Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

ORTHODOXNÍ KŘESŤANSTVÍ > Dogmatická theologie > Sv. Justin Popovič: Evropský humanismus a dogma o neomylnosti papeže

Sv. Justin Popovič: Evropský humanismus a dogma o neomylnosti papeže

Člověk je bezesporu po Bohu tím nejtajemnějším a nezáhadnějším jsoucnem všech světů. V nekonečnostech lidského bytí žijí a pulzují nesmiřitelné protiklady: život a smrt, dobro a zlo, Bůh a ďábel. Všechna náboženství, filosofie, vědy a kultury lidstva řešily vždy jeden problém – problém člověka. A ve svém trápení si člověk pro sebe vytvořil svrchované božství a jemu sloužil jako své nejcennější drahocennosti. Hle jaké je to svrchované božství: „Člověk je mírou všeho jsoucího“.

Ovšem tímto způsobem „jeho božské veličenstvo člověk“ nevyřešil svůj problém. Neboť tím, jak sám sebe poměřoval sebou samým, nepochopil ani sám sebe, ani svět kolem sebe. (srov. 2 Kor 10, 12) Nakonec jeho snaha odrážet zrcadlo v zrcadle vyšla naprázdno a člověk došel k závěru, že nezná ani člověka, ani Boha, ani život, ani smrt. Přitom však všemi svými smysly cítil, že je otrokem smrti, zla a hříchu a skrze hřích také otrokem ďábla. Postupně se z celého lidského rodu stalo tělo smrti a každý člověk se stal jeho údem. A co se nachází v tomto těle? Jen zápach a hniloba: „Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“ (Ř 7,24)

Nikdo nedokázal člověka vysvobodit, jenom Bohočlověk Kristus. On přemohl smrt svým Vzkříšením, a tak zničil tělo smrti jako ontologickou skutečnost. Lidský rod zbavil smrti a daroval mu věčný Život, věčnou Pravdu, věčnou Radost, věčnou Lásku a všechny ostatní Boží milosti, které pouze Bůh lásky a lidumilnosti může darovat. Tímto způsobem Kristus vyřešil problém člověka. Skutečně – od té doby, co se Bůh stal člověkem a zjevil se jako Bohočlověk a v pozemském světě zůstal přítomen svým Tělem, Církví – stal se a navždy zůstane největší drahocenností a nejvyšším kritériem člověka.

Kristus je jediný pravý Bůh a jediný pravý Člověk, jediný dokonalý Bůh a jediný dokonalý Člověk na zemi i na nebi. Proto je také jedinou a nejvyšší mírou člověka v jeho psychosomatické realitě a Boholidské potenciálnosti a mírou všeho lidského.

Pouze v Bohočlověku mohl člověk poprvé spatřit sebe dokonalým a věčným a poznat sám sebe od začátku do konce. Odtud také vychází nový gnoseologický princip a axiom: „Bohočlověk je míra všeho jsoucího“. Ovšem starý princip „člověk je míra všeho jsoucího“ i nadále vládne, a to především inkognito v Boha neznajícím antikřesťanském světě pohanství. A proto apoštol, kterého Bůh naučil, co je Bůh a co je člověk, rozděluje všechny lidské filosofie na dvě kategorie: na lidskou filosofii a na Boholidskou filosofii...

Evropský humanismus ve všech svých formách, od těch nejprimitivnějších k těm nejsložitějším a nejpropracovanějším, od pověrčivého humanismu, až do katolického humanismu je založen na víře v člověka, v takového člověka, jak se projevuje v dějinách se svými psychosomatickými danostmi. Veškerá podstata každého humanismu spočívá v člověku - homo. Každá forma humanismu není nic jiného než hominismus. Člověk je zde položen jako nejvyšší všeobjímající hodnota, nejvyšší a absolutní kritérium: „Člověk je mírou všeho“.

Stručně řečeno jakýkoliv humanismus je hominismus. Z tohoto důvodu všechny formy humanismu mají ve své podstatě pohanský původ. Všechny druhy evropského humanismu, jak z doby před renesancí, tak i z doby po renesanci až do současnosti, všechny protestantské, filozofické, náboženské, sociální, vědecké, kulturní a politické formy humanismu vědomě či nevědomě měly a neustále mají tendenci k jediné věci: Nahradit víru v Bohočlověka vírou v člověka.

Evangelium hlásané o Bohočlověku nahradit „dobrou zprávou“ o člověku. Boholidskou kulturu nahradit lidskou kulturou. Jedním slovem život podle Bohočlověka nahradit lidskými pravidly.

Tento proces trvá po celá staletí. A pak, konečně, roku 1870 na I. vatikánském koncilu, nachází své vtělení v dogmatu o papežské neomylnosti. Od té doby se toto dogma stalo nejvýznamnějším katolickým dogmatem. To vidíme na II. vatikánském koncilu, kde tak úporně a umně bránili jeho nedotknutelnost a nezměnitelnost. Toto dogma má historický význam pro osud celé Evropy, a zejména co se týče jejího období apokalypsy, do kterého již vstoupila. V tomto dogmatu všechny různorodé formy evropského humanismu našly svůj ideál, svůj idol: Toto dogma totiž prohlašuje člověka nejvyšším božstvím, vše-božstvím. Evropský humanistický Pantheon tímto dogmatem získal svého vlastního Dia.

Upřímnost je jazykem pravdy. Dogma o neomylnosti papeže-člověka není nic víc, než oživením pohanství, mnohobožstvím. Nejde o nic jiného, než o oživení pohanského měřítka hodnot a kritérií. Jsou to hrozná slova, ale je třeba je říct: Dogma o papežské neomylnosti uzákoňuje pohanský humanismus, zejména helénský. Prohlášení o neomylnosti papeže prohlašuje vše-hodnotu a vše-měřítko helénské kultury, civilizace, poezie, filosofie, umění a vědy, které zní „Člověk je mírou všeho“, za římskokatolické dogma.

Co to všechno způsobuje? Jedná se o uvedení pohanství do oblasti křesťanské dogmatiky. Jedná se o dogmatické potvrzení samo-dostatečnosti evropského člověka, cíl, ke kterému směřovaly všechny formy evropského humanismu.

Dogma o neomylnosti papeže je Nietzscheho "Ja-Sagung" - zcela dílo člověka evropského humanismu. "Ja - Sagung" v jeho kultuře a civilizací, které jak ve svém cíli, tak ve své metodě jsou převážně pohanské. Bohočlověk zvěstuje a káže: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“(Mt 6, 33) Srovnejme to se vším, co evropská humanistická kultura prohlásila za cíl lidské existence a nástrojem k jeho dosažení?

Bohočlověk je jediný Spasitel lidstva od hříchu, smrti a ďábla. Pouze On dokázal obnovit lidský rod a přivést ho k nesmrtelnosti a věčnosti. Bohočlověk Kristus vzkřísil lidský rod ze smrti, vynesl ho výše než nebesa, zbožštil ho a povznesl ho na úroveň Boholidství. Před člověka a jeho život položil jasný cíl: Stát se dokonalým jako Bůh. (Mt 5, 48)

A co učinil evropský humanismus? Jenom si vzpomeňme, co vše položil jako cíl lidskému životu. Nezničitelná evangelijní pravda praví: „Celý svět je pod mocí Zlého“, a to i po tom všem, co Bohočlověk vykonal v našem pozemském světě. (1 Jan 5,19-21) Navíc, jak praví sv. Pavel, ďábel je „bohem tohoto světa“ (2 Kor 4, 4). Mezi tímto světem ležícím ve zlu a následovníky Bohočlověka neexistuje možnost kompromisu. Ten, kdo kráčí za Bohočlověkem, nemůže na úkor evangelijní Pravdy uzavírat dohodu s humanismem, který všechno toto zlo ospravedlňuje a dogmatizuje. Vždycky stojí a bude stát před osudovou volbou: Rozhodnout se pro Bohočlověka nebo pro člověka? Vždyť člověk humanismu se ve všech svých projevech chová jako samo-dostačující nejvyšší hodnota a nejvyšší měřítko. Zde není žádné volné místo pro Bohočlověka. Proto v humanistickém království místo Bohočlověka zaujímá papež jako Vicarius Christi a Bohočlověk je odsunut na nebe. Jedná se tady vlastně o vy-vtělení Boha.

Dogmatem o neomylnosti papeže si člověk pro sebe přivlastnil moc a práva náležící výlučně Bohočlověku Kristu. Ve své podstatě se tímto způsobem papež v římském katolictví prohlásil za Církev a sám se v ní učinil vším pro všechny, jakýmsi vševládcem. Proto se také dogma o neomylnosti papeže stalo v římském katolictví nejvyšším dogmatem a papež jakožto pontifik humanistického katolicismu se ho nemůže za žádnou cenu vzdát.

V historii lidského rodu se setkáváme se třemi hlavními pády: Adamovým, Jidášovým a pádem papeže. Podstata všech tří pádů je jedna a táž: Je to snaha svými vlastními silami dosáhnout dokonalosti, svými vlastními silami se stát bohem, přestože si člověk neuvědomuje, že v tom stejném okamžiku se připodobňuje ďáblu. Vždyť i tehdy se on, opíraje se pouze sám o sebe, toužil stát Bohem a zaujmout místo Boha. Ovšem tato pýcha ho v ten samý okamžik učinila ďáblem, zcela odcizeným Bohu a postaveným proti Bohu. V tomto pyšném sebeklamu spočívá také podstata hříchu a podstata ďábla, Satana. Nejde o nic jiného, než o touhu zůstat v rámci své vlastní přirozenosti, nechtít nic jiného, než sebe sama. Vždyť co chce ďábel jiného, než že odmítá mít v sobě Boha. Neustále touží být pouze sám sebou, náležet pouze sám sobě, být sobě vším, napořád zůstat hermeticky uzavřen Bohu a všemu božskému. Co je to jiného, než egoismus navěky spojený se sebeláskou?

Přesně takový je ve své podstatě také člověk humanismu. Ve svém životě přebývá celý sám v sobě a pro sebe, vždy uzavřen ve vztahu k Bohu. V tom spočívá jakýkoliv humanismus, jehož vrcholem je běsovská touha stát se dobrým pomocí zla, udělat sám sebe bohem pomocí ďábla. Odtud také pochází onen ďábelský slib naším prarodičům v Ráji, že za přispění jeho pomoci „budou jako bohové“. (Gn 3,5)

Všelidumilný Bůh stvořil člověka potencionálním bohočlověkem. Jeho záměrem bylo, aby člověk na základě své přirozenosti, stvořené k obrazu Božímu, dobrovolně s Boží pomocí dorostl do bohočlověka. Ovšem člověk se svou svobodnou vůlí vhrnul do hledání „bezhříšnosti“ pomocí hříchu a získání „božství“ pomocí ďábla. Na této cestě by se člověk nevyhnutelně stal sám běsem, kdyby Bůh na základě své bezměrné lásky k lidem a svojí velikou milostí nevstoupil do tohoto destruktivního procesu a nestal se člověkem, tedy Bohočlověkem a nenasměroval lidstvo k Bohočlověku a nepřivedl ho v Církvi, která je jeho Tělem, na cestu zboholidštění pomocí sv. Tajin a svatých ctností.

Tímto způsobem dostal člověk možnost dorůst do dokonalého člověka, měřeno mírou Kristovy plnosti. (Ef 4,13) Tím mu také bylo umožněno dosáhnout Bohem předem určeného cíle: stát se bohočlověkem. Hřích a pád papežství pak spočívá v touze zaměnit Bohočlověka pouhým člověkem...

Co je to, co Bohočlověk přináší člověku a co mu nikdo jiný nemůže dát? Vítězství nad smrtí, hříchem a ďáblem, věčný Život, věčná Pravda, věčná Milost, věčná Láska, věčná Radost, plnost Božství a všechny Boží dokonalosti. Tak o tom svědčí sv. apoštol: „Ale jak je psáno: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1 Kor 2,9.).

Proto skutečně pouze On, podivuhodný Bohočlověk, je to jediné, čeho je člověku třeba jak na nebi, tak i na zemi. (Lk 10, 42) Z toho plyne, že pouze Bohočlověk má právo požadovat od lidí to, co nikdo jiný nesměl požadovat: aby Ho každý člověk miloval více, než rodiče, bratry, sestry, děti, přátele, anděly či cokoliv jiného na nebi či na zemi (Mt 10, 37-39, Lk 14, 26, Řím 8,31-39).

II. vatikánský koncil přináší oživení všech forem evropského humanismu, provádí exhumaci hnijících mrtvol. Protože od té doby, co se Bohočlověk nachází na tomto světě, jakýkoliv humanismus je mrtvolou.

A to všechno proto, že II. vatikánský koncil zůstal tvrdošíjně spojený s dogmatem o neomylnosti papeže – člověka. Z úhlu pohledu věčného Bohočlověka, historické osoby Ježíše Krista, jsou veškeré projevy humanismu trestuhodnými utopiemi...

V čem spočívá podstata dogmatu o neomylnosti papeže – člověka? V odvrácení člověka od Boholidství. O to se snaží všechny formy humanismu, včetně náboženského humanismu. Navrací člověka k pohanství, k mnohobožství, k dvojité smrti duševní i fyzické. Každý humanismus, tím jak se vzdaluje od Bohočlověka, se postupně proměňuje v nihilismus, až s ním splyne úplně. Důkazem toho je zhroucení všech různých forem humanismu v čele s papežstvím, přímým i nepřímým původcem všech forem evropského humanismu.

Vlastní katastrofa a pád papežství spočívá právě v dogmatu o neomylnosti papeže, které je vrcholem nihilismu. Neboť tímto dogmatem evropský člověk rozhodným způsobem prohlásil, že si dostačuje sám, že nepotřebuje Bohočlověka a že zde na zemi pro Bohočlověka není místa, protože Vicarius Christi Ho v celém rozsahu nahrazuje. Obecně řečeno: tímto dogmatem veškerý evropský humanismus žije, vyznává ho a následuje ho.

Všechny formy humanismu evropského člověka nejsou ničím jiným, než neustálým povstáním proti Bohočlověku Kristu. Mnoha různými způsoby se uskutečňuje tragické Umwertung aller Werte (Nietzscheho přehodnocení všech hodnot). Bohočlověk se všude nahrazuje člověkem a evropští humanisté se usazují na své trůny. Tímto způsobem Vicarius Christi již není pouze jeden, existuje jich nespočetné množství, pouze různě oblečených. Vždyť koneckonců dogmatem o neomylnosti papeže byli všichni lidé jako takoví prohlášeni za neomylné. Proto v Evropě existuje nekonečný počet papežů, jak římskokatolických tak i protestantských. Není mezi nimi podstatného rozdílu, protože papežství -slovy A.C. Chomjakova- je první protestantismus.

Neomylnost je přirozená vlastnost Bohočlověka a také přirozená Boholidská funkce Církve, která je Boholidským tělem Krista. Její věčnou Hlavou je Vše-Pravda, tedy druhá hypostaze Přesvaté Trojice, Bohočlověk, náš Pán Ježíš Kristus. Ve své podstatě dogma o neomylnosti prohlašuje papeže za Církev a papež – člověk zaujímá místo Bohočlověka. V tomto spočívá konečný triumf humanismu. Zároveň s tím však toto vítězství pro papežství a ostatní formy humanismu znamená „druhou smrt“ (Zj 20,14; 21,8).

Ve vztahu k pravé Kristově Církvi, která má svůj počátek v okamžiku objevení se Bohočlověka, a která v tomto světě existuje jako jeho Boholidské Tělo, dogma o neomylnosti papeže není pouze herezí, ale herezí nad všemi herezemi. Vždyť žádná hereze se nikdy nepostavila proti Bohočlověku a Jeho Církvi tak rozhodně a frontálně, jak to učinilo římské katolictví dogmatem o neomylnosti papeže-člověka. Bezpochyby se jedná o herezi všech herezí, o nejhrůzostrašnější přízrak, o neslýchanou vzpouru proti Bohočlověku Kristu. Je to nejkrutější vyhnání Pána Ježíše Krista ze země, nové ukřižování pouze s tím rozdílem, že teď Kristus není ukřižován na dřevěném kříži, ale na zlatém kříži římskokatolického humanismu. Pro ubohé pozemské stvoření, pro člověka, tento stav znamená peklo, jeho nejhlubší a nejničivější propast.

Existuje cesta z tohoto bezedného humanistického Hádu? Existuje vzkříšení pro tyto nespočetné evropské hroby? Existuje lék na tyto nekonečné smrtonosné nemoci?

Samozřejmě, že existuje. Je to pokání. Nesmrtelné zvěstování věčného Boholidského evangelia přináší zvěst o pokání k poznání pravdy (srv. 2 Tim 2,25). Jinak by ani nebylo možné uvěřit ve vše-spasitelné zvěstování Bohočlověka: Čiňte pokání a věřte evangeliu! (Mk 1,15)

Pokání před Bohočlověkem je jediným lékem na všechny hříchy, dokonce i na světové. Bezpochyby je pokání tím lékem na velký celosvětový pád papežství, vycházející z pyšného dogmatu o „neomylnosti papeže“. Pokání je jediným léčebným prostředkem na všechny hříchy všech forem humanismu.

Evropský „neomylný“ člověk se může zachránit od svého drahocenného a milovaného, i když všeničícího dogmatu o neomylnosti pouze upřímným vše-proměňujícím pokáním, přineseným před podivuhodným vše-milostivým Bohočlověkem, Pánem Ježíšem Kristem. Neboť jedině On je skutečným Spasitelem lidského rodu od hříchu, zla, pekla, ďábla, od všech humanistických racionalismů a obecně všech hříchů, které lidská fantazie může vymyslet.

Z tohoto důvodu svatí Bohonosní Otcové všech sedmi ekumenických sněmů svedli všechny otázky Kristovy Církve k otázce Osoby Bohočlověka Krista. Svědčí, že On je tou nejdražší a jedinečnou drahocenností pro každého člověka jak na zemi tak i na nebi. Bohočlověk je pro ně v lidském světě vše a vším. Christologické otázky jsou pro ně zcela zásadní. Bohočlověk Kristus je pro ně to nejdražší, co má Kristova Církev jak na zemi tak i na nebi. Jejich věčné a nesmrtelné pravidlo zní: „Vše pro Krista. Nevyměníme Krista za nic na světě.“ A spolu s tím zní mocným hlasem jejich neumlčitelné zvěstování: Odmítáme humanismus a zvěstujeme Bohohumanismus! Nekážeme člověka, ale Bohočlověka! Především a nade vším je Kristus! 

______________________________
Přeloženo z ruštiny: Преподобный ИУСТИН (Попович), Православная Церковь и экуменизм, ПАЛОМНИК 2005, s. 178-193.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ