Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

Významné postavy zápasu za zachování Pravoslaví ve 20. století > Svatý Filaret Nový Vyznavač, první hierarcha Ruské pravoslavné církve v zahraničí (1903-1985) > Třetí bolestný dopis (1975) svatého Filareta Nového Vyznavače

Třetí bolestný dopis (1975) svatého Filareta Nového Vyznavače

Metropolita Filaret
první hierarcha Ruské pravoslavné církve v zahraničí

Thyateirské vyznání aneb Třetí bolestný dopis
Výzva k představeným místních pravoslavných církví a jejich biskupům

 

Všichni jsme poučeni samotným apoštolem Pavlem, abychom ve všem chránili a udržovali pravoslavnou víru, která nám byla svěřena. V listu Galatským svatý Pavel píše: „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž anathema!“ (Gal 1,8). Svého učedníka sv.Timoteje vychovával, aby zůstal věrný tomu, v čem byl vyučen a co mu bylo svěřeno, a to vše s vědomím, od koho byl vyučen (II Tim 3,14). To je norma, kterou každý biskup Pravoslavné církve musí dodržovat a které je povinen se držet podle přísahy, jež skládá v den svého svěcení. Apoštol píše, že biskup by měl být tím, kdo je „pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.“ (Tit 1,9).

Dnešní doba všeobecného relativismu a duchovního upadání požaduje zvláště od nás biskupů, abychom vyznávali pravověrné učení Církve bez ohledu na to, jací lidé nám naslouchají a bez ohledu na sekularismus, který nás obklopuje. Pokud kvůli přizpůsobování se chybám tohoto světa budeme mlčet o pravdě, nebo budeme předkládat poškozenou nauku jen proto, abychom se zalíbili tomuto světu, dáme těm, kteří hledají pravdu kámen namísto chleba. Čím vyšší je postavení toho, kdo se chová tímto způsobem, tím větší škodu způsobuje a tím vážnější jsou důsledky jeho činů.

Z tohoto důvodu nám způsobilo veliký zármutek, když jsme si přečetli tak zvané „Thyateirské vyznání“, knihu, která nedávno vyšla v Evropě se zvláštním požehnáním a schválením Posvátného synodu konstantinopolské církve a jejího patriarchy.

Přitom autor této knihy metropolita Athenagoras thyateirský dříve vystupoval jako obhájce pravoslavné pravdy. Tím méně jsme od něj mohli očekávat takové vyznání, které je Pravoslaví naprosto vzdáleno. Nicméně, pokud by to byl jen jeho osobní názor, nepsali bychom o tom. Protože však na jeho práci spočívá pečeť a schválení celé konstantinopolské církve v osobě patriarchy Demetria a jeho Posvátného synodu, jsme nuceni se k tomuto textu vyjádřit. V patriarším listu adresovaném metropolitovi Athenagorovi je uvedeno, že jeho práce byla zkoumána speciální synodní komisí. Poté, co komise tuto knihu schválila, patriarcha dal v souladu s rozhodnutím synodu požehnání pro zveřejnění "tohoto vynikajícího díla". Proto zodpovědnost za tuto práci přechází z metropolity Athenagorase na celý biskupský sbor konstantinopolského synodu.

Již v našich předchozích "Bolestných dopisech" jsme vyjádřili zármutek, který nás přemáhá, když z trůnu sv. Prokla, sv. Jana Zlatoústého, sv. Tarásia, sv. Fótia a mnoha dalších sv. Otců slyšíme nauku, kterou by tito Otcové bezpochyby odsoudili a anathematizovali.

Je trýznivé o tomto psát. Jak bychom si přáli, aby z trůnu konstantinopolské církve, která dala vzniknout naší Ruské církvi, zaznívalo poselství o církevní pravověrnosti a vyznávání pravdy v duchu jejích velkých hierarchů! S jakou radostí bychom přijali takovéto poselství a předali je pro poučení našim věřícím! Ale situace je právě opačná. Jak velký žal v nás vyvolává skutečnost, že musíme varovat naše věřící, že z tohoto pramene, ze kterého dříve tryskalo pravoslavné vyznání, nyní vychází poselství obsahující porušenou nauku způsobující pohoršení.

Když zaměříme svoji pozornost na Thyateirské vyznání zjistíme, že obsahuje tolik vnitřních protimluvů a nepravoslavných myšlenek, že kdybychom je chtěli všechny rozebrat, museli bychom o tom sepsat celou knihu. Myslím, že to není nutné. Postačí, když poukážeme na hlavní omyl, na kterém je postaven a ze kterého vyplývá celý komplex nepravoslavných myšlenek, které jsou v tomto vyznání obsaženy.

Metropolita Athenagoras na jednom místě (str. 60) s plnou oprávněností píše, že orthodoxní křesťané věří, že jejich Církev je ta jedna, svatá, katholická a apoštolská Církev a že předává plnost katholické pravdy. Podobně uvádí, že jiné křesťanské denominace si nezachovaly takovouto plnost. Ale potom jako by zapomněl na to, že pokud se nějaké vyznání odkloní v jakémkoli ohledu od pravdy, přestává být pravdivým a stává se lživým. Pokud někdo náleží ke společenství, které takové nepravdivé učení vyznává, pak ho tato skutečnost odděluje od pravé Církve. Metropolita Athenagoras je připraven tento fakt uznat, když mluví o starověkých herezích, jako byli například ariáni. Když však mluví o svých současnících, nechce jejich hereze brát v úvahu. A s ohledem na ně nás vyzývá, abychom se již neřídili starobylou tradicí a kánony, ale aby naším vodítkem bylo "nové porozuměním a chápání, které převládá mezi dnešními křesťany" (str. 12) a "znamení naší doby" (str. 11).

Je snad taková výzva v souladu s učením svatých Otců? Připomeňme si, že první kánon VII. ekumenického sněmu nám dává zcela odlišné kritérium pro směřování našeho církevního myšlení a církevního života: "Pro ty, kdo přijali duchovenskou hodnost, kánony a pravidla, která byla vydána slouží všem pro svědectví a jako vodítko." A dále: "S radostí přijímáme svatá pravidla a v plnosti a nepohnutelnosti potvrzujeme to, co stanoví tato pravidla, vydaná všechvalnými apoštoly, svatými polnicemi Ducha, šesti svatými všeobecnými sněmy i těmi, kteří se místně shromáždili, aby vydali takové příkazy a svatými otci uzákonili to, co je prospěšné."

"Thyateirské vyznání" v rozporu s touto zásadou v celém textu klade důraz na "nové porozumění." Čteme tam: "Křesťanský lid nyní navštěvuje kostely a modlí se s ostatními křesťany rozličných tradic, což bylo dříve zakázané, protože byli považování za heretiky." (str. 12).

Ale kdo je tím, kdo dříve zakázal tyto společné modlitby? Není to snad Písmo svaté, nejsou to snad sv. Otcové, nejsou to snad všeobecné sněmy? Cožpak tu řešíme pouze situaci, kdy někoho nazýváme heretikem a on jím ve skutečnosti není? První kánon sv. Basila Velikého dává jasnou definici, kdo je heretik: "Oni (to znamená sv. Otcové) nazývají heretiky ty, kteří se úplně odtrhli od Církve a odcizili se v samotné víře." Opravdu se tato definice netýká západních konfesí, které odpadly od Pravoslavné církve?

Sv. apoštol Pavel nás učí: „Člověka, který je heretik, po jednom nebo druhém napomenutí odmítni.“ (Tit. 3,10). Naopak "Thyateirské vyznání" nás vyzývá k náboženskému setkávání a společné modlitbě.

45. kánon sv. Apoštolů přikazuje: "Biskup nebo kněz nebo jáhen, který se s heretiky třeba jen modlí, budiž zbaven úřadu." Stejným způsobem mluví 65. kánon sv. Apoštolů a 33. kánon laodicejského sněmu. Dále 32. kánon laodicejského sněmu zakazuje přijímat požehnání od heretiků. "Thyateirské vyznání" naopak volá ke společné modlitbě s heretiky a jde tak daleko, že dokonce umožňuje pravoslavným křesťanům, jak od nich přijímat, tak jim i podávat svaté přijímání!

Metropolita Athenagoras sám píše o tom, že v anglikánské církvi velká část biskupů a věřících neuznávají milost přicházející skrze hierarchii ani svatost ekumenických koncilů. Nevěří v proměňování chleba a vína ve skutečné Tělo a Krev Krista při sv. liturgii. Stejně tak neuznávají další sv. Tajiny, ani úctu ke sv. ostatkům. Metropolita Athenagoras sám poukazuje na ty články anglikánské víry, ve které jsou tyto názory vyjádřeny. A pak přehlížeje všechny tyto skutečnosti dovoluje, aby pravoslavní křesťané chodili k přijímání u anglikánů a katolíků a souhlasí s tím, aby katolíci a anglikáni přijímali v Pravoslavné církvi.

Na čem je taková praxe založená? Na učení sv. Otců? Na kánonech? Ne, nikoliv. Jediným základem pro toto jednání je skutečnost, že tato nekanonická věc již byla provedena, a také to, že existuje "přátelství", které anglikáni projevili vůči pravoslavným.

Nicméně bez ohledu na pozici, kterou zastává ten, kdo umožňuje realizovat skutky, které jsou zakázané církevními kánony a bez ohledu na to, jak silné přátelství může zapříčinit tento druh chování, nic z toho nemůže ospravedlnit praktiky, které kánony odsuzují. Jakou odpověď dají nebeskému Soudci ti hierarchové, kteří radí svým duchovním dětem přijímat na místo skutečných sv. Tajin to, co ani ti, u kterých je přijímají, neuznávají jako Tělo a Krev Kristovy?

Takové nekanonické postoje vychází ze zcela heretického, protestantského, nebo abych se vyjádřil v současném jazyku – z ekumenického učení "Thyateirského vyznání" o Církvi. Tato nauka nevidí v Církvi žádné hranice. Metropolita Athenagoras ve zmíněné knize píše: "Duch svatý je aktivní jak v Církvi tak i mimo Církev. Z tohoto důvodu je jeho působení bez omezení a nemá hranic. Církev má dveře, ale žádné zdi." (str. 77). Ale pokud Duch Boží působí stejně v Církvi jako mimo ni, proč bylo nutno, aby Spasitel přišel na zem a založil ji?

Péče o zachování a vyznávání autentické pravdy, která nám byla předána skrze Pána našeho Ježíše Krista, skrze sv. Apoštoly a sv. Otce, se v tomto pojetí ukazuje být zbytečnou. Přestože autor na str. 60 píše, že Pravoslavná církev "může oprávněně tvrdit, že je v tomto okamžiku dějin tou jedinou pravou Církví, kterou Kristus, Syn Boží založil na zemi", nevidí žádnou potřebu pro neporušené zachování její víry a tímto způsobem umožňuje soužití pravdy a omylu.

V kontrastu se slovy apoštola Pavla, že Kristus si Církev „postavil slavnou, nemající poskvrny ani vrásky a čehokoliv podobného“ (Ef 5,27), "Thyateirské vyznání" představuje Církev, která v sobě sjednocuje jak pravdu tak i to, co sama uznává jako odpadnutí od pravdy, neboli herezi, ačkoli tento výraz zde není použit. Ovšem vyvrácení takové nauky bylo jasně formulováno ve slavné Epištole východních patriarchů o pravoslavné víře: "My bez nejmenších pochyb vyznáváme jako pevnou pravdu, že katholická Církev nemůže chybit a zabloudit a tak dosadit lež na místo pravdy: neboť Duch Svatý, který stále působí skrze Otce a učitele Církve, kteří ji věrně slouží, chrání Církev od každého omylu."

Tím jak autor "Thyateirského vyznání" přijímá nové dogma o zalíbení se duchu tohoto světa, zřetelně zapomíná na pokyn Spasitele: Pokud tvůj bratr neuposlechne Církev, budiž tobě jako pohan a celník (Mt 18, 17). Podobně nás sv. Pavel nabádá, abychom heretika po prvním či druhém napomenutí odmítli (Tit 3,10).

Proto s velkou lítostí musíme poznamenat, že v tzv. "Thyateirském vyznání" nezní z Konstantinopole hlas pravoslavné Pravdy, ale spíše hlas neustále se rozšiřující chybné nauky ekumenismu.

Ale co budou dělat nyní ti, které Duch Svatý ustanovil za biskupy, „aby byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna“ (Sk 20,28)? Ponechají toto falešné učení oficiálně hlásané jménem celé konstantinopolské církve bez protestu? Budou i nadále působit slovy sv. Řehoře Theologa „zradu pravdy svým mlčením“?

Neboť jsem nejmladší z těch, kdo předsedají místním církvím, čekal jsem na hlasy starších, než se k tomuto vyjádřím. Ale až doteď jejich hlas není slyšet. Pokud se dosud neseznámili s obsahem "Thyateirského vyznání", snažně je prosím, aby si je pozorně přečetli a neponechali je bez odsouzení.

Je hrozivé, že by se na nás mohla vztahovat slova Pána adresovaná laodicejské církvi: "Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech." (Zj 3, 15-16).

Nyní tedy varujeme naše stádce a dovoláváme se víry, kterou mají naši spolubratři biskupové v Církev, k jejich vědomí o naši společné odpovědnosti za naše duchovní stáda před hlavním nebeským Pastýřem. Prosíme je, aby nepohrdli naším dopisem. Jinak totiž dojde k tomu, že zjevné pohrdání pravoslavným učením zůstane bez obvinění a odsouzení. Je to právě jeho celosvětové rozšíření, které nás pohnulo k tomu, abychom informovali celou Církev o naší bolesti a žalu. Rádi bychom doufali, že naše volání bude vyslyšeno.

 

Metropolita Filaret, předseda biskupského synodu Ruské pravoslavné církve v zahraniční
Svatého Mikuláše Divotvorce, 6 /19. 12. 1975

_____________________________
Přeloženo z angličtiny: http://www.synodinresistance.org/Theology_en/E3f2006bOmolThyat-1.pdf  [cit. 1.1.2014]



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ