtu těchto kánonů je zřejmé, že otázka společné modlitby pravoslavných s heretiky byla tématem, které zaměstnávalo Církev po celou dobu její historie. Proto také kánony, které tento fenomén velice přísně a jednoznačně odsuzují, pokrývají celé období prvních osmi století církevní historie, v průběhu kterých se postupně vytvářela soustava církevních kánonů.

Církevní historie ukazuje, že Pravoslavná církev tyto kánony ustanovovala vždy, když u věřících a duchovních hrozilo nebezpečí oslabení či dokonce ztráty pravoslavné identity. A to je přesně, co posledních sto let sebou přináší rozšiřování synkretického ekumenismu, pomocí kterého pravoslavní ekumenisté efektivně přesvědčují své věřící, že je již opravdu nic podstatného neodlišuje od ostatních křesťanských denominací. Komise o dogmatických otázkách zřízená při hlavním správním orgánu Svaté Hory (Iera Koinotis) ve svém Memorandu o účasti pravoslavných ve SRC z února 2007 k otázce aktuálnosti těchto kánonů uvádí:

„Dnes, více než kdy jindy, hrozí vážné nebezpečí, že dogmatické vědomí pravoslavných duchovních a věřících bude rozloženo vlivem eklesiologie, která se pěstuje ve Světové radě církví.... Zvláště dnes je třeba takové kánony zdůrazňovat a pokud bude třeba, tak ustanovit nové ve stejném duchu.“1

4. Nemáme zde prostor k objasnění theologických důvodů, které vedly církevní Otce k tomu, aby zaujali takový jednoznačný postoj k otázce společné modlitby pravoslavných s heretiky. Omezíme se pouze na konstatování, že to v žádném případě nebylo způsobeno tím, že by církevní Otcové – na rozdíl od pravoslavných ekumenistů - měli nedostatek lásky vůči nepravoslavným nebo, že by toto jejich konání bylo dobově podmíněno. Naopak byla to ryzí láska k bližnímu a vědomí zodpovědnosti za svěřený poklad pravé víry, které vedlo církevní Otce k tomuto postoji.

Pravoslavné věřící chtěli zachránit od toho, aby vidouce své duchovní otce, jak se společně modlí s heretiky, neztratili ze zřetele hranice orthodoxie. Nechtěli připustit, aby otupěla jejich duchovní kritéria, když by si postupně zvykli na harmonickou koexistenci pravdy a její dezinterpretace, orthodoxie a hereze.

Nepravoslavným křesťanům pak tímto postojem přinášeli službu lásky v pravdě. Církevní Otcové věrni svým základním antropologickým principům pevně věřili, že nabídnout svému bližnímu cokoliv jiného než Trojjediným Bohem zjevenou a v Pravoslavné církvi v plnosti uchovávanou Pravdu Bohočlověka Krista je zneuctěním a pošlapáním velikosti člověka stvořeného k obrazu Božímu a povolaného dosáhnout také podoby Boží, tedy zbožštění. Vedeni touto pastýřskou a misijní zodpovědností ustanovili tyto církevní kánony, aby ohrazovaly, oddělovaly a vymezovaly hranice mezi Boholidským a lidským, nesmrtelným a smrtelným, neporušeným a porušeným.

5. Nyní se zastavíme krátce u některých projevů této z hlediska patristické orthodoxie neslučitelné praxe aktivní liturgické účasti jinoslavných na pravoslavné sv. liturgii.

- liturgické pozdravení pokoje 

Sv. Cyril Jeruzalémský ve svých Mystagogických katechezích píše: „Nepovažujte tento polibek za běžný polibek mezi přáteli na veřejnosti. Není to takový polibek.“2 A právě na takovou úroveň tento hluboký liturgický akt patriarcha Bartoloměj svévolně zprofanoval. Podle liturgické tradice polibek pokoje připravuje věřící na následné sjednocení se s Kristem ve sv. Eucharistii. K tomu však, aby se věřící mohli na tajemné večeři sjednotit se vtělivším se Bohem Logem je třeba, aby se nejprve sjednotili mezi sebou.

Co je však pramenem, základem této jednoty mezi věřícími, jejímž výrazem je právě políbení pokoje? Není tím nic jiného než sdílení jedné a téže pravé víry (která je tou skálou, na které je postavena jednota Církve), kterou následně po políbení pokoje věřící společně vyznávají ve Vyznání víry. Jak je v tomto kontextu možné a smysluplné, aby se patriarcha a papež v průběhu pravoslavné liturgie pozdravili tímto polibkem, když je nesjednocuje ani stejná víra ani stejné vyznání víry?

- papež čte Otčenáš

Stejně tak je z hlediska pravoslavné liturgické tradice zcela bezobsažné, aby papež, kterému církevní kánony zakazují účastnit se na sv. Eucharistii, přednesl modlitbu Otčenáš. Tato modlitba, ve které Boha žádáme, aby nám dal chléb náš vezdejší (přesněji nadpodstatný), tedy chléb eucharistický3, je ve sv. liturgii zasazena jako příprava na svaté přijímání. Na základě jaké tradice můžeme ospravedlnit skutečnost, že papež, jehož víra je církevními kánony považovaná za heretickou, je patriarchou Bartolomějem určen, aby jménem shromážděného pravoslavného věřícího lidu, jako jeho zástupce přednesl Bohu tuto modlitbu?

- papež káže

Jedná se o zcela očividné zapření pravoslavné víry a dogmatiky, když patriarcha svěřuje katechezi pravoslavných věřících a kázání slova Božího papežovi, který o Pravoslavné církvi věří, že není Církví v plném slova smyslu, protože není v jednotě s papežem a neuznává jeho primát a neomylnost. Jenom několik málo dní před návštěvou Konstantinopole papež František při Generální audienci na náměstí sv. Petra v Římě 5.11.2014 o Pravoslavné církvi prohlásil, že „je nemocná“, protože „není sjednocená s biskupy a s papežem v jedné Církvi Pána Ježíše, kterou je naše hierarchická svatá Matka Církev (tedy římskokatolická církev).“4

6. Ti, kdo jsou schopni nahlédnout tyto liturgické inovace patriarchy Bartoloměje z hlediska patristické, synodální a liturgické tradice Pravoslavné církve, nemohou dojít k jinému závěru, než že patriarší lex oradni tedy to, jak se patriarcha a jeho synod modlí, je v přímém rozporu a předpokládá opuštění orthodoxního lex credendi, tedy pravidla víry tak, jak bylo definováno a vymezeno ve spisech svatých Otců a v rozhodnutích ekumenických a místních sněmů.

Podle tohoto svatootcovského lex credendi jednoznačně platí, že se římskokatolická církev přijetím nových dogmat filioque, papežského primátu, papežské neomylnosti a dalších inovací oddělila a odpadla od jedné, svaté, katholické a apoštolské Církve a tak se ocitla mimo její kanonické a charismatické hranice. Toto lex credendi bylo jednomyslně vyznáváno celou Pravoslavnou církví od velkého schizmatu 1054 až do počátko 20. století. Tehdy ekumenický patriarchát svými encyklikami z roku 1902, 1904, ale především encyklikou z roku 1920 (zakládající listina pravoslavného ekumenismu), položil základy nové pravoslavné víry, nového lex credendi pravoslavných ekumenistů, podle které již nadále římskokatolická církev není považována za heretické společenství oddělené od jedné, svaté, obecné a apoštolské tedy pravoslavné Církve.

Jeden z významných a vlivných pravoslavných ekumenistů metropolita Ilarion (Alfejev) z moskevského patriarchátu přednesl v listopadu 2013 na Institutu všeobecné historie Ruské akademie věd přednášku o mezi-křesťanských vztazích. Podle oficiální zprávy serveru oddělení vnějších vztahů Ruské pravoslavné církve metropolita na této přednášce definoval přechod od lex credendi svatých Otců a ekumenických sněmů k lex credendi pravoslavných ekumenistů tímto způsobem:

„Až do 19. století Ruská pravoslavná církev a Římskokatolická církev považovaly jedna druhou za heretickou, což mělo za následek také absenci bohoslužebného obecenství. V 19. ale zejména ve 20. století dochází k faktickému uznání platnosti Tajin bez existence svátostného společenství.“ – konstatoval arcibiskup.“5

7. Nemůžeme se zde podrobně věnovat tomu, jak církevní Otcové a místní sněmy Pravoslavné církve v období po velkém schizmatu 1054 nahlíželi a definovali statut římskokatolické církve. Uvedeme pouze dva příklady pro ilustraci. Ale je jistě velikým nedostatkem, že tyto dogmatické a symbolické texty nejsou přístupné v českém jazyce. Přitom jde o texty, které jsou pro Pravoslaví stejně tak zavazující a určující jako podobné texty z prvního tisíciletí. Jsou stejně tak organickou součástí nepřetržité pravoslavné tradice a vyjádřením živé duchovní zkušenosti jejich nositelů.

Fakt, že tato tradice reálně a podstatně neformuje obsah českého pravoslaví, výrazně omezuje možnost osvojení si skutečně pravoslavného sebepochopení a identity českých pravoslavných křesťanů žijících v prostoru utvářeném historicky, kulturně a duchovně katolictvím a protestantismem. Pokud navíc vezmeme v úvahu fakt dlouholetého vlivu a působení českých pravoslavných ekumenistů na formování českého pravoslaví posledního půlstoletí, je možnost seznámení se a osvojení si ryzího svatootcovského Pravoslaví velice ztížená.

První ukázka je z textu „Odpovědi pravoslavných východních patriarchů anglikánům“ z roku 1718. V tomto oficiálním sněmovním dokumentu patriarchové Konstantinopole, Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie prezentují své odpovědi na otázky položené částí anglikánské církve, která tehdy vedla dialog s Pravoslavnou církví o možném sjednocení. Text, který má vše-pravoslavnou autoritu, jasným způsobem definuje pravoslavné eklesiologické sebechápání ve vztahu k nepravoslavným církvím.

V odpovědi na otázku anglikánů, jak nyní východní patriarchové nahlížejí na starocírkevní princip pentarchie (jednoty pěti patriarchátů v době prvního tisíciletí, před odpadnutím Říma), čteme o statutu římskokatolické církve následující:

„... později se však vlivem a působením Zlého římský papež pomýlil a vyhlásil podivná a nepřijatelná dogmata a inovace a tím odpadl od celku Těla zbožné Církve a je tak od Ní odtržený. A nyní sám zůstal jakoby jeden utržený kus plachty duchovního korábu Církve, která před tím byla tvořena a sešita z pěti částí. Nyní však pouze čtyři části zůstaly, které sjednoceny a sešity dohromady tvoří plachtu, pod kterou neochvějně a zručně proplouváme mořem tohoto života a snadně překonáváme vlny herezí, než doplujeme do klidného přístavu spásy.“6

Druhá ukázka je z odpovědi konstantinopolského sněmu papeži Lvu XII z roku 1895. Tento papež v červnu 1894 publikoval encykliku, ve které vyzýval Pravoslavnou církev ke sjednocení s papežským trůnem. Tato encyklika má výjimečnou historickou důležitost, neboť se jedná o poslední orthodoxní prohlášení konstantinopolského patriarchátu, těsně před tím, než se z něj - majáku, který kdysi vyzařoval světlo pravého Bohopoznání do celého světa - stal hlavní pramen, ze kterého se počínaje 20. stoletím rozšiřuje eklesiologicky destruktivní hereze ekumenismu do celého těla Pravoslavné církve.

„Pravoslavná východní církev se plným právem může v Kristu pochlubit tím, že je Církví sedmi ekumenických sněmů a prvních devíti století křesťanství. To znamená, že ona je tou jednou, svatou, katholickou a apoštolskou Církví Kristovou „sloupem a oporou pravdy“. Naopak současná římská církev je církví inovací, falšování spisů církevních Otců a dezinterpretace svatého Písma a sněmovních rozhodnutí. Proto zcela pochopitelně a spravedlivě byla exkomunikována a i nadále je exkomunikována, neboť setrvává ve svém klamu.“7

8. Patriarcha Bartoloměj mnohokrát různými způsoby dal najevo otevřeně, že nemá nejmenší vůli pokračovat v této pravoslavné tradici. Jeden příklad pro ilustraci. V červnu 1995 podepsal spolu s papežem Janem Pavlem II ve Vatikánu společné prohlášení, ve kterém zcela svévolně popřel a vyvrátil výše uvedená sněmovní rozhodnutí Pravoslavné církve: „...smíšená komise mohla prohlásit, že naše církve (římskokatolická a pravoslavná) se uznávají navzájem jako sesterské církve, které jsou společně zodpovědné za udržování jedné Církve Boží.8

Kdo dal patriarchovi právo měnit víru Pravoslavné církve? Ve staletích následujících velké schizma četná sněmovní prohlášení stejně jako celá řada sv. Otců opakovaně a jednoznačně konstatovali, že katolická církev není součástí jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve. Jak je tedy možné, aby patriarcha prohlašoval za víru Pravoslavné církve přesný opak? Pravoslavní ekumenisté v čele s patriarchou Bartolomějem již dávno ze svého horizontu odstranili základní princip pravoslavného smýšlení a konání, tedy pravoslavného étosu, který předseda VII. ekumenického sněmu sv. Tarásios vyjádřil těmito slovy: „Neměníme hranice, které vytyčili naši Otcové, ale apoštolsky naučeni zachováváme tradice, které jsme přijali.“ Tímto způsobem se obrátili zády k patristické theologii a prohlásili se za otce zakladatele nového pravoslaví uniatského typu, v jehož základy položili následující principy nové pravoslavné ekumenické eklesiologie:

- papež jako „první biskup světového křesťanství“
- katolická církev jako „sesterská církev“
- „eklesiologie jedné a rozdělené Církve“
- „překonání staré heresiologie“
- „opuštění tradiční eklesiologické a soteriologické výlučnosti pravoslaví“
- „uznání existence Církve za hranicemi Církve“
- „vytvoření nové široké eklesiologie“, kde bude místo také pro nepravoslavné církve a společenství

Tyto principy nové pravoslavné eklesiologie jsou však v přímém rozporu se sněmovní, patristickou a kanonickou tradicí Pravoslavné církve a proto také byly opakovaně v průběhu posledního století mnoha světci a význačnými pravoslavnými theology odsouzeny jako hereze.

9. Společné sloužení patriarchy Bartoloměje s papežem Františkem na den sv. Ondřeje ve Fanaru bylo dalším významným krokem na dlouhé a náročné cestě upevňování nové eklesiologie pravoslavného ekumenismu v oficiálních místních pravoslavných církvích. Sám patriarcha Bartoloměj dva dny před příjezdem papeže zasadil tuto návštěvu přesně do takového rámce, když prohlásil: „S netrpělivostí čekáme návštěvu našeho bratra papeže Františka. Bude to další významný krok v pozitivních vztazích mezi námi jakožto sesterskými církvemi.“9

Ve svém kázání na konci liturgie pak patriarcha Bartoloměj otevřeně prohlásil, že konečný cíl, ke kterému pod jeho vedením směřují oficiální místní pravoslavné církve, je „obnovení plného obecenství“10 mezi katolickou a pravoslavnou církví. Metropolita Jan (Zizioulas) pergamský, přední autor theologie pravoslavného ekumenismu, zhodnotil návštěvu papeže a jeho proslovy ve Fanaru těmito slovy: „Současný papež nám poskytl několik velice důležitých znamení, které nám poskytují naději, že bude učiněn rychlý postup ve snaze o dosažení plného společenství.“11

10. Aby si však čtenáři nemysleli, že naše hodnocení patriarchy Bartoloměje je určeno primárně tím, že je psáno z prostředí ohrazeného, pravého pravoslaví uvedeme několik reakcí ze světa oficiálního pravoslaví.

V roce 2009 hnutí známé jako „Shromáždění pravoslavných duchovních a mnichů“ publikovalo věhlasné „Vyznání víry proti ekumenismu, pod které bylo do roku 2012 připojeno kolem 2400 podpisů, z nichž 971 bylo z řad duchovních a mnichů z celého světa. Stejná skupina minulý měsíc publikovala nové prohlášení s názvem „Nová eklesiologie ekumenického patriarchy Bartoloměje. Tento dokument, pod který je opět možné připojit svůj podpis, je zakončen následujícím zbožným přáním: „Modlíme se, aby si ekumenický patriarcha Bartoloměj uvědomil svoji obrovskou zodpovědnost, kterou má vůči těm, které vede do duchovního klamu a k účasti na svlékání Církve z „pláště pravdy ušitého z nebeské theologie.“12

Liturgický ekumenismus, který jsme měli možnost vidět ve Fanaru při návštěvě papeže Františka, představil patriarcha Bartoloměj poprvé v roce 2006 při návštěvě papeže Benedikta XVI. Bylo to tehdy prezentováno jako historická událost, která měla pravoslavné a katolíky posunout o velký kus dopředu na cestě ke společnému kalichu.

Protože to bylo poprvé, kdy byly tyto liturgické inovace použity za účelem ještě intenzivnějšího upevnění vize ekumenicko-synkretického sjednocení katolické a pravoslavné církve, vzbudilo to obrovskou vlnu nesouhlasu. Protesty vyšly zejména od těch, kteří ještě zcela nepodlehli narkotickým účinkům neustále se zvyšujících dávek pravoslavného ekumenismu a byli tak schopni reagovat v souladu se svým pravoslavným vyznáním.

Veliké množství svatohorců tehdy podepsalo otevřený dopis adresovaný správnímu orgánu Svaté Hory (Iera Koinotis) a všem představeným athoských monastýrů. V tomto listě vyjádřili své veliké znepokojení z toho, co se v posledních letech v Pravoslaví děje.

 „...[Tyto události] ničí nauku sv. Apoštolů a sv. Otců a jsou v přímém rozporu s tím, co ustanovily posvátné kánony ekumenických a místních sněmů... Dovolili jsme, aby se Církev bojující zde na zemi oddělila od Církve vítězné na nebi a aby se sjednotila s církvemi a shromážděními heretiků. Urazili jsme všechny svaté mučedníky a vyznavače, kteří bojovali proti herezím i za cenu položení vlastního života, neboť jsme jejich zápasy, svědectví a vyznání prohlásili za zbytečné a neužitečné... Ctění otcové, znáte lépe než my protipravoslavné a rouhavé činy, prohlášení a rozhodnutí ekumenického patriarchy Bartoloměje a dalších prvohierarchů a biskupů, které nejsou ničím jiným než zjevným a veřejným přijetím a propagováním panhereze ekumenismu... zjišťujeme s velikým zármutkem, že duchovní vůdcové Svaté Hory v posledních letech nečelí těmto jevům apostaze s náležitou vyznavačskou odvahou tak, jak dříve činili svatohorští otcové.„

Poté, co již bylo –uvádějí na závěr svého dopisu svatohorci– publikováno tolik protestů a nesouhlasných prohlášení a byly učiněny tak velké kompromisy a ústupky vůči ekumenistům, jediné, co teď zbývá a co může pomoci, je přerušení vzpomínání patriarchy Bartoloměje a všech s ním souhlasících či mlčících biskupů.“13

Z celé řady tehdejších protestů uvedeme ještě citát v Řecku velice váženého profesora theologie z athénské univerzity I. Kornarakise. V lednu 2007 výše zmíněný týdeník Orthodoxos Typos publikoval jeho otevřený dopis patriarchovi Bartolomějovi, ve kterém mimo jiné píše:

„Mezi neposkvrněným pravoslavím, touto archou Bohem zjevené pravdy a římskokatolickou herezí jste zvolil to druhé. Vybral jste si zapletení do hereze jako spasitelné řešení pro podporu vaší světské autority!... Obrátil jste se zády k patristické tradici jedné svaté, katholické a apoštolské Církve a jste zcela lhostejný vůči Vaší neuvěřitelné zodpovědnosti, kterou však již Vámi pošlapané posvátné kánony zapsaly na Váš účet do nebeské knihy jako Váš dluh!... Orthodoxie byla a vždy bude cestou mučednictví! Touto cestou jste měl kráčet!... Ztratil jste pravdu orthodoxie! Získal jste omyl hereze! Jaká škoda!“14

11. Společné sloužení patriarchy a papeže ve Fanaru mělo také český dosah. Podle zpráv internetového věstníku olomoucko-brněnské eparchie Sůl země ze dne 1. 12. 2014 se této smutné události, při které, jak jsme viděli, byla pošlapána pravoslavná dogmata a pravoslavné kánony, zúčastnil také archimandrita Izaiáš (Slaninka), nedávno zvolený za pomocného biskupa uvedené eparchie. Svou přítomností na tomto vrcholném projevu pravoslavného ekumenismu otec Izaiáš pokračuje v tradici českých pravoslavných ekumenistů, biskupů a duchovních, kteří se mnoha různými způsoby aktivně podílejí na zvěstování, rozšiřování a upevňování -slovy sv. Justina Popoviče- panhereze ekumenismu v českém pravoslavném prostředí. Tímto svým konáním se stávají aktivními nositeli odkazu nejtragičtější postavy Pravoslaví 20. století, patriarchy Athenagorase (1972). Ten v roce 1967 v Londýně prohlásil:

„Za těch 900 let, co uběhly od 1054, se naše dva světy, Východ a Západ, dostaly do situace, kdy se domníváme, že náležíme k různým církvím a různým náboženstvím. A tak cíl ekumenických dialogů je zřejmý: připravit psychologicky náš lid na to, že tvoříme jednu církev, jedno náboženství.“

Zvláště po pádu železné opony měli čeští pravoslavní ekumenisté dostatek svobody a prostoru, aby pracovali na této „psychologické formaci“ českých pravoslavných věřících, která je má připravit na poslušné přijetí „obnovení plného obecenství“ s katolickou církví. Tato psychologická formace je bezprostředním plodem v českém pravoslavném prostředí již pevně zakotvené a nikým oficiálně nezpochybňované praxe společných ekumenických bohoslužeb a modliteb. V této souvislosti je třeba také zmínit následující skutečnost. To, že se pravoslavní ekumenisté mohli nerušeně věnovat kultivaci ekumenického a dogmatického synkretismu v srdcích českých pravoslavných věřících, bylo umožněno do velké míry také absencí seriozní, zodpovědné a na kritériích patristické, sněmovní a kanonické tradice postavené theologické kritice pravoslavného ekumenismu.

Na okraj ještě uveďme, že podle zveřejněných zpráv byl důvodem návštěvy o. Izaiáše ve Fanaru mimo jiné získání potvrzení o kanonické způsobilosti. Je však současný patriarcha Bartoloměj skutečně „kanonicky způsobilý“ k tomu, aby poskytoval potvrzení o kanonické způsobilosti, když sám systematicky, po dlouhá desetiletí a s takovou lehkostí pošlapává a pohrdá samotnými základy kanonické soustavy Pravoslavné církve?

12. Takové jsou tedy širší souvislosti setkání patriarchy a papeže ve Fanaru. Kromě informování české pravoslavné veřejnosti, jsme na tyto události chtěli poukázat zejména s ohledem na ty pravoslavné věřící z oficiální místní pravoslavné církve, kteří si i nadále udržují víru v eklesiologickou výlučnost a jedinečnost pravoslaví a v souladu s patristickou tradicí dále věří, že Pravoslavná církev je tou jednou, svatou, katholickou a apoštolskou Církví, kterou vyznáváme v Nicejsko-cařihradském vyznání víry.

Je třeba, aby si uvědomili, že svým mlčením, ale zejména tím, že zůstávají v obecenství s pravoslavnými ekumenisty, se také oni podílejí na postupném vytrácení pravoslavného vyznání z místní české pravoslavné církve. Dvoutisíciletá tradice Pravoslavné církve jednoznačně a jednomyslně dosvědčuje, že v podobných situacích dlouhodobého a systematického rozšiřování heretické nauky ze strany pravoslavných hierarchů mají věřící a duchovní jedinou možnost jak si zachovat pravoslavnou víru a jak se aktivně nepodílet na tomto tragickém procesu: přerušit s těmito hierarchy církevní obecenství.

13. Ve třetí části Krátké historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve jsme citovali sv. Justina Popoviče, který spolu se svatohorci prohlásil Athenagorase za „heretika a odpadlíka“. A jak ho hodnotí  patriarcha Bartoloměj? V květnu tohoto roku se setkal s papežem Františkem v Jeruzalémě, aby společně oslavili 50 let od jeruzalémského setkání svých předchůdců Athenagorase a Jana Pavla VI. Při této příležitosti patriarcha Bartoloměj v Betlémě prohlásil:

„Majíce před očima tento cíl [sjednocení katolické a pravoslavné církve] celé uplynulé půlstoletí jsme velice pilně pracovali jakožto pokračovatelé na cestě, kterou vytyčily zářivé církevní osobnosti, patriarcha Athenagoras a papež Jan Pavel VI.“15

Z těchto slov je více než zřejmé, že cesta, po které patriarcha Bartoloměj spolu s ostatními ekumenisty vedou oficiální místní pravoslavné církve, se nachází daleko od cesty, kterou patristická, sněmovní a kanonická tradice vytyčila jako cestu vedoucí ke spáse. Je také evidentní, že není možné být zároveň v církevním obecenství s patriarchou Bartolomějem a s církví sv. Otců. Jiná je totiž víra sv. Otců stvrzená místními a ekumenickými sněmy a jiná je víra patriarchy Bartoloměje a pravoslavných ekumenistů.

Každý pravoslavný křesťan, ať chce, nebo nechce, dnes stojí před dilematem: Zůstat věrný a následovat patristickou a sněmovní tradici Pravoslaví, podle které platí: „Ve svatých dogmatech není žádného místa pro oikonomii a ústupky. Dogmata jsou neotřesitelná a všichni pravoslavní je ve vší zbožnosti zachovávají jako nepřekročitelná. A ty, kteří třebas jen v něčem malém je poruší, pravoslavní odsuzují a anathematizují jako schismatiky a heretiky a odmítají s nimi mít církevní obecenství.“16

Nebo následovat patriarchu Bartoloměje, jež, jak sám praví, „kráčí ve šlépějích ...velkého církevního vůdce patriarchy Athenagorase“17, který prohlásil o pravoslavných dogmatech, že je musíme uložit do „archívu“ církevní historie, protože věk dogmat je již za námi“ a jehož lex credendi zní takto: „Obelháváme se a hřešíme, když se domníváme, že pravoslavná víra pochází z hůry a že ostatní vyznání jsou bezcenná. Tři sta miliónů lidí si vybralo islám, aby došlo k Bohu. Další stovky miliónů jsou protestanti, katolíci, budhisti. Cíl každého náboženství je kultivovat člověka.“18

 

o. Jiří Ján, ThD.

_________________________________________________________________________

1 Θεοδρομοία, 2008, č. 2., s. 244-245.
2 Sv. Cyril Jeruzalémský, PG 33, 1112A. 
3 Ibid., PG 33, 1120B.
4 http://www.news.va/en/news/general-audience-of-5-november-2014, [cit. 10.12.2014]. 
5 https://mospat.ru/ru/2013/12/23/news96201/, [cit. 10.12.2014].
6 Ι. Καρμίη, Τα Δογματικά και Συμβολικά Μνημεία της Ορθοδόξου Καθολικής Εκκλησίας, τομ. ΙΙ, Αθήνα 1953, s. 795.
7 Ibid., s. 942.  
8 Επίσκεψις, č. 520, s. 20. [Oficiální periodikum Pravoslavného centra Ekumenického patriarchátu v Chambésy]
9 http://www.amen.gr/article19876#sthash.PKK5cnQZ.dpuf, [cit. 10.12.2014].
10 http://www.amen.gr/article19910, [cit. 10.12.2014].
11 http://vaticaninsider.lastampa.it/en/inquiries-and-interviews/detail/articolo/francesco-turchia-37945/, [cit. 10.12.2014].
12 http://www.theodromia.gr/A9455A79.el.aspx, [cit. 10.12.2014].
13 Ορθόδοξος Τύπος, č. 1671 ze dne  5. 1. 2007.
14 Ibid., č. 1673 ze dne 19. 1. 2007.
15 http://aktines.blogspot.gr/2014/05/blog-post_1525.html, [cit. 10.12.2014].
16 Z „Odpovědi pravoslavných východních patriarchů anglikánům“ z roku 1718, in Ι. Καρμίη, Τα Δογματικά και Συμβολικά Μνημεία της Ορθοδόξου Καθολικής Εκκλησίας, τομ. ΙΙ, Αθήνα 1953, s. 808-809.
17 https://sites.goarch.org/web/apostolic-pilgrimage/-/homily-by-his-all-holiness-ecumenical-patriarch-bartholomew-at-the-joint-prayer-service-holy-sepulcher-may-25-2014-, [cit. 10.12.2014].
18 Ορθόδοξος Ένστασις και Μαρτυρία, č. 18-21, s. 183, 190.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ