Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

Zeptejte se duchovního...





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

Významné postavy zápasu za zachování Pravoslaví ve 20. století > Stručná historie Řecké pravoslavné starostylní církve, 1. část

Stručná historie Řecké pravoslavné starostylní církve, 1. část

Biskup Ambrož methonský*

Cílem tohoto krátkého pojednání není popsat dopodrobna historii kalendářní změny. Ta se uskutečnila v rámci širšího reformního proudu a v atmosféře obecného odvrácení od Pravoslaví a z něho vycházející Tradice. Tato atmosféra podnes šokuje i nejlhostejnější z těch, kteří se touto problematikou hlouběji zabývají. Není také možné, abychom v rámci tohoto krátkého historického exkurzu mohli plně zhodnotit devastující důsledky, které sebou kalendářní změna přinesla - stejně jako není možné plně a spravedlivě docenit zápas řeckých věřících, ke kterému se v oněch pohnutých odhodlali proto, aby zachovali církevní kalendář. Náš záměr je následující: stručně, avšak co nejpřesněji popsat vývoj Řecké pravoslavné starostylní církve (ŘPSC).

1924-1935

Poté, co v roce 1924 hierarchie řecké církve nekanonicky zavedla gregoriánský kalendář, byl zpočátku počet věřících a duchovních, kteří proti této změně protestovali, velmi malý. Mezi odpůrci však bylo několik významných církevních historiků a proti změně také vystupoval alexandrijský patriarcha Fótios. Během prvního půlroku neměli odpůrci kalendářní reformy ani jednoho kněze, který by mohl sloužit sv. liturgii. Teprve později se dva kněží vrátili ke starému kalendáři.

Příčinou náhlého obrácení většího počtu věřících zpět k tradičnímu, církevnímu kalendáři bylo až zázračné zjevení Svatého Kříže na nebi, ke kterému došlo v noci z 13. na 14. září roku 1925 (dle starého kalendáře), na svátek Povýšení Svatého Kříže. Tento veliký zázrak se udál nad malým kostelíkem nedaleko Athén, kde se toho dne starokalendářníci shromáždili. Světelný kříž se objevil na nebi krátce před půlnocí a byl viditelný asi hodinu. Viděli ho i policisté, kteří byli posláni na místo s rozkazem bohoslužbu přerušit a rozehnat či pozatýkat shromážděné věřící.

    

Nejen kvůli tomuto ohromujícímu zázraku, o kterém psaly i tehdejší noviny, a který je dodnes po celém Řecku připomínán, bylo tehdejší starokalendářní hnutí vedeno a podporováno mnichy a jeromonachy ze Svaté Hory Athos. Ti cestovali po celém Řecku, povzbuzovali věřící, vysvětlovali jim nebezpečí, které z kalendářní změny vyplývá a založili první starokalendářní kostely a monastýry. Mnoho těchto mnichů bylo proslulých svou svatostí a askezí. Z nich můžeme uvést např. slepého, ale  jasnozřivého starce Jeronýma a archimandritu Eugenia (Lemonis) z Pirea, který po celý svůj mnišský život nosil na těle těžké řetězy. Státní církev dělala samozřejmě všechno pro to, aby starokalendářní hnutí zničila: kněží a mniši byli zatýkáni a vyhošťováni do exilu, chrámy a monastýry zavírány a rušeny, bohoslužby násilně ukončovány.

V roce 1925 bylo poprvé v přístavu v Pireu zorganizováno velké procesí a svěcení vody na svátek Theofanie (Křest Páně v Jordáně). Toto procesí se posléze stalo tradicí, které se účastnilo každý rok několik desítek tisíc věřících a i v současnosti je každoroční demonstrací jednoty a síly starokalendářního hnutí.

I přes odpor a nátlak státní církve a státních orgánů bylo do roku 1934 založeno na osm set starokalendářních komunit po celém Řecku, které byly obsluhovány athonskými mnichy a jeromonachy. Často se užívaly soukromé kapličky a chrámy. Na velké svátky se podle athoské praxe znovu zavedlo sloužení všenočního bdění, což je v našich chrámech dodržováno dodnes.

V roce 1927 začal vycházet čtrnáctideník Hlas Pravoslaví a v roce 1930 měsíčník Pravoslavný hlasatel. Oba časopisy jsou čtenáři oceňovány pro svoji vysokou kvalitu.

Největším problém starokalendářního hnutí však byla skutečnost, že hnutí nemělo biskupa, který by mohl - a to až do očekávaného a touženého návratu státní církve k pravoslavnému kalendáři - světit kněze. Byly udržovány kontakty se starokalendářním hnutím v Rumunsku, kde byl gregoriánský kalendář zaveden v roce 1924, a s alexandrijským patriarchátem, kde byla kalendářní reforma provedena v roce 1928. Obě tyto skupiny však také ve svém středu neměly biskupa. V říjnu 1934 se tedy hlavní představitelé ŘPSC vydali za metropolitou Antoniem Chrapovickým, hierarchou Ruské zahraniční církve, který v té době sídlil v srbských Karlovicích a byl znám pro svůj nezlomný odpor ke kalendářní změně.

1935-1945

Než se však tato záležitost stihla projednat, udála se věc, která zcela změnila osud starokalendářního hnutí. V květnu 1935 se jedenáct biskupů státní novostylní církve rozhodlo pro návrat k církevnímu kalendáři a ke převzetí starokalendářních komunit pod své vedení. Na poslední chvíli však osm z nich od tohoto rozhodnutí ustoupilo a zůstali pouze tři: metropolita Germanos demetrijský, druhý nejstarší hierarcha státní církve, který v letech 1929 a 1933 spolu s dalšími biskupy apeloval na posvátný synod za návrat k církevnímu kalendáři; metropolita Chrysostomos zakynthský a metropolita Chrysostomos florinský, který se stal později hlavou ŘPSC.

Tito tři biskupové v květnu 1935 vydali deklaraci, kterou potvrdili své ohrazení od státní církve a plný návrat ke starému kalendáři. Radost a oslavy starokalendářníků byly obrovské - tito tři hierarchové byli během triumfálního procesí Athénami, které následovalo po bohoslužbě na svátek Zesnutí Přesvaté Bohorodičky v Kolonu v Athénách, doslova neseni na ramenou. Slavnostního procesí se zúčastnilo přes 25000 věřících.

Metropolitové předpokládali, že brzy dojde k jejich zatčení a proto přistoupili k okamžitému vysvěcení dalších čtyř biskupů: Germana kykladského, Polykarpa diavlejského, Christofora megarského a Matouše brestenitského. Okamžitě poté byli všichni tři metropolitové i nově vysvěcení biskupové suspendováni státní církví a zatčeni a posláni do vyhnanství do vzdálených a izolovaných monastýrů.

Bohužel tváří v tvář výhružkám se metropolita Chrysostomos zakynthský a nově vysvěcení biskupové Polykarpos a Christoforos vrátili zpět do státní církve (poznamenejme, že byli přijati jako biskupové). Ostatní čtyři hierarchové se po několika měsících s tichým vědomím vládních a církevních autorit vrátili zpět z exilu. Metropolita Chrysostomos se pak vydal na cestu po východních patriarchátech, aby získal pro hnutí podporu, ale bez většího úspěchu. Po jeho návratu biskupové ustanovili první Posvátný synod Řecké pravoslavné starostylní církve, jehož hlavou se stal metropolita Germanos. Tak se začaly pokládat kanonické základy hnutí, které do té doby bylo vedeno skupinou laiků. To samo o sobě znamenalo velký vnitřní problém. Ovšem to nejhorší se teprve mělo odehrát.

V roce 1937 byl metropolita Chrysostomos otázán, zdali milost Svatého Ducha je stále přítomna v tajinách státní novostylní církve. Přesto, že jsou novokalendářníci před Bohem vinni za své kroky – odpověděl metropolita Chrysostomos – pro které s nimi starokalendářní hnutí nemůže mít jednotu, tak pokud jejich duchovenstvo neopouští tradice Církve také v jiných aspektech, jsou jejich tajiny i nadále blahodatné. Jinými slovy jedná se o potencionální schizma (en dynamei), spíše než o schizma aktuální (en energia), či plné, a to až do té doby, dokud nedojde k odsouzení novokalendářníků na všepravoslavném sněmu.

Dva biskupové, Germanos kykladský a Matouš bresthenský, však byli pobouřeni tímto prohlášením a uvedli, že takové pojetí zpochybňuje a popírá celý základ starokalendářního hnutí a proto se od metropolity Chrysostoma oddělili. Následně i mezi těmito dvěma biskupy došlo k roztržce a starokalendářní hnutí se k obrovské škodě Pravoslaví rozpadlo do tří frakcí. Obecně se soudí, že síla a autorita těchto hierarchů byla taková, že kdyby zůstali jednotní, státní církev by se zcela jistě navrátila k církevnímu kalendáři. K tomuto kroku byly v té době již činěny konkrétní přípravy. Po takovýchto událostech však k tomu již samozřejmě nedošlo.

Perzekuce ze strany státu byly v tomto období spíše sporadické. Metropolita Chrysostomos byl třikrát obviněn z toho, že poškozuje státní církev, za což také stanul před soudem, a to v letech 1937, 1938 a 1940. Vždy byl však shledán nevinným.

Německo-italská okupace Řecka znamenala dočasné zastavení represí. Následná občanská válka přinesla starokalendářnímu hnutí stejně kruté a barbarské zacházení ze strany komunistických partyzánů, jako ostatním náboženským skupinám.

V roce 1943 zemřel metropolita Germanos demetrijský1 a metropolitu Chrysostomovi nezbylo, než vést církev sám. Toto břemeno bylo pro něj velikým utrpením, neboť sám byl člověk velmi jemný a zdvořilý, a to na rozdíl od některých svých duchovních, často nevzdělaných a extrémisticky založených, kteří neměli pochopení pro složité theologické a kanonické nuance. Všem byla patrná jeho hluboká poctivost a upřímnost, jeho skromnost a trvání na kanonickém pořádku; zvláště byl znám tím, že nikdy nikoho neodsuzoval a naopak sám trpělivě snášel odsudky druhých. Také musíme zmínit, že mu bylo ze strany státní církve nabízeno snad vše, každý představitelný úplatek, jen aby se vrátil zpět do státní církve. Nicméně on si vybral, že vytrvá až do konce – na cestě kříže, utrpení a perzekucí, s naprostým odevzdáním se do vůle Boží.

1945-1955

Rok 1945 přinesl návrat biskupa Polykarpa diavlejského a Christofora megarského zpět z novostylní církve do ŘPSC. V roce 1950 je následoval také biskup Germanos kykladský, který opustil biskupa Matouše a spolu se svými duchovními se znovu sjednotil s metropolitou Chrysostomem. Radost z těchto událostí však kalil biskup Matouš bresthenský, který i nadále tvrdohlavě lpěl na svém postoji. Podporován svými blízkými spolupracovníky nakonec dospěl k závěru, že zůstal jediným pravým pravoslavným biskupem na světě.2 A tak v roce 1948 provedl neoddiskutovatelně protikanonický čin – sám, bez účasti druhého biskupa, vysvětil čtyři další biskupy. Tento akt upevnil rozkol mezi ním a ŘPSC, neboť tato svěcení byla a jsou považována za neplatná. Mnozí z matoušovského kléru byli tímto postupem pohoršeni a vrátili se k metropolitovi Chrysostomovi. Po smrti biskupa Matouše v roce 1950 je pak následovala řada dalších duchovních.

A tak byla s pomocí Boží opět drtivá většina starokalendářníků sjednocena. Metropolita Chrysostomos zkoušel všechno možné, byl ochoten přinést veliké oběti, jen aby došlo k sjednocení s matoušovci. Ovšem extremismus pěstovaný a hlásaný ani ne tak samotným biskupem Matoušem, jako spíše jeho následovníky, kteří často řídili jeho kroky, učinil veškeré pokusy neúspěšnými.

V roce 1949 si státní církev zvolila do svého čela arcibiskupa Spyridona, který se závazal, že bude nejtvrdším pronásledovatelem starokalendářního hnutí. Okamžitě po svém zvolení si vyžádal od svých biskupů detaily o starokalendářních farnostech a klášterech, které se nacházely na území jejich eparchií. Theologickým školám bylo zakázáno přijímat starokalendářní studenty. Dekret posvátného synodu státní církve z 3. ledna 1951 nařizoval následující:

1. Starokalendářní duchovní nevysvěcení kanonickými  biskupy státní církve mají být zbaveni církevní oblečení,
2. starokalendářní mniši a mnišky mají být zatčeni a uzavřeni do monastýrů,
3. chrámy a monastýry, které byly nelegálně obsazeny a spravovány ŘPSC, mají být vráceny státní církvi,
4. vykonání výše jmenovaných bodů bude mít na starost Ministerstvo veřejného pořádku, spravedlnosti, náboženství a vzdělání.

Příkazy byly okamžitě vykonány. Brzy se sklepení athénského arcibiskupství začalo plnit kněžskými a mnišskými rjasami těch, kteří tam byli zavlečeni, oholeni, ostříháni, často zbiti a vyhozeni na ulici v civilním oblečení. Mnozí tento proces podstoupili několikrát, zatímco jiní byli rovnou zatčeni a posláni do exilu. To se dělo po celém Řecku. Jeden starý kněz, otec Platon, byl dokonce v Patře policií ubit k smrti a jeho tělo tajně pohřbeno v poli, aby byl zločin skryt. Všechny starokalendářní chrámy v Athénách byly zapečetěny, posvátné nádoby a vybavení chrámů zkonfiskovány. Na některých místech Řecka byly chrámy dokonce zbourány.

Starokalendářní kněží nemohli na veřejnost jinak, než v laickém oblečení (v Řecku ještě dodnes pravoslavní duchovní jak novostylní tak i starostylní chodí v rjase). Dokonce ani mnišstvo nebylo ušetřeno takového profánního a ponižujícího chování. Jednou z obětí státního teroru byl i biskup Germanos kykladský, který zemřel ve velikém žalu a soužení 24. 3. 1951 v domácím vězení. Na osobní příkaz arcibiskupa Spyridona nebylo dovoleno vzít jeho tělo do chrámu a kněžím bylo zakázáno odsloužit pohřební obřady. Ti, co neposlechli, byli zatčeni přímo na hřbitově. Nakonec ho musel pochovat sami věřící. Brzy na to státní církev zabavila dokonce sirotčinec, který patřil ŘPSC a byl jí spravován.

Bohužel nemáme dostatek prostoru, abychom mohli popsat celý ten heroický zápas, který museli starokalendářníci podstoupit: demonstrace, které v centru Athén navštěvovaly tisíce věřících, liturgie, sloužené v katakombách a mnohé další události a činy tehdejší doby.

Metropolita Chrysostomos byl v únoru 1951 ve svých 81 letech zatčen. Po dalším neúspěšné snaze státních orgánů a novostylní hierarchie, aby změnil svůj pevný postoj, byl nakonec poslán do exilu, do monastýru sv. Jana Theologa na ostrově Lesbos, situovaném na hoře ve výšce 634 metrů. Zde musel zůstat celý rok. Mniši v monastýru se k metropolitovi chovali hezky, ovšem místní podmínky byly i tak pro starého a slabého muže příliš těžké. Metropolita přesto neustále kolem sebe vyzařoval radost. Jednak z toho, že byl hoden trpět pro víru a také z toho, že jeho stádce statečně nese břemeno pravdy a ohrazení tváří v tvář pronásledování a perzekucím.

Z této hořké doby se nám dochoval drahocenný doklad o svatosti metropolity Chrysostoma. Policejní důstojník, který měl na starosti dozor nad metropolitou, jednou v noci nahlédl do biskupovy kélie a ke svému obrovskému překvapení ho uviděl stát při modlitbě, s rukama pozdviženýma a celého zahaleného v zářícím nebeském světle. Strážce padl na kolena a prosil o odpuštění. Po této události se stal nejoddanějším duchovním dítětem metropolity Chrysostoma.

V průběhu strastného týdne roku 1952 se odehrály další hrozné scény bezbožného chování vůči ŘPSC. Brzy však začalo být zřejmé, že perzekuce, ať už jakkoli tvrdé, nevedou v žádném případě k „touženému znovusjednocení starostylníků se státní novostylní církví“ a naopak způsobují ve společnosti a ve veřejném mínění jen pohoršení, stížnosti a odpor.

A tak konečně v červnu 1952, a to na přímé intervence nově zvoleného premiéra Nikolaose Plastirase, byl metropolita Chrysostomos s několika dalšími biskupy propuštěn z domácího vězení. Postupně se nátlak zmenšoval, a to i díky důrazným a dlouhodobým protestům alexandrijského patriarchy Christofora, který byl podporovatelem starokalendářního hnutí už od jeho počátků. Nakonec bylo starokalendářníkům dovoleno otevřít v Athénách dva chrámy (pro zajímavost a také pro představu o skutečných potřebách věřících - v roce 1985 bylo v Athénách 38 chrámů ŘPSC). Ovšem pronásledování ustalo s konečnou platností  až v roce 1954. Od té doby mohla ŘPSC opět v bezpečí sloužit dle církevního kalendáře.

Bohužel se v této době dva ze starokalendářních biskupů, Polykarpos a Christoforos vrátili zpět ke státní církvi, kde byli opět přijati jako biskupové. A tak zůstal metropolita Chrysostomos opět v čele starokalendářního hnutí osamocen, což mělo za následek, že před svojí smrtí už nebyl schopen vysvětit svého nástupce, neboť nebylo druhého biskupa.3

Metropolita Chrysostomos zemřel v předsvátek Narození Bohorodičky, dne 7. září 1955 (podle církevního kalendáře). Okolnosti jeho zesnutí nám opět umožňují nahlédnout jeho svatost, kterou ve své skromnosti skrýval i před nejbližšími spolupracovníky. Metropolita, když uviděl předem, že se přiblížil čas jeho odchodu z tohoto světa, zavolal svého zpovědníka, athonského archimandritu Jana a v noci před smrtí podstoupil mnohahodinovou, pečlivou zpověď. Potom se vrátil domů a nařídil, aby mu byly dány čisté lůžkoviny. Ráno ho našli ležícího na zádech se zkříženýma rukama, kterak pokojně odešel k Pánu, bez známky jakékoliv nemoci.

Poslední vůle metropolity Chrysostoma ukázala, že po sobě nezanechal žádný majetek ani peníze. Pohřeb se uskutečnil v chrámu Proměnění Páně v Kypseli v Athénách. S metropolitou Chrysostomem se přišly rozloučit a jeho svaté ostatky uctít desetitisíce věřících. Jeho tělo bylo po byzantském způsobu posazeno uprostřed chrámu na metropolitní trůn. Aby se s tělem zesnulého dalo projít až do monastýru Zesnutí Bohorodičky na hoře Parnitha, musela davy lidí dokonce usměrňovat policie. Zvláštní shodou okolností v průběhu procesí zněly v celých Athénách zvony. Rozeznít zvony totiž nařídila státní církev k vyjádření smutku nad protiřeckými nepokoji v Istanbulu. Když byly po šesti letech, jak je v Řecku zvykem, ostatky metropolity vyzdviženy, zaplnila celý monastýr nádherná vůně, která je z nich občas cítit i dnes.

Pokračování

_____________
*Vladyka Ambrož methonský je biskupem metropolie oropské a filijské, žije v monastýru sv. Kypriána a Justiny ve Fili.

_____________
Přeloženo z angličtiny: The Old Calendar Greek Orthodox Church: A Brief History By Bishop Ambrose, 31. 12. 2013

_____________
Poznámky

1Na konci svého života, pravděpodobně vyčerpáním a zoufalstvím ze selhání snah přivést státní církev k původnímu kalendáři, tedy věci, o kterou celý život těžce zápasil, požádal metropolita Germanos řeckou státní církev, aby ho přijala zpět. Kvůli personálním důvodům mu nebylo vyhověno. Proto přestala ŘPSC metropolitu Germana vzpomínat. Tento fakt ale občas někdo využívá k tomu, že falešně popisuje nějakou nesnášenlivost mezi metropolity Germanem a Chrysostomem. Státní církev nakonec uspořádala metropolitu Germanovi v roce 1943 pohřeb.

2Zajímavý kontrast mezi eklesiologickými postoji i osobnostmi metropolity Chrysostoma a biskupa Matouše můžeme najít v knize The Resistance or Exclusion? The Alternative Ecclesiological Approaches of Metropolitan Chroysostomos of Phlorina and Bishop Matthew of Vresthene (Etna, CA: Center for Traditionalis Orthodox Studies, 2000), od jeromonacha Patapia Agiogregority, která obsahuje poučné přepisy a překlady vzájemné korespondence a prohlášení obou biskupů.

3Při studiu historie ŘPSC se můžeme často setkat s nepodloženou pomluvou, že metropolita Chrysostomos po sobě nezanechal žádného biskupa, který by nastoupil na jeho místo, protože mezi svými následovníky nenašel žádného vhodného kandidáta, ačkoliv jeden srbský biskup měl být připravený toto svěcení spolu s metropolitou vykonat. Toto je prameny zcela nepodložené tvrzení. Skutečnost je taková, že s některými biskupy, včetně jednoho albánského biskupa, bylo o možnostech svěcení jednáno. Metropolita Chrysostomos však byl natolik izolovaný, že nebyl schopen žádný z těchto možných plánů realizovat.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ