Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

PRAVOSLAVNÝ ÉTHOS > Ostatní > Sv. Ignatij Brjančaninov: O životě na zemi

Sv. Ignatij Brjančaninov: O životě na zemi

Život na zemi
Pán, vyhnav člověka z ráje na zem, vyhradil mu místo na zemi hned vedle sladkého ráje (Gen 3, 24), aby k němu neustále obracel své oči a živil se tak nadějí na návrat do něj a přitom přebýval v neustálém pláči pokání. Umístění blízko sladkého ráje svědčí o tom, že Adamovi byla dána na ráj živá vzpomínka; ale ráj mu krásami, které si v jisté míře uchovala i po svém prokletí, připomínala i země sama.

Země byla pro prarodiče i celý lidský rod, který od nich pochází, určena jako místo pokání. Pozemský život každého člověka je časem, který je mu darován k pokání. Je třeba, aby celé lidstvo na zemi bylo ponořeno v pokání a bezútěšné naříkání. Na zemi jsou lidé jenom poutníky; jejich srdce nesmí přilnout k žádným předmětům, kterými je tento hotel – země ošidně zabezpečuje, ale musí neustále přemýšlet o nebeské vlasti a všemožně se do ní snažit vrátit. Hlad a těžké útrapy, nezbytní souputníci pokání a také rodiče pokory, která pokání rodí, musejí na zemi podle ustanovení samotného Boha vládnout.

Člověk musí neustále pamatovat na to, že mu Hospodin neurčil jíst v potu tváře jenom svůj chléb materiální, ale také duchovní. Člověk musí neustále pamatovat na to, že je na zemi v dočasném vyhnanství a také na to, že je prach a do prachu, z kterého byl stvořen, se zase navrátí. O této pravdě svědčí na zemi vše. Člověka se neustále dotýkají nějaká utrpení. Neustále je v boji s vlastní zlobou a zlobou svých bližních, v boji se živly a se zemí, která je kvůli němu prokletá a poddává se mu pouze za cenu krvavého potu. O této pravdě mu neustále vydávají své svědectví také jeho bližní, kteří jsou postupně jeden za druhým vydáváni neúprosné smrti.

Ze země má člověk dovoleno používat jenom to nejnutnější. To, co je nezbytné pro naše putování, tedy nic nadbytečného, co by odvracelo naši mysl od věčnosti. Všichni spravedliví starozákonní Církve, počínajíc Adamem, strávili pozemský život v souladu s ustanovením Božím. Žili na světě jako ve vyhnanství, jako v oblasti pokání a pláče. Živili se nadějí zaslíbeného vysvobození a jejich pohled víry byl upřený k věčnosti. Apoštol Pavel o nich praví toto: ,,Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzí, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země. A ti všichni osvědčili svou víru.“ (Žd 11, 37-39) a také toto: ,,Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen z dálky zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci.“ (Žd 11, 13)

Svět
Jen nemnozí z lidí odpovídají těmto slovům apoštola. Jen nemnozí strávili svůj život v souladu s ustanovením Božím. Člověka pád tak hluboce poškodil, že si místo života v pláči vybral na zemi život v požitcích a hmotném blahobytu, jakoby snad chtěl svůj samotný pád triumfálně oslavovat. K takovémuto požitkářskému a blahobytnému chování, které ničí život podle Boha, se začaly klonit už některé z Adamových dětí, které věnovaly málo pozornosti vyprávění o ráji a o duchovním stavu člověka. Navíc ve svém vyhnanství nalézaly dostatek potravy pro uspokojení svých zvířecích vášní. Vnukové Adama se ještě více zaměřili na rozvíjení hmotného života na zemi a čím dál tím více zapomínali na věčnost. K tomuto se nakonec uchýlili všichni jeho potomkové.

Adamovi potomci s výjimkou několika vybraných mužů považovali vyprávění o ráji za báje vymyšlené pověrčivou fantazií. Přestože lidi na zemi kosila smrt, i nadále žili a konali tak, jakoby jejich přebývání na zemi mělo být věčné. Udržování tělesných sil skrze nejnutnější množství prostého jídla se změnilo v chamtivost a přejídání se nashromážděnými potravinami. Uhašení žízně se stalo vyžíváním se v různých nápojích a pijanstvím. Zakrývání nahoty koženými suknicemi se změnilo ve zdobení se bohatými obleky a šperky.

Skromné příbytky sloužící jako útočiště a ochrana před živly a nebezpečnou zvěří se začaly nahrazovat ohromnými a velikolepými budovami. Objevila se rozkoš s nekonečným množstvím potřeb, které se staly neúprosným zákonem padlého lidského společenství. Bohem požehnaný pohlavní styk určený k rozmnožování lidského rodu se změnil v nenasytnou pohlavní nezřízenost, působící proti lidskému rozmnožování. To však není všechno. Lidé rozpálení nezkrotnou touhou zcela přišli o schopnost správné orientace a vymysleli hříchy proti přirozenosti.

Síla duševní energie se stala nástrojem nenasytných přání a potřeb hříchumilovného člověka: objevily se hádky, urážky, vraždy, loupeže, vyděračství, války a dobývání. Inteligence člověka zapojená do služeb hříšných sklonů je upotřebena pouze k získávání různých výhod a výsad tohoto pozemského života: objevily se lež, podvody, lsti a přetvářka. Takovýmto způsobem se brzy po pádu lidí začalo na zemi formovat a čím dál více rozvíjet uspořádání světa, které je svou vlastní podstatou Bohu nepřátelské.

Svět – to je život lidí na zemi, obrácený pouze a jedině k zemi. Je to život, který má jediný cíl: uspokojovat hříšná přání člověka, uspokojovat jeho tělesné rozkoše a potřebu materiálního blahobytu. Jedná se o cíl, který je naprosto protikladný k blahoslavenému a vysokému cíli, s nímž Bůh umístil člověka na zemi.

Svět – to je obecné pojmenování pro všechny vášně. Svět – to je tělesný život a tělesné uvažování. Tam, kde ustalo hnutí a působení vášní, tam svět umřel. Tak uvažuje veliký učitel mnichů, svatý Isaák Syrský. Duch Svatý velí svým učedníkům, aby měli k tomuto světu nenávist a aby se ho odříkali: ,,Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není, neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale je ze světa. A svět i jeho chtivost pomíjí; kdo však činí vůli Boží, zůstává navěky.“(1J 2,15-17)

Dále praví: ,,Svět je pod mocí zlého.“(1J 5,19) ,,Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.“(J 4,4) Když Svaté Písmo říká: ,,Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“(J 3,16), je třeba pod slovem svět rozumět všechny lidi, nevyjímajíce hříšníky. Podobně i sv. Jan Theolog praví: ,,V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.“ (1 J 4,9)

A opět: „světem“ se nazývá každé lidské společenství s jeho hříšným životem, tělesnými požitky, materiální prosperitou a zmatkem. Tento svět je nepřátelský Bohu a jeho služebníkům. Bohočlověk svým učedníkům řekl: „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“ (J 15,18-19) Tento svět byl a je cizí jak Bohu-Stvořiteli, tak i Bohu-Vykupiteli. Je to svět, který považuje pronásledování a zabíjení služebníků Božích za službu pravdě (J 16, 2).

Hlavou a vůdcem tohoto Bohu nepřátelského světa je padlý anděl. V této nerozumné a domýšlivé válce mu napomáhají a slouží další padlí andělé a také jím svedení lidé. Samotná země a to, co bylo na ní stvořeno, bylo poddáno Adamovi. Po jeho pádu se on sám i všechno stvoření podrobili satanu. Sám satan podal svědectví o své vládě nad světem tímto způsobem: Odvážil se přistoupit k Synu Božímu, aby ho pokoušel. Tehdy ho vyvedl na vysokou horu a ukázal mu všechna království země a jejich slávu a řekl mu: ,,Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mě je dána a komu chci, tomu ji dám.“ (Lk 4,6)

Satan neříká, že vláda nad zemí je jeho vlastní, ale že mu byla předána. Přesně tak to je: vláda mu byla dána. Sv. Makárij Veliký o tom píše: ,,Když nepřítel přelstil Adama, získal nad ním moc a tím ho zbavil veškeré vlády a stal se tak knížetem tohoto věku. Zpočátku knížetem tohoto věku a pánem všeho viditelného Bůh učinil člověka... Když podlehl nepřátelské lsti, v tu chvíli předal svoji vládu tomu, který ho svedl. Kvůli tomuto pádu mohou mágové a čarodějové s Božím dovolením působit a činit i jakési zázraky. Ovládají jedovatá zvířata, mohou bez újmy vstoupit do ohně či vody...“ Svaté Písmo z této příčiny nazývá padlého anděla vládcem světa a knížetem tohoto věku. (J 12, 31; 16, 11; Ef 2 ,2)

____________________________
Přeloženo z ruštiny: Собрание сочинений святителя Игнатия Брянчанинова, Том. III. 2001, s. 395 - 400. 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ