Nejčtenější články
Ctihodná Myrtidiotissa, asketka z Klissoury

Sv. Ignatij Brjančaninov: Pojednání o Ježíšově modlitbě, část I. - úvod

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

14. září: ke svátku Povýšení Svatého Kříže

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve





























Zasílání novinek
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články, zadejte svoji e-mailovou adresu:

EKUMENISMUS > Z historie pravoslavného ekumenismu > Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část III.

Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část III.

I. Předsněmovní všepravoslavná konference 1976
Tato konference se uskutečnila ve švýcarském městě Chambésy. Zde došlo ke konečné úpravě a dopracování seznamu témat Velkého sněmu. Výsledkem byl katalog obsahující deset témat, která se dají rozdělit do tří základních okruhů: vztahy mezi jednotlivými místními pravoslavnými církvemi, vztah Pravoslavné církve k ostatním křesťanským denominacím a každodenní život pravoslavných křesťanů.1 Na této konferenci bylo také rozhodnuto uspořádat odborný seminář o možnosti společného slavení Paschy s nepravoslavnými křesťany. Ten se uskutečnil následujícího roku rovněž v Chambésy.

***

Sv. Justin Popovič a otázka svolání Velkého sněmu
Justin Popovič, nedávno svatořečený Srbskou pravoslavnou církví a jeden z největších pravoslavných theologů 20. století se k problematice svolání Velkého sněmu oficiálně vyjádřil dvakrát. Učinil tak formou listů - apelů adresovaných Posvátnému synodu srbské církve. V nich vyjádřil své veliké znepokojení a obavy o další osud pravoslaví v případě, že skutečně dojde ke svolání připravovaného sněmu.

První list adresoval srbským biskupům v dubnu roku 1970. Podle sv. Justina je zřejmé, že pokud jako pravoslavní nebudeme současným problémům čelit „Boholidským a patristickým“ způsobem, čekají nás pouze schizmata, hereze a nihilismus. To platí také o připravovaném ekumenickém sněmu, který - jak píše - „někteří chtějí vnutit Pravoslavné církvi“.2 Doba v níž žijeme je podle sv. Justina v mnohém dobou apokalyptickou a již začala „hodina zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele Země“ (Zj 3, 10).3 Žádný nový ekumenický sněm nebude možné přijmout za platný, pokud nejdříve nepřijme předcházejí ekumenické sněmy a nepotvrdí jejich rozhodnutí jako neotřesitelná.4

Dále je podle sv. Justina zřejmé, že uspořádat sněm, který by mohl být prohlášen za pravoslavný a ekumenický, mohou pouze ti, kdo dosáhli apoštolské a svatootcovské moudrosti.5 To však podle jeho soudu v žádném případě neplatí o oficiálních představitelích pravoslaví jeho doby.

Hierarchie Ruské pravoslavné církve v Sovětském svazu zradila pravoslavnou víru a stala se poslušným nástrojem v rukou světské (komunistické) moci.6 Navíc v roce 1969 moskevský patriarchát učinil něco, co sv. Justin nazývá „jidášským rozhodnutím“. Tím má na mysli sněmovní rozhodnutí, kterým Ruská pravoslavná církev schválila podávání svátostí římským katolíkům!

„Z hlediska celé historie Pravoslavné církve, z hlediska její dogmatické a kanonické tradice se jedná o zcela neslýchané rozhodnutí. Uzavření svátostného společenství se zcela zjevnými heretiky způsobilo hlubokou ránu celému Boholidskému organismu Pravoslavné církve. Všichni sv. Otcové a sněmy byli zneuctěni. Došlo k pošlapání církevních dogmat a kánonů. Církev Kristova, neposkvrněná Nevěsta, byla hozena do otráveného bahna heretiků... Co platí pro ruskou hierarchii, více či méně platí také pro hierarchie všech místních pravoslavných církvích nacházejících se pod proti-církevní mocí komunismu.“7

Taková tedy byla podle sv. Justina situace slovanského pravoslaví. A jak hodnotil konstantinopolský trůn a jejího držitele Athenagorase? Zcela jednoznačně souhlasí s tím, když Athenagorase svatohorci „nazývají heretikem a odpadlíkem.“8 Athenagoras svým ekumenismem zcela zjevně odpadl od pravoslavné víry, neboť „popírá jedinečnou a všespasitelnou pravdu pravoslaví“ a klade jí na roveň „římskokatolickou herezi, spolu s ostatními herezemi“.9 Tímto působí v pravoslavném světě jako „zdroj anarchismu a nihilsmu“.10

Vezmeme-li v úvahu tento hluboký duchovní úpadek pravoslaví druhé poloviny 20. století, bylo by podle sv. Justina nejbezpečnější, aby ke svolání sněmu vůbec nedošlo. V opačném případě totiž jediné co přinese budou „schismata, hereze a další katastrofy.“11

Druhý list Posvátnému synodu srbské církve adresoval v květnu roku 1977 po ukončení výše zmíněné I. Předsněmovní všepravoslavné konference. Znovu v něm opakuje, že mu jeho pravoslavné svědomí nedovoluje, aby nevyjádřil své hluboké obavy z chystaného sněmu.12 Dosavadní průběh přípravy Velkého sněmu podle něj svědčí o tom, že ti, kteří ho chtějí vnutit Pravoslavné církvi, nejsou schopni pochopit podstatu Orthodoxie a smysl ekumenických sněmů.13

Jedno z hlavních nebezpečí připravovaného sněmu spatřuje sv. Justin ve snaze konstantinopolského patriarchátu dosáhnout sněmovního schválení svých „neopapežských ambicí“. Tedy zaujmout v pravoslavném světě postavení podobné tomu, které v katolické církvi zaujímá římský biskup.14

Druhé velké nebezpečí pak spatřuje v synkretickém ekumenismu, který zpochybňuje jednotu Církve.15 O situaci Pravoslavné církve pod vedením Konstantinopole sv. Justin píše:

„Buďme upřímní: v chování konstantinopolských představitelů spatřujeme v posledních desetiletích ten stejný nepokoj, ty stejné duchovně nemocné podmínky, za kterých byla Církev přivedena ke zradě a potupě ve Florencii v 15. století“16

***

III. Předsněmovní všepravoslavná konference 1986
Další významný krok na cestě ke svolání Velkého sněmu byl učiněn na III. Předsněmovní všepravoslavné konferenci v Chambésy roku 1986. Na tomto setkání měli představitelé všech místních pravoslavných církví za úkol společně projednat následující témata Velkého sněmu: úprava postních pravidel, vztah pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu, vztah pravoslaví k ekumenickému hnutí a nakonec příspěvek pravoslaví k upevnění křesťanských hodnot ve světě.

Jako základ pro diskusi byly představitelům místních církví předloženy texty, které předem vypracovala Přípravná mezipravoslavná komise.

Účastníci konference nakonec po společné diskuzi a úpravách předložených materiálů jednomyslně schválili a podepsali čtyři texty. Tyto texty, ve kterých je shrnuto oficiální stanovisko pravoslavných církví k uvedeným tématům, budou předloženy ad referendum na připravovaném Velkém sněmu.17

Jedná se o důležité oficiální texty, které mají všepravoslavnou autoritu, neboť byly schváleny představiteli všech místních pravoslavných církví. Nemáme zde prostor zabývat se všemi čtyřmi schválenými dokumenty. V mnohém však tyto texty potvrzují mínění sv. Justina Popoviče o tom, jak jsou připravovatelé koncilu daleko od uchopení podstaty pravoslaví.

V našem krátkém pojednání se omezíme pouze na jedno téma, které je z hlediska pravoslavné dogmatické theologie ze zpracovaných témat nejdůležitější. A tím je pravoslavná eklesiologie.

***

Nová pravoslavná eklesiologie
Jak se v průběhu naší studie ukázalo, připravovaný sněm má dva hlavní cíle. Nejdříve reformovat a modernizovat Pravoslavnou církev a takto reformovanou ji připravit na sjednocení se zbylými křesťanskými církvemi. Aby však bylo možné takové sjednocení realizovat, je nejdříve nutné vypracovat novou pravoslavnou eklesiologii, která poskytne potřebný theologický základ pro připravované sjednocení. Formulování a prosazovaní této nové eklesiologie se v oficiálních pravoslavných církvích děje na dvou úrovních: v rámci aktivní účasti místních pravoslavných církví v ekumenickém hnutí a v průběhu přípravného procesu Velkého sněmu.

Samotný cíl ekumenického hnutí pravoslavní ekumenisté definují tímto způsobem: „Církve jsou volány k tomu, aby jedna o druhé uznala, že je církví Kristovou. Přesně to je výzva, kterou před církve ekumenické hnutí klade.“18

Konečný cíl pravoslavného ekumenismu skutečně spočívá ve snaze eklesiologicky legalizovat nepravoslavné konfese. Jedná se o postupnou, ale vytrvalou snahu přesvědčit pravoslavné věřící, aby změnili svůj tradiční pravoslavný pohled na statut nepravoslavných konfesí. Zvláště v tradičních pravoslavných zemích je třeba vynaložit intenzivní úsilí k  prosazování a upevňování ekumenismu. V zemích kde jsou pravoslavní menšinou (střední a západní Evropa, USA a Austrálie) se naopak pravoslavné sebe-chápání ve velké většině již přizpůsobilo novým požadavkům ekumenismu. Proto je v těchto zemích tak obtížné setkat se s veřejnými či oficiálními projevy nesouhlasu s ekumenismem ze strany pravoslavných kněžích, či dokonce ze strany biskupů.

Mnoha různými způsoby (společné modlitby, katecheze, výchova duchovních v seminářích a na univerzitách prodchnutými idejemi ekumenismu) jsou pravoslavní věřící svými pastýři vedeni k tomu, aby již více nepovažovali nepravoslavné konfese za heretická společenství, oddělená od Církve a naopak na ně začali nahlížet jako na sesterské církve Kristovy.

Toto pojetí se však nachází v přímém rozporu s tím, co Pravoslavná církev jednomyslně vyznávala po celou dobu své historie až do počátku 20. století. Sv. Justin Popovič ve svém výkladu pravoslavné eklesiologie ukazuje, že v souladu s patristickou naukou a s učením místních a ekumenických sněmů existuje pouze jedna Církev. Uvádí, že z pravoslavného hlediska je ontologicky nemožné, aby byla Církev rozdělena. Církev je totiž skutečně Tělem jednoho jediného Krista.19 Podle základního principu pravoslavné eklesiologie je nemožné, aby existovalo více vzájemně rozdělených církví. Proto není možné mluvit o rozdělení, ale vždy pouze o oddělení, o odpadnutí od Církve.

Pohled Pravoslavné církve na eklesiologický statut nepravoslavných konfesí formuluje sv. Justin tímto způsobem: „Heretici a schizmatici se v různé dobách oddělili a odpadli od jedné a nedělitelné Církve. A tím okamžikem přestali být údy Církve a účastníky jejího Boholidského těla. Nejdříve odpadli gnostici, potom ariáni... a pak římští katolíci (včetně z nich později vyšlých protestantů), dále uniati...“20

Je zcela zřejmé, že taková - slovy ekumenistů - nemoderní a mohli bychom říci politicky nekorektní (ekumenismus má také své sociální a politické pozadí) eklesiologie připouští pouze jeden model církevní jednoty: navrácení oddělených heretických společenství do Pravoslavné církve. Tento model nazývaný také „ekumenismus návratu“ však pravoslavní ekumenisté již od 60. let minulého století odmítají jako ekumenicky zcela nepřijatelný.21

V takovém případě pak nezbývá nic jiného než vyprázdnit theologický obsah pojmu hereze a formulovat novou „širokou eklesiologii, která by garantovala také nepravoslavným společenstvím eklesiologický status: být součástí Církve Kristovy. „Proto je v dnešních podmínkách nutné přijít s novou eklesiologií, která překročí absolutní soběstačnost a eklesiologickou a soteriologickou výlučnost (myšleno pravoslaví). Je třeba překročit starou heresiologii a podívat se z jiného úhlu na otázku, kde jsou hranice Církve.“22

*** 

Text „Vztahy Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu“ z roku 1986
Základní kámen této nové pravoslavné ekumenické eklesiologie byl na všepravoslavné úrovni oficiálně položen na výše zmíněné III. Předsněmovní konferenci. Bylo tak učiněno v jednom ze čtyř schválených dokumentů s názvem: „Vztahy Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu“. V textu, který se zabývá především zhodnocením pokroku dosaženého v dvoustranných dialozích s různými konfesemi, oficiální představitelé všech místních pravoslavných církví společně vyznávají: Pravoslavná Církev, která je jednou svatou, obecnou a apoštolskou Církví, si je plně vědoma své zodpovědnosti za jednotu křesťanského světa a uznává skutečnou existenci všech křesťanských církví a vyznání...“23

Jedná se o prohlášení zcela klíčového významu, neboť je to poprvé v historii pravoslaví, kdy je nepravoslavným křesťanským společenstvím na všepravoslavné úrovni (na místní úrovni tak poprvé učinil konstantinopolský patriarchát známou encyklikou z roku 1920) v oficiálním dokumentu udělen eklesiologický status.

Pokud chceme správně ocenit význam tohoto historického prohlášení, musíme mít jasno v tom, co mají autoři na mysli, když mluví o uznání skutečné existence křesťanských církví. Nemají tím samozřejmě na mysli uznání nepravoslavných církví jako existujících, reálných institucí. To, že nepravoslavné církve existují jako instituce je samozřejmý fakt, který není třeba schvalovat na všepravoslavné úrovni.

Pravoslavní ekumenisté zde oficiálně proklamují eklesiologické uznání nepravoslavných společenství jako skutečných církví Kristových (viz níže uvedený citát hlavního z autorů tohoto prohlášení, švýcarského metropolity Damaskina). Oficiální zástupci všech místních pravoslavných církví zde oficiálně vyhlašují, že nepravoslavné konfese již více nepovažují - jak tomu bylo až do začátku 20. století - za heretická společenství nacházející se za hranicemi jedné, svaté, obecné, apoštolské Církve.

*** 

Text „Oikonomie v Pravoslavné církvi“ z roku 1971
Toto historické všepravoslavné eklesiologické prohlášení vychází ze studie, kterou pod názvem „Oikonomie v Pravoslavné církvi“ vypracovala a publikovala Mezipravoslavná přípravná komise pro svolání Velkého sněmu v roce 1971. Jedná se o téměř doslovnou citaci pouze s tím rozdílem, že Mezipravoslavná přípravná komise nemluví o uznání „skutečné existence“, ale o uznání „ontologické existence všech křesťanských církví a vyznání“.24

Kanonicko-eklesiologická studie „Oikonomie v Pravoslavné církvi“ se zabývá z hlediska pravoslavné theologie velice závažnými otázkami platnosti svátostí vysluhovaných mimo hranice Pravoslavné církve a způsobu přijímání heretiků a schizmatiků do jejího lůna. Po svém publikování se tato studie v některých kruzích setkala s příkrým odmítnutím. Pět profesorů z athénské theologické fakulty (P. Mpratsiotis, P. Trempelas, K. Mouratidis, A. Theodoros a N. Mpratsiotis) vyvrátilo její závěry v memorandu, které adresovali Posvátnému synodu Řecké pravoslavné církve. V něm ukazují, že některé ústřední myšlenky této studie se nacházejí v zcela zřejmém rozporu s pravoslavnou dogmatickou naukou. Ve svém výkladu dále autoři vyjadřují veliké obavy o budoucnost Pravoslavné církve, které pramení z jejich pozorování průběhu přípravy Velkého sněmu.

Autoři memoranda poukazují na to, že není možné, aby zcela zásadní a klíčová témata pravoslavné víry byla zpracovávána takovým povrchním způsobem, jakým je vypracovaná studie „Oikonomie v Pravoslavné církvi“. Při jejím vypracování bylo zcela opomenuto podrobné zpracování primárních pramenů patristické tradice, pojednávajících o zkoumaných otázkách. Athénští theologové autorům studie vytýkají, že se vůbec nenamáhali doložit závěry, ke kterým dospěli.

Dále jim vytýkají, že při zpracování takto bytostně důležitého tématu nezvolili za základ svého pojednání pravoslavnou tradici, ale naopak přistupují ke zkoumanému tématu „z hlediska kritérií současné doby určené synkretickými sklony“. To je také důvod proč členové Mezipravoslavné přípravné komise nejsou schopni přistoupit „k uchopení a správné interpretaci velikých pravd zjevení v Kristu.“

Co se týče přípravného procesu Velkého sněmu, je podle zmíněných pěti profesorů absolutně nezbytné, „aby jeho příprava probíhala daleko od principů a myšlení rozvíjející se v ekumenickém hnutí, neboť ty mají rozkladný účinek na pravoslavné smýšlení.“ Pokud by tato studie byla přijata, přinesla by obecně pro celou kanonickou soustavu Pravoslavné církve velikou katastrofu. Takto pojatá oikonomie by se totiž „stala kladivem, které by postupně rozbilo samotné základy Církve.“25

Snaha o varování předních postav řecké dogmatické theologie druhé poloviny 20. století však byla marná. Základní eklesiologická teze jimi kritizované studie, ve které se uznává eklesiologický statut nepravoslavných společenství, byla, jak jsme viděli, po 15 letech schválena na III. Předsněmovní všepravoslavné konferenci v roce 1986.

Pravoslavní ekumenisté schválení nové eklesiologie na všepravoslavné úrovnii naopak přivítali s velikým zadostiučiněním: „Texty Oikonomie v Pravoslavné církvi z roku 1971 a Vztahy Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu z roku 1986 ...jsou důležitým krokem na cestě uznání eklesiologické přirozenosti ostatních křesťanských společenství.“26

*** 

Metropolita švýcarský Damaskinos a otázka rozdělení Církve
Hlavní podíl na obou textech má švýcarský metropolita Damaskinos (1936-2011), který je jedním z předních autorů theologie pravoslavného ekumenismu. V letech 1969 - 2003 byl ředitelem sekretariátu pro přípravu Velké sněmu Pravoslavné církve. Na této pozici mu byla svěřena zodpovědnost za celý proces přípravy sněmu a funkce hlavního koordinátora předsněmovních mezipravoslavných komisí a všepravoslavných konferencí ve zmíněném období.

Výše jsme citovali myšlenku sv. Justina o tom, že sněm, který bude moci být uznán za pravoslavný mohou připravit pouze ti, kdo pokračují v dědictví patristické moudrosti. Jak se z tohoto hlediska postavit k theologickému myšlení, konkrétně k eklesiologii metropolity Damasakina, který byl přes čtvrt století klíčovou postavou přípravného procesu Velkého sněmu?

Těsně před uskutečněním III. Předsněmovní všepravoslavné konference metropolita Damaskinos publikoval knihu „Theologické dialogy – pravoslavná perspektiva“, která obsahuje texty napsané v průběhu přípravy na tuto konferenci. Již v samotném úvodu knihy nacházíme tezi, která je jedním ze stavebních kamenů nové ekumenické pravoslavné eklesiologie: „.... zkrátí cestu k jednotě a vyléčí rány tragického rozdělení v Těle jedné, svaté, katholické a apoštolské Církve.“27

Metropolita Damaskinos zde mluví o rozdělení v Těle jedné Církve. Odpadnutí západního křesťanství od una sancta, catholica et apostolica Ecclesia v 11. století bylo velikou katastrofou s nesmírnými duchovními následky pro celý další vývoj evropské a světové historie. Sv. Justin Popovič v této souvislosti mluví o třech pádech, které určily směřování veškerenstva: pád Lucifera, pád Adama a pád papeže.

Z hlediska pravoslavné eklesiologie však v žádném případě nemůžeme připustit myšlenku, že by tato tragédie způsobila rozdělení v Těle Kristově. Viděli jsme, že v souladu se základním principem pravoslavné eklesiologie je možné mluvit pouze o odpadnutí jednotlivých věřících, společenství nebo dokonce celých oblastí či národů od Církve. Nikdy se však nemůže stát, aby takové odpadnutí způsobilo rozdělení v Těle Kristově.

Připustit něco takového, by znamenalo z perspektivy pravoslavné eklesiologie popřít platnost Kristova slibu: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ Mt 16, 18 Sv. Theodor Studijský toto základní přesvědčení pravoslavné eklesiologie shrnuje těmito slovy: „Od apoštoských dob až dodnes zaútočilo mnoho herezí různými způsoby na Církev. Ta však zůstává nerozdělená a bez poskvrny a takovou zůstane na věky. Zatímco ti, co špatně konají a smýšlejí, se z ní oddělují a odpadají.“28

Slova sv. Theodora jsou jednoznačná. Změna orthodoxie a orthopraxie může jednoho dne skončit odpadnutím, oddělením heretiků od Církve. Tato skutečnost však v žádném případě nezpůsobuje rozdělení Církve, ta zůstane navždy jedna a nerozdělená.

S těmito základními principy patristické eklesiologie však pravoslavní ekumenisté nesouhlasí a  v rámci procesu překonávání staré eklesiologie a heresiologie mluví  o „rozdělené Církvi“, či o „jedné a rozdělené Církvi“ nebo o „prostoru, který v pravoslavné eklesiologii existuje pro nepravoslavné církve“. V souladu s touto novou ekumenickou eklesiologií pak tvrdí, že velké schisma v 11. století způsobilo skutečné rozdělení Církve, které je teď třeba v rámci ekumenického hnutí odstranit, aby mohla znovu platit Kristova slova o jednom pastýři a jednom stádci.

Nejradikálnější formu této nové pravoslavné ekumenické eklesiologie zastával pravoslavnou víru popírající patriarcha Athenagoras. Ve vánočním poselství v 1967 pronesl tato neslýchaná a rouhavá slova: „Kráčet cestou ke sjednocení neznamená, že jedna církev se přibližuje k druhé. Naopak společně kráčíme k znovuzaložení jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve v koexistenci Východu a Západu, jak jsme to žili do 1054, nehledíce na existující theologické rozdíly.“29

Vraťme se však k eklesiologii metropolity Damaskina. Co se týče teze o uznání ontologické existence nepravoslavných církví ze studie „Oikonomie v Pravoslavné církvi“ uvádí, že po zásluze vzbudila zvláštní ohlas v nepravoslavných kruzích v rámci ekumenického hnutí, neboť se jedná o výjimečně citlivé a aktuální téma. Své vlastní eklesiologické přesvědčení o hranicích Církve a o charakteru nepravoslavných společenství pak formuluje těmito slovy: „Osobně věřím, jak to bylo výše rozvedeno, že je možné uznat existenci Církve mimo Církev a to v plném významu slova Církev....30

Je zřejmé, že eklesiologie uznávající existenci církví mimo hranice jedné, svaté, obecné, apoštolské Církve v žádném případě není pokračováním patristické eklesiologické tradice. Na II. ekumenickém sněmu roku 381 byl k nicejskému vyznání přidán eklesiologický článek: „[Věřím] v jednu, svatou, katholickou a apoštolskou Církev.“ Až do začátku 20. století, v souladu se svým eklesiologickým sebe-chápáním, pravoslavní křesťané byli vždy pevně přesvědčeni, že tou jednou, svatou, katholickou a apoštolskou Církví je Pravoslavná církev, jejíž kanonické a charismatické hranice jsou totožné s hranicemi Církve – Těla Kristova.

Z toho je tedy patrné, že všemi oficiálními pravoslavnými církvemi schválený text „Vztahy Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu“, který mimo hranice Pravoslavné církve uznává také další církve jako součásti jedné Církve Kristovy, je zcela zřejmým popřením pravoslavné víry v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou Církev.

Profesor dogmatické theologie ze soluňské univerzity Dimitrios Tseleggidis k tomu píše: „Pokud někdo vědomě mluví o rozdělené Církvi, jedná se o zapření víry Církve, o zapření její identity a jejího sebe-chápání.“31

Ve  výše uvedeném citátu metropolity Damaskina stojí za pozornost také úvodní slova osobně věřím. V tom spočívá veliké nebezpečí připravovaného Velkého sněmu. Osobní víra pravoslavných ekumenistů, která je v rozporu s eklesiologickou naukou Pravoslavné církve, dostává v průběhu jeho přípravy všepravoslavné schválení.

Pravoslavní ekumenisté zapomínají na to, že v pravoslavném chápání celý obsah naší víry tvoří, řečeno slovy z Judovy epištoly, „víru jednou provždy předanou svatým“ (Jd 1,3). Pravoslavná víra je nám předána předcházejícími generacemi pravoslavných křesťanů tak, jak ji Kristus předal apoštolům a ti zase svým následovníkům. To je význam pojmu tradice - předání (traditio, παράδοσις).

Pravoslavná víra tedy není něco, co můžeme my sami vymýšlet, tvořit či upravovat podle našeho osobního mínění. Pravoslavnou víru můžeme pouze přijmout, osvojit si ji (duchovním výstupem skrze očištění, osvícení a zbožštění) a předat ji neporušenou dál. Pokud nás tedy ekumenismus s velkou naléhavostí staví před otázku po hranicích Církve, je třeba na ni zodpovědět v souladu s „vírou jednou provždy předanou svatým“ a nikoliv v souladu s naším osobním vnímáním.

Za tímto účelem je třeba jít do patristické, sněmovní a kanonické tradice Církve a tam hledat odpověď na tuto otázku. Tento postup je patrný ze sněmovních akt (zápis zaznamenávající průběh zasedání ekumenických sněmů). Každý ekumenický sněm formuloval dogmatický výnos (oros), který definoval orthodoxní víru v tom bodě, který heretici nepravoslavně vykládali. Jak průběh zasedání ekumenických sněmů dokazuje, pro schválení takového dogmatického rozhodnutí nestačil pouze souhlas přítomných biskupů.

Pro pravoslavnou tradici totiž není kritériem autenticity v dogmatických otázkách pouze souhlas žijících představitelů Církve. Každý sněm musel doložit, že jím sestavený dogmatický oros je v souladu s novozákonní, apoštolskou, patristickou a sněmovní tradicí. Dokazování se dělo tak, že sněmovní otcové předkládali odpovídající pasáže z Písma, ze svatotcovských spisů a sněmovních rozhodnutí, které ukazovaly, že jejich theologie je v souladu s vírou Církve předcházejících staletí.

V průběhu VII. ekumenického sněmu bylo předkládaných pasáží tak mnoho, že dokonce v jednom okamžiku někteří účastnici zvolali, že jsou již přesyceni patristickými texty a že již není třeba přinášet další svědectví sv. Otců.

Tato snaha o vědomé uchovávání živé kontinuity s předcházející sněmovní tradicí Církve, která je zcela esenciálním prvkem a měřítkem orthodoxie každého sněmu, však absolutně chybí v přípravném procesu svolání Velké sněmu. Je to však plně pochopitelné. Vždyť co se týče eklesiologie, je cílem sněmu vypracovat a schválit novou eklesiologii, kterou není možné doložit z předcházející tradice místních a ekumenických sněmů Pravoslavné církve.

*** 

Problematika uznání VIII. a IX. ekumenického sněmu
Za takového stavu je podle našeho názoru zcela oprávněné konstatovat, že jeden často opakovaný požadavek antiekumenistů z řecké novostylní církve jen spíše zbožným přáním než realitou ospravedlněným očekáváním. Metropolité Serafim pirejský, Hierotheos z Nafpaktu, Jeremiáš gortynský, o. G. Metallinos a další totiž při různých příležitostech opakovaně formulovali svůj názor, že jedním z hlavních kritérií orthodoxie připravovaného Velkého sněmu bude otázka, jak se postaví ke konstantipolskému sněmu z roku 879/880 (sv. Fótios Veliký) a k hesychastickým sněmům ze 14. století (sv. Řehoř Palama).

Pokud Velký sněm prohlásí tyto sněmy – v souladu s tím, jak je svědomí plnosti Pravoslavné církve (lid a duchovní) nahlíží již po staletí - za VIII. a IX. ekumenický sněm, bude splněna základní podmínka pro uznání Velkého sněmu za pravoslavný. Stane se to, o čem jsme mluvili výše: sněm se přizná k předcházející sněmovní tradici (tak například konstantinopolský sněm z 879/880 oficiálně prohlásil nicejský sněm 787 za VII. ekumenický sněm).

Jak je známo, zmíněné sněmy definovaly pravoslavnou víru v bodech, kde se západní křesťanství oddělilo od původní patristické orthodoxie a prohlásily západní nauku o filioque a o stvořené milosti za herezi a jejich vyznavače anathematizovaly.

Již celé jedno století trvající přípravný proces Velké sněmu nám však nedává sebemenší důvod doufat, že by se na tomto sněmu něco podobného mohlo stát. Naopak vše nasvědčuje tomu, že se stane přesný opak. Bývalý děkan athénské theologické fakulty o. G. Metallinos k tomu uvádí: „Jedna aktuální otázka zní: Co učiní připravovaný Velký sněm? Jak čteme a vidíme, tento sněm se připravuje, aby nás přivedl k akceptování římského katolicismu a protestantismu jako autentických forem křesťanství. To je ta tragédie. Modlím se, aby se to nikdy nestalo. Ovšem k tomuto cíli směřuje současná situace.“32

Pro lepší představu o hlubokém úpadku eklesiologicko - synodálního smýšlení, způsobeného neustálým prohlubováním procesu osvojování si nové ekumenické eklesiologie v prostředí oficiálního pravoslaví, uvedeme následující smutnou událost.

V roce 2011 metropolita Hierotheos předložil na zasedání Posvátného synodu Řecké pravoslavné církve ke slyšení krátkou studii s názvem „O uznání konstantinopolského sněmu z roku 879/880 jako VIII. ekumenického sněmu“. Podobnou studii o uznání sněmu z roku 1351 jako IX. ekumenického sněmu předložil na stejném zasedání ke slyšení metropolita Jeremiáš gortynský.

Oba dva autoři ve svých textech doložili, že zmíněné sněmy splňují požadavky, které pravoslavná tradice klade na uznání určitého sněmu za ekumenický.

V případě schválení těchto studií měly být Posvátným synodem řecké církve předloženy k projednání na připravovaném Velkém sněmu, neboť „se jedná o důležitá dogmatická témata, která mají bezprostřední vztah k vymezení dogmatické nauky naší církve a její správné orientaci v současné době theologického synkretismu a smíšení konfesí.“33

A jaký byl výsledek? Připravené studie nakonec nebyly ani přečteny! A při hlasování bylo rozhodnuto o jejich odložení do budoucna. Se zřejmým zklamáním v hlase pak metropolita Hierotheos v průběhu hlasování na synodu prohlásil: „Pokud tedy, jak bylo řečeno, naše hierarchie není „způsobilá“ diskutovat o takových tématech, ale je způsobilá diskutovat o daňových nařízeních a podobných otázkách, pak ať je raději prezentace těchto textů zrušena.“34

Tolik tedy k velice zásadní otázce připravovaného schválení nové ekumenické pravoslavné eklesiologie na Velkém sněmu. Uvedli jsme, že na I. Předsněmovní všepravoslavné konferenci v roce 1976 byla provedena poslední úprava témat Velkého sněmu, která se dají rozdělit do tří okruhů: mezipravoslavné vztahy, vztah pravoslaví k ostatním křesťanským denominacím a každodenní život pravoslavných křesťanů. Schválením výše uvedených čtyř textů na III. Předsněmovní všepravoslavné konferenci v roce 1986 byl vyčerpán druhý a třetí tématický okruh. Tím se otevřela cesta k projednávání problematiky vztahů mezi jednotlivými pravoslavnými církvemi. Jedná se konkrétně o otázky spojené s problematikou diaspory, udělování autokefality a autonomie a pořadí církví v diptyších. Tyto otázky se řešily na zatím uskutečněných mezipravoslavných přípravných komisích v letech 1990, 1993, 2009,2011 a na IV. Předsněmovní všepravoslavné konferenci.

Zatímco v otázce ekumenismu a procesu přijetí a upevnění nové pravoslavné eklesiologie panuje mezi oficiálními představiteli místních pravoslavných církví v zásadě shoda, problematikou mezipravoslavných vztahů „se předsněmovní práce dostávají ke své nejkritičtější fázi.“35

Jak hluboké rozdíly panují v otázce uspořádání mezipravoslavných vztahů (zvláště mezi Moskvou a Konstantinopolí) jsme mohli vidět v živé diskusi, která se spustila poté, co na konci minulého roku moskevský patriarchát publikoval synodem schválený text „Pozice moskevského patriarchátu k otázce primátu v univerzální církvi“.36

*** 

Závěr
Taková je tedy v krátkosti historie přípravy Velkého sněmu Pravoslavné církve. Domníváme se, že uvedená fakta – alespoň pro ty, kteří zcela neztratili pravoslavný cit a kritéria v důsledku všude převládajícího duchu synkretismu – jsou dostatečným svědectvím o vážnosti situace, ve které se dnes nachází Pravoslavná církev.

Skutečnosti představené v naší studii ukazují, že v sázce není nic menšího, než samotná identita Pravoslavné církve. Schválení výše představené nové pravoslavné eklesiologie na Velkém sněmu, v souladu s níž se uznávají nepravoslavné církve jako „církve Kristovy“, jako „spoludědicové a údy téhož těla a spoluúčastníci zaslíbení Boha v Kristu“ (Encyklika konstantinopolského patriarchátu z roku 1920), by znamenalo dokončení procesu zapření všeho, v co Pravoslavná církev věřila po dvě tísíciletí. Proto také ekumenismus nacházející se v základu této nové eklesiologie je sv. Justinem Popovičem považován nikoliv za herezi, ale za všeherezi.

Čím více se blíží uskutečnění Velkého sněmu, tím více se zvětšují obavy těch věřích a duchovních, kteří přes svůj nesouhlas se směřováním oficiálního pravoslaví, s ním ještě zůstávají v jednotě. V roce 2004 na Mezipravoslavné theologické konferenci v Soluni prohlásili, že pokud bude v jejich místních církvích i nadále pokračovat „posilňování panhereze ekumenismu“ nezbude jim nic jiného se ohradit a přerušit s nimi obecenství. Deset let uplynulo od tohoto prohlášení. A jaká je dnes realita? Nejenom že pravoslavní ekumenisté v čele s konstantinopolským patriarchou Bartolomějem nemají nejmenší touhu změnit své, po dlouhou dobu pevně osvědčené, směřování k synkretickému sjednocení s nepravoslavnými konfesemi, ale dokonce ho chtějí prohlásit na Velkém sněmu naukou Církve.   

Na závěr ještě uveďme důvody, které nás vedly k vypracování této studie.

Neztrácíme ze zřetele jednu ze základních charakteristik patristického pravoslaví vyjádřenou následujícími slovy sv. Theodora Studijského: „Přikázání Páně zní, abychom nemlčeli v době, kdy je naše víra v ohrožení. Pán nám klade na srdce: ozvěte se a nemlčte.“ (PG 99, 1321AB)

Dalším důvodem bylo informování české pravoslavné veřejnosti. Otázka Velkého sněmu se dotýká bezprostředně také Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Jedná se o téma, které zásadním způsobem určuje její budoucnost a přesto mu v českém prostředí není věnovaná žádná pozornost.

Již od roku 2001 v Česku a na Slovensku kromě místní církve působí také Řecká pravoslavná starostylní církev. V různých státech světa pastýřsky pečuje o ty pravoslavné věřící, kteří z důvodu hereze ekumenismu přerušili obecenství s místními pravoslavnými církvemi zodpovědnými za jeho rozšiřování a upevňování. Předložená studie byla publikována s ohledem na ty pravoslavné věřící z místní církve, kteří nejsou předpojatí, jsou schopni věcného zhodnocení předložených faktů a jsou otevřeni k dialogu o otázkách tykajících se samotné podstaty naší pravoslavné víry. Upřímně věříme, že jim tento text pomůže lépe pochopit důvody, která nás vedly k přerušení obecenství s místní církví.

Nakonec byl tento text zamýšlen také jako připomenutí zodpovědnosti, kterou všichni pravoslavní věřící nesou za pravoslaví, jež je tou jedinou nadějí pro tento svět.    

Patriarchové shromážděni na všepravoslavném sněmu v 1848 formulovali pravoslavnou nauku o zodpovědnosti věřících za Církev těmito slovy: „U nás ani patriarchové, ani sněmy nemohli nikdy zavést žádnou novotu. Ochráncem našeho náboženství je totiž samotné Tělo Církve, tedy sám věřící lid. A ten chce, aby jeho náboženství zůstalo na věky neměnné a stejné, jako bylo náboženství jeho otců.“

 

 

Konec

o. Jiří Ján, ThD.

 

Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část I.
Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část II.

_________________________________________________________________________

1Ε. Βαρέλλα, Διορθόδοξοι και οικουμενικαί σχέσεις του Πατριαρχείου Κωνσταντινουπόλεως κατά τον Κ` Αιώνα, Θεσσαλονλίκη 1994, s. 126-127.
2Ιουστίνου Πόποβιτς, Επικίνδυνος η σύκλησις Οικουμενικής Συνόδου, Αθήνα 1971, s. 6.
3Ibid. s. 7.
4Ibid. s. 8-9.
5Ibid. s. 9.
6Ibid. s. 11.
7Ibid. s. 13.
8Ibid. s. 12.
9Ibid. s. 13.
10Ibid. s. 13.
11Ibid. s. 14.
12http://orthodoxinfo.com/ecumenism/stjustin_council.aspx
13Ibid.
14Ibid.
15Ibid.
16Ibid.
17ΕΠΙΣΚΕΨΙΣ, č.366, s. 20-21. (Oficiální periodikum Pravoslavného centra Ekumenického patriarchátu v Chambésy)
18Σ. ΤΣΟΜΠΑΝΙΔΗΣ, ΕΚΚΛΗΣΙΑ ΚΑΙ ΕΚΚΛΗΣΙΕΣ, ΑΘΗΝΑ 2013, s. 13.
19Преподобный Иустин (Попович), Православная Церковь и экуменизм, Паломник 2005, s. 70.
20Ibid. s. 130.
21Σ. ΤΣΟΜΠΑΝΙΔΗΣ, ΕΚΚΛΗΣΙΑ ΚΑΙ ΕΚΚΛΗΣΙΕΣ, ΑΘΗΝΑ 2013, s. 205
22 Ibid. s. 130.
23 ΕΠΙΣΚΕΨΙΣ, č.369, s. 9.
24 Πρός την Μεγάλην Σύνοδον, 1, Chambésy, s. 63. 1971..
25Η ΕΚΚΛΗΣΙΑΣΤΙΚΗ ΟΙΚΟΝΟΜΙΑ, ΥΠΟΜΝΗΜΑ ΕΙΣ ΤΗΝ Ι. ΣΥΝΟΔΟΝ ΤΗΣ ΕΚΚΛΗΣΙΑΣ ΤΗΣ ΕΛΛΑΔΟΣ, ΑΘΗΝΑΙ 1972, s. i.- iv.  
26 E. Clapsis, The Boundaries of the Church, Geneva 200, s. 121
27 ΜΗΤΡΟΠΟΛΙΤΟΥ ΔΑΜΑΣΚΗΝΟΥ, ΘΕΟΛΟΓΙΚΗ ΔΙΑΛΟΓΗ ΜΙΑ ΟΡΘΟΔΟΞΟΣ ΠΡΟΟΠΤΙΚΗ, ΘΕΣΣΑΛΟΝΙΚΗ 1986, s. 13
28Sv. Theodor Studijský, Epist. XXIX, PG 99, 1004A.
29ΟΡΘΟΔΟΞΟΣ ΕΝΣΤΑΣΙΣ ΚΑΙ ΜΑΡΤΥΡΙΑ, č. 18-21, s. 193.
30ΜΗΤΡΟΠΟΛΙΤΟΥ ΔΑΜΑΣΚΗΝΟΥ, ΘΕΟΛΟΓΙΚΗ ΔΙΑΛΟΓΗ ΜΙΑ ΟΡΘΟΔΟΞΟΣ ΠΡΟΟΠΤΙΚΗ, ΘΕΣΣΑΛΟΝΙΚΗ 1986, s. 136.
31ΕΝ ΣΥΝΕΙΔΗΣΙ, ΑΓΙΑ ΜΕΤΕΩΡΑ 2009, s. 78.
32Π. Γ. Μεταλληνού, Άγιος Γρηγόριος Παλλαμάς: Πατέρας της Θ΄Οικουμενικής Συνόδου, Άγια Μετέωρα 2009, s. 29.
33ΕΚΚΛΗΣΙΑΣΤΙΚΗ ΠΑΡΕΜΒΑΣΗ, č. 183, 2011. (Oficiální časopis metropolie Nafpaktu)
34Ibid.
35Ε. Βαρέλλα, Διορθόδοξοι και οικουμενικαί σχέσεις του Πατριαρχείου Κωνσταντινουπόλεως κατά τον Κ` Αιώνα, Θεσσαλονλίκη 1994, s. 138.
36https://mospat.ru/ru/2013/12/26/news96344/.



 
 ©   ORTHODOXIA CHRISTIANA  |  SPRAVCE@ORTHODOXIACHRISTIANA.CZ  |  DESIGN WWW.GREY-WOLF.CZ  |  PROGRAMMING WWW.MCTECH.CZ