Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

EKUMENISMUS > Z historie pravoslavného ekumenismu > Sjednocení pravoslavných a katolíků bylo na jaře 1970 dohodnuto

Sjednocení pravoslavných a katolíků bylo na jaře 1970 dohodnuto

Úvod: Biskup Kliment gardikijský (Posvátný synod v ohrazení) 

Bez ohledu na to, jak konstantinopolský patriarcha Bartoloměj a nadšení podporovatelé jeho ekumenického kurzu oslavují patriarchu Athenagora (†1972) jako velkou historickou osobnost, bez
ohledu na to, jak nám tvrdí a ujišťují nás, že jejich účast v ekumenickém hnutí neznamená žádné nebezpečí pro Orthodoxii, samotná historie je usvědčuje ze lži a odhaluje jejich klam a lest.

Nadčasová Kristova slova jsou jasná a nezvratitelná a mají i zde své uplatnění. „Nic není skrytého, co jednou nebude zjeveno, a nic utajeného, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo.“ (Lk 8,17)

V prosinci 1965 Řím a Konstantinopol přistoupily ke „zrušení anathemat“ z roku 1054. Jak známo, pro katolickou stranu to znamenalo odstranění překážky pro intercomunio. Pro Konstantinopol pod vedením „velkého“ Athenagora to znamenalo další povzbuzení nikoliv na cestě lásky k pravdě – pravda zde byla zcela pošlapána – ale na cestě lži a klamu. Vždyť Řím neodvolal žádnou ze svých herezí, ale naopak na II. Vatikánském koncilu je všechny znovu potvrdil a upevnil. A co se týče Pravoslaví, navrhl a připravil uniatský typ sjednocení pravoslavné a katolické církve pomocí známého „útoku lásky“.

„Odpověď“ Athenagora a jeho spolupracovníků na otázku sjednocení překonala očekávání Říma a byla vyhodnocena jako uspokojivá. A tak v roce 1970 navrhl tehdejší papež Pavel VI v úplné tajnosti, ale se souhlasem Konstantinopole, uskutečnit společné sloužení sv. liturgie za účasti obou stran a tímto de facto provést sjednocení pravoslavné a římskokatolické církve!

Je samozřejmě evidentní, že možnost něčeho podobného byla tehdy patrná z celkového rozpoložení obou stran, z jejich různých aktivit, prohlášení a praktických kroků. Zároveň však bylo na základě silného odporu zejména z Řecka, ze Svaté Hory, a z jiných míst světa jasné, že ani jako nápad by se něco podobného nemohlo uskutečnit, alespoň ne v nejbližší době.

Jak ovšem odhaluje ve své nedávno publikované knize Paul VI et les Orthodoxes benediktinský mnich Frère Patrice Mahieu, obě strany společně sestavily „smíšenou komisi“, která měla za úkol prostudovat papežův návrh na okamžité sjednocení a vypracování posudku. A posudek byl pozitivní!

Za pravoslavnou stranu sehráli v celé záležitosti klíčovou úlohu biskup Damaskinos (Papandreou, †2011) známý velký přívrženec ekumenismu s aktivní úlohou v „otázce sjednocení“ a Jan Zizioulas (nyní metropolita pergamský) po desetiletí (zpočátku skrytý, později již viditelný) vedoucí představitel pravoslavné strany v ekumenickém hnutí a zvláště pak ve vztahu s Římem.

Za povšimnutí stojí následující fakt. Již tehdy před 42 lety Jan Zizioulas neviděl žádnou podstatnou překážku pro společné sloužení sv. liturgie mezi papežem a patriarchou a pro okamžité sjednocení pravoslavných a katolíků. V tomto kontextu je pak zcela pochopitelné a „přirozené“ vše, co od té doby až do dneška učinil a k tomuto tématu napsal. Můžeme tak velice dobře pochopit jeho obrovskou snahu (zejména od roku 1980 skrze „Dialog pravdy“ s Vatikánem) o realizaci a dosažení toho, co již bylo rozhodnuto v 1970, teď však v theologickém podání.

Nedávno patriarcha Bartoloměj (28. 6. 2012) pronesl následující slova o pergamském metropolitovi Janovi (Zizioulas): „Metropolita Jan je theologickým sloupem konstantinopolské církve, která mu svěřila, aby se staral o realizaci různých církevních záležitosti nejvyššího významu a to v celé šíři různých témat. Uložila mu složitá poslání, předsednictví a vyjednávání.“

Proč veřejnosti předkládáme výše zmíněné odhalující svědectví? Chceme zdůraznit, že i když rozhodnutí z 1970 nebylo realizováno, nešlo pouze o zásah Athén a Moskvy. Ani Athény, alespoň co se týče jejího tehdejšího proekumenického arcibiskupa Jeronýma, nezastávaly skutečný pravoslavný postoj. Stejně tak i Moskva se svým tehdejším prosovětským kurzem a svým synodálním rozhodnutím podávat sv. příjímání katolíkům nevyjadřovala pravoslavné smýšlení. Když Athény nesouhlasily s okamžitým sjednocením, bylo to spíše kvůli obavě z odporu lidu a duchovenstva. V případě Moskvy zase hrály úlohu vůdcovské představy tehdejšího sovětského vedení.

Svědectví F. Patrice Mahieu přinášíme proto, abychom ukázali, že to byl sám papež, horlivý zastánce uniatského podřízení nejenom Konstantinopole, ale celé Orthodoxie, kdo usoudil, že by nedosáhl uskutečnění celého svého cíle, ale jenom jeho části. A to je ten hlavní důvod, proč nakonec sjednocení nebylo realizováno. Papež toužil, touží a bude toužit získat celou Orthodoxii, neboť věří, že je celosvětový náboženský vůdce. Vždyť právě v tom se skrývá celá podstata nemoci papežství a její strašlivé zvrácenosti.

Význam celé zmíněné záležitosti spočívá v tom, že obě strany, jak pravoslavní ekumenisté tak i katolíci došli k tajné společné shodě o okamžitém společném sloužení sjednocující sv. liturgie v roce 1970. Taková je víra a základní přesvědčení ekumenistů z Konstantinopole a jejích souputníků. Ať to vidí a pochopí všichni pravoslavní odpůrci ekumenismu, zůstávající v jednotě s Konstantinopolí a jejími latinizujícími spolupracovníky na plánu sjednocení s Římem, ale zároveň obviňující a nebratrsky ostře bojující proti těm pravoslavným, kteří se Boží milostí oddělili od této apostaze za účelem sjednocení Církve v pravdě a lásce.

Masky padají a volají ostatní k odpovědnosti. Hlas svědomí alespoň těch, jejichž svědomí zůstává bez vypáleného cejchu (viz. 1Tm 4,2) povstává a bouří se. Kéž Bůh dá a jho „falešných učitelů a biskupů“ bude odhozeno a duchovní svoboda Pravoslaví bude znovu nastolena.

______________________________ 
Přeloženo z řečtiny: http://www.synodinresistance.org/pdfs/2012/07/10/20120710aEnosi1970/20120710aEnosi1970.pdf [cit. 9.1.2013]

 

Následující text je převzat z knihy benediktinského mnicha o. Patrice Mahieu "Pavel VI a pravoslavní" vydané v pařížském nakladatelství Cerf 2012.

Tajná komise z jara 1970

Malá komise, která prostudovala možnost společného sloužení eucharistie[mezi papežem Pavlem VI a patriarchou Athenagorasem] se sešla v pravoslavném centru Chambésy (Ženeva) od 27. do 29. dubna 1970 a od 14. do 15. května a potom ještě v Curychu od 5. do 7. června. Poslední setkání se konalo v Curychu, neboť práce se na žádost papeže a patriarchy prováděly v nejvyšší tajnosti, přesto však došlo "únikům".

Složení komise bylo následující. Za pravoslavnou stranu byl přítomen archimandrita Damaskinos (Papandreou) a Jan Zizioulas. Za katolickou stranu to byl otec Pierre Duprey a otec Lanne. Komise vydala kladné stanovisko a poskytla návod k jeho provádění. Zde jsou poslední řádky zprávy komise:

„Zdá se, že v této fázi je předčasné upřesňovat realizaci navrhovaného aktu. Zdá se, že je dostačující v tuto chvíli uvést, že je žádoucí, aby se jednalo o dvě společná koncelebrování. Pokud by s tím Svatý otec souhlasil, první koncelebrace by se mohla uskutečnit v pravoslavném chrámu a podle pravoslavné liturgie (např. v Istanbulu nebo Krétě) a to z psychologických důvodů, a kvůli tomu, abychom ocenili, že iniciativa patří jemu, jak to patriarcha opakovaně zdůraznil. Druhou koncelebraci by bylo nejlépe uskutečnit několik dní poté v Římě, podle římské liturgie.“ (Společná zpráva komise. Osobní archív.)

Část této společné zprávy, s úpravami a bez jakékoli zmínky o praktickém provedení byla rovněž zveřejněna v časopise Proche-Orient chrétien (1972, s. 3-17) otcem Duprey, a v časopise Oriente Cristiano (1974 , s. 7-25) metropolitou Damaskinem. Byl to způsob, jak otestovat reakce na obou stranách. (...)

Komise vydala kladné stanovisko. Proč nakonec nebylo uskutečněno? Taková událost nebo jen zveřejnění takové možnosti by mělo katastrofální důsledky nejen pro patriarchu Athenagorase, ale pro celou pravoslavnou církev. Byly obavy z toho, že by byl patriarcha okamžitě odvolán nebo suspendován.

Athénský arcibiskup sdělil kardinálu Willebrandovi na oficiální recepci při jeho návštěvě Řecka, v květnu 1971:„Jak Vaše Eminence ví, v Církvi rozhodnutí samotných jejích vůdců jsou požehnané a přináší ovoce přijetí jenom tehdy, když odrážejí víru a cítění celého těla Církve, jenom když odpovídají představám věrného lidu Církve. Místo toho ukvapené a urychlené kroky […] nemohou způsobit než škodu a později problémy.“ (Jeroným arcibiskup athénský, Promluva při přijetí kardinála Willebranda, 18. května 1971, DC 1971, s. 709-710 )

Zpráva byla jasná. Ze strany papeže Pavla VI existovalo silné odhodlání nezpůsobit rozdělení v Pravoslaví. Navíc moskevský patriarchát byl diskrétně upozorněn o zamýšleném projektu a jeho zásah pomohl zabránit realizaci aktu. Jeden svědek z té doby, velmi dobře informovaný o této záležitosti se domnívá, že, takové byly bohužel důvody. Zvláště kvůli tomu, že celá iniciativa přišla od Pavla VI, bylo usouzeno, že toto velkorysé gesto by způsobilo nesmírný chaos v celé pravoslavné církvi. A také by to přineslo důsledky pro katolickou církev a její vztahy s celou pravoslavnou církví.

Stejně tak výše uvedená zpráva athénského arcibiskupa Jeronýma byla jasná. Již zrušení anathemat ze 7. prosince 1965 se setkalo s překážkami. Koncelebrace papeže a patriarchy by ohrozilo obtížně pěstované vztahy s ostatními pravoslavnými církvemi.

Papež Pavel VI chtěl zachovat strategii systematického sblížení se s celým Pravoslavím. Realizovat tento projekt by znamenalo vzít na sebe riziko ztráty důvěry Rusů a zablokovat jakékoliv sblížení s Athénami a Bukureští. Ekumenismus nemůže přijmout jednotu, která by se realizovala za cenu nových rozdělení, které přinášejí „vedlejší škody“.

______________________________
Přeloženo z francouzštiny: Frère Patrice Mahieu O.S.B., Paul VI et les Orthodoxes, Editions du Cerf 2012, s. 197-200.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ