Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

ORTHODOXNÍ KŘESŤANSTVÍ > Co je Pravoslaví? > Sv. Theofan Zatvornik: O podstatě křesťanství

Sv. Theofan Zatvornik: O podstatě křesťanství

„Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!“1

Tak nás poučuje sv. Pavel. Bůh nás, kteří jsme byli mrtvi kvůli našim hříchům, oživil v Kristu. V tomto spočívá podstata křesťanství. Kvůli tomu Bůh přišel na zem a za tímto účelem je veden celý plán naší spásy ve svaté Církvi! Upadli jsme a zemřeli. Povstáváme a začínáme žít.

Ovšem tato smrt a oživení není něco viditelného, něco, na co bychom si mohli sáhnout. Jedná se o neviditelný proces odehrávající se uvnitř člověka -  v jeho srdci.

Apoštol Pavel říká o pohanech, že byli mrtví. A potom dodává: a také my, to znamená židé, jsme byli stejně tak mrtvi.2

Podle Apoštola byli mrtvi jak pohané, tak i židé, dokud nepřijali Krista Spasitele. Přitom chodili, mluvili, obchodovali a vůbec dělali vše, co je vlastní živým lidem. Poté, co uvěřili v Krista - říká Apoštol - byli Kristem oživeni, přestože z vnějšku viděno pokračovali ve svém životě jako všichni ostatní lidé. Ono oživení se totiž událo v jejich srdci, v jejich svědomí, byli oživeni před Bohem a pro Boha. Podobně jako před tím se smrt týkala jejich srdce a jejich vztahu s Bohem.

Všimněme si pozorně toho faktu, že naše oživení v Kristu je neviditelné, nemůžeme se ho dotknout. To znamená, že nic viditelného a vnějšího nemůžeme předložit jako důkaz o tom, že k tomuto oživení u nás došlo. Jeho příznaky jsou stejně tak vnitřní a neviditelné jako oživení samo. Není možné jako důkaz používat například to, že jsme se narodili a žijeme jako křesťané, že jsme členové Pravoslavné církve, že nám nejsou cizí křesťanské zvyklosti a tak dále. Při tom všem totiž můžeme být zároveň vnitřně mrtví. A pokud jsme vnitřně mrtví znamená to, že nemáme účast na našem Pánu Ježíši Kristu – Oživovateli. Pokud na Něm nemáme účast, pak jsme mimo spásu a jsme zahrnuti v počtu zahynulých.

Stavím nám to tímto způsobem před oči, abych nás přinutil vstoupit do vnitřního člověka a pozorně se tam rozhlédnout. Jenom tak budeme moci popravdě rozhodnout, jsou-li tam příznaky vnitřního oživení v Kristu. Působí v nás toto oživení, nebo máme jenom vnější formu života, ale uvnitř jsme ve skutečnosti mrtvi? A pak, když zjistíme jaká je skutečnost, buď se můžeme radovat, že jsme živi, nebo se naopak musíme horlivě snažit odstranit vše, co tam nemá být a zároveň obnovit to, co musí být vždy přítomno v těch, kteří jsou oživeni v Ježíši Kristu.

Zeptejme se Apoštola, kvůli čemu pohané a židé byli před přijetím Krista Spasitele mrtví? Odpoví nám: Důvod spočívá v tom, že „žili na základě vůle a žádostí těla.“3 A co se s nimi stalo, když byli oživeni v Kristu? Nehledě na vůli a žádosti svého těla ukázali, že „Kristu Ježíši byli stvořeni k tomu, aby konali dobré skutky“4 Z toho plyne následující závěr: Jasným svědectvím oživení v Kristu je protivit se vůli a žádostem těla. A zároveň s tím se naopak snažit v Kristu Ježíši činit to, co je v Božích očích požehnané. Jak vidíte, je to velice prosté. Podíváme se teď na různé aspekty našeho zjištění.

Co je to vůle a žádosti těla, nám všem musí být jasno. Na jiném místě to Apoštol nazývá pouze tělem, nebo tělem s vášněmi a žádostmi, nebo v nás přebývajícím hříchem. Snažení a usilování, které je vůči tomuto v protikladu, nazývá duchem. Hlavní zákon křesťanského života pak formuluje takto: „Duchem choďte, a žádosti těla nevykonávejte.“5

Chodí duchem ten, kdo také žije duchem.6 Zda-li někdo žije duchem, je možné vidět na základě toho, jestli vykonává žádosti těla. Tato žádostivost, jinými slovy hřích žijící v nás, neboli vášně, se v člověku před Adamovým hříchem nenacházela. Člověk byl duchovní. Střed člověka se nacházel v jeho duchu, který žil v Bohu a z Boha přijímal život a byl tak schopen vše vnitřní i vnější v člověku směřovat k Bohu. Pak však hadovou závistí byl duch člověka v tomto svém snažení a směřování zastaven. Upadl do léčky a přijal do sebe hadovo semeno. V tom okamžiku se uzavřel do sebe a rozhodl se žít pouze v sobě samém. To vedlo k tomu, že se uzavřely potoky Božího života a duch zemřel a splnilo se to, co bylo řečeno. „V ten den, kdy byste pojedli, smrtí zemřete.“7

Mezitím hadovo semeno zaseté do půdy naší přirozenosti nezůstalo osamocené. Vydávalo neustále nové a nové plody. Všechny tyto plody byly plody smrti, tedy nové dávky smrti, které se tak rozšířily po celém světě tak, že podle apoštola Jana svět se stal jednou velkou oblastí smrti. Hadovo sémě je naše uzavřenost vnás a jeho plody jsou vášně: Nejdříve pýcha, sobectví, smyslovost, poté hněv, žádostivost, nenávist, závist, touha po slávě a nakonec všechny nečisté vášnivé pohnutky a návyky hrubé či jemné, o kterých není radno často ani mluvit.

Všechny tyto věci v nás vytváří smrtelnou a umrtvující atmosféru a my přebýváme ve smrti. Poté, co se vášně tímto způsobem ujaly vlády, člověk zapomněl na Boha, duchovní snažení uhaslo a již se více nepodobáme člověku.

Každý ať teď vstoupí dovnitř sebe a rozhlédne se. Co v nás převládá? Co nás ponouká k tomu, co děláme? Co je hlavním hybatelem, který ovládá naše myšlenky, pocity a skutky? A pokud zjistíme, že jednou konáme ve prospěch těla a smyslovosti, podruhé vedeni sobeckým zájmem, potřetí abychom se povýšili a ukázali, jinými slovy jednáme pouze se zřetelem na své vlastní uspokojení a své vlastní tužby, v ničem se neomezujeme a každé vášni se bez odporu poddáváme, jenom co se objeví, je zřejmé, že jsme otroky hříchu a smrti. Slovy apoštola jsme mrtví ve svých hříších, protože vykonáváme vůli a žádosti těla.

Vykonávat vůli a žádosti těla znamená činit vše, co nám přichází na mysl. Oddat se tomu, čeho se nám zachtělo. Objevil se v nás hněv? Hned se rozčílit. Vstoupila do nás nějaká žádostivost? Hned ji uspokojit. Objevila se příležitost k nespravedlivému zisku? Hned ji využít. Dělat vždy a hned to, čeho se nám zachtělo. Kdo takto jedná, podobá se soumaru. Podobně jako soumara vedou kam chtějí a ještě ho bijí, tak i nepřítel naložil na člověka břemeno vášní, kterým ho svázal, ovládá ho a vede ho, kam chce. Tyranizuje a zesměšňuje ho. Po právu prorok David vkládá do úst kajícímu se a vzpomínajícímu hříšníku tato slova: „Po zádech mi orali oráči, vyorali dlouhé brázdy.“8 Apoštol zase praví: „Pamatujete se, že když jste byli pohané, táhlo vás to neodolatelně k němým modlám“9 Pokud takto žijeme, jsme jako spoutaní zajatci vedeni na cestě vášní a žádostivostí. Co je to však za život? Co je lidské, zde zemřelo. Působí zde pouze to, co je do sebe uzavřené, vášnivé, satanské. Plodem takového života je smrt a nikoliv život.

Jak žít v takovém stavu? Skutečně tak člověk zůstává v oblasti smrti a to až do doby, kdy se obrátí ke Kristu a přijme milost, která ho vysvobodí z pout smrti. Je těžké a mučivé přebývat v tomto stavu a otroctví. Bez ohledu na to, že člověk vypadá jakoby spokojený, protože uspokojuje své žádostivosti. Uvnitř je však smutný a bez radosti. Jako červ požírá dřevo, tak u něj žihadlo smrti rozkládá vše živé. Člověk chřadne a umírá.

Pokud Bůh dá, člověk jednou přijde k sobě, rozhlédne se kolem sebe, pocítí tíži své situace a řekne si: „Proč pracuji pro své vášně? Ve všem jim vyhovuji a pokoje nenacházím. Jenom Boha zarmucuji a chystám si věčnou záhubu. Od této chvíle končím se svým podřizováním se vášním. Začnu sloužit Bohu Spasiteli mému, který přišel do světa pozvat k sobě všechny hříšníky.“

Pokud tak člověk skutečně ve svém srdci řekne a se zkroušeným srdcem se horlivě obrátí k Bohu a vyzpovídá se, dostane se mu skrze sv. Tajiny síla a moc zůstat ve svém směřování a přemoci své vášně, nehledě na jejich odpor. Základy života v Kristu, který je jediným skutečným životem, se nacházejí právě v takové odhodlanosti žít pro Boha a v milosti darované ve sv. Tajinách. Podstata života v Kristu spočívá v boji s vášněmi a jejich přemožení.

Přicházející milost oživuje ducha, který opět dosahuje svých ztracených práv a začíná celého člověka směřovat k Bohu. Všechny překážky - vášně stojící mu v cestě přemáhá a odstraňuje. Tímto okamžikem začíná boj na život a na smrt. Čím intenzivněji se člověk staví proti vášním a snaží se je vykořenit, tím rychleji přechází z oblasti smrti do oblasti života. Když pak milostí Boží vášně v člověku natolik umrtví, že jejich působení bude zcela přemoženo, nebo alespoň bude cítěno jako něco cizího, může takový člověk vítězoslavně prohlásit: „Smrt byla přemožena životem. Již více neotročím hříchu a vášním a nepřipravuji si pro sebe záhubu a vládu smrti.“

Pokud tedy chceme, abychom dosáhli oživení v Kristu, buďme pevní v boji s vášněmi a žádostivostmi. Pokaždé když pocítíme jejich napadení, postavme se na odpor a odmítněme je. Někdo nás například urazil. Objevuje se v nás hněv a ponouká nás k odplatě. Nenaslouchejme mu, odežeňme ho a obraťme ho v mírnost. Přichází příležitost k zábavě. Smyslovost se v nás probouzí a požaduje uspokojení. Odmítněme ji a obnovme naši touhu po střízlivosti a čistotě. Objevuje se situace, kdy po nás chtějí udělat něco nesprávného. Plynou z toho nějaké výhody, odměnění či povýšení. Zaútočí na nás sobectví nebo pýcha a tlačí nás k tomu, abychom to udělali. Nenaslouchejme jí. Přemožme sami sebe a nehledě na všechny výhody, učiňme, co nám velí pravda a svědomí.

Tak musíme postupovat ve všech případech, nehledě na to, o jakou vášeň se jedná a v jaké jsme situaci. Nedávejme sluchu vášním. Čiňme jim navzdory a překonávejme je. To nám bude znamením, že již neotročíme smrti a žijeme v Kristu.

Povím vám několik příkladů, abych zvýšil vaši horlivost v protivení se vášním. Byl jeden mladík, který spolu se svými přáteli otročil vášním. Stalo se, že ho navštívila milost Boží a začala působit v jeho srdci. Činil pokání a rozhodl se neoddávat se již více dřívějším necudnostem. Jeho druhové, kteří pokračovali ve vášnivém životě, ho potkali a řekli mu, ať jde s nimi dělat to či ono. Odpověděl jim: „Jděte sami a dělejte, co se vám líbí. Já už nejsem, co jsem býval.“

Tak musíme odpovídat každé vášni – naši bývalé přítelkyni - že už jsme jiní a odvrátit se od jejího ponoukání.

Sv. Jan Kolov ještě živěji popisuje stav duše utíkající od vášní. V jednom městě žila nevěstka, která měla mnoho druhů. To je duše s vášněmi. Vládce oné země k ní přišel a řekl jí: „Slib mi, že budeš žít ctnostně a já si tě vezmu za ženu.“ To je Bůh volající duši. Ona slíbila a byla vzata do vládcova domu. To je duše, která činila pokání, slíbila nehřešit a od Boha dostala milost a pomoc. Její druhové byli zarmouceni a vědouce, že je u vládce, řekli si: „Pojďme, dáme jí znamení. Uslyší nás a přijde k nám.“ To jsou vášně, které přichází a znovu pokouší duši. Ovšem bývalá nevěstka, jen co uslyšela znamení, zacpala si uši, utekla do vnitřních komnat a zavřela dveře. To je duše, která poté, co učinila pokání, nenaslouchá již více vášním a utíká od nich, jako od lstivých nepřátel. Tak musíme i my utíkat od vášnivých pohnutek pokaždé, když ucítíme jejich napadení.

Připomeňme si ještě slova sv. Makária Velikého. Jednou viděl ďábla ověšeného různými věcmi a zeptal se ho: „Co to máš na sobě?“

Odpověděl mu: „To jsou různé nástroje mých vnuknutí. Každému něco nabízím a kdo z toho něco přijme, hned začne dělat to, co já chci.“ „A kam jdeš?“ „Tady kousek, “ odpověděl. „Cože, oni tě tady přijímají?“ „Nepřijímají, protože jsou na mě všichni zlí. Mám zde však jednoho přítele. Pokaždé když se objevím, radostí neví, co má dělat.“ Když se pak sv. Makárius dozvěděl jeho jméno, obrátil ho k Bohu a naučil ho protivit se vášním. Když pak démon se svými vnuknutími přišel znovu, nepřijal ho a naopak ho s hněvem odmítl a vyhnal. Sv. Makárius se pak démona zeptal: „Tak jak jsi pochodil?“ „Teď už jsou tady na mě úplně všichni zlí. A ten, který mi dříve naslouchal, se stal ze všech nejhorším.“ Tak se musíme i my s hněvem obracet na vášně vědouce, že takto porážíme našeho nepřítele – vraha lidí.

Čím vetší je naše naštvanost, horlivost, nepoddajnost a stálost, se kterou odmítáme vášně, tím dříve vášně zeslábnou. Nakonec, protože nejsou krmeny, vášně odumírají podobně jako odumírá a vysychá rostlina, když je bez světla a bez vláhy. Duše potom přebývá ve sladkém pokoji a zakouší mír a radost Ducha Svatého. Plnými ústy se napájí životem z hlubin Páně. Tehdy se ocitne ve stavu přesně opačnému předcházejícímu stavu, kdy žila pouze pro vášně a byla mrtvá. Nyní je naopak mrtvá pro vášně a plná života.

I kdyby na takovou duši útočily jakékoliv vášně, nejsou schopny v ní způsobovat nepokoj a rozrušení jako předtím. Je to jakoby dopadal prach na stěnu, nebo kladivo zvučelo bez odezvy v prázdném prostoru. Takovou duši můžeme přirovnat k majiteli, který ulehl ke spánku ve vnitřních komnatách paláce a přikázal zavřít všechny okna a dveře. Přicházejí cizinci, tlučou na dveře a okna, ale on nic neslyší. Cizinci pak odejdou se slovy: „Všichni zde pomřeli, živé duše zde není.“

Podobně se musíme stavět k vášním také my. Ať si vášně tlučou na okna a dveře našich tělesných smyslů. My se skryjeme uvnitř srdce a najdeme v Bohu pokoj takovým způsobem, že nebudeme nic vnímat, i kdyby vzrušení a podráždění vášní bylo sebesilnější. Takovýto stav je výška dokonalosti, o kterou je třeba se snažit usilovat.

Ti, kteří toho dosáhnou, vstupují do požehnaného stavu bezvášnivosti. V hloubce svého vědomí potom duše vyznává: „Nežiji již já, žije ve mne Kristus.“10 Teď můžete pochopit to, co sv. Otcové říkají o našem vztahu k vášním. Podle vztahu k vášním dělí lidi do třech skupin. První skupina jsou ti, co konají v souladu s vášněmi, druhá skupina s nimi bojuje a třetí skupina již vášně vykořenila. První přebývají ve smrti, druzí vychází od smrti do života a třetí již vstoupili v oblast života a hojnosti.

Majíce toto na paměti, poslechněme sv. Pavla: „...počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši. Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce; ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti.11

Bůh, který přišel do světa, aby nás umrtvené hříchem oživil, kéž vám v tomto pomůže. Amen

Kázání na 23. neděli po Padesátnici
27. 10. 1863 

_________________________________________
1 Ef 2, 4-5
2 Ef 2,1; 2,5
3 Ef 2,3
4 Ef 2,10
5 Ga 5,16
6 Ga 5,25
7 Gen 2, 17
8 Ž 129,3
9 1 Kr 12,2
10 Ga 2,20
11 Ř 6,11-13

_________________________________________
Přeloženo z ruštiny: Святитель Феофан Затворник, Простые истины сердца, s. 193-204, Москва 2007.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ