Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

EKUMENISMUS > Z historie pravoslavného ekumenismu > Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část II.

Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část II.

Patriarcha Basil III.

Další krok na cestě ke svolání Velkého sněmu učinil patriarcha Basil III. Ten se ukázal být "důstojným" pokračovatelem katastrofického díla svého předchůdce patriarchy Melétia, který v rámci ekumenické snahy o sjednocení křesťanů dosáhl přesného opaku - rozdělení Pravoslavné církve na novostylní a starostylní. Neberouce ohled na tyto trpké plody byl Basil III. pevně rozhodnut pokračovat v reformách započatých svým předchůdcem. Ostatně k tomu měl stejné předpoklady.

Za prvé byl stejně jako patriarcha Melétios odhodlaným reformátorem. Ještě jako metropolita nicejský v roce 1920 v časopise „Církevní hlasatel“ popsal svoji vizi nutných církevních reforem. V článku s názvem O církevních reformách píše: "Pro bezpečné zlepšení našeho církevního života jak praktického, tak i liturgického je třeba na nejnižší možnou a rozumnou úroveň omezit pravoslavnou tendenci k mnišskému životu. Tato tendence se totiž v průběhu mnoha staletí rozvinula přehnaným způsobem. Mnišský život také jiné církve a jiná náboženství vzdálil od přímé cesty a svedl je na stezky škodící lidství. Vždyť svojí vlastní přirozeností se nachází v rozporu s ustrojením jak člověka tak i společnosti..." Charakteristické znaky pravoslavného církevního života jako je délka a typikon bohoslužeb, posty, vybírání biskupů z řad mnišstva, vnější vzhled duchovních atd., považuje za projev nepatřičného vlivu mnišství na farní život, od kterého je třeba křesťanství ve městech osvobodit. Biskupové a neženatí kněží by podle něj nadále neměli pocházet z mnišského prostředí a mělo by jím být dovoleno ženit se, a v případě ovdovění by měli mít možnost druhého a třetího sňatku. O duchovních ve městech píše, že "se musí modernizovat tak, aby se se zcela připodobnili své době".1

Za druhé byl, podobně jako jeho předchůdce, přesvědčeným ekumenistou. Všepravoslavného kongresu 1923 se účastnil ještě jako metropolita nicejský. Při zasedáních působil jako jeden z hlavních Melétiových podporovatelů při zavádění ekumenismu do Pravoslavné církve. Na druhém zasedání 11. 5. 1923 metropolita Kallinikos z Kyziku navrhl, aby se tématem kongresu stala také otázka "utužení vztahů Pravoslavné církve s anglikány a starokatolíky". Na to metropolita nicejský Basil odpověděl: "Je třeba jít dále a přemýšlet také o sjednocení všech církví, včetně římskokatolické."2

A nakonec byl stejně jako Melétios vyznavačem svobodného zednářství. V již zmíněném Zednářském bulletinu vyšel roku 1964 krátký medailon, věnovaný památce Basila III., který později vyšel také jako samostatná brožura s názvem "Konstantinopolský patriarcha z Niceje Basil III, významný řecký svobodný zednář". V tomto textu je patriarcha Basil vyzdvihován jako velký křesťanský hierarcha a jeden z předních svobodných zednářů své doby. Je oslavován jako "odvážný hierarcha - reformátor, který vždy a za všech okolností usiloval o provádění ozdravných a modernizačních reforem". Zvláště je vyzdvihován jeho příspěvek k velice "důležitému tématu pokojného soužití a sjednocení křesťanských církví".3

Svolat sněm na rok 1925, jak bylo rozhodnuto na Všepravoslavném kongresu, se nakonec ukázalo být nemožné, a tak patriarcha Basil III. rozhodl o jeho odložení a svolání na Letnice následujícího roku 1926 na Svatou Horu Athos.4 Na konci roku 1925 Basil III. publikoval text s názvem "Náčrt prací s pomocí Boží připravovaného ekumenického sněmu". Jedná se o důležitý oficiální dokument, který ukazuje jak věrně se do základů připravovaného sněmu vtělila s pravoslavnou tradicí neslučitelná duchovní orientace patriarchy Basila.

V první části tohoto textu patriarcha Basil formuluje dva základní úkoly chystaného ekumenického sněmu: "1) Revize celé kanonické soustavy církve a její přizpůsobení současné církevní situaci. 2) Snaha všemi způsoby dosáhnout v lásce Kristově komunikace a sjednocení všech křesťanských církví".5

Ve druhé části pak patriarcha podává výčet jednotlivých témat široce pojaté revize, která svým záběrem přesahuje dokonce i rozsah reformem schválených Všepravoslavným kongresem 1923. Jako příklad můžeme uvést rozlišení theologumen od dogmatů, vyjádření se k symbolickým textům přijatých po VII. ekumenickém sněmu, otázka dogmatických rozhodnutí schválených po pádu Konstantinopole 1453, definování oficiálního Vyznání pravoslavné víry, otázka křtu heretiků a mnohá další liturgická, kanonická a administrativní témata.

Jak je zřejmé, patriarcha Basil III. kráčející ve šlépějích reformátora Melétia pokračoval v jeho snaze proměnit příliš asketické, duchovní, mimosvětské a mnišskými ideály inspirované Pravoslaví sklonku 19. a začátku 20. století a učinit z něj moderní, sekularizované a duchovním potřebám a vkusu 20. století přizpůsobené Pravoslaví. Důvod této reformy byl zřejmý - pouze takto upravené, ryzímu Pravoslaví odcizené, reformované Pravoslaví bylo možné sjednotit se západním křesťanstvím. Odtud je také patrná vnitřní souvislost mezi dvěma úkoly chystaného ekumenického sněmu. Za prvé reformovat, sekularizovat a pozápadnit Pravoslaví a posléze je sjednotit se nepravoslavným křesťanstvím.

Text programového prohlášení chystaného ekumenického sněmu způsobil v pravoslavném prostředí skutečně veliké pozdvižení. Hlavní vlna protestu a jednoznačného odmítnutí přišla, jak jinak, než z mnišského prostředí. To totiž v historii Pravoslaví tradičně plnilo úlohu ochránce čistoty víry. Toho si byl reformátorský patriarcha Basil III. samozřejmě vědom a proto se vší silou snažil bojovat proti autoritě mnišství v církvi. Stejně tak před ním postupovali také ikonoborci v 8. století a královská bavorská dynastie v novořeckém státu v 19. století. Oba dva tyto pokusy o reformu Pravoslaví byly doprovázeny pronásledováním a snahou eliminovat vliv mnišství, které bylo hlavní překážkou chystaných reforem.

***

První protesty proti chystanému sněmu

Na obranu Orthodoxie proti chystaným inovacím se postavila v té době jedna z nejváženějších postav athoského mnišství, starec Daniel katounakiotský (1846-1929) zakladatel věhlasného bratstva danielovců a duchovní souputník sv. Nektária Aeginského. V květnu 1925 napsal krátké pojednání s názvem "Hlas ze Svaté Hory o připravovaném ekumenickém sněmu", ve kterém podrobil chystaný sněm kritice z hlediska patristické tradice.

Publikovaný program prací chystaného sněmu způsobil velké pohoršení u většiny věřícího lidu.6 Záměrem starce Daniela není v duchu fanatismu působit rozbroje, ale naopak, jak byl naučen u neptických otců, přispět k utěšení bouřlivé situace.7 Sněmy v historii Církve byly vždy svolávány za jediným cílem: odsoudit nově se objevivší herezi. V případě chystaného ekumenického sněmu se však podle starce Daniela chystá přesný opak. Sněm místo aby veřejně pojmenoval a odsoudil v té době se masově šířící nové ideologie (komunismus, socialismus atd.) a odsoudil nepravoslavné církve (protestanti, uniati, katolíci, jehovisti), které na počátku 20. století prováděly velice agresivní misie na tradičních pravoslavných územích (Balkán, Blízký východ), hodlá učinit přesný opak: sjednotit pravoslavné církve s ostatními církvemi a tak umožnit splynutí pravoslavných s heretiky.8

A co více, sněm místo odsouzení heretiků hodlá před soudnou stolici posadit předešlé ekumenické sněmy spolu s jejich rozhodnutí a kánony a podrobit je přísnému soudu a upravit je tak, "aby byly vhodné k vytvoření široké a prostorné cesty, která by se líbila cizincům".9 Podle starce Daniela je smyslem zamýšlené kanonické reformy "poevropštit" Pravoslaví, "svojí shovívavostí si získat ty, kteří jsou duchovně leniví" a "přizpůsobit pravoslavný život současným okolnostem". Reformátorům jde o to, aby se pravoslavní "mohli připodobnit tolik opěvovaným progresivním Evropanům, a tak na základě našich ústupků dosáhnout touženého sjednocení církví".10 Cílem reforem je "přizpůsobit se zvykům a vnějším formám heretiků, a tak pomocí našich ústupků dosáhnout sjednocení všech církví".11

Podle starce Daniela se věřící pravoslavný lid na začátku 20. století již nenacházel v dobrém duchovním stavu. Kráčel širokou cestou a byl ve stavu hlubokého duchovního kómatu a vlažnosti, co se týče věcí víry. Ovšem i přes tento nepříznivý duchovní stav je podle starce Daniela zřejmé, že lid, jakmile uslyší, že jsou v ohrožení církevní tradice, postaví se s velkým náboženským zápalem a sebezapřením na obranu pravoslavné víry.12 Starec Daniel také zdůrazňuje, že rozhodnutí církevních sněmů nemají v souladu s pravoslavnou tradicí charakter "vojenských nařízení". To znamená, že nejsou automaticky závazná jen proto, že byla vydána. Cituje sv. Maxima Vyznavače, podle kterého je třeba sněmovní rozhodnutí posléze měřit "zbožnou vírou a pravostí dogmat". Podle starce Daniela je zřejmé, že i kdyby došlo k uskutečnění tohoto sněmu, a byly na něm schváleny uvedené reformy, věřící lid takový sněm nikdy nepřijme.13

O rok později, roku 1926, další velká postava řeckého pravoslavného světa, starec Filotheos Zervakos (1884-1980), nejvýznamnější z duchovních synů sv. Nektária Aeginského, publikoval svůj protest, ve kterém chystaný ekumenický sněm příkře odmítnul. Učinil tak v listu s názvem "O ekumenickém sněmu". V něm starec Filotheos uvádí, že v souladu s pravoslavnou naukou žádný sněm, který se pokusí změnit a reformovat kánony a tradice Pravoslavné církve, nemůže být považován ani za kanonický, ani za ekumenický.14 Velice naléhavě varuje patriarchu Basila III., aby ustoupil od zamýšlených reforem a inovací. V opačném případě totiž způsobí veliké bouře a nepokoje, které nakonec nepovedou k ničemu jinému než ke schizmatům a rozdělení Církve.15

Podle starce Filothea je vždy nebezpečné, když se biskupové pokouší ustanovit nové kánony, které by vyhovovaly jejich vášním.16 Podobně jako starec Daniel vidí zřetelně, že smyslem chystaných reforem je zbavit Pravoslaví jeho asketického charakteru a učinit z něj pohodlné, moderní náboženství vyhovující potřebám sekularizovaného křesťana a církevních hierarchů počátku 20. století. Podle něj za chystaným sněmem stojí biskupové, kteří se rmoutí pokaždé, když slyší o půstu, kterým se nelíbí mnišství, kteří by se rádi ženili, rádi by chodili do kaváren a do divadel, ale brání jim v tom rjasa a dlouhé vlasy a vousy.17 Takové hierarchy je však podle starce Filothea třeba odstranit z jejich postů, podobně jako místní a ekumenické sněmy odstraňovaly z Kristova stádce nebezpečné heretiky.18

Svolat sněm se však nepodařilo ani o Letnicích roku 1926. Konstantinopolský patriarchát se proto nakonec rozhodl, že bude rozumnější pokusit se nejdříve svolat menší a méně autoritativní shromáždění, které pojmenovali "Předsněm".19 V roce 1930 se v monastýru Vatopedi na Svaté hoře Athos uskutečnilo zasedání "Přípravné komise svatých pravoslavných církví". Hlavní náplní bylo sestavit soupis témat chystaného Velkého sněmu Pravoslavné církve. Byl zde schválen katalog, který obsahoval 17 témat.20 Po uskutečnění této konference nastalo dlouhé třicetileté období ticha.

*** 

Patriarcha Athenagoras

S oživením myšlenky svoláni Velkého sněmu přichází další z konstantinopolských patriarchů Athenagoras (1886-1972), který společně s patriarchou Melétiem patří k nejtragičtějším postavám pravoslavné historie 20. století. Jak je zřejmé z dosavadního výkladu, hlavním cílem přípravovaného sněmu byla reforma a modernizace Pravoslaví za účelem jeho sjednocení s nepravoslavným křesťanstvím.

Nikdo více než Athenagoras nepřispěl k tomuto procesu směřujícímu pomalu, ale jistě k postupnému rozkladu a opuštění pravoslavného vyznání v oficiálních místních pravoslavných církvích skrze proces ekumenického přibližování a sjednocování s nepravoslavnými církvemi. Nemáme zde prostor představit podrobně celý rozsah Athenagorova podílu na této duchovní zkáze. Je však jistě velkým nedostatkem, že česká pravoslavná veřejnost není informována o aktivitách, krocích a prohlášeních této tragické postavy, která je v pravoslavných ekumenických kruzích považována za největší pravoslavnou osobnost 20. století, za nového Mojžíše, za velkého Patriarchu, za nového proroka, který byl Bohem seslán ukončit tisícileté rozdělení mezi východním a západním křesťanstvím. Omezíme se pouze na dvě jeho prohlášení, která nám pomohou představit si lépe, v rámci jakého duchovního klimatu a za jakým účelem patriarcha Athenagoras po svém nástupu na konstantinopolský trůn 1948 znovu oživuje myšlenku svolání Velkého sněmu.

Bývalý děkan athénské theologické fakulty, o. G. Metallinos navštívil v srpnu 1971 spolu s dalšími řeckými poutníky z USA a bývalého západního Německa ekumenický patriarchát v Konstantinopoli. Patriarcha Athenagoras k nim pronesl řeč, která byla nahrána a později také publikována. Ukázky z této promluvy nám dávají možnost blíže se seznámit s tím, jakým způsobem Athenagoras přistupoval k jednomu z hlavnívh témat Velkého sněmu – sjednocení Pravoslaví a západních církví.

"...Zde v Konstantinopoli dne 15. 7. roku 1054 jeden kardinál jménem Humbert položil na prestol chrámu Svaté Sofie, který zítra navštívíte, list odsuzující patriarchu Michaela a patriarcha odpověděl. Nevím, jestli udělal dobře, že odpověděl nebo nikoliv, ale skutečnost je taková, že odpověděl. A tyto dva listy byly později prohlášeny za schizma. Schizma nikdy nebylo oficiálně prohlášeno ani Římem, ani Východem, ale žili jsme ho po 900 let bez toho, že bychom měli bratra, kterému můžeš říkat, jak ho máš rád..."

Dále poutníkům živě popisuje, jak mu poprvé v roce 1963 přišlo na mysl setkat se s papežem Pavlem VI. v Jeruzalémě. To se také nakonec uskutečnilo 5. 1. 1964 v papežově jeruzalémské rezidenci. Setkání popsal patriarcha těmito slovy:

"Když jsme spatřili jeden druhého, naše náruče se automaticky otevřely a jeden druhého objal... Ruku v ruce jsme šli společně do jeho pokoje, kde jsme měli tajný rozhovor o samotě... O čem jsme tam mluvili?... Vypracovali jsme společný program založený na absolutní rovnosti, nikoli na rozdílech. Pak jsme přizvali také naše doprovody... a prohlásili jsme, že se již nacházíme na cestě do Emauz a že kráčíme ke společném kalichu, kde se setkáme s Pánem."

Dále ve své promluvě pohovořil o tom, jak společně s papežem v následujícím roce sňali anathemata z roku 1054. Řeckým poutníkům navíc nabídl svoji vlastní interpretaci podstaty tisíciletého rozdělení mezi Východem a Západem:

 "Do roku 1054 mezi námi existovalo mnoho rozdílů. Lišili jsme se v tom i v onom. Odlišovalo nás Filioque... a tolik mnoho jiných rozdílů. Ale měli jsme se navzájem rádi. A když se lidé navzájem milují, rozdíly mezi nimi neexistují. Ovšem roku 1054, když jsme přestali milovat jeden druhého, objevily se všechny tyto rozdíly. Před tím jsme se měli rádi a měli jsme stejné Tajiny, stejný křest a zvláště společný kalich. Teď, když jsme se znovu vrátili do roku 1054 (snětím anathemat), proč se znovu nevrátit také ke společnému kalichu?"

Nakonec překvapeným poutníkům zcela otevřeně oznamuje, že podle něj doba pro společný kalich, tedy doba plného sjednocení Pravoslaví a západních církví, již nadešla. "Kdy přijde ten okamžik (společný kalich)? Jen Hospodin to ví, my to nevíme. Ale to, co vím je, že přijde. Věřím, že přijde. Protože není možné, aby nepřišel. Protože již přichází. Protože již i vy v Americe podáváte přijímání mnohým katolíkům a protestantům. A správně činíte. Také já zde v Konstantinopoli, když přicházejí katolíci a protestanti a žádají o přistoupení ke sv. Tajinám, jim podávám přijímání. To stejné se děje také v Římě, v Anglii a ve Francii. Již to přichází samo."

Na závěr své promluvy patriarcha Athenagoras poutníkům vysvětluje, že takto důležitý krok, jako je sjednocení církví a intercomunium nemůže přijít jen tak, skrze laiky a duchovní, kteří to již o vlastní vůli praktikují. Je třeba dosáhnout toho, aby s tím souhlasili také "hierarchové a theologie". Pokud dosáhneme jejich souhlasu, pak může přijít "velká událost panchristianismu a společně s touto velkou událostí přijde den, kdy se vyplní náš sen o všelidské jednotě".21

Zde vidíme, proč velký vizionář Athenagoras bude intenzivně pracovat na odstartování nové fáze přípravy Velkého sněmu. Naplnění toužebného očekávání pravoslavných ekumenistů o sjednocení církví je možné realizovat pouze na všepravoslavné úrovní za souhlasu všech patriarchátů a místních pravoslavných církví. A to je, jak jsme viděli, od počátku jeden z hlavních důvodů svolání Velkého sněmu.

Jaký je však theologický základ, ze kterého vycházejí pravoslavní ekumenisté při své snaze sjednotit křesťanské církve? V listě Ethnos bylo 20. července 1970 publikováno interview známého řeckého novináře S. Alexiou s patriarchou Athenagorasem. V něm mimo jiné zaznělo:

"Jako nástroj ke sjednocení církví navrhujeme společný kalich... Schizma nastalo vzájemným uložením anathemat. Teď již však došlo ke snětí anathemat mezi dvěma církvemi - Západem a Konstantinopolí. Jaká tedy zbývá ještě překážka?... Říkají nám, že mezi sebou máme mnoho rozdílů. Jakých? Filioque? Od sedmého století existovalo a přesto církve nebyly rozděleny. Papežský primát a dogma o neomylnosti papeže? Co nás to zajímá? Každá církev si uchová své vlastní zvyky. Pokud to katolická církev chce, ať si to ponechá... Ať si má papež svoji neomylnost, pokud ji chce. My po ní netoužíme."

Tento rozhovor způsobil ohromné pozdvižení a rozruch v řeckém pravoslavném světě. Byl poslední kapkou, kterou přetekl pohár trpělivosti u těch, kteří již dlouhodobě s velikými obavami sledovali katastrofické směřování patriarchy Athenagorase. Po zveřejnění rozhovoru tři metropolitové Řecké novostylní pravoslavné církve Augustin florinský, Ambrož eleutheroupolský a Pavel paramithijský přistoupili k ohrazení a přerušili vzpomínání patriarchy Athenagorase. Tito tři metropolitové pocházeli z takzvaných "nových území". To jsou oblasti na severu Řecka, které se k novořeckému státu připojily až po balkánských válkách 1912-1913. Administrativně sice náleží k Posvátnému synodu Řecké pravoslavné církve, ale duchovně jsou spravovány konstantinopolským patriarchátem, a proto také vzpomínají patriarchu a nikoliv athénského arcibiskupa.

Postupně se k těmto třem metropolitům připojila také většina svatohorců. Iera Koinotis, nejvyšší správní orgán Svaté Hory, poslal 5. října 1970 dvaceti svatohorským monastýrům okružní list, ve kterém je informuje, že bere na vědomí, jak postupně jeden po druhém svatohorské monastýry a skity ukončují vzpomínání konstantinopolského patriarchy. Oznamuje jim také, že posílá do Konstantinopole list, ve kterém vyzývá patriarchu, aby odvolal svá prohlášení.22 To samozřejmě patriarcha nikdy neučinil.

*** 

Všepravoslavné konference 1961-1968

Uvedli jsme, že s nástupem Athenagorase na patriarší trůn začíná nová fáze přípravy svolání Velkého sněmu. Patriarcha reflektujíce neúspěšnou snahou o svoláni Velkého sněmu v první polovině 20. století, zakládá nový přípravný orgán pro jeho svolání, takzvané „Všepravoslavné konference“. První z nich se uskutečnila roku 1961 na ostrově Rhodos. Zde představitelé místních pravoslavných církví přepracovali seznam témat Velkého sněmu schváleného ve Vatopedi 1930. Na konec bylo schváleno osm tématických okruhů. Změny jsou nejvíce patrné v problematice vztahu Pravoslavné církve s ostaními křesťanskými denominacemi. Odráží se zde „ohromný progres, který učinilo ekumenické hnutí, jež se v roce 1930 při zasedání Přípravné komise nacházelo teprve v plenkách.“23 Na této I. Všepravoslavné konferenci začíná také Athenagoras realizovat „společný program“ sjednocení pravoslavné a katolické církve, jak se na tom dohodli s papežem Pavlem VI. při onom historickém „tajném rozhovoru o samotě“ v papežově jeruzalémské rezidenci roku 1965. Konference pod vedením Athenagorase jménem všech pravoslavných církví schvália „nabídnout ctěné římskokatolické církvi začít rovnocený dialog“.24

Další důležitý krok byl učiněn na IV. Všepravoslavné konferenci v Chambésy v roce 1968. Zde došlo k další úpravě témat připravovaného Velkého sněmu a také ke změně přípravného procesu. Byla opuštěna myšlenka o svolání Předsněmu. Nemá oporu v pravoslavné tradici a ničím podstaným přípravnému procesu nepřispívá. Místo toho byl založen nový orgán „Předsněmovní všepravoslavné konference“. Jejím posláním má být zpracovat jednotlivá témata budoucího sněmu a připravit konečné znění podkladů, které na něm budou předloženy ke schválení.25 Vedle toho došlo také k založení „Přípravné mezipravoslavné komise pro svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve“ se sídlem v Chambésy.

o. Jiří Ján, ThD.

 

Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část I.
Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část III.

_________________________________________________________________________

1Εκκλησιαστικός Κήριξ, 29. 4. 1920, č. 254.
2Πρακτικά και Αποφάσεις του εν Κωνσταντινουπόλει Πανορθοδόξου Συνεδρίου, 10 Μαΐου – 8 Ἰουνίου 1923, Αθήναι 1982, s. 29.
3Φ.Κ. ΦΑΛΜΠΟΥ, ΒΑΣΙΛΕΙΟΣ Γ´. ΟΙΚΟΥΜΕΝΙΚΟΣ ΠΑΤΡΙΑΡΧΗΣ, Ο ΑΠΟ ΝΙΚΑΙΑΣ ΔΙΑΠΡΕΠΗΣ ΕΛΛΗΝ ΕΛΕΥΘΕΡΟΤΕΚΤΟΝ, ΑΘΗΝΑΙ, 1964, s. 3-11.
4Θ. ΣΡΤΑΓΚΑ, ΕΚΚΛΗΣΙΑΣ ΕΛΛΑΔΟΣ ΙΣΤΟΡΙΑ ΙΙ, ΑΘΗΝΑΙ 1970, s. 1404.
5Ibid. s. 1404.
6ΓΕΡ. ΔΑΝΙΗΛ, ΦΩΝΗ ΕΞ ΑΓΙΟΥ ΟΡΟΥΣ ΔΙΑ ΤΗΝ ΠΡΟΣΕΧΗ ΟΙΚΟΥΜΕΝΙΚΗΝ ΣΥΝΟΔΟΝ, ΑΘΗΝΑΙ 1926, s. 11.
7Ibid. s. 14.
8Ibid. s. 16.
9Ibid. s. 17.
10Ibid. s. 18.
11Ibid. s. 19.
12Ibid. s. 19.
13Ibid. s. 20.
14Ο Γέρων Φιλόθεος Ζερβάκος ΙΙ, Θεσσαλονίκη 1988, s. 44.
15Ibid. s. 45.
16Ibid. s. 48.
17Ibid. s. 48-49.
18Ibid. s. 49.
19Ε. Βαρέλλα, Διορθόδοξοι και οικουμενικαί σχέσεις του Πατριαρχείου Κωνσταντινουπόλεως κατά τον Κ` Αιώνα, Θεσσαλονλίκη 1994, s. 107.
20Ibid. s. 109.
21Π. Γεωργίου Δ. Μεταλληνού, Οι διάλογοι χωρίς προσωπείον, in: ΠΑΡΑΚΑΤΑΘΗΚΗ č. 25, 2002. s. 6-7.
22ΟΡΘΟΔΟΞΟΣ ΤΥΠΟΣ č.127, 1971.
23Ε. Βαρέλλα, Διορθόδοξοι και οικουμενικαί σχέσεις του Πατριαρχείου Κωνσταντινουπόλεως κατά τον Κ` Αιώνα, Θεσσαλονλίκη 1994, s. 117.
24Ibid. s. 205.
25Ibid. s. 120.

 

 

 

 



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ