Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

ORTHODOXNÍ KŘESŤANSTVÍ > Dogmatická theologie > Sv. Justin Popovič, O tajemství Evropy (část 1.)

Sv. Justin Popovič, O tajemství Evropy (část 1.)

Všechny lidské myšlenky, všechny pocity, všechno lidské konání ve svém konečném výsledku směřují a nutně nacházejí své završení v jednom ze dvou jedině možných cílů: v člověkobohu, nebo v Bohočlověku. Mezi těmito dvěma póly se uskutečňuje celý tvůrčí život lidstva jak v duchovním, tak i v materiálním smyslu. Člověk ať chce, nebo nechce, slouží buď člověkobohu, nebo Bohočlověku a podle toho přispívá k světovému rozvíjení buď člověkobožství, nebo Bohočlověčenství. Směřování k člověkobožství, nebo Bohočlověčenství není pouze hlavním, ale i jediným směřováním celého našeho pozemského života. Všechna božství různých náboženství na naší planetě jsou ve skutečnosti pouze rozličné druhy dvou božství: člověkoboha, nebo Bohočlověka.Svatý Justýn Popovič

Lidé to vždycky takto cítili, ale v plnosti to bylo odhaleno pouze věřící lidské mysli – a mezi nimi na prvním místě – Dostojevskému. Ten svedl různé problémy lidského ducha ke dvěma fundamentálním problémům: k problematice Boha a problematice člověka. Ale i tyto dva problémy nejsou ve skutečnosti ničím jiným než jedním problémem– a tím není nic jiného než „prokletý problém“ lidské osoby. Každý, kdo by vyřešil tento problém, by tím okamžikem vyřešil také ostatní problémy. Takové bylo hlavní přesvědčení Dostojevského.

Po tisíce let se lidstvo snažilo řešit „prokletý problém“ lidské osoby,a nemohlo ho vyřešit. Konečně a v plnosti ho vyřešil pouze Bohočlověk a vyřešil ho svým Boholidstvím. Člověk ho totiž svým člověkobožstvím nebyl schopen vyřešit. Po celá staletí se Evropa trápila řešením „prokletého problému“ lidské osoby. Vyřešit však tento problém nemohla, protože ho vždycky řešila člověkem a člověkobohem, a nikoliv Bohočlověkem.

Dostojevského velice trápil myšlenkový a morální chaos Evropy. Dlouhou dobu hledal příčinu tohoto chaosu a nakonec ji našel. Našel ji v římském katolictví.
Proč – mnozí se budou nespokojně ptát – v římském katolictví? Což také katolíci nezvěstují Krista? Ano, zvěstují –odpovídá Dostojevský – ale Krista zdeformovaného, Krista poevropštěného, Krista učiněného podle obrazu a podobenství evropského člověka.

Evropský člověk se ve své bezměrné pýše nechtěl připodobnit Bohočlověku, ale naopak Bohočlověka připodobnil sobě samému. Po dlouhou dobu evropský člověk systematicky a různými způsoby hodnotil člověka podle vztahu k Bohočlověku, a to až do okamžiku, kdy ve své sebelásce dosáhl úplného šílenství – vytvořil pyšné dogma o neomylnosti člověka.

V tomto dogmatu se nachází celý duch Evropy, všechny její hodnoty, všechny její ideály, všechny její tužby. Člověk tak dlouho vytěsňoval Bohočlověka,až ho nakonec zaměnil za sebe samého. Dlouho a vytrvale ze sebe evropský člověk činil boha,a to skrze filozofii, vědu, papežství, prostřednictvím kultury a civilizace.

Všechna jeho díla jsou prodchnuta jedním a týmž duchem – duchem římskokatolictví. Tím, jak římské katolictví dogmatem o neomylnosti člověka zbožštilo člověka a učinilo ho nejvyšším kritériem všech lidských hodnot, se úmyslně či neúmyslně stalo příčinou ateismu, socialismu a anarchismu. Jedním slovem římskokatolictví vytvořilo člověkobožskou kulturu, kde je uctíván člověk. Evropský člověkobůh tak vytěsnil Bohočlověka a postavil se na jeho místo.

Katolicismus dogmatem o neomylnosti člověka poskytl člověkobožství právo na život ve všech jeho projevech a konáních. Evropa se všemi možnými prostředky starostlivě snaží dosáhnout toho, aby její člověkobožství zavládlo ve všech oblastech lidské činnosti a kreativity. Odtud plynou všechna evropská utrpení, všechny její tragédie a všechny její smrti.

Problém Evropy – to je ve skutečnosti problém římského katolicismu. K takovému závěru přichází prozíravý Dostojevský na základě svého studia Evropy. V mnoha svých pracech podrobuje tuto problematiku pečlivému studiu. Pro získání celistvého obrazu Dostojevského myšlení, co se týče této otázky, se budeme držet chronologického pořadí.

Poprvé a dostatečně rozsáhle se Dostojevský zabývá touto problematikou v románu „Idiot“ (1868). Pro formulování svých myšlenek si vybírá svého oblíbeného hrdinu – knížete Myškina:

„Katolictví je v každém případě víra nekřesťanská! praví kníže Myškin. Ano, nekřesťanská, to zaprvé. A zadruhé je římské katolictví dokonce horší než sám ateismus! Ateismus hlásá pouze negaci, kdežto katolictví jde dál a hlásá Krista

zkomoleného, vylhaného a pohaněného, Krista protichůdného! Hlásá Antikrista, věřte mi, ujišťuji vás! Je to mé osobní, mé dávné přesvědčení a dost jsem se s ním už natrápil... Římské katolictví věří, že Církev se bez světovlády neudrží na zemi, a volá: Non possumus! Nemůžeme!

Soudím, že římské katolictví není dokonce ani víra, nýbrž zřejmé pokračování západního římského impéria a všechno je v něm podřízeno oné myšlence, vírou počínajíc. Papež uchvátil zemi, pozemský trůn a chopil se meče. Od těch dob jde všechno touto cestou, jenže k meči přidali ještě lež, prohnanost, šalbu, fanatismus, pověru a zločin.

Zahrávali si s největšími, nejupřímnějšími, nejčistšími a nejplamennějšími city lidu, všechno směňovali za peníze a za nízkou pozemskou moc! A tohle že není učení Antikristovo? Ateismus přímo od nich vzešel,z římského katolictví! Vzklíčil přímo v nich; copak mohou věřit sami sobě? Vznikl z odporu k nim, je výplodem jejich lží a duchovní bezmoci!

Ateismus! U nás nevěří pouze výjimečné vrstvy, vrstvy vykořeněné; v Evropě však ztrácejí víru strašné spousty lidí, napřed ze zatemnělosti a lži, a teď už z fanatismu, z nenávisti k Církvi a křesťanství!

Pře-há-ní-te! Ivan Petrovič znuděně protahoval slova jako by se za něco styděl, tamní církev má také své úctyhodné a bezúhonné představitele...

Ani okamžik jsem neměl na mysli jednotlivé zástupce církve. Mluvil jsem o podstatě římského katolictví, mluvím o Římu. Copak by mohla Církev docela zaniknout? To jsem nikdy neřekl!

Souhlasím, ale to ví každý, a proto docela zbytečně... je to věc bohoslovců...

One, o ne! Nejen bohoslovců, ujišťuji vás! Týká se nás to mnohem víc, než se domníváte. V tom je právě celá naše chyba, že do toho nevidíme, ne, není to výhradně věc bohoslovců!

Vždyť i socialismus je výplodem katolictví, má katolickou podstatu! Stejně jako jeho bratr ateismus vzešel ze zoufalství, jako protiváha katolictví ve smyslu mravním, aby nahradil ztracenou mravní moc náboženství, aby utišil duchovní žízeň prahnoucího lidstva a spasil je nikoli prostřednictvím Krista, nýbrž násilím! Je to také svoboda dosažená násilím, je to sjednocení krví a mečem! ‚Neopovažuj se věřit v Boha, neopovažuj se mít vlastnictví, neopovažuj se stát osobností, fraternité ou la mort, bratrství nebo smrt, dva miliony hlav!‘ Po skutcích jejich poznáte je – praví se!“

Se známými doplňky opakuje Dostojevský tuto ideu také v románu „Běsi“ (1871), kde píše:

„... Římský katolicismus už není křesťanství ... Řím přinesl Krista, který podlehl třetímu ďábelskému pokušení a oznámil světu, že Kristus se bez pozemského království nemůže udržet na zemi. Tím okamžikem katolicismus vyznal Antikrista a zničil celý západní svět.“

V Evropě neexistuje ani jedna politická nebo sociální otázka, která by přímo nebo nepřímo nebyla svázána s otázkou římského katolicismu. Podle Dostojevského názoru je římský katolicismus tím nejdůležitějším evropským tématem. Všechny negativní proti-kristovské síly evropského ducha se zkoncentrovalyv dogmatu o neomylnosti papeže a tam také obdrželi své pevné, náboženské potvrzení.

Ve svém Deníku z roku 1873 Dostojevský píše:

„Římská církev v podobě, v jaké se nachází nyní, již nemůže existovat. Sama to prohlásila nahlas, když potvrdila, že její království je z tohoto světa a že její Kristus ‚se bez pozemského království nemůže udržet na světě‘. Myšlenku římské světské vlády katolická církev pozvedla výše než pravdu a Boha; za stejným účelem také deklarovala neomylnost svého vůdce.

A to učinila přesně v té době, kdy na římská vrata již bušila světská moc. Jedná se o pozoruhodnou náhodu nebo o svědectví o konci časů. Až do pádu Napoleona III. se římská církev ještě mohla spoléhat na ochranu králů, s jejichž pomocí (zejména Francie) se po tolik staletí držela na nohách. Jakmile ji Francie opustila – zhroutila se také světská moc církve.

Ovšem katolická církev svoji moc nikdy, nikomu a za nic na světě nepřenechá. To spíše bude ochotná souhlasit s tím, aby křesťanství zcela vyhynulo, než aby zanikla světská moc církve. Vím, že mnoho moudrých tohoto světa vyslechne tuto myšlenku s úsměvem a pokývnutím hlavou.

Já však na ní pevně trvám a ještě jednou prohlašuji, že nyní v Evropě neexistuje otázka, kterou by bylo obtížnější řešit než otázku katolickou; v Evropě není a nebude politické a sociální problematiky, která by nebyla spojena s římskokatolickou otázkou. Stručně řečeno, pro Evropu neexistuje, není nic obtížnějšího než budoucí vyřešení tohoto problému, přestože dnes 99 % Evropanů možná o tom ani nepřemýšlí.“

Všechna malá a velká tajemství evropského ducha se setkala a sloučila v jednom obrovském a neotřesitelném dogmatu, dogmatu o neomylnosti člověka. Zároveň s tím se také otevřel volný prostor pro všechny hlavní aspirace a cíle evropského humanismu v jeho rozličných projevech – od světských až po náboženské. Člověk byl prohlášen za člověkoboha. Ve své podstatě se před naším zrakem v dogmatu o neomylnosti člověka odhaluje hlavní tajemství evropského člověka.

Evropský člověk před pozemskými a nebeskými světy jasně a upřímně vyznal to, co chtěl říci, to, o co usiloval. Evropský člověk dogmatem o neomylnosti člověka rozhodným a definitivním způsobem vyhnal z Evropy Bohočlověka Krista a sám se korunoval na člověkoboha, a tak navždy předurčil evropskou budoucnost: nevyhnutelně kráčet po cestách neomylnosti člověka – evropského člověkoboha.

Dostojevský pln bolesti a zoufalství to vnímal a cítil, a tak v roce 1876 ve svém Deníku píše:

„Římský katolicismus se již dávno považuje za nadřazený všemu lidství. V minulosti katolicismus smilnil jen se silnými vládci země a až do poslední chvíle se na ně spoléhal. Ta chvíle však –zdá se – již nyní definitivně přišla. Římský katolicismus se teď bezpochyby odvrátí od vládců země; ti ho však mezitím již dávno zradili a rozpoutali na něj v Evropě obecnou štvanici nyní již plně organizovanou. No co, římský katolicismus už takovými změnami prošel. Tehdy, když bylo třeba, se nezamyslel a prodal Krista výměnou za světskou moc a vládu. Tehdy za své dogma ustanovil následující pojetí: ‘křesťanství se nemůže udržet bez pozemské vlády papeže‘.

To však s sebou přineslo vyznání nového Krista, již více se nepodobajícího původnímu Kristu a podlehnuvšího třetímu ďábelskému pokušení: ‚Všechna tato království ti dám, jestliže si mi pokloníš!‘ Oh, jaké hlasité námitky jsem slyšel proti takové myšlence. Tvrdili mi, že víra a obraz Krista i nadále žije v mnoha srdcí katolíků v celé své původní pravdě a čistotě. To je nepochybně pravda, ale hlavní pramen byl již nenávratně otráven.

Navíc zatím neuplynulo moc času od toho, co Řím svým novým dogmatem vyhlásil, že souhlasí s třetím ďábelským pokušením - návrhem. To je také důvod, proč jsme ještě nebyli schopni rozpoznat a uvědomit si všechny přímé důsledky tohoto obrovsky významného a historického rozhodnutí.

Je pozoruhodné, že vyhlášení tohoto dogmatu, toto odhalení ‚všehotajemství‘– se uskutečnilo právě v okamžiku, kdy sjednocená Itálie již bušila na brány Říma. U nás se tomu tehdy mnozí smáli: ‚...je naštvaný, ale slabý‘ ...Ne, lidé, kteří jsou schopni takových rozhodnutí a obratů, nemohou zemřít bez boje. Někteří namítají, že takto tomu bylo vždy v katolicismu, alespoň implicitně, a že přesto nedošlo k žádnému převratu. Ano, ale vždy to nebylo tajemstvím.

Papež po mnoho staletí předstíral, že je spokojen se svou maličkou državou, papežským státem. To však bylo pouze za účelem alegorie; hlavní věc je v tom, že v této alegorii bylo vždy skryto semeno hlavní myšlenky a že papežství vždy s neochvějnou a pevnou nadějí očekávalo, že toto semeno jednou v budoucnu vyklíčí a vyroste z něj veliký a košatý strom, který zastíní svou korunou celou zemi.

A hle na poslední chvíli, když již od něho odnímali poslední desetiny jeho pozemského majetku, hlavní katolický biskup hledíce do tváře své smrti, se najednou postavil a prohlási lo sobě celou pravdu tváří tvář všemu světu:

‚Co? To jste si vážně mysleli, že bych se spokojil pouze s titulem vládce papežského státu? Pochopte, že já jsem se vždycky považoval za vládce světa a všech pozemských králů, a to nejen za jejich duchovního, ale i světského vládce, za jejich skutečného pána, vládce a císaře. Já jsem ten císař nad císaři a vládce nad vládnoucími. Pouze mně jedinému na zemi náleží moc nad osudy, léty a časy. A vizte, že teď to zvěstuji celému světu v dogmatu o mé neomylnosti.‘

Což v tom není síla a moc? Celá tato záležitost je impozantní, a nikoliv k smíchu. Setkáváme se zde se vzkříšením starověké římské myšlenky o celosvětové vládě a jednotě, která v římském katolicismu nikdy neumřela. Je to Řím Juliána Apostaty, kde Kristus je neporažený a jakoby vítězný v nové a konečné bitvě. Tímto procesem se uskutečnilo zaprodání pravého Krista za pozemské království.“

(Pokračování)

_________________________________

Přeloženo z ruštiny: Преп. ИУСТИН (Попович),  Достоевский о Европе и славянстве, Издательский дом "Адмиралтейство", Санкт Петербург, 1998.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ