Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

Významné postavy zápasu za zachování Pravoslaví ve 20. století > Sv. Jan Maximovič, arcibiskup šanghajský a sanfranciský, Divotvorce > Život našeho otce sv. Jana arcibiskupa šanghajského a sanfranciského, Divotvorce, část II.

Život našeho otce sv. Jana arcibiskupa šanghajského a sanfranciského, Divotvorce, část II.

4. V západní Evropě (1951-1962)

Na konci čtyřicátých let minulého století se komunisté dostali k moci i v Číně a místní Rusové tak byli donuceni k další emigraci. Tentokráte byly jejich cílem Filipíny. V roce 1949 jich na Tubabau, jednom z filipínských ostrovů, pobývalo okolo pěti tisíc. Do tábora organizovaného Mezinárodní organizací pro utečence s sebou přivezli staré, nemocné a také všechny sirotky. Žili ve stanech, v těch nejnuznějších podmínkách. Navíc v neustálém nebezpečí tajfunů, protože ostrov leží přímo na místě, kudy proudí devastující tropické cyklóny procházející přes tuto část Pacifiku. Ovšem ruský tábor byl po celých dvacet sedm měsíců, kdy na ostrově fungoval, zázračně ochráněn. Za tu dobu byl tajfunem ohrožen pouze jednou a to ještě tajfun na poslední chvíli změnil svůj směr a ostrovu se vyhnul. Sv. Jan každou noc obcházel tábořiště a ze všech čtyř světových stran ho žehnal znamením kříže. Později, když se lidé rozjeli do různých zemí a v táboře už téměř nikdo nezůstal, se přihnal ničivý hurikán a srovnal se zemí všechno, co mu stálo v cestě!

Svatý se často setkával se zástupci místních autorit a snažil se pro uprchlíky dojednat zajištění základních potřeb a ochrany. Nakonec mu bylo doporučeno, aby se osobně vydal do Washingtonu, D. C. a požádal tam o přesunutí všech ruských uprchlíků z filipínského tábora do Ameriky. Odletěl tedy do Washingtonu a navzdory všem překážkám se mu podařilo prosadit změny v zákonech o přesídlování imigrantů. Tímto způsobem se s pomocí Boží sv. Janovi podařilo převézt duchovní děti do Ameriky.

V roce 1951 byl sv. Jan jmenován arcibiskupem západoevropské diecéze. Jeho působištěm byla nejdříve Paříž a později Brusel. Cestoval však neustále po celé Evropě. Bohoslužby vedl ve francouzštině, holandštině a jako předtím v řečtině, čínštině a nakonec v angličtině. V té době o něm bylo napsáno: „Pohybuje se mimo rovinu naší existence. Ne náhodou katoličtí kněží říkají během bohoslužeb mládeži: Hledáte důkazy. Říkáte, že v dnešní době již světci a zázraky neexistují. Ale proč hledáte důkazy teoretické, když živý svatý chodí po ulicích Paříže – sv. Jan bosý?“

„Bosý“! Tento výraz výstižně charakterizuje a shrnuje podivuhodně zdrženlivý způsob života našeho světce na tomto světě. Velmi názorně a jasně to popsal uznávaný ruský intelektuál následovně: „Biskup Jan žil životem přísného odříkání: odpíral si jídlo a spánek, obvykle nosil sandály bez ponožek, dokonce i v zimě, a jeho kněžský háv vypadal více jako oděv žebráka, nežli hierarchy. Jeho chování někdy budilo rozpaky kvůli jeho bláznovství…“

V Evropě sv. Jan shromažďoval informace o západních svatých z doby před Velkým schismatem, kteří jsou na Západě ctěni, ale na Východě upadli v zapomnění. Na základě jeho doporučení bylo jejich uctívání obnoveno a jejich jména se znovu dostala do církevního kalendáře.

Jeho zbožnost, jazykové schopnosti a především vzor svatosti přilákaly k Pravoslaví mnoho Evropanů. Byl ryzím příkladem misionáře a skutečným svědkem Pravoslaví. Jeho záměr vytvořit ve Francii a Holandsku místní, domácí pravoslavná centra pomocí náležitých liturgických forem, rodného jazyka a rodilých duchovních je hoden zvláštní pozornosti.

Jeho misionářské působení bylo utvrzováno zázračnými skutky, jak ukazuje i následující událost: biskup Jakub Haagský, holandský konvertita k Pravoslaví, kvůli úzkosti pramenící z vážných problémů prožíval jednu z bezesných nocí. O jeho starostech nikdo nevěděl a arcibiskup Jan byl stovky kilometrů daleko… Náhle, uprostřed noci zazvonil telefon; byl to arcibiskup Jan! Bez jediné otázky biskupu Jakubovi řekl: „Neboj se; vrať se na své lůžko a spi. Vše se vyřeší!“

Životní etapa sv. Jana v západní Evropě je opravdu příběh sám o sobě: jeho život v odříkání a divy, které vykonal, byly tak podivuhodné, že do srdcí věřících vytesal nesmazatelné stopy. Atmosféru, v níž světec žil, můžeme ochutnat i z následujícího příznačného svědectví, tak jak ho pro nás zachovala ctěná igumena (z monastýru v Lesně, Francie): „Vladyka při čtení z Žaltáře vždy stával s lokty opřenými o analoj, což vyvolávalo dojem, že usíná. Jednou v zadní části kostela sestra Xenie zašeptala: V noci určitě nespal, tak si teď lehce zdřímnul. Vladyka se okamžitě otočil a zadíval se na ni. Zůstala údivem jako zkamenělá.

Kdykoli navštívil Anglii, zůstával s námi v monastýru Zvěstování v Londýně. Nikdy nechodil spát, spíš jen odpočíval, sedíce v křesle v kanceláři patřící ke kostelu. V noci jsme slýchali, jak se často do kostela vrací. Paraskeva Dimitriou, která měla velice úzký vztah s naším společenstvím, jednou onemocněla a upadla do bezvědomí. Vladyka Jan ji šel na naši prosbu navštívit; modlil se za ni a požehnal jí. Ještě týž den vstala, zcela zdravá a s pláčem líčila, jak cítila, jak nemoc její tělo opouští!

I ostatní mi vyprávěli o tom, že kdykoli Vladyka položil ruce na něčí hlavu, tak dotyčný pocítil sílu Boží milosti a mohl zakoušet světlo prostupující jeho duši. Sebeobětavě a s láskou Vladyka naplňoval přikázání Páně a tak Pán na jeho modlitby odpovídal….“

 

5. V západní Americe (1962–1966)

Na podzim roku 1962 dorazil sv. Jan do svého posledního působiště – do diecéze v San Franciscu. Stalo se to v den svátku Uvedení Bohorodice do Chrámu, ve stejný svátek, ve který téměř o třicet let dříve přijel do své první diecéze v Šanghaji. Zpočátku pomáhal starému a nemocnému arcibiskupu Tichonovi a po jeho smrti (17. března 1963) se stal arcibiskupem sanfranciským a západoamerickým.

V San Franciscu stejně jako v Šanghaji na neúnavného a pracovitého Božího služebníka čekala rozestavěná katedrála, rovněž zasvěcená Nejsvětější Bohorodičce. Ale stejně tak tam na něj čekalo rozdělené církevní společenství a sváry. První věcí, na kterou se soustředil, bylo dokončení chrámu Nejsvětější Bohorodice „Radosti všech zarmoucených“. Stavební práce byly kvůli nedostatku prostředků a silným neshodám ohledně financování zastaveny. Církevní společenství bylo touto situací zcela ochromeno. Sv. Jan těmito sváry velice trpěl a to až do té míry, že byl nucen účastnit se soudů. Ovšem bez ohledu na to pokračoval ve stavbě, a to za neustálých modliteb a nepřetržitého dozoru, inspirujíce tak svým příkladem i ostatní k práci a obětem.

Poslední roky světcova života byly plné hořkosti, pomluv a pronásledování. Někteří lidé byli závistiví a odsuzovali ho, když s nimi jednal nesmlouvavě ve shodě s církevními kánony. Když se ho ptali, kdo je zodpovědný za spory v církvi, odpovídal bez obalu: „Ďábel.“

V 1964 byla stavba největšího kostela Ruské pravoslavné zahraniční církve s pěti zlatými kupolemi v podstatě dokončena. Umístění skvostných křížů na kupole, které jsou vidět až z lodí připlouvajících do sanfranciského zálivu, doprovázel obrovský slavnostní průvod věřících. I přes riziko, že průvod bude muset být kvůli průtrži mračen přerušen, sv. Jan bez známky zaváhání a za zvuku chvalozpěvů vyvedl shromážděný lid do mokrých ulic města. Jakmile procesí začalo, déšť ustal! Před katedrálou byly kříže požehnány a ve chvíli, kdy byl vyzdvižen hlavní kříž, vysvitlo slunce a holubice se zaskvěla na třpytícím se znamením Krista! Tento viditelný triumf povýšení symbolů Kristovy smrti, které zazářily na kopcích města, kde se otevřeně praktikuje satanismus, na kopcích Babylonu současnosti, bylo vítězstvím, jež korunovalo světcův pozemský život.

Na počátku roku 1966 sv. Jan předpověděl několik měsíců předem svůj odchod na věčnost, když pronesl v přítomnosti několika svých duchovních dcer: „Zemřu brzy, koncem června, ne však v San Franciscu, ale v Seattlu.“ V závěrečném období svého pozemského života dosáhl takových výšin svatosti, že si to jen stěží můžeme představit: v jeho přítomnosti na člověka padala posvátná úcta, nabýval dojmu, že vidí anděla a byl přemáhán „bázní a chvěním“.

Devatenáctého června podle církevního kalendáře sv. Jan doprovázel kurskou divotvornou ikonu nejsvětější Bohorodičky do Seattlu. Po bohoslužbě v chrámu Sv. Mikuláše zůstal v oltáři další tři hodiny ponořený v modlitbě. Poté navštívil některé ze svých duchovních dětí, které žily poblíž chrámu a také několik nemocných, aby jim požehnal vzácnou divotvornou ikonou. Potom se vrátil do pokoje, ve kterém byl v rámci církevní residence ubytován. Jeho společníci náhle zaslechli, jakoby někdo upadl na podlahu. Vyběhli po schodišti nahoru k milovanému hierarchovi a nalezli ho na zemi v okamžiku, když už opouštěl tento svět. Posadili ho do křesla před divotvornou ikonu a tak sv. Jan pokojně spočinul v Pánu v přítomnosti nejsvětější Bohorodičky, ke které po celý svůj život choval nesmírnou lásku a zbožnou úctu. 

Tímto okamžikem pro našeho světce skončil výjimečně náročný podvig odříkání si odpočinku a spánku, který na sebe dobrovolně vzal: uložili ho na lůžko, které bylo v místnosti a po čtyřiceti letech nadlidské askeze tak nakonec nalezl odpočinek! „Odpočívej nyní v pokoji!“ zvolal arcibiskup Averkij syrakuský z monastýru Svaté Trojice, který ho velmi miloval. Na konci pohřební homilie se se sv. Janem rozloučil těmito slovy: „Odpočívej v pokoji, drahý Vladyko! Odpočiň si od svých spravedlivých skutků i zápasů! Odpočívej v pokoji až do všeobecného Vzkříšení!“

Pohřeb sv. Jana se konal 24. června 1966 (církevního kalendáře) v katedrále Nejsvětější Bohorodice „Radosti všech zarmoucených“ v San Franciscu. Slavnostní rozloučení začalo v šest ráno a kvůli velkému množství věřících, kteří svému milovanému hierarchovi přišli dát sbohem, trvalo celých sedm hodin. Bohoslužbě přesedal metropolita Filaret, spolu s ním sloužili arcibiskup chilský a perský Leontij (Filippovič), arcibiskup Averkij syrakuský z monastýru Svaté Trojice, biskupové Sáva edmontský a Nektarij seattleský a mnoho kněží.

Nezapomenutelná atmosféra na pohřbu byla prostoupena modlitbami, dojetím a lítostí. I přes hluboký smutek bezpočtu těch, kteří chovali velikou úctu ke sv. Janovi, v chrámu převládala zvláštní radost. Rakev s utrápeným světcovým tělem byla vystavena po dobu šesti dnů a navzdory žáru letních dní tělo nevykazovalo sebemenší známky rozkladu ani posmrtné ztuhlosti: jeho ruce byly měkké a vláčné, a to přes to, že světcovo tělo nebylo v průběhu příprav na pohřeb nijak ošetřováno. Rakev s vzácnými ostatky byla následně přemístěna do krypty pod katedrálou. Na svých ramenou ji nesli sirotci ze Šanghaje – dnes již dospělí – vyjadřujíce tak nejhlubší úctu a lásku svému otci a ochránci.

Ale nepochybně „spravedliví žijí na věky“ (Moudr. 5,16). Ještě předtím, než uběhlo čtyřicet dní po zesnutí, se sv. Jan oděný v nebeské Světlo zjevil mnoha lidem a nabádal je: „Řekněte lidem, že ačkoli jsem odešel z toho života, nejsem mrtev, ale živ!“ A skutečně, tento fakt potvrzuje nespočetné množství zázraků i také jeho hrobka, která se stala životodárným pramenem, místem kde prýští proudy milosti a uzdravení.  

 

6. Přenesení jeho ostatků a kanonizace (1994)

Na podzim roku 1993 Posvátný synod Ruské pravoslavné církve v zahraničí uložil arcibiskupu Antonijovi sanfranciskému a západoamerickému, aby spolu s dalšími dvěma hierarchy prozkoumal ostatky sv. Jana.

Navečer 28. září 1993 (církevního kalendáře), poté co členové komise u světcovy hrobky odsloužili panychidu, arcibiskup Antonij vyzval účastníky tohoto posvátného úkolu, aby odpustili jeden druhému a sám je požádal o odpuštění. Poté dal požehnání k otevření hrobu. Přistoupili k již zoxidované kovové rakvi a s Boží bázní a modlitbou sejmuli její víko. Světcova tvář byla překryta závojem, ale všichni si okamžitě všimli jeho rukou – byly bílé a bez známky porušení. Po modlitbě arcibiskup Antonij sejmul závoj a odhalil neporušenou tvář Bohem oslaveného sv. Jana.

Na následujícím zasedání Posvátného synodu arcibiskup Antonij informoval biskupy o tom, že posvátné ostatky byly prozkoumány synodní komisí, jejímiž členy byl on sám, dále arcibiskup Lavros syrakuský, biskup Cyril seatlský a dalších dvanáct osob. Po vyslechnutí zprávy přednesené arcibiskupem Antonijem a prohlášení komise Posvátný synod požehnal pokračování a dokončení příprav svatořečení sv. Jana, ke kterému došlo v den výročí jeho požehnaného skonu, 19. června 1994 (církevního kalendáře) v San Franciscu, v Katedrále Nejsvětější Bohorodičky „Radosti všech zarmoucených“.

 

7. „Vy jste světlo světa“

Pravoslavní svatí vstoupili „těsnou bránou“ do Světla milosti (Mt 7,14); stali se cele světlem a skutečně jsou „světlem na tomto světě“ (Mt 5,14). Osvěcují nás a vedou nás na naší vlastní cestě ke Světlu. Zvou nás do království Světla, do věčné slávy našeho Krista! To je ta cesta, kterou nám vyšlapal nově zjevený světec – Sv. Jan Divotvorce, arcibiskup šanghajský a sanfranciský: cesta radostného zármutku (charmolype), cesta kříže a vzkříšení, cesta věrnosti pokladu naší víry a víry Otců a učitelů Pravoslaví. 

Je třeba zvláště zdůraznit tuto dvojí věrnost. Náš světec, náš nový svatý biskup asketa pro nás představuje nejenom spolehlivého průvodce duchovním životem, ale také ryzí vzor horlivé věrnosti a lpění na čistotě víry. Navíc tyto dvě složky jsou v naší patristické tradici neoddělitelně spojeny: manifestace pravoslavného éthosu, která má svůj pramen v nepřerušené tradici živého zakoušení pravoslavné nauky. Právě proto se sv. Jan neohroženě postavil proti sergiánství, tedy proti spolupráci Církve s bezbožným a protikřesťanským režimem bývalého Sovětského svazu. Stejně statečně a rázně se postavil proti úpravám kalendáře v roce1924 a také proti ekklesiologické herezi ekumenismu.

Ve svých psaných i ústních promluvách velebil bezpočetné množství nových mučedníků ruské církve, jejichž mučednictví je tou nejvíce udivující duchovní událostí dvacátého století. Chválil a vyjadřoval své účastenství a podporu těm pravoslavným křesťanům, a to především řeckým starostylníkům, kteří kvůli svému lpění na patristickém církevním kalendáři zažívali útlak a peklo na zemi ze strany inovátorů a ekumenistů.

Sv. Jan jako skutečný, ryzí nositel a představitel pravoslavné víry a života intenzivně vnímal proces vrcholící apostaze a zmatení posledních časů. Proto také vytrvale nabádal své duchovní děti k neustálé bdělosti a nekompromisnímu boji za přinášení svědectví o Pravdě a o jedinečnosti Pravoslavné církve. Skutečně se lidem žijícím v této tragické éře dějin nemohlo dostat většího daru od Pána, než světce - současníky a jejich neporušené ostatky!

Požehnáno buď jméno našeho Pána a Spasitele, jehož jméno „je nad každé jméno“ (Fl 2,9); neboť tímto způsobem je na nás kladen zcela zřejmý požadavek, abychom žili, bojovali a kráčeli „spolu se všemi svatými“ (Ef 3,18).

 

8. Zázraky

„Podivuhodný je Bůh ve svých svatých!“ (Ž 67,36) Sv. Jan šanghajský a sanfranciský projevuje již po dobu třiceti let od chvíle, kdy se odebral do nebeských příbytků, svoji milostiplnou moc vůči těm, kteří snáší tělesná či duševní trápení. A proto si právem zaslouží být nazýván Divotvorcem. Přikládáme zde krátký, ale příkladný výčet z  nespočetné řady zázraků dokládajících jeho divotvornou lásku k bližním, ať už k nim došlo během jeho života na zemi nebo po jeho odchodu k Pánu.

1. Moc jeho modlitby. Valentin Kollenka Stadnitskij studoval na Vojenské akademii v Poltavě, kde se Michaelem Maximovičem seznámil. Po druhé světové válce se přestěhoval z Jugoslávie do Bruselu a tam žil se svou sestrou.

Jednoho dne v roce 1959, kdy mu bylo asi šedesát pět let, během umývání oken v bytě vypadl nešťastnou náhodou z druhého patra na chodník. Jeho kosti byly tak zlámané, že mu lékaři nedávali žádnou šanci na přežití.

Vladyka Jan přijel do nemocnice, aby se za umírajícího muže modlil. Kněz, který ho doprovázel, později vypravoval, že to bylo poprvé, co slyšel světce hovořit v modlitbě s Bohem. Následující den lékaři nemohli uvěřit, že se zraněný muž dožil rána! A nejen to! Začal se rychle uzdravovat! V krátkém čase zcela zdráv opustil nemocnici a žil ještě několik dalších let.

2. „Jak se daří vaší ruce?“ Anna Chodireva ze Sacramenta v Kalifornii vyprávěla, že její sestra trpěla po dlouhou dobu neustálou bolestí ruky. Navštěvovala různé lékaře, užívala řadu léků, a přesto nenacházela žádnou úlevu. Nakonec se rozhodla hledat pomoc u vladyky Jana a napsala mu dopis. Tehdy žila v Los Angeles a vladyka Jan byl arcibiskupem v San Franciscu. Po krátkém čase bolest z její ruky zmizela a to do té míry, že na své trápení úplně zapomněla.

Později navštívila San Francisco, kde se zúčastnila svaté liturgie, kterou sloužil vladyka Jan. Na konci bohoslužby, když uctívala kříž, se ji vladyka, který ji nikdy předtím neviděl, zeptal: „Jak se daří vaší ruce?“ 

3. „Je dvacet let po smrti…“ Ctihodný jeromonach Benedikt, duchovní otec a starec monastýru Krista Spasitele v texaském Blanku, líčil v červnu 1994 v městě Etna, v Kalifornii tento ohromující zázrak:

„V říjnu1986 mikvůli špatné činnosti trávicí soustavy prasklo tlusté střevo v místě, kde navazuje na tenké střevo. Lékař ale stanovil špatnou diagnózu a zkoušel mi dávat různé léky na léčbu vředu. Mé zdravotní potíže se nakonec rozvinuly do zánětu pobřišnice a to takového rozsahu, že - alespoň v té době – to nebylo možné léčit. Po třech dnech byla bolest tak velká, že mne sanitka odvezla do nemocnice.

Ošetřující lékař byl tak zahanben chybou, kterou udělal, že za mnou osobně přišel a zavolal nejlepšího lékaře ve městě (San Antonio, Texas). Byl to žid a jmenoval se [vymazáno]. Povolaný lékař přišel na jednotku intenzivní péče, kde jsem ležel a řekl mi: „Umíráte… přesto provedeme operaci, protože bychom to alespoň měli zkusit…“

Viděl jsem, že toto řešení nemá smysl. V tu chvíli mi navíc jeden z našich mnichů přišel říct, že mne přijel navštívit můj rodný otec. Už jsem se připravil na to, k čemu mělo brzy dojít. Vyzpovídal jsem se, přijal jsem sv. tajiny a byla také sloužena bohoslužba Pomazání sv. olejem za moje uzdravení. Byl jsem připraven zemřít… neznáme Boží úsudky a tak činíme všechna opatření, která jsou nám v takto závažných okolnostech k dispozici.

Přesto jsem v té chvíli nebyl schopný setkat se se svým otcem. Bylo to pro mne tak obtížné! Brzy nato zemřel, ale v tu chvíli jsem to byl , kdo umíral a on to věděl. Zeptal jsem se ho: „Co myslíš, že mám dělat? Nevidím jediný důvod, proč bych měl na tu operaci jít.“ On ale naléhal, abych ji podstoupil. A tak poté, co jsem si uvědomil, že nemám právo zemřít před jeho očima, jsem se kvůli němu rozhodl s tou operací souhlasit.

V našem monastýru  jsme již tehdy chovali velkou úctu k vladykovi Janovi a tak jsme i v tomto případě dovolávali jeho pomoci a ochrany. Můj první dojem poté, co mi dali počáteční anestetikum, byla záplava světla. Myslel jsem, že už jsem po smrti, protože jsem viděl arcibiskupa Jana, jak ke mně přistupuje. Ale on  mi požehnal, dotkl se mých nohou a řekl: „Tvůj čas ještě nepřišel, je práce, kterou máš ještě vykonat…“ A znovu jsem upadl do stavu nevědomí.

Když jsem si po několika dnech vybavil tento zážitek, domníval jsem se, že se mi vladyka Jan zjevil ve snu. Už to jsem vnímal jako zázrak. Byl jsem naživu, i když jsem už měl být mrtvý!

Dlouhou dobu mne drželi na oddělení intenzivní péče, protože nemohli věřit, že zánět pobřišnice je pryč. Navíc jsem nebyl v úplně dobrém stavu: byl jsem zelený a symptomy potřebovaly čas, aby zmizely. Po dvou týdnech mne konečně přeložili na normální pokoj, kam mi mohli přinést ikony, mezi nimi byla také fotografie sv. Jana a lampáda. Konečně jsem měl místo k modlitbě.

Následujícího dne za mnou do pokoje přišel chirurg. Když uviděl fotografii sv. Jana, začal si stěžovat: „Proč nemůžete své mnichy káznit?“ Měl pravdu: mniši z našeho monastýru byli opravdu znepokojeni; ve dne i v noci zůstávali v nemocnici, modlili se, plakali… a byli úplně všude. Chirurg ale pokračoval a ukázal na fotografii: „A tenhle špinavý mnich v té své obnošené rjase a bez bot dokonce přišel až na operační sál!“

„Moment, prosím,“ přerušil jsem ho. „Mluvíte o muži na téhle fotografii? Vždyť je dvacet let mrtvý! (1986) Co mi to tady vyprávíte?“

„Mrtvý tedy není ani náhodou!“ vykřikl chirurg. „Mám plnou místnost lidí, kteří to můžou potvrdit! Zavolali jsme na pomoc nejen sestry, ale taky pracovníky ochranky a ti ho chytili za ruce a vytáhli ho z operačního sálu ven. Zamkli ho na toaletě. Tudy ale neodešel. Asi vylezl oknem…“

Řekl jsem mu: „Poslouchejte, ten muž zemřel před dvaceti lety, je svatý a je Divotvorce…“

„Ne!“ vykřikl znovu chirurg. „To já jsem udělal zázrak. Já jsem vás operoval.“

Trval jsem na svém. Vysvětlil jsem nemocničnímu personálu, že ten člověk je už dvacet let po smrti a že je svatý a je v nebi. Cítil jsem bázeň i radost a modlil jsem se Ježíšovu modlitbu. Zavolal jsem do monastýru a řekl jsem otcům, co jsem se dozvěděl. Vyhledal jsem zdravotní sestru, která měla ten den na chirurgii službu a ta potvrdila, že všechno, co tvrdil chirurg, se skutečně stalo! Poté, co byla přímým svědkem zázraku, se stala katechumenkou Pravoslavné církve.

Později jsem měl možnost ověřit si celou událost i u lidí z ochranky, kteří v ten den byli v práci a kteří na sále zasahovali. Nechtěli mi věřit, že se setkali s někým, kdo je mrtvý, protože se ho dokonce dotýkali svýma rukama!

4. Jeho útěcha trpícím. Paní Maria Markou zveřejnila následující otevřený dopis, aby uvedla v známost udivující zázrak, který jí Bůh ve své prozřetelnosti prokázal: zjevení sv. Jana šanghajského a sanfranciského:

Začátkem července 1995 jsem začala trpět vážnými zdravotními problémy – zhubla jsem, měla jsem vysoké horečky, otekla mi játra i slezina. 18. října, po sérii krevních testů, jsem nakonec byla přijata na urgentní příjem do nemocnice „Helena Venizelos“ v Aténách s diagnózou vyčerpání krvinek (s hodnotou bílých krvinek pouhých 1500) a s padesátiprocentní pravděpodobností konečné diagnózy leukémie. Když jsem opouštěla domov, vzala jsem si s sebou kromě osobních věcí také malou papírovou ikonu sv. Jana, ke kterému chovám obzvláštní úctu.

V noci z osmnáctého na devatenáctého října, obtěžkána a unavena na duši i na těle, stojíce tváří v tvář hrozbě těžké nemoci, jsem se vroucně modlila k sv. Janovi. S dětskou prostotou jsem si vzpomněla, že za svého života i po své smrti vykonal spoustu „cest“ – od Šanghaje po San Francisco a po celém světě, poskytujíce pomoc každému, kdo ji potřebuje. Požádala jsem ho, aby navštívil také Řecko a to ne kvůli mně hříšné, ale kvůli mé sedmileté dceři, která se mně, když jsem odcházela do nemocnice, se slzami v očích ptala: „Mami, vrátíš se zpátky?“

„Svatý Boží,“ modlila jsem se, „ty miluješ děti. V Číně jsi ochraňoval tisíce sirotků. V Americe jsi chodil do nejchudších čtvrtí, abys je potěšil v jejich trápení. A když jsi neměl nic jiného, co bys jim mohl dát, dával jsi jim prosfory ze sv. liturgie. Úpěnlivě tě prosím, určitě by sis nepřál, aby se oči mé dcery Evangelie topily v slzách. Zítra mám jít na punkci kostní dřeně, aby mohla být potvrzena moje diagnóza. Vezmu si tvoji ikonu s sebou do místnosti, kde mi ten zákrok budou dělat, a věřím, že mi přijdeš na pomoc.“

S touto modlitbou, v absolutní důvěře v pomoc sv. Jana jsem šla spát. Druhého dne ráno – 19. října 1995 jsem se vzbudila už kolem šesté a čekala jsem, až mne odvezou do laboratoře. Najednou jsem na svých vlasech ucítila pohlazení. Pootočila jsem hlavu a spatřila vznešenou tvář sv. Jana zahalenou do neobyčejně jasného světla. Měl asketické vzezření a jeho bělavě šedé vlasy mu volně splývaly kolem obličeje. Usmál se, sklonil se ke mně a políbil na čelo. A pak celý ten výjev zmizel a já zůstala sama – zaplavena pocitem radosti a bezpečí. Ačkoli jsem v té době již nějakou dobu nebyla schopná chodit bez pomoci druhého člověka, to ráno jsem do laboratoře v jiné budově nemocnice došla po svých, bez sebemenšího znepokojení podstoupila punkci a bez cizí pomoci se vrátila zpátky do svého pokoje. 

Ještě tentýž den odpoledne výsledky testů kostní dřeně prognózu leukémie vyloučily. Byla mi stanovena diagnóza jiné nemoci, která není „život přímo ohrožující“ a dodnes se s ní léčím v nemocnici „Zvěstování Bohorodičky“ v Aténách.

S ohledem na stěží odhadnutelný vývoj mého onemocnění má pro mne zjevení sv. Jana zvlášť velký význam a neustále za něj milostivému Bohu děkuji. Je to pro mne živoucí důkaz Boží přítomnosti v mém životě. Svatý se mi pravděpodobně nezjevil proto, aby mne uzdravil, ale aby mne posílil; aby mne praktickým způsobem bez jakýchkoli pochybností ujistil o realitě věčného života; aby mne duchovně probudil a aby mně na ten „skutečný život“ připravil. Děkuji Bohu a prosím Ho, abych mohla, jestli je to Jeho vůle, skrze přímluvy sv. Jana zůstat se svojí rodinou a pokud mám z tohoto - svým způsobem nepodstatného - světa odejít, abych ho neopustila bez toho, že bych se s Ním smířila a že bych nepřinesla ovoce hodné pokání. Amen.“

Konec

První část zde.

_____________________________ 

Přeloženo z angličtiny: The Life and Conduct of Our Father Among the Saints Saint John the Wonderworker Archbishop of Shanghai and San Francisco, Center for Traditionalist Orthodox Studies, Etna, California, 1996.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ