Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

PRAVOSLAVNÁ SPIRITUALITA A JEJÍ PRAXE > Theotokofilie - láska k Bohorodičce > Sv. Jan Maximovič*: Pravoslavný pohled na dogma o „neposkvrněném početí“

Sv. Jan Maximovič*: Pravoslavný pohled na dogma o „neposkvrněném početí“

„Horlivost pro Boha, ale bez pravého poznání.” (Řím 10,2)

Poté co byli odsouzeni ti, kteří popírali neposkvrněnost života nejčistší Panny, ti, kteří popírali její vždy-panenství dále ti, kteří ji upírali hodnost být Matkou Boha, stejně jako ti, kteří pohrdali jejími ikonami, v době, kdy sláva Bohorodičky osvítila celý svět, se objevilo učení, které jakoby vyvyšovalo Pannu Marii, ale ve skutečnosti popírá veškeré její ctnosti.

Je to nauka o „neposkvrněném početí“, vyznávaná následovníky římského stolce. Tato nauka nám říká: „Všeblažená Panna Marie od prvního momentu jejího početí (jejími rodiči svatými Jáchymem a Annou) byla speciální milostí všemohoucího Boha a speciálním privilegiem, na základě budoucích zásluh Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna ode vší poskvrny dědičného hříchu“ (Bula papeže Pia IX). Jinými slovy byla Matka Boží od samého početí uchráněna od dědičného hříchu a byla ve stavu, kdy nebylo možné, aby měla osobní hříchy.

Poprvé v dějinách se něco podobného objevuje teprve až v 9. století. Tehdy představený kláštera z Corvey Paschasius Radbertus vyjádřil názor, že svatá Panna byla počata bez dědičného hříchu. Od 12. století se tato myšlenka v latinské církvi začala šířit mezi klérem a lidem. Bylo to poté, co západní církev odpadla od obecné Církve a ztratila tak milost Ducha Svatého.

V žádném případě to však nebylo tak, že by s novým učením souhlasili všichni věřící římské církve. Dokonce mezi nejrenomovanějšími západními theology, mezi samotnými sloupy latinské církve, existovaly různé názory. Tomáš Akvinský a Bernard z Clairvaux nové učení odsoudili, zatímco Duns Scotus je obhajoval. Z učitelů se toto rozdělení přeneslo na jejich žáky. Dominikáni následovali svého učitele Tomáše Akvinského a kázali proti nauce o „neposkvrněném početí“, zatímco následovníci Dunse Scotuse františkáni se naopak snažili zavést toto učení všude. Na obou dvou stranách byly osobnosti, které byly mezi katolíky považovány za veliké autority.

Zdálo se, že z tohoto sporu nebylo možné nalézt východisko, přestože zde byly osobnosti, které tvrdily, že se jim dostalo zjevení, týkající se této nauky. Sestra Brigita, velice známá postava katolického světa 14. století, píše o zjevení Matky Boží, ve kterém jí sama sdělila, že byla počata neposkvrněně, bez dědičného hříchu. Ovšem její současnice, ještě více uznávaná mystička Kateřina Sienská tvrdila, že jí Kristus zjevil, že svatá Panna měla ve svém početí účast na dědičném hříchu.1

A tak římskokatoličtí věřící nemohli po dlouhá století rozpoznat, kde se nachází pravda, ani na základě theologických spisů, ani na základě zjevení, které protiřečilo jedno druhému. Římští papežové zůstali stranou těchto disputací až do Sixta IV. (konec 15. století). Až tento papež v roce 1475 schválil vydání textu, ve kterém bylo učení o „neposkvrněném početí“ zřetelně vyjádřeno. A o několik let později zakázal odsuzování těch, kteří věřili v „neposkvrněné početí“. Přesto se však ještě ani Sixtus IV. neodvážil prohlásit, že se jedná o neochvějné církevní učení. Proto také zakázal odsuzování těch, kteří v to věřili, ale neodsoudil ty, kteří věřili jiným způsobem.

Postupně však nauka o „neposkvrněném početí“ získávala v latinské církvi stále více příznivců. Důvodem byl fakt, že se zdálo být zbožné a také líbivé Matce Boží, aby ji křesťané vzdávali tolik slávy, jak je jen možné. Můžeme uvést tři hlavní důvody, které vedly k tomu, že se názor o neposkvrněném početí vyslovený v 9. století Paschasiem Radbertem, stal nakonec v 19. století obecnou vírou latinské církve.

Na jedné straně to byla lidová snaha oslavovat nebeskou Prostřednici. Na druhé straně to bylo uchýlení se západní theologie do abstraktních spekulací, vedoucích k pouze domnělým pravdám (scholastika). A v neposlední řadě to bylo zaštítění papežskou mocí, které se počínaje Sixtem IV. této nauce dostalo. Teď již pouze zbývalo prohlásit „neposkvrněné početí“ definitivně za církevní nauku. To učinil papež Pius IX. během slavnostní ceremonie 8. 12. 1854, kdy byla nauka o „neposkvrněném početí“ prohlášena za dogma římské církve. Tímto způsobem římská církev učinila další krok na své cestě odstoupení od nauky, kterou vyznávala v době, kdy ještě byla součástí katholické, apoštolské Církve, jejíž víra je nám předávána nezměněná až do dnešních dnů v Pravoslavné církvi.

Vyhlášení nového dogmatu uspokojilo široké masy věřících, kteří se v prostotě svého srdce domnívali, že to Matce Boží přinese ještě větší slávu. Chápali to jako nějaký dar, který ji církev přináší. Také tím byla uspokojena touha po slávě těch západních teologů, kteří bránili a prosazovali toto dogma. Ovšem největší užitek z vyhlášení nového dogmatu měl papežský trůn sám. Tím, že římský papež vyhlásil nové dogma svoji vlastní autoritou, aniž by naslouchal názorům svých biskupů, přivlastnil si pro sebe právo měnit nauku římské církve a položil tak svůj hlas nad svědectví Písma a Tradice. Přímým závěrem, který z této situace přirozeně vyplynul, byla nauka o papežské neomylnosti ve věcech víry. A také skutečně tento samý papež Pius IX. vyhlásil v roce 1870 papežskou neomylnost za dogma římskokatolické církve.

Tak byla poté, co odpadla ze společenství s pravou Církví, změněna nauka západní církve. Západní církev od té doby zavádí stále nové a nové nauky v domnění, že tím bude více oslavovat Pravdu, ale ve skutečnosti ji pouze deformuje. Zatímco Pravoslavná církev pokorně vyznává to, co přijala od Krista a Apoštolů, římskokatolická církev se k tomu odvažuje přidávat nové nauky, někdy však v „horlivosti bez pravého poznání“ (Řím 10,2) a jindy zase v upadnutí do pověr a do „protikladných nauk, které se lživě nazývají poznáním“ (1 Tim 6,20). Nemůže tomu ani být jinak. Slib o tom, že „brány pekelné ji (Církev) nepřemohou“ (Mt 16,18) se týká pouze pravé, univerzální Církve. Zatímco těch, kteří od ní odpadnou, se týkají slova: „Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.“ (J 15,4)

Je fakt, že v definici nového dogmatu se uvádí, že nejde o ustanovení nové nauky, že se jedná pouze o proklamaci toho, co vždy v Církvi existovalo a v co bylo věřeno mnoha církevními Otci, jejichž citáty jsou uváděny. Ovšem všechny uvedené odkazy mluví pouze o veliké svatosti Bohorodičky a o její neposkvrněnosti. Jedná se citáty, které jí udělují různá označení, popisující její čistotu a duchovní moc. Nikde se však nenachází ani slovo o jejím neposkvrněném početí. Naopak stejní svatí Otcové na jiných místech jasně prohlašují, že pouze Pán Ježíš Kristus byl zcela čistý od každého hříchu, zatímco všichni ostatní lidé narození z Adama se rodí s tělem podřízeným zákonu hříchu.

Žádný ze starověkých církevních Otců neřekl, že by Bůh zázračným způsobem očistil Pannu Marii, ještě když byla v útrobách své matky sv. Anny. Mnozí z nich přímo mluví o tom, že Panna Marie stejně jako ostatní lidé podstoupila zápas se svojí hříšností, ale zvítězila nad pokušením a byla spasena svým Božím Synem.

Latinští komentátoři také tvrdí, že Panna Marie byla spasena Kristem. Ovšem rozumí tomu tak, že byla ochráněna od poskvrny dědičného hříchu skrze budoucí Kristovy zásluhy (viz. Bula o „neposkvrněném početí“). Podle jejich učení Panna Marie jakoby předem přijala dar, který Kristus přinesl lidem svým utrpením a smrtí na kříži. Navíc také mluví o utrpení, které Matka Boží podstoupila, když stála u kříže svého milovaného Syna. Obecně považují soužení, kterým byl naplněn její život, za doplnění Kristova utrpení a tak pokládají Pannu Marii za naši Spolu-vykupitelku.

Latinské komentáře uvádějí, že „Marie je spolupracovník našeho Vykupitele Krista jako Spolu-vykupitelka.“2 V Katechismu Dr. Weimara se uvádí: „V aktu vykoupení určitým způsobem pomáhala Kristu.“ Dr. Lentz ve své Mariologii píše: „Matka Boží nesla tíži Jeho mučednictví nejenom s odvahou, ale i radostně, i když se zlomeným srdcem.“ Biskup z Brouges Malou ve svém pojednání o „neposkvrněném početí“ Pannu Marii dokonce považuje za „doplnění Svaté Trojice“ a dále dodává: „...jako její Syn je jediným prostředníkem vybraným Bohem mezi jeho uraženou Majestátností a hříšnými lidmi, stejně tak je i požehnaná Panna hlavním prostředníkem Bohem umístěným mezi Jeho Synem a námi...Ve třech aspektech jako Dcera, Matka a Nevěsta Boží je svatá Panna vyvýšena do určité rovnosti s Otcem, do určité vyvýšenosti nad Synem a do určité blízkosti k Duchu Svatému.“

Představitelé římskokatolické theologie učí, že v díle vykoupení je Panna Marie umístěna vedle Krista a je vyvýšena na roveň Bohu. Není již možné jít dále. I kdyby to všechno ještě nebylo definitivně uznáno za římskokatolickou nauku, tak tím, jak papež Pius IX. učinil první krok tímto směrem, ukázal cestu pro další vývoj obecně uznané nauky římské církve. A tak svým rozhodnutím nepřímo potvrdil výše citovanou nauku o Panně Marii.

Tímto způsobem se římská církev své snaze oslavovat Nejsvětější Pannu vydala na cestu jejího úplného zbožštění.  A jestliže ji již nyní katoličtí představitelé pokládají za doplnění Svaté Trojice, můžeme brzo očekávat, že bude ctěna jako Bůh.

Na stejnou cestu se vydala také skupina myslitelů v této době ještě patřících k Pravoslavné církvi. Pokoušeli se vytvořit novou theologickou nauku, mající za svůj základ filosofické pojednání o Sofii, Moudrosti, jakožto zvláštní síly spojující Boha a stvoření. Podobným způsobem rozvíjeli také nauku o důstojnosti Bohorodičky. Chtěli na ni nahlížet jako na svým způsobem styčný bod mezi Bohem a člověkem. V některých aspektech jsou umírněnější než katoličtí theologové, ovšem v jiných je zase naopak překračují. Přestože odmítají nauku o „neposkvrněném početí“ a o absenci dědičného hříchu, učí, že Bohorodička byla plně svobodná od všech osobních hříchů a pokládají ji, stejně jako Krista, za prostřednici mezi Bohem a člověkem. Podle nich se v Osobě Krista zjevila druhá Hypostaze Svaté Trojice, předvěčný Logos, Syn Boží, zatímco Duch Svatý se zjevil skrze Pannu Marii.

Slovy jednoho z představitelů této skupiny Duch Svatý, když sestoupil, aby přebýval v Panně Marie, jí daroval „dvojí život lidský a božský. Byla tedy úplně zbožštěna, protože v jejím hypostatickém bytí bylo odhaleno živé stvořitelské zjevení Ducha Svatého.“3 Na jiném místě uvádí: „Ona je dokonalým odhalením třetí Hypostaze“4. Jinde zase píše o Bohorodičce jako o „stvoření, které již není stvořením“5

Snaha zbožštit Matku Boží je však primárně vlastní Západu. Na druhé straně tam však mají velký úspěch různé protestantské skupiny, které spolu s hlavními proudy protestantismu, luteranismem a kalvinismem, popírají úctu k Bohorodičce a možnost obracet se k ní v modlitbě. Spolu se sv. Epifaniem z Kypru můžeme říci: „Obě hereze způsobují stejnou škodu. Jak ti, co umenšují Pannu, tak i ti, kteří ji oslavují za hranice toho, co je správné.“6 Sv. Epifanius obviňuje ty, kteří dávají Bohorodičce téměř Boží úctu: „Nechť je Marie ctěna, ale klanět se budeme pouze Otci, Synu a Duchu Svatému.“7 Na jiném místě uvádí: „Přestože byla Panna Marie vyvolená, nepřestala být svojí přirozeností ženou, a proto není možné vydělovat ji od ostatních. Přestože tradice uvádí, že jejímu otci sv. Jáchymovi bylo v poušti řečeno o početí jeho ženy, bylo to následkem manželského sjednocení a nikoliv bez semene muže.“8

O úctě k Bohorodičce sv. Epifanius píše: „Nikdy bychom neměli ctít svaté nad jejich rámec, ale měli bychom ctít jejich Boha. Panna Marie není Bůh a nepřijala tělo z nebe, ale ze spojení muže a ženy. V souladu se slibem byla podobně jako Izák připravena na to, aby se zúčastnila Boží ekonomie. Ovšem na druhou stranu ať se nikdo neodváží pošetile urážet svatou Pannu.“9

Přestože Pravoslavná církev vysoce oslavuje Matku Boží v hymnech a liturgických chválách, nikdy se neodvážila připisovat jí něco, co nám nebylo předáno ani v Písmu ani v Tradici. Sv. Ignatij Brjančaninov k tomuto tématu podotýká, že „pravdě je cizí jak veškeré přehánění, tak i veškeré podceňování.“ I když Církev a její Otcové oslavují neposkvrněnost Panny Marie a její statečné vypořádání se se souženími jejího pozemského života, odmítají myšlenku, že by byla prostředníkem mezi Bohem a člověkem ve smyslu spolu-vykoupení lidského rodu. Sv. Ambrož Milánský pojednávající o připravenosti Matky Boží umřít a trpět spolu se svým Synem pro spásu lidí, praví: „Kristovo utrpení nepotřebovalo žádnou pomoc, jak o tom sám Pán prorokoval dlouho před tím. Rozhlédl jsem se, ale nebylo pomocníka, užasl jsem, opora žádná. (Iz 63,5).“10

O univerzalitě dědičného hříchu, kde je jedinou výjimkou pouze Kristus, sv. Ambrož píše: „Ze všech narozených z ženy nikdo není dokonale svatý, kromě našeho Pána Ježíše Krista, který díky zvláštnímu a novému způsobu neposkvrněného narození nezakusil pozemské poskvrnění.“11 [Sv. Augustin ve svém pojednání De nuptiis et concupiscentia cituje následující slova sv. Ambrože:] „Pouze Bůh sám je bez hříchu. Všichni narození běžným způsobem z muže a ženy, na základě tělesného spojení, jsou hříšní. A tak ten, kdo je bez hříchu, nebyl počat tímto způsobem.“12 [V Contra Julianum uvádí následující slova sv. Ambrože:] „Pouze jeden Člověk, prostředník mezi Bohem a lidmi je svobodný ode všech pout hříšného narození, protože byl narozen z Panny a protože ve svém narození nezakusil dotyk hříchu.“13

Svatý Augustin, další proslulý církevní učitel obzvláště ctěný na Západě, píše: „Pro všechny ostatní lidi s výjimkou Toho, který je úhelným kamenem, neexistuje jiný způsob jak se stát chrámem Boha a místem jeho přebývání, než skrze duchovní znovunarození, kterému však absolutně nutně musí předcházet tělesné narození. Nehledě na to, jak smýšlíme o dětech, které jsou ještě v lůně matky, nehledě na slova Evangelia o sv. Janu Křtiteli, který se pohnul radostí v útrobách své matky (což bylo způsobeno jak jinak, než působením Ducha Svatého), nehledě na samotná slova Hospodina k Jeremiášovi: Posvětil jsem tě ještě před tím, než jsi opustil útroby své matky, nehledě na to, jak nás tyto věci mohou či nemohou vést k závěru, že děti v těchto podmínkách jsou schopny určitého posvěcení, přesto všechno nikdo nemůže pochybovat, že posvěcení, skrze které se stáváme chrámy Božími, je možné pouze pro ty, kdo prošli znovuzrozením. A znovuzrození předpokládá narození... Pouze ti kdo se narodili mohou být spojeni s Kristem a s jeho Božským Tělem, které činí z Církve živý chrám Božího majestátu.“14

Výše uvedená slova starověkých církevních Otců dosvědčují, že nauka, která je dnes na Západě šířena, byla právě tam dříve odmítnuta. Dokonce po odpadnutí západní církve Bernard z Clairvaux, který je pokládán za její velikou autoritu, napsal: „Jsem zhrozen, když nyní vidím, jak někteří z vás touží změnit podmínky v důležitých záležitostech a zavedli nový svátek, neznámý pro církev, neschválený rozumným smýšlením a neospravedlněný starodávnou tradicí. Což jsme skutečně moudřejší a zbožnější než naši Otcové?...Vím, řeknete mi, že musíme ctít Matku Boží, jak jen je to možné. To je pravda, ale oslavování Královny nebes vyžaduje soudnost. Královská Panna nemá potřebu falešného oslavování. Vlastní skutečnou korunu slávy a znaky vznešenosti. Oslavuj čistotu jejího těla a svatost jejího života. Obdivuj přemíru jejích darů. Uctívej jejího Božského Syna. Oslavuj toho, koho počala bez žádostivosti a zrodila bez bolesti...Co je ještě potřeba přidat k těmto hodnostem? Lidé říkají, že je potřeba ctít početí, které předcházelo slavnému zrození. Neboť kdyby nepředcházelo takové početí, zrození by také nebylo takové slavné. Ovšem co bychom řekli, kdyby někdo ze stejného důvodu požadoval stejnou úctu také pro otce a matku svaté Panny Marie? Mohli bychom potom stejné požadovat také pro její prarodiče až do nekonečna...Navíc, jak je možné, aby nebyl hřích tam, kde byla přítomna žádostivost? A co více: i v případě kdyby někdo tvrdil, že svatá Panna byla počata z Ducha Svatého a nikoliv z muže. Říkám zcela rozhodně, že by Duch Svatý sestoupil na ni a nikoliv, že by sestoupil s ní...Tvrdím, že Panna Marie nemohla být posvěcena před svým početím, protože ještě neexistovala. Stejně tak nemohla být posvěcena v momentě svého početí kvůli hříchu, který je neoddělitelný od početí. Tak nám zbývá možnost, že byla posvěcena poté, co byla počata v lůně matky. Jestliže toto posvěcení ničí hřích, pak činí svatým její narození a nikoliv její početí. Nikdo nemá možnost být počat ve svatosti, pouze Kristus byl počat Duchem Svatým a On jediný je Svatý od samého okamžiku početí. Mimo Něj pro všechny potomky Adama platí to, co jeden z nich v pokoře jako výraz uvědomění si pravého stavu o sobě řekl: Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka. (Ž 51,7) Jak někdo může požadovat, aby toto početí bylo svaté, když to nebylo dílo Ducha Svatého? Bez ohledu na to, že vyšlo ze žádostivosti. Svatá Panna samozřejmě odmítá tuto úctu, která evidentně uctívá hřích. V žádném případě nemůže ospravedlnit novotu, která je vynalezena navzdory církevnímu učení, novotu, která je matkou pýchy, sestrou nevíry, a dcerou lehkomyslnosti.“15

Výše citovaná slova ukazují jak novotu, tak i absurditu nového katolického dogmatu a to zejména z těchto důvodů:

1) Nauka o úplné bezhříšnosti Matky Boží neodpovídá Písmu, kde je opakovaně řečeno, že bezhříšný je pouze „Jeden prostředník mezi Bohem a člověkem, člověk Ježíš Kristus“ (1 Tm 2,5). Pouze „v něm není žádný hřích“ (1 J 3,5). „On hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest“ ( 1 Pt 2,22). „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“ (2 Kor 5,21) O ostatních lidech je řečeno: „Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo.“ (Job 14,4) „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní... Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život.“ (Ř 5,8-10)

2) Tato nauka protiřečí také svaté Tradici obsažené v bezpočtu patristických spisech. Tam se setkáváme s oslavovanou svatostí Bohorodičky od jejího samotného narození, stejně jako s tím, že byla očištěna Duchem Svatým tehdy, když počala Krista, ale nikoliv s jejím vlastním početím v lůně svaté Anny. „Nikdo není bez poskvrny před Tebou i kdyby jeho život byl pouze jeden den, kromě Tebe samého ó Ježíši Kriste Bože náš, který jsi se na zemi zjevil bez hříchu a skrze kterého doufáme, že dostaneme milost a opuštění hříchů.“16 „Ale když Kristus přišel skrze čistou, panenskou, Bohabojnou, neposkvrněnou Matku bez manželství a bez otce a jak bylo pro Něj vhodné, aby se narodil, očistil ženskou přirozenost, odmítl hořkou Evu a překonal tělesné zákony.“17 Jak sv. Basil tak i sv. Jan Zlatoústý tvrdí, že Matka Boží nebyla ve stavu neschopnosti hřešit, naopak pokračovala v péči o svoji spásu a překonávala všechna pokušení.18

3) Učení o tom, že Matka Boží byla očištěna před svým narozením tak, aby se z ní mohl narodit čistý Kristus, postrádá smyslu. Pokud by se čistý Kristus mohl narodit pouze z Panny, která se narodila čistá, pak by bylo nutné, aby také její rodiče byli čistí od dědičného hříchu a stejně tak i jejich rodiče atd. Tím bychom přišli k závěru, že Kristus by se nemohl narodit, pokud by všichni jeho předchůdci v těle včetně Adama nebyli nejdříve očištěni z dědičného hříchu. Ovšem v takovém případě by neexistoval důvod pro vtělení Krista, protože Ten přišel na zem proto, aby zničil hřích.

4) Učení, že Matka Boží byla uchráněna od dědičného hříchu, stejně jako nauka, že byla Boží milostí uchráněna od osobních hříchů, činí Boha nemilosrdným a nespravedlivým. Pokud Bůh mohl zachovat Pannu Marii od hříchu a očistit ji před jejím narozením, proč potom neočisťuje ostatní lidi od hříchu a nechává je tak, jak jsou? Dále z toho plyne, že Bůh daruje spásu člověku bez ohledu na jeho vůli a tak předem některé lidi určuje ke spáse ještě před jejich narozením.

5) Tato nauka, která má zdánlivě oslavovat Matku Boží, ve skutečnosti zcela popírá všechny její ctnosti. Jestliže Bohorodička dokonce ještě v lůně své matky před tím, než si sama mohla přát něco dobrého nebo zlého, byla Boží milostí uchráněna od všeho nečistého a poté byla touto samou milostí uchráněna od hříchu po svém narození, v čem pak spočívá její zásluha? Jestliže by byla Bohem uvedena do stavu neschopnosti hřešit a nehřešila, z jakého důvodu by ji pak Bůh vyvyšoval? Pokud bez jakéhokoliv úsilí a bez jakéhokoliv pohnutky k hříchu zůstala čistou, proč je odměňována více než kdokoliv jiný? Bez nepřítele není žádného vítězství.

Svatost a spravedlivost Bohorodičky se ukázaly v tom, že si, jsa „člověk s vášněmi jako my“, tak zamilovala Boha a zcela se Jemu oddala, že byla povznesena nad celé lidstvo. Z tohoto důvodu byla předzvěděna a předvybrána k tomu, aby byla očištěna Duchem Svatým, který na ni sestoupil, aby počala samotného Spasitele světa. Nauka milostí darované bezhříšnosti Panny Marie popírá její vítězství nad pokušením. Z vítěze hodného oslavování z ní tato nauka činí slepý nástroj Boží Prozřetelnosti.

Tento „dárek“ přinesený Matce Boží papežem Piem IX. a všemi těmi, kteří se domnívají, že ji mohou oslavovat vymýšlením nových pravd, nepřinesl vyvýšení a větší oslavení Bohorodičky, ale její znevážení. Nejsvětější Panna Marie byla tak oslavená Bohem samým, tak vyvýšená za svého života na zemi a poté i na nebi, že lidská vynalézavost nemůže přinést nic víc k její cti a slávě. To co lidé sami vymýšlí, pouze zastírá její tvář. Sv. Pavel inspirován Duchem Svatým napsal: „Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu.“ (Kol 2,8)

Takovýmto „prázdným a klamným filosofováním“ je nauka o „neposkvrněném početí“ Panny Marie její matkou sv. Annou. Na první pohled se zdá, že oslavuje Matku Boží, ale ve skutečnosti ji znevažuje. Jako každá lež, jedná se i v tomto případě o semeno „otce lži“ (J 8,44) ďábla, který touto naukou dokázal oklamat mnohé lidi, aby se ve svém nevědění rouhali Panně Marii. Spolu s touto naukou by měly být odmítnuty také ostatní, které z ní vyplývají nebo jsou jí podobné. Snaha vyvyšovat přesvatou Pannu na roveň s Kristem, připisovat jejímu mateřskému utrpení u kříže rovnocenný význam s utrpením Krista na kříži, domnívat se že Vykupitel a spolu-vykupitelka stejnou měrou trpěli, jak věří římští katolíci je stejným „prázdným a klamným filosofováním“ jako názor, že „lidská přirozenost Matky Boží v nebi společně s Bohočlověkem Ježíšem zjevují plný obraz člověka“.19 V Kristu Ježíši „není ani muž ani žena“ (Gal 3,28), Kristus vykoupil celý lidský rod, takže při jeho vzkříšení se rovným dílem radoval i Adam i Eva a svým Nanebevstoupením pozvedl celý lidský rod.

Podobně názory, že Matka Boží je „doplněním Svaté Trojice“ nebo „ čtvrtá Hypostaze“ nebo, že „Syn a Matka jsou zjevením Otce skrze druhou a třetí Hypostazi“, že Panna je „stvoření, ale již více nikoliv stvoření“, vše to jsou plody prázdného a klamného filosofování, kterému nedostačuje to, co Církev předává od dob apoštolských a snaží se oslavovat svatou Pannu více, než ji oslavil Bůh sám.

Tak docházejí naplnění slova sv. Epifania z Kypru: „Někteří pošetilci se svými názory snaží umístit svatou Pannu na místo Boha.“20 To co tato nauka přináší Bohorodičce, postrádá smyslu a tak místo toho, aby to bylo její oslavou, stává se to rouháním proti ní. Přečistá Panna však odmítá lež, protože je Matkou Pravdy. (J 14,6)

_______________________
Přeloženo z angličtiny: Archbishop John Maximovich, The Orthodox Veneration of the Mother of God, Platina, California 1978, s. 35-47. (Odkazy upraveny překladatelem.)

_______________________
*O autorovi: Sv. Jan Maximovič, arcibiskup sanfranciský, divotvorce, je jedním z největších pravoslavných světců 20. století. Narodil se roku 1896 v Charkově, kde také vystudoval právnickou fakultu. Po revoluci v Rusku roku 1917 byla jeho rodina nucena emigrovat do Srbska. V Bělehradě vystudoval theologickou fakultu a poté byl postřižen na mnicha a vysvěcen na kněze. Roku 1934 byl Ruskou zahraniční církví vysvěcen na biskupa. Nejdříve působil v Šanghaji a od roku 1951 v západní Evropě. Roku 1962 byl ustanoven arcibiskupem v San Francisku, kde působil až do své smrti roku 1966. Roku 1993 byly vyzdviženy jeho ostatky a ukázalo se, že jsou neporušené. Následujícího roku byl Ruskou zahraniční církví oficiálně prohlášen za svatého.

_______________________
1Viz. A. Lebedev, Differences in the teaching on the Most Holy Mother of God in the Churches of East and West.
2Ibid., s. 273.
3S. Bulgakov, The Unburnt Bush, 1937, s. 154.
4Ibid., s. 175.
5Ibid., s. 191.
6Sv. Epifanius z Kypru,Adversus Collyridianos“ in: Panarion, PG 42, 740D.
7Ibid., PG 42, 752A.
8Ibid, PG 42, 748B.
9Sv. Epifanius, „Adversus Antidicomarianitas“ in: Panarion, PG 42, 737A.
10Sv. Ambrož Milánský, De institutione virginis VII, PL 16, 319A.
11Sv. Ambrož Milánský, Expositio Evangelii secundam Lucam II, kap. 56, PL 15, 1573A.
12Sv. Augustin, De nuptiis et concupiscentia II, kap. 35, PL 44, 436. 
13Sv. Augustin, Contra Julianum II, kap. 9, PL 44, 695.
14Sv. Augustin, Epistolae CLXXXVI, PL 33, 844-845.
15Bernard z Clairvaux, Epistolae CLXXIV, PL 182, 333.
16Sv. Basil Veliký, Třetí modlitba z velké večerní na svátek Letnic.
17Sv. Řehoř Theolog, In laudem virginitatis, PG 37, 537.
18Sv. Jan Zlatoústý, Homilia LXXXV in Joannem; sv. Basil Veliký, Epistolae CLX.
19S. Bulgakov, s. 141.
20Sv. Epifanius,Adversus Antidicomarianitas“ in: Panarion, PG 42, 736B. 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ